OOTB - 15. kapitola

Překlad: Lenuszka

Stodola je hotová. A nejen, že je opravená, Shane a Aidan zrekonstruovali dalších několik věcí, protože „už byli v tom.“

Záchranná stanice teď má z brusu novou mycí linku s infračervenými světly, horkou a studenou vodou, a dokonalým odtokovým systémem. Jestli jste někdy měli na starosti nějakou stodolu, pochopíte. Pořád jsem nedostala účet za materiál a mám podezření, že ani nedostanu. Požádala jsem ve stavebninách snad stokrát, aby mi ho poslali a pořád nic. Už zbývá jen opravit praskliny na omítce z venku, které zůstaly po zemětřesní a pak by měla stodola sloužit dalších sto let.

Na místě je teď tak mírumilovně. Shane a Aidan začali napravovat svůj vztah – od chvíle, kdy létaly rány, se ani nepohádali. Na Harrisově Ranči se napevno usadila láska. Darby tu teď je pořád a často se pomáhá starat o zvířata. Podezírám Monu, že mi chce říct, že se sem nastěhoval, ale neví, jak to udělat.

Za tři další týdny se nám život změní všem. Aidan dokončí veřejně prospěšné práce, které mu nařídil soud a Shane… Shane se vrátí zpátky ke svému kočovnému životu. Co se mě týče…

„Kdo je to?“ zeptá se Aidan. Je na žebříku, vyplňuje praskliny, zatímco já pracuju dole, natírám místa, kde už to zaschlo.

Z dálky se blíží zářivý černý pick-up.

„To je můj kamarád, Johnny Barrios. Jeho rodina vlastní sad u cesty.“

Vím, že je to Johnnyho černý pick-up, protože má na dveřích překrásné logo se stromy, které patří jeho rodině. Johnny zaparkuje pick-up, vystoupí a mávne. Pak přejde k valníku, vyskočí na něj a popadne bednu.

Odložím štětec a otřu si ruce do hadru. Mezitím koutkem oka vidím, jak si Shane, který (nekecám) dával seno Hazel a jejímu stádu, všimne Johnnyho a zamračí se. Podrbe Hazel za ušima, pohladí ji po čumáčku a vyjde z ohrady, přičemž za sebou zavře bránu.

„Ahoj, kočko. Jak se máš?“ Johnny má velký nakažlivý úsměv a milé chování, které umím ocenit. Jen zřídka dopustí, aby ho něco vyvedlo z míry. A je atraktivní: olivová pleť, zelené oči, zářivý bílý úsměv. Všechno tohle a slibnou kariéru. Co si ještě žena může přát?

„Čau, Johnny. Už jsme se dlouho neviděli.“

„Byl jsem v L.A. na festivalu jídla.“

Johnnyho rodina vlastní největší a nejstarší sad ve zdejší oblasti. On se před rokem odpojil a začal pěstovat zeleninu, aby zásoboval nejlepší restaurace v zemi.

Položí bednu na balík slámy. „Přinesl jsem ti dobrůtky.“

„Super. Já ti dávám hnůj a ty mi poklad.“ Johnnyho farma dostává extra kompost a my dostáváme ovoce a zeleninu. Je to výhra pro všechny. Prohlížím si baby čínské zelí, rajčata v různých barvách, baby kapustu, a celou řadu ovoce. „Mona to moc ráda uvaří.“

„Čau chlape. Jak to jde,“ řekne Aidan, který se chce představit.

Johnny zvedne bradu a podezíravě si Aidana prohlíží. „Už ti někdo řekl, že jsi brutálně podobný Aidanu Hughesovi?“

Aidan zvedne jeden koutek úst a posune si své sluneční brýle nahoru. „Pořád, je to hrozná otrava.“

To je ale opičák.

„Johnny, tohle je Aidan Hughes. Aidan tady dělá charitativní práci. Pomáhá mi se zvířaty.“

Což je úplně pravda. Žádná lež.

Johnny se pomalu rozzáří. „Fakt? Hej, chlape, to je super. Můžu si s tebou udělat selfie?“

Aidan a já zamrzneme. Tohle by nás mohlo dostat do potíží se zrzkou.

„Jasně, kámo, jen nikde neuváděj, kde jsi mě viděl. Jinak by se Blue dostala do potíží. Víš, jaký dokáže být bulvár.“

Johnnyho výraz se změní na obavy. „Oh, jasně, kámo. Neboj.“

Aidan si udělá selfíčko s Johnnym, a pak sleduju Johnnyho, jak fotku ořízne, aby šli vidět jen oni dva, žádné pozadí.

„Rád jsem tě poznal,“ řekne Johnny Aidanovi. Pak otočí pozornost ke mně. „A Blue?“ Momentálně nahradil svůj šťastný výraz nejistým. Netuším, co se stalo, ale asi to brzy zjistím.

„Jo?“ řeknu, dělám, že jsem si toho nevšimla.

„Máme na dnešní pouti stánek a já, uh, jsem si myslel, že bych tě pozval.“

Neodpovím hned, protože usilovně přemýšlím, snažím se přijít na to, co přesně tím myslel.

Zve mě na rande? Nebo chce, abych mu pomohla s rodinnou firmou? Proč jsou chlapi tak komplikovaní?

„Umm, dobře,“ odpovím, zůstávám neutrální. „Ano, přijdu. Dneska večer? V kolik?“

Johnny se zakření a je to šťastný úsměv plný úlevy. Přikláním se k možnosti rande? Možná? „Okolo osmé? Budu tam dřív, abychom to nachystali, ale v osm je super.“

Pořád nevím, jestli jsem právě souhlasila se schůzkou. Jít na pouť jsem vždycky zvažovala, takže to jsou dvě mouchy jednou ranou. Ta rodina, kterou chci, se sama nestvoří. Musím se posunout dál. Ale nechat to nejasné je fajn. Aspoň je menší šance, že zničím naše přátelství, nebude to trapné, jestli se to nevyvede.

„V osm je super. Tak se uvidíme.“

„Uvidíme se,“ řekne Johnny a znovu se usměje.

Johny odjede a my ho s Aidanem sledujeme. Shane je pořád někde pryč, dělá na stodole, v ruce má nářadí.

Aidan si ze mě utahuje. „To tě zrovna pozval na rande, když jsem stál přímo tady?“

Zavrtím hlavou. Chlapi: musíte jim tolik porozumět.

„Netuším, ale dneska večer to zjistím.“

***

Darby sedí u kuchyňského stolu a čte knihu. Zvedne bradu, aby si mě prohlédl přes rámeček svých brýlí na čtení. Nevypadá zaujatě. „Jdeš ven?“

Vytáhnu z lednice limonádu, sundám víčko a napiju se.

„To teda jdu. Na pouť.“

Mám na sobě další z mých obvyklých outfitů: krátké bavlněné letní šaty, bílé s očky na lemu, a tenkými ramínky. Na nich mám svůj malý, krátký cardigan a své kovbojské boty.

„Blíží se bouřka,“ řekne.

„Jo, viděla jsem. Ale má přijít až mnohem později, co jsem slyšela.“

Mona sem nakráčí přímo ze sprchy, cítím levandulovou vůni. „Ahoj, zlatíčko.“ Prohlédne si mě. „Zase jdeš ven?“

„Na pouť. Johnny mě pozval.“

„Blíží se bouřka.“

Déšť je tady něco jako Zmrtvýchvstání. Každý to ví, a pak se ještě ujistí, že to ví i všichni ostatní.

„Jo. Nebojím se. To už budu doma.“

„Jdeš na rande?“ zeptá se Mona, oba mě s očekáváním sledují.

„Nevím jistě.“

„Vidíš, a to je ten problém. Jestli nevíš, pak je odpověď ne.“

Ramena mi klesnou. Kruci, zase má pravdu. „Nejsi už unavená z toho, že máš pořád pravdu?“

Zamyslí se nad tím. „Zatím ne.“

Neudělám tu samou chybu dvakrát. Už žádná siree, to ne. Tentokrát čekám uvnitř, dokud nepřijede objednaný Uber a nezaparkuje. Pak k němu rychle uháním.

Otevřu dveře, skočím na zadní sedadlo a vyděsím řidiče. „Jeďte! Rychle, rychle, rychle!“ Silně ho povzbuzuju, mnohem hlasitěji, než by bylo nutné. Když okamžitě nešlápne na plyn, zamávám rukama. „Rychleeeee.“

Šlápne na plyn a koncová světla vystřelí po cestě. Shanea není vidět, ale venku je tma, jak se blíží bouře a nevěřím, že by nemohl někde číhat. Což znamená, že věřím, že číhá. Je to mistr v číhání.

„Jste v pořádku, dámo?“ Řidič se na mě podívá do zpětného zrcátka s obavami.

„Jo. Jsem v pohodě. Proč?“ Pak mi to dojde. „Oh. Oh, ne, nedrželi mě proti mé vůli nebo tak něco. Je tu jeden chlap…“ unaveně vydechnu. „Je… velmi panovačný a nechce, abych se bavila, takže trvá na tom, že půjde všude se mnou, a pak mi překazí--“

„Váš manžel?“ zeptá se s přízvukem, který neumím zařadit.

„Můj manžel? Ne, není můj manžel.“ Odfrknu si. „Nepokouším se podvést manžela. Snažím se najít manžela.“

„Ohhh, haha.“

„Jo, haha. Není to jednoduché.“

„Jste pěkná ženská. To nemůže být těžké.“

„Jak se jmenujete?“

„Yashar.“

„Ráda tě poznávám, Yashare.“

„Já tebe taky.“ Usměje se na mě v zrcátku a já vidím, že je mladý, něco přes dvacet.

„Víš, není moc mužů, kteří se dneska chtějí usadit a mít velkou rodinu,“ pokračuju ve stěžování. Neudělal nic, aby si tohle zasloužil, ale neumím se zastavit. „Chtějí se bavit a cestovat a mít spoustu možností.“

Konečně dorazíme ke vchodu na pouť, oblohu osvěcují světla kolotočů. Bývaly tu i ohňostroje, ale pak je kvůli možným rizikům požáru zrušili.

„Máš přítelkyni?“ zeptám se ho. Dneska večer jsem trapná.

„Ano, jsem ženatý. Mám dvě děti. Kluka a holku.“

Chce se mi brečet.

„To je skvělé. To jsem ráda. No, díky za svezení.“ Vyskočím ven a cítím se hůř než předtím. To teda není moc pěkný začátek večera.

***

Co udělá člověk, který má opravdu špatnou náladu a chce se cítit lépe? Jde najít cukr.

První stánek s jídlem, ke kterému dojdu, nabízí dorty. Nejsou to obvyklé dorty. Jsme v Ojai, což znamená, že jsou pro gurmány.

Přemýšlím, jestli nejdřív půjdu pozdravit Johnnyho a zjistit, jestli z toho něco může být, ale měla bych to pravděpodobně udělat v lepší náladě. Nebylo by to k němu fér.

Jak se cpu, narazím na Brandona, svého podkováře. Je to úžasný člověk. Má suchý smysl pro humor. Velké srdce. Má s mými vyděšenými děťátky takovou trpělivost. Taky je ženatý a má tři děti. Dělám si legraci, že jestli se konečně rozhodnou klonovat lidi jako klonují ovce a drahé poníky, zapíšu se do prvního kola.

„Modrásku,“ zavolá, stojí v řadě se svou dcerou na kolotoč připomínající čajové šálky.

„Brandone Markey, co tady na pouti děláš za potíže?“ obrátím svou pozornost k jeho jedenáctileté dceři, která k nám často chodí. „Ahoj, Darlo.“ Ona mávne a ukáže zubatý úsměv. Je tak roztomilá až k sežrání.

„Jak se má Legend?“ zeptá se Darla.

„Každým dnem je silnější. Už přibral snad sto kilo. Měla bys příště přijít s tátou, abys ho viděla.“

„Hej, poslyš,“ řekne Brandon a nakloní se. „Měj oči a uši nastražené. Viděl jsem tu několik divných chlápků, a i když to nemusí nic znamenat, radši ať víš.“

„Jak vypadali?“ najednou uslyším hluboký, velitelský chraplavý hlas někde za svými zády.

Brandona nic nevyvede z míry, a už vůbec ne Shane.

„Hessiani – motorkářský gang,“ řekne mu Brandon.

„Viděl jsem jich několik minulý týden ve městě.“

„Já jsem tě viděl na ranči, že?“ zeptá se Brandon a podá Shaneovi ruku, aby se normálně pozdravili. „Ahoj, Brandon Markey.“

Shane si s ním potřese. „Shane Hughes. Jo, viděl. Ty jsi ten podkovář?“

„Můj táta okoval všechna zachráněná zvířata na farmě,“ zacvrliká Darla.

Shane se usměje. Když se podívá na Darlu, rty se mu roztáhnou jemným a opravdovým úsměvem, a já přísahám, že jsem tady uprostřed pouti zrovna otěhotněla.

„Tvůj táta je dobrý chlap,“ řekne jí.

Fronta na kolotoč se posune a Markeyovi jsou na řadě. „Uvidíme se později, lidi,“ řekne Brandon. „Bavte se.“

„Ahoj, Darlo. Bav se.“ Zamávám.

„Pozdrav mi Legenda a Hazel,“ zakřičí Darla a její otec ji postrčí do šálku.

„Budu.“

To ticho je ohlušující. Shane stojí vedle mě, na sobě má bílé tričko, tmavé džíny a boty jako by vyšel z filmu z padesátých let a já ho za to začínám nesnášet.

„Co tu děláš?“

„Přišel jsem na pouť. Pořád je to svobodná země ne?“

„To záleží, co myslíš tím svobodná. Můžu si já dělat, co chci?“

„Můžeš. A já se můžu svobodně ujistit, že to děláš bezpečně.“

Oh, ne. Už znovu ne. Je mi takové horko, že se začnu potit. Položím si ruku na čelo a otestuju teplotu. Pak se zhluboka nadechnu.

„Podívej, Shane,“ začnu tiše. Nechci k nám přitahovat žádnou pozornost. „Cením si toho, co se tu snažíš dělat. Nechci se s tebou hádat nebo debatovat. Opravdu tě mám ráda. Jsi dobrý člověk a já tě respektuju. Ale tyhle tanečky,“ naznačím mezi námi prstem, „jsou únavné.“

„Vím, že mě nechceš.“ Odmlčím se, abych si vtloukla do hlavu tuhle skutečnost a jeho tvář je nejasná a těžko čitelná jako vždycky. Nic nepronikne. „Chápu, že sis po rozvodu prošel ledasčím. Že ti chybí exmanželka a pravděpodobně ji pořád miluješ. Já to respektuju… teď potřebuju, abys respektoval má přání. Vysvětlila jsem ti, jak na tom jsem. Nepotřebuju ochranku. Potřebuju… potřebuju přítele a milence. Potřebuju partnera. Potřebuju, co potřebuju. Už jsem tě dostatečně vyděsila? Už půjdeš?“

Dívá se na mě, prohlíží si každý můj detail tváře. Ale pořád netuším, co si myslí, protože mě nechce pustit dovnitř. Je to tak frustrující.

„Nikam nepůjdu, shirino.“

„Nejsem tvoje zlatíčko.“

„Máš hlad?“

Vážně? Slyšel aspoň slovo z toho, co jsem řekla. Vložila jsem do toho proslovu tolik. „Ne, nemám – teda jo, mám. Ale jsem na rande, takže nemůžu… jít na jídlo s tebou.“

Podívá se doprava a doleva. „Jsi na rande?“ Přikývne. „A kde ho máš?“

Vydám se pryč, protože tohle nikam nevede. On je hned za mnou celou cestu. Vydám se prudce doprava, když ucítím dorty. Ve stánku si objednám a vytáhnu hotovost, abych zaplatila, ale on mě předběhne a zaplatí chlapíkovi, než to stihnu.

„Nemůžeš mi kupovat jídlo. Jsem na rande.“

Nacpu si dort do pusy, zatímco mě on sleduje. Už je mi naprosto jedno, co si o mě myslí, a ne, nejsem roztomilý jedlík.

Jednou za čas přeruší oční kontakt a skenuje dav kvůli té hrozbě motorkářů, o které mluvil Brandon. Pak se otočí zpátky a podívá se na mě.

„Potřebuješ proteiny. Všechen tenhle cukr pro tebe není dobrý.“

„Vážně?“ řeknu, zírám na něj s pusou plnou dortu. „Jak ještě mám předělat svůj život, aby vyhovoval tvým nesmyslně vysokým nárokům?“

„Měla bys být menší chytrolínka. Tam můžeš začít.“

Oh, to zrovna neřekl…

„Dobře, tohle je…“ naznačím rukama. „Tohle dělat nebudeme. Teď půjdu za Johnnym. K jeho stánku. On je dneska mé rande. Ty tam se mnou nemůžeš.“

Znovu jdu pryč a Shane mě následuje. Drží se trochu vzadu, ale já vím, že je doslova na krok ode mě. V tu chvíli se zastavím, protože si nejsem jistá, kterým směrem je stánek Barriosových a on mě skoro převálcuje.

„Mohl bys odstoupit?“ vydrtím přes stoličky.

Ten potutelný výraz, kterým na mě civí, mi naježí srst. „Jen se ujišťuju, že jsi v bezpečí.“

K čertu s tebou, Brandone. Kdybys neříkal nic o těch motorkářích, mohla bych se toho ocáska zbavit.

„Mohl bys to dělat odjinud, třeba tak, abych tě neviděla?“

Shane si založí ruce na hrudi. „Tak předstírej, že tu nejsem.“

„Máš tak 188 centimetrů. A asi sto pět kilo. Jak to jako mám udělat? Vypíchnout si oči?“ Můj krevní tlak dosahuje třístovky.

Podívá se na mě s tou svou nadřazeností a ještě má tu drzost povzdechnout. Jako bych ho nudila. „190 centimetrů.“

Odfrknu si. „Nefandi si. Maximálně tak 189.“ Protože jsem tak úzkoprsá. Jdu dál a slyším od něj výbuch smíchu. Nebo si to možná představuju.

Protlačím se davem lidí a konečně spatřím stánek Barriosových a Johnnyho, který se usmívá na zákazníky ve frontě na jeho zeleninové jídlo.

Johnny mě vidí přicházet a zeširoka se usměje. Zvládnu si připnout úsměv pro něj; aspoň to můžu udělat. Tahle věc se Shanem se vymyká kontrole a mění v něco, co nevím, jak zvládnout. Můžu to přečkat příští tři týdny, dokud nezmizí, ale to mi způsobuje slabost.

„Ahoj, jsou tu tví rodiče?“ zeptám se, když obejde stánek a dá mi pusu na tvář. Jeho dech je teplý, jeho tvář hladká a vůbec nevoní hezky. Nějakou drahou kolínskou místo borovic a santalového dřeva. Nemyslím si, že mezi mnou a Johnnym může něco být.

„Ne, ti měli šichtu přes den. Už jsou na to stejně staří. Děláme to spíš pro přínos společnosti.“

To dává smysl. Svůj sad vlastní už padesát let. Nepotřebují publicitu.

„Tady, zkus orestovanou baby zeleninu s česnekovým dipem.“

To jídlo je vynikající a mě nepřekvapuje, že je Johnny skvělý kuchař. Promoval na Newyorském kulinářském institutu a do Ojai se vrátil ve stejné době jako já.

„Rád bych zkusil od všeho kousek.“ Slyším vyštěknout Shanea za zády. Stojí u stánku, v ruce má hotovost. Zatímco Johnny připravuje tác s jídlem, Shane řekne, „Nedostali jsme šanci se tehdy představit. Jsem bratr Aidana Hughese.“

„Čau chlape, rád tě poznávám,“ odpoví Johnny srdečně. „Dobrou chuť.“

Shane zaplatí za jídlo a jí ho vedle mě jako by na to měl právo. Protože to vůbec není trapné.

„Tohle nepůjde,“ řeknu si spíš pro sebe než kohokoli jiného. „Johnny, díky, ale myslím, že půjdu.“

„Už?“

Vycítí mé nepohodlí a podívá se na Shanea a jeho neustále přítomný úsměv zmizí. Nesnáším to. Nesnáším, že Shane zkazil tenhle večer, ne tolik mi jako spíš Johnnymu. On si tuhle kravinu nezaslouží.

„Jsi si jistá? Protože bych tě toho chlapa mohl zbavit.“

Johnny má 178 centimetrů a je urostlý jako tank. Pravděpodobně by Shaneovi způsobil opravdové problémy. Ale já nechci, aby mu působil jakékoli problémy.

Položím Johnnymu ruku na předloktí a řeknu, „Jsem si jistá, že bys mohl, ale není to nutné. Tvoje rodina tě potřebuje a já nechci být příčinou jakýchkoli problémů.“

Neochotně přikývne.

„Uvidíme se příští týden při pravidelné dodávce?“ zeptám se, myslím hnůj a ovoce. Nechci mu dávat žádné falešné naděje.

Johnnyho rty se zvednou, ale není to od srdce. Jeho pozornost je zaměřená na Shanea, kterému je to jedno, zdá se.

Jdu pryč, mířím k východu, když propukne peklo. Ozvou se dva výstřely a lidé začnou křičet, najednou všichni padají k zemi. Je to mela. Shane mě tak rychle přitiskne na zem, že mi vyrazí dech. O chvíli později, zatímco se pořád ozývají výkřiky, vidím policisty z Ojaiské policejní stanice, jak běží směrem, odkud se ty výstřely ozvaly.

„Nech hlavu dole a nehýbej se.“

Shane je najednou pryč. Cítím, že je jeho tělo pryč. Chybí mi jeho tělesné teplo, nemůžu se přestat třást.

Zvednu hlavu a vidím, že lidé rychle vstávají a táhnou své děti k hlavní vchodové bráně. Myslím na Brandona a děti a modlím se, aby se ven dostali v pořádku. Vstanu a vidím, že se Johnny pořád krčí za pultem. Vypadá oprávněně vyděšeně.

Kromě toho třasu jsem v pořádku. Mám pár modřin, ale to nic není. Rozhlédnu se kolem a vidím spoustu žen a dětí, jak pláčou.

Opráším si svoje teď už zničené šaty, jsou flekaté a asi už nepůjdou vyprat, když se Shane objeví. Vypadá otřeseně, jako by se v něm něco probudilo. Udělá pár kroků mým směrem. Pak ještě další. Posledních pár uděláme spolu. Když se dostaneme k sobě, obejme mě a na chvíli mě drží tak těsně, že pochybuju, že mě někdy pustí.

Prudce vydechne, otočí svá ústa tak, aby se mi mohl dotknout krku a políbí mě na něj. Pak mě vdechne a políbí znovu. Když mě takhle drží, je to jako horečnatý sen, ze kterého se nechci probudit. Skoro nemůžu uvěřit, že se to děje.

Cítím se odvážně, chytím mu hlavu do dlaní a políbím ho a on políbí mě. Je to přesně takové, jak si to pamatuju. Hladové a tvrdé a jemné a sladké najednou. Je to dokonalé v každém směru. Jako bychom byli stvořeni jeden pro druhého. Co teď?

„Pojďme odtud,“ řekne