OOTB - 19. kapitola

Překlad: Lenuzska

„Bože, to je hrozný tanec.“ Vypadá to bolestivě. „Zklidni se, Hughesi. Vykloubíš si rameno, jestli tak budeš pokračovat. Pak nebudeš schopný zahrát ten nový film od Scorseseho.“

Zesílí hubu na svém hlasitém odposlechu. Levitating od Dua Lipy a Da Baby. Hazel začne hýkat a mini poníci začnou běhat po výběhu. Je to chaos a já to miluju. Shane je v L.A., aby se dnes setkal se svým agentem a já s Aidanem opravujeme dál plot, než mí dobrovolníci odejdou na dobro.

„Myslíš, že to je špatné?“ řekne Aidan, jak povykuje kolem. Opravdu nemá tušení, jak strašný je. Bůh mu žehnej.

Položí kladivo. Což je dobře, protože jsem se bála, že se za chvíli sám udeří.

„Nemyslím, já to vím. Ty ruce dole je to nejhorší tančení, co jsem kdy viděla, díky Bohu.“

Přestane se hýbat, vypadá zaraženě. „Ty jsi zrovna poděkovala Bohu, že jsem špatný tanečník?“

„Ano, všechno ostatní děláš dokonale. Žádný chlap by nikdy neměl dělat všechno dokonale. To by bylo nudné. A kdo by ti věřil?“

Jeho výraz se změní na spokojený. „Myslíš, že dělám všechno dokonale?“

„Nesnažím se ti skládat komplimenty. Je to pravda založená na zkušenosti.“ Dojde ke mně s potutelným úšklebkem a já udělám krok zpátky. „Co to děláš?“

Skočí po mně a já zaječím. Zvedne mě, zatočí se se mnou. Pak začneme tancovat. Já ječím a směju se. Poníci si dají další kolečko kolem výběhu. Je to mela.

„Přestaň. Zlomíš mi ruku.“ Aidan mě políbí na tvář a udělá zvuk, jako by prděl. Znovu vykřiknu a zasměju se. „Sundej mě, ty zvíře.“

Udělá, co mu říkám. Oba se křeníme a zastavíme se, abychom popadli dech. „Budeš mi chybět, Tweetie,“ řekne mi a úsměv mu opadne. Nostalgie je opravdová a upřímná. Vidím mu to ve tváři. „Přijedeš mě navštívit do L.A.?“

Vypadá tak nadějeplně, že tuhle chvíli nechci zkazit. Ale nebudu lhát, abych ušetřila jeho city. To už v jeho životě udělalo spoustu lidí.

„Víš, že ne, Aide. To je tvůj svět, a já nechci být jakoukoli jeho součástí. Ale slib mi, že jestli znovu sejdeš z cesty, vrátíš se a navštívíš nás… nebo prostě jen přijdeš nás pozdravit a pomůžeš mi něco opravit.“

Na chvíli si mě prohlíží, pak vydechne a projede si oběma rukama ve vlasech. „Miluješ ho?“

„Ty to víš?“

„Že vy dva poslední dva týdny šukáte? Jo, to ví všichni.“

Jsem si jistá, že Shane bude nadšený, až uslyší, že jsme se skrývali bezdůvodně. Moc o tom nepřemýšlím. Jaký by mělo důvod to zapírat? „Miluju ho.“

„Opravdově?“

„Tak, jak jsem o tom snila.“

„Dobře…“ Usměje se sladce. „Shane si zaslouží někoho jako jsi ty.“

***

„Podívej se na tohle,“ utrousí Mona, na tváři šibalský úsměv. „Skoro ten samý, ale lepší.“

Z korby nákladního auta sundávají modrý pick-up Chevy. Je zcela opravený. Vypadá tak zářivě a nóbl, že se budu bát ho řídit.

„To je příliš.“

„Samozřejmě že je,“ vloží se do toho Mona. „Jako všechny dobré věci.“

Shane podepíše dodací list a řidič nákladního auta vyšplhá zpátky do kabiny a odjede.

„Pěkné,“ řekne Aidan, ruce má nacpané v kapsách svých kalhot a zeširoka se usmívá.

„Ty jsi o tom věděl?“ zeptám se ho.

Jsem z toho dárku tak rozpolcená, že nevím, co dělat nebo co říct.

Zvedne své sluneční brýle a zamžourá. „Jo. Taky mě bavilo ho hledat. A nebylo to snadné.“

„Řekni mi, kolik?“ Shane mi nechce říct, kolik utratil. Což mě děsí ještě víc.

Aidan udělá obličej. „Nikdy.“

Shane k nám přijde s líným úsměvem. Nikdy jsem ho neviděla víc v pohodě. Pohodlně ve vlastní kůži. Spokojeného.

Hádka kvůli Kayi je skoro zapomenutá, jsme zpátky u toho, že se bavíme a máme skvělý sex. Všechno je dokonalé. Až na to, že mi neřekl, jak to cítí. Chci se chovat dospěle. Není to tak, že bych jeho lásku necítila. Protože já ji cítím. V každém doteku, v každém pohledu. Je všude. Až na to, že to neřekl nahlas. Nechci na něj nijak tlačit, ale jestli máte problém říct miluji tě, tak to možná necítíte? Jen moje myšlenka.

„Co myslíš? Ten stejný, ale lepší,“ řekne Shane, zopakuje Moniny myšlenky. Vypadá na sebe hrdý. Je tak sladký. Umírám milionem malých smrtí. „Registrovaný na Mother Goose Neziskovku. Papíry jsou v přihrádce.“ Vytáhne klíče a já si je vezmu.

„Motor předělali a dali mu turbo,“ dodá nadšeně Aidan.

„Nemůžu vám kluci dost poděkovat… ani vám nikdy nesplatím, co jste pro nás udělali.“ A zase jsou tu slzy. Přetékají, padají, prýští. Stodola je předělaná a vymalovaná. Nové mycí stání má všechno vybavení. Nikdy jsem nedostala účet za materiál. A teď ten parádní nový pick-up.

Odjíždí za pár dní, vrátí se zpět ke svým životům, a já zpátky k tomu svému.

„Nastup.“ Když otevřu dveře na straně spolujezdce, spolkne uchechtnutí. „Za volant. Chci, aby sis zvykla na sílu toho motoru.“

„Teď mě děsíš.“

Jedeme do města a míjíme knihkupectví a kavárnu, kde jsem ho viděla večeřet s Kayou.

„Dáme si kávu s sebou, když už jsme tady,“ řekne. „Zaparkuj na konci.“

„Ano, pane.“

Objednáme si naši kávu a holka za pultem, které je sotva šestnáct, se začervená a věnuje mu nesmělý úsměv. On přistoupí, naše těla se o sebe otřou, a on mi zašeptá do ucha, „Jak to, že se nečervenáš ty, když se na tebe usměju?“

Podívám se na něj a usrknu si svého latté. „Červenám se, podplukovníku. Červenám se celou dobu. Jen ne na tváři.“ Cuknou mu rty a políbí mě. Líbá mě přímo před tou červenající se holkou.

Po cestě zpátky v našem novém pick-upu, míjíme stánek s novinami u knihkupectví. Shane se najednou zastaví. Jdu dál, dokud si neuvědomím, že nejde se mnou a otočím se. Pohled na jeho tváři mi říká všechno, co potřebuju vědět. Otočím se a vidím titulky a fotky.

***

„Co to kruci je! Co jsem řekla o tom, že máte být opatrní a nikomu nesdělovat, kde se nacházíte?“

Jules je definitivně mimo sebe, když rázuje tam a zpátky ve svých botách od Chanela na vysokém podpatku. Zvedne svůj mobil, jako by každý z nás mohl vidět, co na něm je.

„Nejdřív vyrukuje na veřejnost tvoje ex-švagrová s tou aférou a teď tohle!“

Shane byl od včerejška, kdy jsme zjistili, co Kaya udělala, zticha. Ona poskytla rozhovor nějaké zábavné show. Když jsme se vrátili na ranč, zatáhl mě do domku pro hosty, do postele, a tu jsme neopustili, dokud nebyl čas jít ráno krmit zvířata. Kaya věděla, jak ho zranit, jak moc si cení svého soukromí a napadla ho v nejcitlivějším místě. Lišky jsou destruktivní.

„Vypadá to, že nějaká novinářka z bulváru, který v tomhle městě už nikdy pracovat nebude, si dala dohromady dvě a dvě a poznala poníky na fotkách s Aidanem. Vystopovala ho sem a nějak získala spoustu záznamů Aidana a tebe,“ ukáže na mě, „jak si tu tančíte v prachu.“

„Je to výběh,“ řeknu do záznamu.

Přívěs je už tak těsný, když ho používá jako trenažér, který spálí její nepatřičný hněv. Mezitím já, Mona a Aidan děláme, co můžeme, abychom vypadali zkroušeně, sedíme na čalouněné lavici u stěny jako skupinka mladistvých delikventů. Ani si nejsem jistá, za co se máme cítit provinile.

„Vydedukovala to podle těch poníků. Je těžké skrýt poníky, když chceš, aby s nimi Aidan pózoval, protože to byl „stupeň roztomilosti 10,“ řeknu, její slova dám do uvozovek.

To, jak se na mě zamračí, mě mělo na místě zabít. Nejsem si jistá, proč pořád žiju.

„Jsme tam, kde jsme,“ řekne rozzuřeně. „A oni taky. Skupinka těchhle supů kempuje ve městě, ucpali cesty a čmuchají na vlastní pěst. Díky bohu, že policejní oddělení je nápomocné a dali nám k hlavnímu vjezdu člověka.“

„Je to vážně nutné?“ Konečně se ozve Aidan, vezme mi ta slova z úst. Byl kolem toho cirkusu, co se rozpoutal, opravdu klidný. Jsem si jistá, že má spoustu zkušeností. Asi bych kvůli tomu měla být ráda.

„Kdyby sis nechal pro sebe své nenechavé ruce,“ řekne Jess, vykoukne zpoza Jules, zatímco si prohlíží svou novou manikúru. Vzhlédne a oblaží Aidana zamračením, „Tohle by nebyl problém, že?“

„Jessico?“ řekne Cruella a odfrkne si.

„No… je to pravda.“

Začínám si myslet, že Jess už se Jules nebojí. Něco se tu děje.

Podívám se na Adiana, který Jess sleduje. Jeho obočí je svraštělé v hluboké koncentraci, ale podle úst nepoznám, jestli se směje nebo mračí. „Nic se nestalo. Já a Tweetie jsme přátelé--“

„Oh, ne, nejste,“ zamumlá Jess, skousne si ret, aby se nezačala smát.

„Neoznačil jsi ji zrovna zvířecím jménem!“ zasyčí Jules.

Aidan vypadá na chvíli ztraceně.

„Dělá si legraci,“ řeknu na jeho obranu. „Ne, vážně, kdo by ho bral vážně?“

Aidan se na mě podívá úkosem. „Díky?“

„Snažím se nás zachránit,“ zasyčím.

„Potřebujeme přijít s plánem.“ Jules přestane chodit sem a tam. „Otočit to tak, abychom z toho něco vytřískali.“ Zastaví se a zírá na mě. „Můžeme z ní udělat tvou novou přítelkyni. Může odstranit z cesty tu jednoduchou Jane. To by se dokonale hodilo k naší nové čisté image pohodového chlapa, typu soli země.“

Soli země? Ten samý muž, který odmítl vypít jinou značku vody než Fiji?

Jess vykulí oči, zatímco já se začervenám.

„Ne,“ řekne konečně Mona, čímž nás asi všechny zachrání.

„Proč ne?“ zeptá se Jules.

Nebojím se. V tomhle Mona vyniká. Přijde s nějakým ďábelským důvodem, který Jules nedojde. V tuhle chvíli se hodí všechny ty divné příběhy, které mi Mony celé roky vyprávěla.

„Protože…“ Zamrká, udělá zamyšlený obličej. „Protože on není její typ.“

Zírám a čekám. Ona se jen rozehřívá. Zrovna začala. Určitě teď vytáhne něco z klobouku…

„Protože on není její typ?“ zopakuje Jules. „A koho to zajímá? Je filmová hvězda. Ona je nikdo. To bude fungovat.“ Pořád na mě zírá. „Upravte ji.“

Otočím se k Moně a zamumlám, „To je jediné, na co ses zmohla?“

„Ona mě znervózňuje.“

Jsme v pytli.

„Aide,“ řeknu a podívám se na Aidana, „ty víš, že tě mám ráda, ale tohle udělat nemůžu.“ Otočím se zpátky k Jules. „Tohle nebude fungovat. Řekni jim pravdu nebo to udělám já. Aidan a já jsme přátelé. Já spím s jeho bratrem.“

„Věděla jsem to!“ vyjekne Mona.

„Zatraceeně!“ zakřičí Jules. „Teď se budeme muset vypořádat s milostným trojúhelníkem?“

„Ne, žádný milostný trojúhelník. Je to přímá linie. Ode mě k Shaneovi.“

Jules se rozhlédne, rty má našpulené. „Kde je Shane?“

***

„Haló?“ zavolám, zatímco vstupuju do domku pro hosty.

„Tady,“ odpoví Shane.

Něco se děje; cítím to. A není to dobré. Se srdcem v krku vejdu do ložnice a najdu ho tam. Je uprostřed vyhazování věcí ze šuplíků na postel. Pohybuje se tak rychle, že kdybych ho dobře neznala, myslela bych si, že je na útěku.

„Musím jít,“ řekne nízkým hlasem. Přejde po ložnici a otevře další šuplík. Trička, spodní prádlo, ponožky. Všechny to vysype na hromadu. Všude jsou rudé vlajky. Vlají hodně vysoko. Pulz mi zrychlí a žaludek udělá kotrmelec.

Pak začne vytahovat věci ze skříně a cpát je do své zelené vojenské tašky. „Vydavatel mě chce v Londýně a Ženevě, možná v Římě. Londýn kvůli rozhovoru a ty dvě ostatní kvůli autogramiádě.“

Nervózně přešlápnu z nohy na nohu a strčím si ruce do zadních kapes svých šortek, abych s nimi pořád nehýbala.

Jasně. Samozřejmě. Věděla jsem, že ten den přijde. Byla to jen otázka času, než se dá medvěd znovu do pohybu.

Znovu a znovu kývám, chybí mi lepší odpověď. „Dobře, jo. Ohledně toho nesmyslu s tiskem – víš, že se nic nestalo. Že s tím nemám nic společného.“

Musel mi to vyčíst z hlavy, protože se najednou zastaví a vzhlédne. Jeho tvář změkne. Natáhne se po mně, ale já od něj ustoupím. Nemůžu mu dovolit, aby se mě teď dotýkal. Kdybych ho nechala, rozpadla bych se a změnila se na patetickou osobu, kterou být odmítám.

„Jsem v pořádku. Vážně.“

Ten upjatý úsměv, který mu věnuju, nefunguje, ani trochu. Kdyby měl slušné vychování, předstíral by, že té groteskní lži, kterou jsem mu právě řekla, věří, ale ne. Pořád se na mě dívá, pohled plný soucitu.

Chce se mi řvát. Nepotřebuju jeho lítost. Potřebuju, aby mě miloval tak, jako miluju já jeho. Jako by beze mě nemohl existovat, protože sdílíme jedno srdce, které pumpuje krev a kyslík do obou našich těl. On si naše srdce vezme s sebou do Londýna a tím mě zabije.

„Musím jít,“ zopakuje, z hlasu mu odkapává vina.

„Vím, že ano.“

„Brzy se vrátím,“ řekne, pozornost má zaměřenou na tašku, kterou zapíná.

„Nedávej sliby, které nemůžeš dodržet.“

Popadne tašku, bez váhání a bez polibku kolem mě projde. Dojde ke dveřím a zastaví se. „Pojď se mnou.“

Nemyslí to vážně a já bych nešla, ani kdyby to tak myslel. Tohle místo je moje. Sem já patřím.

„Potřebují mě tady. Zvířata. Mona. Jsem tam, kde chci být.“ Zvládnu vymáčknout každé slovo, aniž bych se rozbrečela, zalije mě klid, který jsem zoufale postrádala posledních několik let. Měla bych mu poděkovat, že mi pomohl ho znovu získat. To je ta světlá stránka.

Hlava mu klesne. „Zavolám ti,“ řekne. Žádné moje jméno. Žádné city. Neosobní, na jedno použití, žádné rozloučení.

Vyjde ze dveří a neohlédne se zpátky.