OOTB - 8. kapitola

Překlad: Lenuszka

Dny plynou a u Aidana žádný náznak, že by byl připraven vyvinout úsilí. Hádám, že zítra znamená v Hollywoodu prostě někdy. Jsem s tím v pohodě. Vlastně moje určitá část mozku doufá, že to nechá na dohlednou dobu. Chci říct, proč bych se měla starat o to, že ho posadí do basy?

Pak si vzpomenu na ten Shaneův pohled plný obav. Možná, že se starám… trochu. Nevím, co řekl Jules. Dokud nedostanu žádné další výhrůžné telefonáty, je to fajn.

Mona a já jsme dnes ráno přivezly Legenda. Trvalo většinu dne, aby se trochu aklimatizoval. Tom uzdravil anemii způsobenou napadením klíšťat a menší infekci. Zatímco byl na klinice, kovář ho znovu okoval. Ale teď už je na nás, abychom ho znovu uzdravily. Váha, kterou přibral, pár kilo, je skoro muší. Tak moc byl dehydrovaný. Cesta k jeho skutečnému uzdravení bude dlouhá a začíná doma s pravidelnými menšími porcemi jídla, které jeho slabý a křehký organismus zvládne.

Je půlnoc, když se konečně zavrtám do postele, mnohem později než obvykle. Povlečení je chladné. Klimatizace hučí sladkou ukolébavku, která mě za chvíli zaručeně uspí. Doslova nahlas řeknu, „Aaaach“. Už jsem připravena do říše spánku, když… uslyším zvláštní zavřeštění přicházející ze stání přímo za domem.

Uf.

Další zlomené vysoké zavřeštění mi zničí klid. Levé oko se pomalu otevře. Pak pravé. Co to kruci…

Když je venku horko, obvykle do toho stání dáváme zvířata, která musí být v karanténě, takže je můžeme s Monou lépe hlídat. V současné době tam jsou oslíci a mini poníci jen pro případ, že by se tu potuloval kojot, což se občas děje. Takhle je chrání i větší koně ve stání, které je obklopuje, což je další vrstva zabezpečení.

Skopnu přikrývky, seskočím z postele a popadnu svůj věrný dalekohled. Odsunu závěs, abych si prohlédla pozemek a zamrznu. Oh, sakra, ne. To není kojot. Je to něco mnohem horšího.

Rozrazím dveře a spěchám po schodech dolů, aniž bych se starala, co mám na sobě. V době, kdy jsem na verandě ve svých červených kovbojských botách, si uvědomím, že mám na sobě jen námořnicky modré tílko a pyžamové kraťasy. Žádná podprsenka. Povzdech. Se svými košíčky C jsem bez podprsenky opravdu nepříliš decentní.

Je to problém? Ne, dneska ne. Dneska se na to nehraje.

Tohle dilema je vyřešeno za méně než vteřinu, protože hněv a vyčerpání odsunou skromnost stranou. Mám přesně pět hodin, než budu znovu muset vstávat a dělat všechno nanovo, takže nesmím promarnit ani minutu.

Když jdu ke stájím, zachytím v domě pro hosty rozsvícená světla a prudce se otočím tím směrem. Zabuším na dveře a stane se toho hodně. Já, osoba, která má být vzhůru za svítání, bych se s tímhle nesmyslem neměla vůbec obtěžovat. Já jsem se tomu neupsala a stejně jsem ztratila svůj svatý prostor. A přesto jsem tady.

Když se dveře konečně otevřou, stojí přede mnou Shane s tázavým výrazem, brýlemi na čtení, pochybným županem a v teplácích. A to je všechno. Dva kousky oblečení a jeden doplněk. Zbytek je nahý. Hruď posetá chloupky, kterou mám přímo v úrovni očí okamžitě upoutá a zcela pohltí mou pozornost, další až příliš blízká a osobní zkušenost, která se mi určitě promítne později do snů. Jestli se k nim dostanu.

Je mi stydno přiznat, že se moje tělo nadstandardně zahřívá a není to příjemné. Je to takový zvláštní pocit, který jsem necítila už roky. Ale přiznejme si na rovinu, jeho hruď je opravdu mistrovské dílo. Staří řečtí siláci by se otáčeli v hrobě, kdyby tohohle muže viděli. Prsty mě svrbí, abych mu přejela po tvrdých hranách jeho břicha, nehty bych ho poškrábala v chloupcích na hrudi.

Naštěstí trvá tahle mentální disfunkce jen minutku. On si odkašle a tím mě vytrhne z tranzu. Opravdu budu muset tuhle chlípnost zastavit, protože a) myslí si, že jsem holka, a b) je zadaný. Které z těch částí mé tělo nerozumí?

Setkáme se očima a moje nálada ještě klesne, když si vzpomenu, že si jeho bratr myje koule v pitné vodě pro má zvířata.

„Co se děje?“ zeptá se, když na jeho vkus nepromluvím dost rychle.

„Co se děje? To ses zrovna zeptal, co se děje?“

„Jo, je půlnoc a já pracuju. Proč jsi přišla?“

Oh, ne. Jeho postoj nebudu akceptovat.

„Děje se to, Hemingwayi, že tvůj bratr dělá znovu potíže. Je ve stání a máčí si zadek v neckách s vodou pro má zvířata. Pojď si svého chlapce vyzvednout.“

Když to řeknu, nečekám na odpověď. Otočím se na podpatku a mířím směrem, odkud jde ten hrozný zvuk. Který se ani trochu nezmírnil. Ve skutečnosti ty zvuky zesilují.

Ten zmíněný chlap je přesně tam, kde jsem ho viděla posledně, v neckách s vodou pro osly. Bohužel pro mě je úplně nahý. Jak to vím? Měsíc je dnes v úplňku a nebe jasné. Vidím dokonale jeho holé paže a nohy, visící přes okraje necek. Pochybuju, že by si vzpomněl dát na sebe plavky, ale holka může snít.

Pepper a Hazel se krčí pod přístřeškem, zatímco mini koníci Raven, Pumpkin Spice, a Piglet – odvážní jako lvi – zkoumají narušitele. Piglet má čenich přímo nad vodou jako by chtěl lovit jablka. Bůh chraň.

„Přestaňte,“ zasyčím, když uslyším obzvlášť vysoký tón a odeženu poníky stranou. „Vzbudíš všechny sousedy.“

Aidan si mě prohlédne od hlavy k patě a věnuje mi poloviční úšklebek.

„Sousedy?“

„Ano!“

Podívá se na příchozí Hazel. „Já tu vidím jen hordu zadků.“

Hazel, kterou překonala přirozená zvědavost, teď stojí u necek a nevypadá potěšeně, že se jí ten chlap rozvaluje ve vodě.

„Velmi vtipné, já vidím jen jeden zadek,“ kontruju.

Udělá z prstu pistol. Pak si to rozmyslí a místo toho pokrčí rameny.

„Ty jsi opilý,“ oznámím, protože o tom není sporu; cítím to. „To je proti pravidlům. Kde jsi k tomu přišel?“

„To ti nikdy neřeknu, ale je to milá dáma.“

Zatracená Mona.

„Můj bratr mě nesnáší,“ zabručí a hodí hlavou dozadu jako někdo, kdo trpí fyzickou bolestí.

Och, hlavně žádné drama.

Nesouhlasím s tím, že by ho bratr nesnášel. Člověku se stačí podívat na bratrův výraz plný obav pokaždé, když se podívá na tohohle lůzra, abyste věděli, že nenávist tu nehraje žádnou roli.

„O tom pochybuju,“ je to nejlepší, co můžu říct. Opilý, v depresi, ať už je cokoli, není mým úkolem, aby se cítil lépe. Mou prací je dohlížet na něj příští měsíc a půl. Tohle jsem taky odsouhlasila. Budu ho držet naživu. A jinak to není můj problém.

„Jsem v prdeli…“

No, aspoň je upřímný. „Přestaň být tak okouzlující. Zničíš mě pro další muže.“

Jak to, že je tohle můj život? Přestěhovala jsem se sem, abych žila pěkný, klidný život, daleko od všech těch sraček, a teď jsem tu a mluvím k tomuhle bláznovi – který je údajně jednou z největších filmových hvězd na světě – aby vypadl z necek plných požvýkaného sena a zvířecích slin. O půlnoci. Takhle nevypadá životní výhra.

„Nevím, jak to napravit…“ pokračuje, jako bych nic neřekla. Něco mi říká, že Aidan Hughes není dobrý posluchač. „Měl jsem… snažil jsem se… pravda je, že jsem…“ Další pauza. Promne si tvář. „Já jsem… já nevím… někdy si nemůžu pomoct.“

„Dovolím si nesouhlasit. Můžeš si pomoct. Pro začátek můžeš vytáhnout svoje ubohé já z těch necek, ve kterých ležíš, abych ty necky mohla vydesinfikovat, což si přidám na seznam všeho, co musím udělat ráno.“

Vzhlédne na mě s těma nejubožejšíma modrýma očima. Jeho dokonalá krása v porovnání s mým nedostatkem spánku mě dopaluje ještě víc.

„Promiň… vím, že jsem byl hrozný. Neměla ses tu se mnou zaobírat… nezasloužím si tvou pohostinnost…“

Kruci. Pro jednou přišel s opravdovou lítostí. Na to nemám obranu. Je to moje Achillova pata. Ramena mi poraženecky klesnou. Jsem připravená přijmout, že dneska v noci nebudu spát. S touhle myšlenkou popadnu necky vedle, ve kterých zbylo jen trochu sena, otočím je a posadím se.

„Chceš o tom mluvit?“ donutím se to říct nahlas.

„Ne,“ vyhrkne na obranu. Pak si přikryje oči dlaněmi. „Ano… asi.“

Přemýšlím o tom, co řeknu, protože jestli se mám dneska obejít bez spánku, musí to za něco stát.

„Aidane… nemyslím si, že bys byl ten druh člověka, který by někoho ranil – a už vůbec ne starou dámu a její kočku. Takže co? Proč jsi tak naštvaný?“

Chvíle ticha. „Víš, že byl můj otec tříhvězdičkový generál?“

To mě překvapí. Jeho otec? Je to kvůli jeho otci? „Ne, nevím.“

Aidan přikývne. „Je v důchodu a žije s mou matkou v Sarasotě.“

„To je pěkné. Mí rodiče se rozvedli.“ Pak si uvědomím tu jasnou chybu. „Ne oficiálně, ale rozešli se v mých šesti.“

„To je na houby,“ řekne nedbale.

„Moje matka odešla den po mých narozeninách a nikdy se nevrátila. Pořád je tam někde venku a zachraňuje svět.“

„To je na houby.“ Mám dost práce, abych neprotočila oči. „Můj otec mě bil. Líbilo se mu mě bít… byl to jeho koníček.“

Srdce mi klesne. „Aidane--“

„Líbilo se mu udělat tohle s pěstmi“ – zvedne ruce a před obličejem je sevře – „a říkal, ‚přeper mě. Ukaž mi, co umíš.‘ Pamatuju si, že pro mě byly jeho pěsti jako velké plechovky rajčat, které vidíš v supermarketu.“

Vzhlédne ke mně, otevřený a bez zábran.

„Chtěl mě naučit, jak být mužem, protože jsem raději sledoval filmy, než abych chodil ven…“ Unaveně vydechne. Jako by ten příběh byl čím dál těžší. „Nevím… zvedat kameny nebo podobné sračky.“

Začíná mi být jasné, co je jeho problém, a láme mi to srdce.

„A co tvoje máma?“

„Zkoušela to… on jí řekl, že vychovává syny, ne dcery.“

„A Shane?“

Neumím si představit, že by ho bratr před takovým násilím nechránil.

„Shane je o pět let starší než já…“ pokračuje. „Narukoval k mariňákům hned po střední. On byl ten dobrý syn.“

Teď to všechno dává smysl. Ta zahalená nevraživost. Ta studená válka mezi nimi a proč Shane nejedná s Aidanem s tím samým opovržením. Možná být jedináček nakonec nebylo tak špatné.

„Dostal staříkovo jméno a všechno.“

Pak následuje dlouhá pauza. Je jasné, že se mezi nimi odehrává většina nevyřešených záležitostí, ale žádná se dnes v noci nevyřeší.

Zívnu, neschopná to zastavit. „Je mi to líto, Aidane. Opravdu je… a můžeme si o tom promluvit, kdykoli budeš chtít. Ale mohl bys teď vylézt z té vody?“

Jeho pohledná ústa se v jednom koutku zvednou. S přikývnutím se začne zvedat z vody a moje reakce je okamžitá a dramatická. Okamžitě se postavím, zacouvám a přikryju si oči rukama. Vím, že je to dětinské, ale je to automatická reakce. Nemůžu při všech svatých šmírovat oba bratry. Hranice končí u jednoho. Jestli mám sexuálně šmírovat nějakého Hughese, chci, aby to byl Shane.

„Už můžeš otevřít oči,“ slyším ho přes šplouchající vodu. Otevřu jedno oko a vidím plavky, takže se usměju.

„Tys to zbaštila?“

„Ne,“ řeknu mu, neschopná sundat ten úsměv z tváře. Musíte mi neskutečné ego, abyste to zkusili a sundali si to. To a taky nadměrnou výbavu mezi nohama. „Ale nenech mě tě zastavit.“

Aidan si obuje svoje adidasky a vydáme se zpátky k přívěsu. Je na nohou trochu nejistý, a měsíc není tak jasný jako byl před deseti minutami, půlka je schovaná za mrakem, takže ho chytím za paži a opatrně si ji dám kolem krku.

„Jsi pěkný ptáček,“ slyším ho mumlat.

Po cestě zpátky skoro vrazíme do Shanea.

„Hezké, že ses připojil,“ vyplivnu.

Zamrká, jeho výraz nelze přečíst, protože jsem unavená a je tma. „Byl jsem--“

„To si odpusť. Na, vezmi ho.“

Shane vezme Aidanovu ruku z mého krku a beze slova ho odvede.

„Dobrou, Tweetie,“ slyším říct Aidana. Což je divný konec ještě divné noci. Ale už si na tu divnost začínám zvykat.

***

Další ráno v šest táhnu své unavené tělo do kuchyně. Sotva stojím na nohou. Ani jsem si nedala sprchu, protože už tak mám zpoždění. Vlasy mám jako vrabčí hnízdo, lepí se mi na místo, kde by se lepit neměly. Neměla jsem čas si je ani počesat, natož umýt, a s mými přírodními vlnami, nestojí moc úsilí, abych vypadala jako blázen. Pod očima mám hrozné kruhy. A ani si nejsem jistá, co mám na sobě, protože jsem se neobtěžovala nad tím přemýšlet, když jsem se oblékala.

Víte, kdo nevypadá jako chodící katastrofa? Mona. Její make-up je dokonale nanesený, a tmavé vlasy dokonale vyfoukané. Drahá, drahá, drahá Mono.

Nalévá kávu, když vkročím do kuchyně a nalévá ji do hrnku pro svého milence. Zatímco je Darby pohodlně usazený u našeho kuchyňského stolu, na nose brýle, čte si knihu jako by to tu vlastnil. Před ním jsou zbytky snídaně, kterou už snědl. Palačinky, vejce, slanina.

Mona přestane nalévat a Darby ji vezme za ruku, aby ji políbil.

Odkašlu si. Podívá se na mě s tím dolíčkovým úsměvem a prohlédne si mě ještě jednou. Ten úsměv jí doslova zmrzne na tváři. „Oh, drahoušku, vypadáš hrozně.“

„Neříkej…“ vejdu a sednu si ke stolu naproti Darbymu.

„Chceš kávu?“ zeptá se, samá sladkost a nevinnost. „Můžu ti udělat vajíčka a toast jak to máš ráda, s rozpuštěným máslem.“

„Jen kávu, díky. Už tak mám zpoždění.“ S tím vezmu Darbyho studený toast a napůl rozpuštěné máslo, co je na stole. Mona přede mě postaví čerstvý šálek pražených oříšků a já si na ně nasypu dvě lžičky cukru. Pak si na toast natřu velkou vrstvu másla a nacpu to do pusy. Celou tu dobu mě Darby s obavami sleduje.

Mona se taky posadí ke stolu. Usrkává svou kávu a dělá to samé; sleduje, jak hltám ten toast a nasávám kofein, který potřebuju, abych fungovala.

„Híš, ho sem helala včea h noci?“ řeknu své milé šéfové.

„Zlatíčko, nemluv s plnou pusou. Není to pěkné.“

Polknu a vydechnu. „Víš, co jsem dělala včera v noci?“

„Pohřbívala mrtvoly na hřbitově za extra příplatek?“

„Ne. Zkus jiný divoký tip.“

„Užívala si necudné sny o Shaneu Hughesovi?“

Pozorovací talent téhle ženy je někdy skutečně děsivý.

„Kdo říká, že se mi Shane Hughes líbí?“

„Říkáš, že ne?“

Kruci, nemůžu jí lhát. Ani to neumím.

„K jinému tématu. Včera v noci jsem se snažila přemluvit Aidana Hughese, aby vylezl z pitné vody pro osly. Našla jsem ho o půlnoci v neckách, když byl opilý a velmi špatně zpíval. A víš, co mi řekl…“

„Co?“ zeptá se, oči vykulené a nevinné, zatímco její upjaté našpulené rty prozrazují opak.

„Řekl mi, že jsi mu dala alkohol. Myslím, že je to velmi zvláštní, když víš, že během svého pobytu žádný nesmí. Je to pravda? Zásobovala jsi zločince něčím, co podle soudu nesmí dostat?“

„No… ano a ne,“ řekne, podívá se aspoň trochu provinile.

„Ano a ne? Nespala jsem dostatečně dlouho, abych tohle rozlouskla.“

„Dali jsme mu sérum pravdy. Že, Darby?“

Darby zvedne pozornost od knihy, kterou čte celou dobu naší konverzace a přikývne. Ti dva se na sebe usmějí, jako by to všechno bylo dokonale normální.

„Sérum pravdy?“ Nemám jinou možnost, než z toho vycházet.

„Mhm.“ Přikývne. „Takhle máma říkala whiskey.“

„Whiskey. Tys mu dala whiskey?“

„Přišel sem, zatímco jsme s Darbym hráli karty v patiu. Tak jsme ho přizvali a on souhlasil. Ten chlapec vypadal tak hrozně rozhozeně, že jsme mu dali trošku Darbyho zásoby – aby se zbavil toho, co ho tíží na hrudi – séra pravda, jak tomu říkala máma. A on mluvil o tom, jak má svého bratra rád, ale--“

Zvednu ruku, abych ji zastavila, už vím, kam ten příběh míří.

„Chápu. Slyšela jsem to včera v noci z první ruky.“

„Takže to víš.“

„Už žádné sérum pravdy. Ty máš být odpovědná a nechci zjišťovat, jak moc. Můžeme se prosím držet pravidel?“

„Oh, občas se pravidla musí porušit.“

„Mono…“

„Fajn.“

Zvednu se, abych zamířila do stodoly, když mě Mona poplácá po ruce. „Pamatuješ si, jak jsme se bavily o tom, že bychom přijaly někoho na částečný úvazek a říkaly jsme, že najdeme dokonalého člověka, kterému můžeme věřit a kterého si můžeme i dovolit?“

„Umm… jo,“ řeknu, trochu se bojím, kam tím míří.

Vím jistě, že si nemůžeme dovolit platit moc. Takže i když mě to bude stát spoustu přemáhání, budu mít i starost, jestli můžu takovému vzoru ctnosti věřit, že se postará o zvířata, když budu mít den volna.

„Myslím, že jsem našla dokonalého člověka.“

„Koho?“ řeknu skepticky.

„Darbyho.“

„Darbyho?“ řeknu tak jemně, jak to jde. Jo, je to moje kamarádka, ale taky moje šéfka, a tohle je její nový přítel.

Přikývne, ve tváři má nadšení.

Začnu s tou nejočividnější otázkou. „Co ví Darby o péči o zvířata?“

„Celý život jsem trénoval disciplínu řezání koní,“ odpoví Darby. Sundá si brýle na čtení a položí je na stůl. „Vychoval jsem čtyři šampiony a tři v jiné disciplíně. Moje exmanželka dostala po rozvodu majetek, ale já ještě jednou, dvakrát do roka cvičím.“

Moc se mi nepovede skrýt ten šok. „Páni. Tak… proč bys pracoval tady?“

Podívá se na Monu a stříbrný knírek mu zvedne malý úsměv. „Není to jasné?“

„Oh,“ je to jediné, na co zmůžu. Najednou se cítím, jako bych rušila jejich soukromou chvilku. „Dobře… možná si o tom můžeme promluvit později.“

Mona přikývne. „Uvidíme se u oběda.“