OOTB - 4. kapitola

Překlad: Lenuszka

Hned další den ráno začne přijíždět konvoj vozidel. Dost ráno na línou takzvanou filmovou hvězdu se zálibou v trestných činech. Pro mě to brzy není; jsem vzhůru od pěti, vláčím tu svůj unavený zadek, abych se postarala o zvířata. Ani jsem nedostala šanci se osprchovat, než začali přijíždět kolem desáté.

„A je to tu,“ řekne Mona, jak se vyřítí síťovými dveřmi na přední verandu.

Na druhou stranu to vypadá, jak by majitelka tady této usedlosti měla až moc času na sprchu… kromě jiného. „To máš umělé řasy?“

„Jo, jsou skvělé. Že?“

Ona je z téhle budoucí katastrofy vlastně nadšená. Nevím, jestli s ní sympatizovat nebo s ní zatřást, aby se vzpamatovala. Oblékla si šaty a svůj pásek s napodobeninou diamantu na sponě. Přikláním se k možnosti třesení.

„Nezapomeň, že to není žádný svatoušek,“ cítím potřebu říct nahlas, když tam tak bok po boku stojíme a zíráme do dálky, jako bychom byly v Anglii v osmnáctém století a čekaly na pána a paní panství, až se vrátí domů.

„Nezapomenu.“

„Nemůžeš mu věřit.“

„Nikdy,“ zavrká shovívavě. Roztáhne lesklé rty do zářivého úsměvu tak, aby vystavila dolíčky. Načechrá si vlasy a namotá si konečky na nalakované nehty.

Jsme v pytli.

Jako první u domu zastaví mercedes se všemi zatmavenými okny. Následuje stříbrný přívěs velikosti Boeingu 747, za kterým přijíždí pick-up. Následuje černý range rover. Rachot se zvýší s příjezdem mustangu cobra, za jehož volantem sedí Shane Hughes.

Aidan Hughes vystoupí z černého mercedesu a to překvapení je slyšitelné. Jsem si skoro jistá, že jsem slyšela, jak Mona vedle mě zadržela dech. Ne kvůli jeho zemí-otřásající kráse, pro kterou je známý nebo jeho bombastickému charisma, kvůli kterému lidé utratí své těžce vydělané dolary jen aby ho viděli na obrazovce. Neeee. Proto ne. Ve skutečnosti je to právě naopak.

Jeho světle hnědé vlasy zoufale potřebují střih a upřímně i koupel. Dobré pravidlo: jestli dokážu říct z dálky, že jste týden neviděli lahvičku šampónu, pak máme problém. Navíc má na tváři neudržované vousy, a na sobě má beztvarou vybledlou vojenskou košili s černými tepláky, které zažily lepší časy. Nebudu lhát, vypadá tak akorát na to, aby se mu na chodníku vyhýbaly děti i psi. Kruci, i pobudové.

Nepochybuju, že prožil pár těžkých týdnů, ale tohle je brutální. I na herce.

„Chudáček,“ slyším Monu zašeptat.

Tohle nemůžu nechat být, takže se k ní otočím čelem s otázkou ve tváři.

„Očividně má deprese,“ pokračuje, své poslední slovo skryje za ruku.

„Vážně?“ cynicky pronesu.

„Ano, vážně,“ kývne hlavou. „Podívej se na něj.“

Očima se zaměřím na monitor pohybu, který má na kotníku a to mi připomene, proč je tady. Jess mi říkala, že narazil svým fajnovým autem do něčího domu, těsně minul starší dámu s kočkou. Dříve bych si vybavila tu scénu zločinu. Jediná věc, která ho chrání před mým naprostým pohrdáním je, že nebyl ani pod vlivem drog, ani opilý a nikoho nezranil. Teď to přisuzuju hlouposti. Dokud ho lépe nepoznám. V mezičase budu věnovat své sympatie někomu, kdo si je zaslouží.

„Podívej, je mi líto, že má krizi osobnosti – chápu to,“ přiznám ztlumeným hlasem, protože vím, jaké to je zůstat vězet na temném místě, když nevíte, jak z toho ven. „Vážně to chápu. Ale nakráčet někomu do obýváku není řešením žádného problému. Je to nechutně bohatá celebrita a svět mu leží u nohou. Měli by mu pomoct.“

Má odpověď na jeho osobní problémy je, že pokud si nemůže pomoct sám, ať místo toho pomůže někomu jinému, místo aby se choval lehkovážně.

„Možná neví, jak,“ zauvažuje Mona nahlas. Její laskavost nezná hranic. Pak řekne jako boží pravdu, „On nás potřebuje.“

„Tohle není epizoda ze seriálu Dotek anděla. On potřebuje okoupat, oholit, a velmi dobrého terapeuta.“

Ale kdo ví? Možná má pravdu. Možná když tu bude a pomůže se zvířaty, napraví ho to. Možná mu jen vážně nerozumí. Možná mě mile překvapí.

Dveře aut se otevřou a zase zavřou. Ven se vyrojí lidi. Začne to tu vířit akcí. Dva muži odpojí přívěs od pick-upu. Z kufru mercedesu začnou vykládat kufry Louis Vuitton.

Dveře mustangu se plavně otevřou a Shane Hughes vystoupí jako by prodával pánské deodoranty klukům v teenagerském věku, pomalým pohybem, u kterého vyzařuje víc sebevědomí, než by měl jakýkoli muž mít.

Právě mě vytrhl z narkolepsie, kterou jsem ještě před vteřinou očekávala. Najednou jsem vzhůru a dávám pozor.

Například jsem si zcela vědomá tmavých džínů, které mu obepínají zadek. A přes hruď a paže se mu natahuje bílé tričko. Kožený náramek kolem zápěstí? Ten mi taky neunikl. Stejně jako to, že mu z kapsy visí řetízek, který je připnutý k jeho pásku. Nikdo se zdravým rozumem by se tomu chlapovi nepokusil ukrást peněženku, ale já si to nebezpečí představím.

Prohlašuji, že jsem rychle a téměř okamžitě ve vesmíru, který ve své nekonečné moudrosti dodává toto pokušení až k mému prahu. Kdybych věřila konspiračním teoriím, zrovna teď bych jednu vytvořila.

Oči mu skrývají letecké brýle, otáčí hlavou doleva a doprava, dokud mě nenajde a pak se stane něco divného… kývne na mě bradou, než odejde směrem k domku pro hosty s vojensky zelenou taškou v ruce.

No, tohle je trapné. Poslední věc, kterou bych očekávala, že budu mít na své bingo kartičce pro tento rok je přitažlivost k cizinci s komplexem nadřazenosti. To nadšené zachvění, kterého se mi dostane kvůli malému, nevýznamnému gestu, je opravdu dětinské. Co já vím, třeba jen zkoušel, jestli mu správně fungují obratle krku.

Ačkoli fungující přátelský vztah by příští tři měsíce mnohem víc ulehčil. To zvládnu, pokud i on bude chtít.

K Aidanovi se přiblíží malá žena, ne vyšší než sto padesát dva centimetrů, s červeným mikádem a v černém kostýmku od návrháře. Hned za ní se objeví Jess. Samozřejmě mě to vede k domněnce, že tohle musí být tak nechvalně známá Cruella.

Ústa té červenovlasé ženy se začnou rychle pohybovat. O celou věčnost později ji Hughes konečně oblaží svou pozorností, jeho zamračení jako by mu přimrzlo k tváři.

„Přestaň se mnou vyjebávat, Jules. Nejsem tvoje děvka.“

Ani v nejmenším se nesnaží mluvit tiše. Takže asi nebude tak nepochopený.

Cruella setřese tu urážku jako by to byl jen obvyklý den v kanceláři, a nakráčí směrem ke mně a Moně, zastaví se na schodech verandy.

„Je některá z vás Mona Harrisová?“

„To jsem já,“ pípne Mona. S falešným úsměvem, který si přilepí na tvář, sejde dolů a potřese si s tou ženou rukou.

„Jules Izková. Jsem Aidanova agentka.“ Naznačí k muži se šedivými vlasy, který tiše mluví k Aidanovi. „To je Neil, jeho manažer. Aidan se rozhodl nebrat s sebou svého osobního kuchaře a objednal si dovážku jídla z wellness resortu. Chápu správně, že to za něj můžete převzít?“

„Moc ráda mu to převezmu.“

Bože chraň. Jen doufám, že Jules nepochopila tu sexuální narážku. Zvedne své brýle jen natolik, aby si mě prohlédla. „Ty musíš být Jessičina přítelkyně.“

„Ráda tě konečně poznávám,“ odpovím, protože mě můj táta slušně vychoval.

„Jelikož s tebou Aidan bude trávit většinu dne, měly bychom pravděpodobně probrat nějaké detaily.“

„Um, dobře,“ zamumlám, už teď mi není po chuti ta velká odpovědnost, kterou mi naložili.

„Zaprvé, musím ti připomenout, že jste podepsaly smlouvu o mlčenlivosti. Jestli někdy uslyším cokoli, co v médiích poškodí jeho dobré jméno, zažaluju vás. Neříkejte přátelům a rodině, že je tady. Tohle není vaše šance udělat kariéru.“

Super. „Není třeba--“

„Nechte mě to dokončit,“ vyštěkne, čímž mě přeruší. „Teď když v tom máme jasno, Aidan ti bude pomáhat starat se o zvířata, jak jsme probírali v mailech.“

Když se tak na něj dívám, něco mi říká, že Aidan Hughes nebude moc dobře zvládat vykydat stáje. Bude zázrak, jestli zvládne být v blízkosti větších zvířat. Někteří lidé to nemají rádi.

„Ale důležitější je,“ přistoupí blíž, „abys Aidana fotila a natáčela. Se zvířaty, jak pracuje na farmě, cokoli, co můžeme použít pro jeho PR kampaň. Ujisti se, že nic neprozradí jeho místo pobytu nebo se tu v mžiku objeví horda paparazzi.“ Zúží pohled a sleduje ho, jak se přibližuje. „Ale snaž se zdokumentovat všechno, co můžeme použít k napravení jeho image.“

Kouzelné. Sotva mám denně čas postovat fotky na účtech záchranné stanice pro naše patrony a dárce, kteří chtějí vidět pokrok u zvířat. Ke všemu ostatnímu přidám ještě tohle. „Se vší úctou, starám se o skoro dvacet zvířat. Nemám čas--.“

„Jsi za něj zodpovědná, když je tady,“ řekne a utne mě. „Takže ano, v podstatě jsi jeho asistentka a osobní fotografka. Udělej video a fotky a dej je na sociální sítě. Za to tě budeme platit.“

Měla jsem dojem, že ty peníze jsou dar a ne výplata. Ačkoli by mě to asi nemělo překvapovat. Jess jí říká Cruella z nějakého důvodu.

„Myslela jsem, že si s sebou přiveze asistenta?“ modlím se, aby mi něco uniklo a tahle osoba už by byla na cestě.

„Aidan svůj život skrouhnul. Je zpátky na začátku, takže nechal všechno ze své slávy v L.A.“

Příští tři měsíce bude bydlet ve svém přívěsu za čtvrt milionu dolarů, takže se omlouvám, jestli na toto házím bobek.

„Jules, k noze. Přestaň dámy obtěžovat.“ Aidan Hughes blýskne svým milion-dolarovým úsměvem na Monu. Jeho vousy se rozestoupí, dokonale podtrhnou ty bělostné zuby a jeho schopnost bez jakékoli snahy vyvést z míry všechny ženy světa. „Je mi potěšením. Aidan Hughes k vašim službám, madam.“

„Věřte mi, potěšení na mé straně,“ odpoví Mona a já se musím donutit neprotočit oči.

„Já ta zatracená videa zveřejním,“ řekne pohrdavě Jules, a ani se jejím směrem nepodívá. „Teď nás nech. Už jsi udělala dost.“

Z našeho tříměsíčního rozsudku uplynulo patnáct minut a já už jsem vyčerpaná.

„Prosím zvedni mi telefon, když budu volat,“ řekne mu. „Policie v Ojai tu bude za méně než deset minut, jestli se rozhodneš, že tahle zaprášená díra není pro tebe, takže se o to ani nepokoušej.“

„Není tady kvůli tomu Shane?“ řekne a povzdechne.

Téma houstne. Takže jeho bratr je tady jako osobní strážce, ne proto, aby mu zajistil bezpečnost a morální podporu. Zajímavé…

„Proto taky,“ řekne a znovu si nasadí své velké sluneční brýle. Pak bez jakéhokoli rozloučení odejde k range roveru, za ní cupitá Jess.

Aidan je sleduje, jak nasednou do jednotlivých aut a odjedou. Jeho maska okamžitě spadne a jeho zoufalý pohled říká, že se tu odehrává úplně jiný příběh, než se nám snažil prodat před pár minutami.

„No, je…uh… čas, abych nachystala oběd,“ oznámím, když si odkašlu. Celá tahle situace je trapná. Ani nevím, jak mu mám říkat. Je jen o dva roky starší než já. Mám mu říkat pane? Pane Hughesi? Aidane? Mohl by namítnout, že jsem jeho šéfka, ale proč by se kvůli tomuhle chtěl hádat? To by znamenalo, že o všem rozhodnu já a to je to poslední, co chci.

V těch všech mailech, co jsem dostala, byste si mysleli, že se zeptám na tak snadnou otázku, jak ho mám kruci oslovovat.

„Co máme?“ zeptá se Aidan, jeho hlas je slabý, jeho pohled stále zaměřený na oblak prachu, který za sebou nechala auta.

„My ne. Zvířata musí jíst. Některá mají speciální dietu, jelikož byla skoro utýraná hlady, takže jim musím dávat malé dávky během dne--“

„Zítra,“ řekne, skočí mi do řeči. „Můžeš mi to říct zítra. Jsem unavený. Půjdu si dát šlofíka.“

Aniž by se ohlédl, došourá se ke svému přívěsu a zmizí uvnitř.

Tak jo. Dobrý začátek.

***

„Haló, Blue Baldwinová, tady tvoje matka,“ uslyším z telefonu. „Zavolej mi. Nechala jsem ti dvě zprávy a ještě o tobě neslyšela. Potřebuju s tebou mluvit.“

Zmáčknu pauzu.

„Nemůžeš ji pořád ignorovat,“ řekne Mona a šoupne ke mně po kuchyňském ostrůvku talíř se sendvičem s hovězím masem, salátem a rajčaty.

„Tak sleduj,“ řeknu a mohutně si ukousnu. Udělám velkou teatrální show, jak mačkám vymazat hlasové zprávy a podívám se na čas na mikrovlnce. Digitální číslice ukazují dvanáctku.

Vezmu si tenhle pracovní oběd a dokončím vkládání fotek dnešního pokroku zvířátek na TikTok a Instagram. Roztomilá fotka, kde se Big Ben a Coco upravují. Billy stojící přední nohou na Venušině zadku – Venuše je jedna ze zachráněných kobylek, kterou jsme dostali z ranče strašné ženské – zatímco ona se opalovala. A Mila, naše jediná lama, jak kouká laťkami v plotě.

Naši sledující jsou štědří lidé, loajální, kteří nám přese všechno poskytují finanční pomoc. To, že jim denně ukazuju aktuální stav jejich adoptivních dětí – protože tak to většina z nás cítí – je jen malá cena.

„Skoro jsem zapomněla.“ Mona vytáhne něco z hnědé nákupní tašky a položí to na linku.

„Dalekohled?“ Na Moninu obranu musím říct, že vysílačky byly zábavné a praktické. Ale dalekohled? Zvednu ho a prohlédnu si ho. „Na co to je?“

„Na špehování chlapů,“ odpoví bez náznaku studu.

„To myslíš vážně?“ musím se zeptat, protože ačkoli ji znám dlouho, stále mě denně překvapuje.

Přikývne. „Vážně jako mrtvola ve tvé posteli.“ Pak se mi podívá přímo do očí a řekne, „Určitě přijde vhod. Později mi poděkuješ.“

Chápete, co tím myslím?

„Někdy o tobě přemýšlím.“

„To bys měla.“ Mrkne a otočí se, aby uklidila nepořádek na lince, který jsme udělaly, když jsme připravovaly oběd.

Nevím, co je horší: že má skoro vždycky pravdu nebo že vážně přijde vhod. To ukáže čas.

„Když mluvíme o chlapech, viděla jsi dneska Aidana?“ Naše filmová hvězda nevylezla ze svého přívěsu od včerejšího rána. Jeho bratr sem několikrát přijel a zase odjel, často se vracel s taškami s nákupem v rukou. Ale ne jako filmová hvězda.

Mona kývne hlavou. „Myslíš, že je v pořádku? Neměla bych ho zajít zkontrolovat?“

Jo, jasně. Jako bych ji s ním mohla nechat samotnou. Mám Monu ráda jako svoje játra a obě ledviny, je mi drahá, ale někdy umí být vážně přítěž.

„Taky se trochu obávám,“ přiznám. Opravdu se obávám. Opravdu nechci být v bulváru kvůli tomu, že jsem tuhle věc zpackala. Jeho fanynky by určitě obvinily mě, a záchranná stanice by trpěla důsledky. „Možná bychom měly jít obě…“

„Skvělý nápad. Jen si spravím vlasy.“

Než stihnu říct další slovo, zmizí ve své ložnici.

O patnáct minut později stojíme před stříbrnými dveřmi přívěsu, zíráme na ně, a Mona drží jídlo, které nám přivezli z resortu.

„Zaklepej,“ nařídí Mona.

„Ne, ty zaklepej.“ Teď když jsme tady, jsem trochu nejistá, žaludek se mi nervózně kroutí. Netuším, co od nás čeká na druhé straně těchto dveří, a nejsem zrovna žhavá po tom to zjistit.

„Dobře, zaklepu.“

Jsem si celkem jistá, že mě zrovna přechytračila. Jestli jste to ještě nepochopili, Mona je jako siamská kočka – mazaná a prohnaná, s tendencí dostat se do potíží, ale zábavná.

Zvedne pěst, aby zaklepala, ale já ji chytím za zápěstí. „Počkej…“ zašeptám.

„Co?“ zašeptá taky.

„Neměly bychom zajít pro jeho bratra?“

„Proč šeptáme?“

„Nevím, ale neměly bychom?“

„Ne. Pak se z toho možná stane něco, co by nemělo nic znamenat.“

Tohle mi vlastně dává smysl. Nepospíchám, abych viděla chladný výraz nadřazenosti Shanea Hughese namířeného na mě, takže její zápěstí pustím. „Pokračuj.“

„Pane Hughesi?“ řekne dost nahlas, aby to vzbudilo mrtvého. „Aidane? Máme váš oběd. Dneska ráno ho přivezli z resortu.“

Nic.

Zabuším na dveře pěstí. „Aidane… jste tam v pořádku?“

Pořád nic. Podívám se na sebe v nevysloveném porozumění. Mona opatrně otevře nezamčené dveře a pomalu vyjdeme schody do přívěsu.

Říct, že přívěs je to nejlepší, co trh nabízí, je slabé slovo. Jsem si celkem jistá, že domy většiny lidí nejsou tak krásné. Je tu dost místa, aby se sem vešli čtyři lidé nebo i víc, pohodlně. Proč tu nemůže bydlet i jeho bratr místo toho, aby mě vystrnadil z mého domku, je záhada. Odhaduju, že je to sobec.

Když vejdeme dovnitř, přivítá nás jemný zvuk klimatizace. Na protějším konci chodby jsou zavřené dveře do ložnice.

„Co uděláme?“ zeptám se Mony.

„Aidane,“ zakřičí. „Ahoj. Tady Mona Harrisová a mám vaše jídlo.“

Položí donášku s jídlem na kuchyňský pult a projde kolem mě, zatímco já otevřu lednici, která je plně naložená všemi možnými druhy pití. Všemi možnými, až na alkohol.

„Kam jdeš?“ zasyčím, když zamíří na to jediné místo, kam by neměla – do jeho ložnice.

„Může tam být mrtvý,“ zasyčí zpátky. „Nebo skoro mrtvý – což je ještě horší. Chceš být ta, která ho nechá umřít?“

Bože, ochraňuj mě před tímhle dramatem. Zhluboka se nadechnu a jdu pomalu za ní.

„Aidane. Pane Hughesi,“ zavolám hlasitě.  „Jsme ve vašem přívěsu a blížíme se k ložnici. Nebojte se. Jen se chceme ujistit, že jste v pořádku.“

„Ani mi nemusíš říkat, že je tvůj táta policajt,“ slyším Monu zamumlat.

To mi opravdu rozesměje a uzel v mé hrudi se uvolní. U dveří, kde na druhé straně neslyšíme žádný zvuk, postrčím Monu, aby je otevřela.

Dveře se pomalu otevřou a odhalí velkou královskou postel, bílá prostěradla… a muže. Leží tváří dolů, ruce roztažené jako orel, a je úplně nahý. Aidan Hughes.

„Ach,“ vyklouzne mi. Otočím se zády k jeho nahému zadku a donutím Monu udělat to samé. Ale samozřejmě ne dřív, než si ho pořádně prohlédne.

„Zatraceně, vy dámy jste hlasité,“ zavrčí, hlas má drsný ze spánku a z toho, jak je zabořený do polštáře.

Takže žije. „Bály jsme se, že jste…“ odmlčím se, protože mi chybí diplomatická odpověď.

„Že jsem co?“ vyštěkne. „Nemůžu si dát ani pivo.“

„Mrtvý,“ špitne Mona.

„Nerad vás zklamu, ale jsem poměrně dost naživu.“

Zní to hořce. Možná měla Mona zase pravdu – má depresi. „Jedl jste?“ zeptám se. Bez odpovědi. „Přinesly jsme jídlo z resortu.“

„Zatraceně fantastické.“

„Měl byste opravdu něco sníst,“ tlačím. „Pak se můžeme pobavit o vašem pracovním rozvrhu… kvůli veřejně prospěšným pracím,“ rychle dodám, hlas se mi třese víc, než bych chtěla, protože cítím, že v místnosti stoupá napětí, i když jsem k němu zády.

Slyším, jak se za námi hýbe. Což je prakticky moje nápověda, abych popadla Monu a utekla, ale…

„Vyprovoďte se ke dveřím,“ řekne, když kolem nás projde, s holým zadkem, péro se mu houpá, a zmizí v koupelně.

Vezmu Monu za zápěstí, vytáhnu nás z přívěsu a rychle zavřu dveře. Všimnu si, že ji musím několikrát zatahat, abych ji přiměla k pohybu.

„To bylo šílené,“ vyleze ze mě, spolu s dechem, který jsem zadržovala.

Mona se usměje. „Stálo to za to.“