OOTB - 2. kapitola

Překlad: Lenuszka

 „Kdo to udělal?“

Vršek pomalého krmítka v rohu malého stání byl zlomený na dva kusy. Ušlapaný, jak se zdá malými kopýtky.

Je to zlepšováček, který nutí zvířata tahat si slámu přes laťky, což jim zabrání, aby celodenní příděl zkonzumovaly najednou. Na záchranné stanici Mother Goose není dovoleno žádné přežírání. Spousta mých malých kamarádů má lékařskou dietu a potřebuje být krmena po malém množství, aby se dali dohromady po tom, co skoro vyhladověli k smrti nebo měli jiné zdravotní problémy.

Můj kumpán Billy, se vedle mě postaví jako morální podpora a já ho automaticky poškrábu za svěšeným uchem.

Vést záchrannou stanici pro zvířata nebylo to, co jsem plánovala se svým životem. A i přesto nemine den, kdy bych za to nebyla vděčná. Nevím, kde bych bez těch zvířat, o která se starám, byla. Určitým způsobem mě zachránila.

Po tom útoku jsem byla ztracená, trpěla posttraumatickou stresovou poruchou nebo jako se to jmenuje. I když jsem dělala, co jsem uměla, abych to popírala – nejvíc sama sobě – to trauma ovlivnilo každý aspekt mého života. Nic ne víc než mou práci.

Bývala jsem záchranářkou. A byla jsem v tom dobrá. Ani to nebyla práce, kterou jsem milovala celým srdcem – spíš to bylo poslání. Neexistovaly nezáživné momenty. Bylo to plné dobrodružství. Nejlepší na tom bylo, že jsem pomáhala lidem, kteří byli v nouzi. Ve všech směrech to byla přesně kariéra šitá mi na míru.

Nic nepřebilo pocit, když jsem se večer vrátila domů s vědomím, že jsem pomohla na nástupišti 405 porodit dítě. Nebo že jsme zastavili rozrušenou mladou holku, když chtěla skočit z nadjezdu. Nebo jsme můj tým a já zachránili kariéru středoškolskému běžci, který schytal kulku do nohy. Nakonec byl jako první draftován do NFL. Dělala jsem okamžité změny v životech lidí a milovala z toho každou minutu.

Roky jsem dělala svou práci bez ohledu na svou osobní bezpečnost. Nikdy mě to ani nenapadlo. PO tom incidentu jsem se ze všech sil snažila na to nemyslet. Což mi ale dělalo v hlavě zmatek. To samé sebevědomí, které mě bez váhání posílalo do nejvíc zločineckých částí L.A., mě ze dne na den opustilo a já jsem netušila, jak ho znovu získat. Mé kouzlo se doslova ztratilo v akci.

Nejdřív jsem sklonila hlavu a tlačila. Předstírala jsem, že jsem své sebevědomí neztratila. Předstírala jsem, že nejsem na hranici panické ataky několikrát denně, když byly věci ošidné, jakože byly často. Koneckonců jít do ošidných situací byla součást popisu mé práce.

Pak se stalo to nejhorší, co mohlo. Měla jsem jeden záchvat přímo uprostřed ošetřování oběti, která byla postřelená. Zatímco jsme ho stabilizovali, lidé ze sousedství se shlukovali kolem z čisté zvědavosti. Nic neobvyklého; v té samé situaci jsem byla stokrát. Ale toho dne to bylo jiné.

Když ze svých domů vyšli další, aby se podívali, co se stalo a shlukli se kolem místa činu, můj strach vyeskaloval. Paralyzovalo mě to. Zamrzla jsem jako neodpovídající počítačový program. Nemohla jsem se hnout, nemohla jsem myslet. Nemohla jsem pomoct nikomu, ani sobě. Toho dne jsem se pro svůj tým stala přítěží, a navíc přítěží pro tu oběť.

V tu chvíli jsem věděla, že už to dělat nemůžu. Mé problémy, které zapříčinily ohrožení něčího osobního dobra, byly místem, kde jsem vystavila stopku. Takže jsem dala výpověď.

Žádné osobní kouzlo. Žádná práce.

„Udržuj se zaneprázdněná,“ říkali. „Nemysli na to příliš.“

Nikdy mě nebavilo jen tak vysedávat, takže jsem si myslela, že logickým dalším krokem by byla dočasná práce na hony vzdálená té, kterou jsem milovala a ztratila ji. Tohle bylo L.A.; měli tam šestidolarová latté, které si někdo koupil. Upřímně, byla jsem připravená dělat jakoukoli práci kromě té, na kterou jsem byla vytrénovaná.

Pak mou pozornost upoutal nápis:

Zoufale hledám spolubydlící. Musí mít ráda život na venkově a zvířata. Nejlépe se zkušenosti zdravotníka nebo praxí.

V té době mi připadalo dostat se od L.A. co nejdál jako dobrý nápad, a žít na venkově bylo to, co jsem potřebovala. Zvířata byla jen bonusem navíc. Vždycky jsem zvířata milovala. Žít v bytě se dvěma ložnicemi s jedním rodičem, který nebyl skoro doma, mi nedovolovalo žádné mít. Tak jsem jela do Ojai na pohovor, setkala se se třemi zachráněnými koňmi, a o pár dní později jsem se nastěhovala do domku pro hosty.

Tak jsem potkala Monu.

Naučila mě všechno, co o péči o velká zvířata znala, dělala to celý svůj život, a společně jsme rozjely záchrannou stanici Mother Goose.

„No? Kdo z vás darebáků to zničil?“ poklepala jsem na plastové víčko krmítka špičkou své červené kovbojské boty.

Dva mini oslíci a tři mini koníci se na mě nevinně dívali, tlamy plné slámy a pomalu žvýkali. Hazel se vyhýbala očnímu kontaktu, což bylo jasným důkazem, že se dívám na viníka.

Hazel byla naše nejmladší mini oslice, teenagerka. Už si procházela obdobím vzdoru. Pepper, naše nejstarší zachráněná, je pozornější a má víc úcty. Hazelino chování omlouváme, protože byla sirotek a nebyla v nejlepším stavu, když se k nám dostala, ale možná je čas být trochu tvrdší.

„Hazel?“

Její odpověď byla to, že se zadní nožkou poškrábala za uchem. Bylo to blízko přiznání, které z ní hodlám dostat.

Vytáhla jsem z opasku s nářadím elektrickou pájku a rychle jsem krmítko opravila. Opravovat věci je jedna z nejčastějších prací tady. Vstávám za svítání. Začnu krmit obilím ty, kteří to potřebují. Vzbudím ty ostatní, kteří v noci spali ve stáji. Doplním slámu, uklidím stání, zkontroluju, jestli není nic zničené, opravuju věci, pak opravuju další, připravím léky – a se stoupajícím počtem zachráněných zvířat, která jsou starší nemohoucí to znamená hodně léků – opláchnu je a znovu. Všechno tohle a to je pořád jen špička ledovce. Na farmě se může pokazit milion věcí, což se obvykle stane.

„Takže se podívej… zítra tu bude spousta nových lidí. Nechci, abys byla vystrašená…“

Vygooglila jsem si instagramový účet Aidana Hughese a můžu říct, že jediný způsob, jak přežiju v duševním zdraví příštích několik měsíců, bude pevná strategie. Ať už je jakkoli talentovaný, a on je, ten chlap je naprostý, pozornost vyhledávající narcista.

V rámci pudu sebezáchovy jsem se rozhodla, že to budu hrát dvěma způsoby: buď jako fúrie, co nesnáší chlapy nebo jako nekomunikující netýkavka. Obě strategie mají svou podstatu, ale netýkavka vyžaduje méně energie, a fúrie, co nesnáší chlapy s sebou nese větší riziko. Navíc je to emocionálně náročnější a já nechci žádné emoce. Veškeré konfrontace mě ždímají.

Cílem je držet si zdravý sociální odstup od osoby, se kterou tu budu další tři měsíce žít a to nebude snadné.

„…vy dělejte to, co obvykle.“ Hodím lopatou další slámu do krmítka, které jsem opravila. „Prďte, perte se, slintejte. Prostě buďte sami sebou a jestli přitom někomu zničíte boty, tak ať.“

Na mluvení se zvířaty je něco doslova terapeutického. Pro začátek jsou to skvělí posluchači, nesoudí vás a jejich ochota odpustit mi hrne slzy do očí.

Mona a já jsme viděly tolik zanedbaných a týraných případů, že je vám z lidské rasy smutno. A přesto ta samá zvířata začnou být milující a hodná, když jim ukážete trochu laskavosti, trpělivosti, a stálosti. Nikdy nechtějí přestat věřit. Nikdy nepřestanou dávat lidem možnost je nezradit.

V zadní kapse džínů mi zazvoní mobil. Rozezní se Cat´s in the Cradle od Harryho Chapina.

Když mluvíme o selhání.

Ztiším telefon a čekám, jestli zanechá zprávu. Jakmile skončí nahrávání, stisknu tlačítko přehrávání.

„Dobrý den, slečno Blue Baldwinová. Tady Athena Baldwinová, volám, abych se zeptala, jak se máš. Zkoušela jsi ten kofeinový nálev, o kterém jsem ti říkala? Posílám ti odkaz na tvůj mail“ – v pozadí slyším nesrozumitelné hlasy—„Kruci, zase přejeli benzinku. Musím jít. Zavolám ti, až se dostanu do Port-au-Prince. Opravdu si musíme zavolat. Je tu něco, co s tebou chci probrat.“

Okamžitě stisknu tlačítko smazat hlasovou zprávu a nacpu si telefon zpátky do kapsy.

Ukažte mi rodiče, který tituluje svou dceru jejím celým jménem a já vám ukážu rodiče, který nezná své dítě.

Mí rodiče se rozešli, když mi bylo šest. Jednu srpnovou sobotu se moje matka sbalila a odletěla k nějakému toku bůhvíkam při pokusu zachránit svět. Připojila se k nějaké nevládní organizaci a můj otec se ze dne na den stal bez varováním samoživitelem.

Tihle dva lidi se nikdy neměli vzít, natož se spojit. Athena je prchavá napodobenina aktivistky a můj otec je policajt, puritánský a usedlý, co to jde. Je to jako by se králík snažil kamarádit se želvou. Zapomeňte na dva čiré protiklady, oni jsou prakticky dva odlišné druhy.

Každopádně se nikdy nerozvedli. Dodneška a z důvodů, které nikdo nechápe, je pořád hrdě spojená s Baldwinovic rodinou, i když spolu ti dva za poslední dvaadvacet let nebyli v jedné místnosti víc než třikrát.

Očividně si s matkou nejsme blízké, ale po tom incidentu volá častěji, což je prostě její styl. Vrhnout se někam, kde je krize a očekávat za to kredit za ty úžasné snahy, to je přesně její taktika. Chovat se, jako by se posledních dvacet a něco let nestalo, je učebnice přesně podle Atheny Baldwinové. Moje matka hrála vždycky. Moje matka hrála vždycky tu, co všechno vede jako podvodníček v rozhlasové hře Grand Ole Opry. Bylo těžké si stěžovat, že nepřišla na můj hudební recitál v páté třídě, když mi vysvětlila, že to nestihne, protože zachraňuje hladovějící děti v Súdánu. Zvlášť, když tam jela a ukázala mi fotky těch dětí.

Zvykla jsem si skrývat své zklamání. A většinou jsem to nechala plavat. Ona mým světem neotřese (špatně), protože jí nedovolím, aby nade mnou měla moc. To neznamená, že jí rozmotám červený koberec, protože mi nakráčela zpátky do života jen proto, aby mě otravovala, když se nudila, a když řeknu ne, neznamená to, že jsem špatný člověk.

Z mého hloubání mě vyruší kravál výfuku. Vyhrabu se ze stání, abych se podívala, o čem je ten kravál a zastavím se ve vteřině, kdy vyjdu zpoza rohu stodoly.

Ten zvuk patří motorkářské klasice. Motorce, ne chopperu. Jezdec, vysoký muž se širokými rameny, sesedne zády ke mně, sundá si černou helmu a projede si prsty v hustých tmavých vlasech. Projede mnou divný pocit, když ho vidím, jak si vezme z černé košile zavěšené letecké brýle a nasadí si je.

Je to Hughes. Musí to být Hughes. Má ten kousavý, přeplacený pohled, který se u celebrit zdá jako standartní problém. Džíny s patinou. Černou košili s patinou. Přístup s patinou soudě podle pohledu na jeho profil.

Ale co tu dělá?

On a jeho nohsledi měli podle mnoha mailů a telefonátů, které jsem od svého souhlasu dostala, přijet až zítra. Podívám se na obzor, jestli neuvidím ještě někoho dalšího.

Každopádně je čas jít. Nemůžu se skrývat – což upřímně na zlomek vteřiny zvažuju – ale nemůžu ho nechat se potulovat po pozemku. Takže se zhluboka nadechnu, donutím se klást nohu před nohu a setkat se s problémem čelem.

A tady se věci stávají osobitými. A osobitými myslím horšími. Protože čím blíž k němu jsem, tím se zdá vyšší. A čím vyšší je, tím nepohodlněji se začínám cítit.

Na svou obranu musím říct, že tenhle Aidan Hughes, ten ze skutečného života, je mnohem víc než ten v televizi. Větší. Drsnější. Intenzivnější. Kde je ten týpek, co si na Instagram postoval video, jak mu dělají pedikúru s černým lakem na nehty? Protože tenhle to není.

„Zdravím. Můžu pomoct?“ zavolám pár stop od něj, můj hlas dosáhne divně vysokého tónu.

Bůh mi pomoz, musím se držet oběma rukama.

Už vykročil směrem k domu a otočí se, najde mě, což vypadá, jako bych byla tisíc mil za ním. Osobně vypadá starší. U uší má husté hnědé vlasy protkané bílými. Vrásky od smíchu chybí, ačkoli na čele linie má.

„Blue Baldwinová?“ řekne a udělá krok dozadu.

Žádná nabídnutá ruka. Žádný úsměv. Asi se zbavujeme všeho dobrého. Příští tři měsíce budou zářivé.

Přikývnu, můj úsměv je křečovitý. „Ahoj. Aidan Hughes, že? Nečekala jsem tě dneska--“

Sundá si své letecké brýle a podívá se na mě tmavě hnědýma očima, ne těma andělsky modrýma, za které dostává miliony jako záporák a miláček žen na obrazovce.

„Špatný Hughes. Já jsem Shane. Aidanův bratr.“

„Oh,“ je to nejlepší, na co se zmůžu, protože mě právě podrobuje velmi intenzivnímu pohledu. A když říkám intenzivnímu, myslím tím zírání, má rozměr a odhodlanost.

Okamžitě se cítím vystavená a to je to poslední, co chci. Nejsem typicky stydlivá nebo nervózní osoba. Ve skutečnosti jsem taková nebyla od čtrnácti. A přesto se najednou přistihnu, jako bych se do té chvíle vrátila. Zažívám scénu z Přes noc třicítkou. Akorát naopak.

„Chtěl jsem se ujistit, že je všechno připravené, než zítra Aidan přijede,“ vysvětlí. Nebo aspoň myslím, že to řekl. Zrovna prožívám krizi sebedůvěry, a nikoho to nepřekvapilo víc než mě.

„Prosím?“ zamumlám. Moje kůže je rudá a studená. Co se to tu kruci děje?

„Alkohol…“ oznámí, jako by mluvil s dítětem. „Byl odtud odstraněn?“

„Oh, tady žádný alkohol není. Jsme tu jen já a Mona a my nepijeme.“ Jak mluvím, dolehne na mě, že jsem zrovna řekla téhle velké a hrozivě působící osobě, o které nic nevím, že na tomhle místě žijí jen dvě ženy.

Zrovna jsem nás vystavila nebezpečí.

„A co údržbář?“

Znovu ho má za patami. Řekla jsem právníkům malou nevinnou lež o tom, že Dexter žije na pozemku. Dex je údržbář, který sem chodí mi pomáhat pracemi, které vyžadují dva lidi. Jako opravování a výměna plotu, mezi jinými. Lež o Dexterovi byl můj chabý pokus o lidský štít. A teď jsem to prozradila a zvorala.

„Dexter, jo… je to zapřisáhlý Mormon. Takže… víš… je velmi zapřisáhlý co se týče nepití.“

Jsem se celkem jistá, že Dexter není Mormon. Lhát takhle improvizovaně očividně není můj šálek kávy. Hughes nevypadá vůbec tak přesvědčeně jak by měl, takže mě zastihnou další pochybnosti, které s sebou přináší obavy, které jsem necítila roky.

„Každopádně,“ pokračuju, „to tady vedeme přísně. Žádný alkohol. Žádné přespávání…“ Čím víc mluvím, tím víc se mé sebevědomí bortí pod tíhou jeho zkoumání. Chytím se za lem klobouku a stáhnu ho trochu dolů, abych se ochránila před jeho nemrkajícím pohledem. „A měl bys vědět, že vlastním zbraň a umím ji použít.“

„To je pro vás dobře.“ Rozhlédne se, očividně ho moje divné chování nijak nerozhodilo. „Snaž se nikoho nezastřelit, zatímco tu budeme.“

„Kdo my?“ V tomhle bodě už nebere nic jako samozřejmost. Souhlasili jsme, že ubytujeme druhého Hughesova bratra – toho kriminálníka – a jeho asistenta. To je všechno.

„Můj bratr cestuje s týmem… já jsem ten tým.“

Dobrou zprávou je, že jeho přístup pošle mé sebevědomí pryč z té smrtící dolů mířící spirály. Ale špatná zpráva je, že moje pusa ještě nesrovnala krok.

„Uh… omlouvám se, ale pro tebe nemáme pokoj.“

„To není problém. Přivezu si svůj přívěs.“

„Bohužel naše elektřina neutáhne dva přívěsy.“ Což je pravda. Pokrčím rameny, s úsměvem zaplaším tu špatnou zprávu.

„Zůstanu tady,“ prohlásí po významné pauze. „Je to ve smlouvě.“ Znovu na něj zírám. „Četla jsi ji?“

Ne. Nečetla jsem tu smlouvu ve svém neexistujícím volném čase. Jen vím, že je ta smlouva dlouhým seznamem požadavků, které měli. Některé z nich byly vyloženě k smíchu. Jako požadavek jeho bratra, že mu musíme zajistit pouze bio stravu. Kdyby někdy Aidan Hughes okusil mé vaření, šel by do postele s lahvičkou Imodia a brečel by steskem po mamince. Bio je to poslední z jeho obav.

Nemusím odpovídat, protože se blíží červený pick-up.

„Hádej, co jsem dostala?“ ječí na mě Mona ze sedadla spolujezdce, když stáhne okýnko. Za volantem spatřím Darbyho.

Vyklouzne z auta a upraví si top, její pozornost se okamžitě automaticky přesune k Shaneu Hughesovi. Jestli je v dosahu jedné míle nějaký hetero muž, můžete se spolehnout na to, že ho Monina pozornost najde. Upřímně, dělá to na mě celkem dojem.

„A kdo jste vy?“ zacukruje a vytasí své dolíčky.

„Mono, tohle je Shane Hughes. Bratr Aidana Hughese.“ Věnuju jí pohled, který říká chovej se slušně, který ona okamžitě ignoruje. „Co jsi dostala?“

„Pa, zlato. Uvidíme se zítra,“ zakřičí Darby z kabiny a zamává, na krátkou chvilku odvrátí Moninu pozornost od objektu její zvědavosti.

„Pa, bejby,“ řekne na oplátku.

Darby odjede a Mona přijde s nataženou rukou a zdrženlivým úsměvem. Ve stejnou chvílí, aniž by se na mě podívala, na mě hodí nákupní tašku.

„Mona Harrisová. Jsem majitelkou tady toho ranče. Moc ráda tě poznávám.“

Hughes si s ní potřese rukou a nabídne jí malý, upjatý úsměv. „Potěšení na mé straně.“

Upřímně, pochybuju, že je tu řeč o nějakém potěšení. Vypadá, jako by mu někdo dal koule do svěráku.

Uvnitř tašky najdu sadu vysílaček.

„Takže můžeme komunikovat,“ řekne mi Mona, zatímco je její úsměv a pozornost s intenzitou tygra před tabulí s masem pořád zaměřená na muže, který před námi stojí.

„Pan Hughes je přesvědčený, že tu může zůstat, a já jsem mu zrovna vysvětlila, že tu máme pokoj pouze pro jeho bratra, asistenta a místo pro jeden přívěs.“

Mona se zadívá mezi nás dva. „Hm, to je situace…“ Což je krátce nato následováno ďábelským pohledem na její tváři. Už jsem mnohokrát viděla, když jsme stály před znepokojujícím úkolem přesvědčit vlastníky, aby se vzdali zvířat, o která už déle nemůžou pečovat – nebo těch, která roky zanedbávali. Obvykle je to super, když to pracuje v můj prospěch. Nějaký vnitřní pocit mi říká, že tentokrát to tak nebude.

Hughes si prohlíží farmu. „Tohle místo vypadá dost velké.“

„Obávám se, že do hlavního domu nesmí cizí lidé.“ Netuším, proč najednou zním jako postavička v nějaké maloměstské romanci, ale tady jsme. „Budeš se muset zařídit jinak. Jako třeba letovisko. To je stejně víc tvůj styl.“

Věnuju mu povzbuzující pohled, který říká, že je problém vyřešen. Ale podle zamračení, kterého se mi dostane, soudím, že jsem nejen netrefila značku, ale cíl kompletně.

„A co dům pro hosty?“ nabídne Mona.

Taky mi mohla rovnou hodit na hlavu bombu. „Ten, ve kterém žiju?“

„Můžeš se nastěhovat do hlavního domu a pan Hughes může použít dům pro hosty, zatímco tu bude.“

Ten divný pocit je zpátky.

„To by šlo,“ řekne Hughes s krátkým přikývnutím. Pak kolem mě projede a zamíří přímo do domu pro hosty. Bez dovolení.

Okamžitě mi hlavou proletí myšlenky na to, v jakém stavu jsem dnes domek pro hosty opustila, když jsem ráno vyšla ven. Mé spodní prádlo na zemi. Intelektuálská literatura, kterou preferuju, na gauči. Můj uklidňovák, jak mu s oblibou říkám, který mi leží na posteli… na přikrývce.

„Počkat!“ zakřičím a spěchám za ním.

Za celý svůj život jsem nikdy nepronásledovala nic jiného než neposlušné zvíře nebo urgentní případ. Ale vlastně to není až tak odlišné.