OOTB - 12. kapitola

Překlad: Lenuszka

Momentálně… nemůžu najít modrý pick-up. Kde je kruci ten modrý pick-up? Srdce mi ztěžka buší a já zběsile hledám, řadu po řadě, nohy se mi hýbou stále rychleji. A přesto ten modrý pick-up nevidím. Tohle by nemělo být těžké. Je to dost možná jediný pick-up vyrobený v šedesátých letech, který ještě jezdí. Je špinavý, starý a promáčknutý. Kdo by ho kruci chtěl ukrást?

Nastupují pochyby. Zamkla jsem ho? Myslela jsem, že ano. Je Mona pojištěná proti krádeži? Můžeme si teď dovolit další velké výdaje? Ne. Nemůžeme. A i když už je to kraksna, jezdila dobře.

Po hodině pomalého grilování, co jsem několikrát obkroužila parkoviště, mě přemůže frustrace. Sedím na lavičce se slzami v očích. Je toho příliš. Odmítnu ten příšerný pláč, a kousnu se do rtu, dokud mě bolest nerozptýlí od mého života.

Vytočím Monino číslo a dostanu se přímo do hlasové schránky.

„Ahoj. To jsem já--“ unikne mi vzlyk. Opravdu nejsem plačka. To mě zase jednou Athena zvládla rozložit na nejnižšího jmenovatele.

„Myslím, že mi ukradli pick-up. Vezmu si zpátky Uber.“ Ten mě bude stát majlant. „Jen jsem ti chtěla dát vědět, že se zpozdím víc než normálně. Možná budeš muset nakrmit, jestli se nedostanu zpátky včas. Já pak udělám večerní kontrolu.

Zavěsím a rozhlédnu se kolem, přijímám tu čirou katastrofu, ve kterou se proměnil dnešní den. Oběd byl naprostým krachem. Ani si nejsem jistá, jestli se ty napáchané škody budou dát napravit a teď tohle. Rozsvítí se mi telefon. Vyzváněcí tón Brick House mi říká, že mi volá zpátky Mona.

„Oh, zlatíčko. O ten starý pick-up si nedělej starosti. Pošlu někoho, aby tě vyzvedl, ať si nemusíš brát Uber. Kde jsi?“

Přesně o čtyřicet minut později mi známý zvuk auta postaví všechny chloupky vzadu na krku a na pažích mi naskočí husí kůže. Vzhlédnu od instagramového účtu Mother Goose – kde jsem strávila produktivní čas odpovídáním na zprávy našich dárců a sledujících – a uvidím, jak se zpoza rohu odbočí Cobra.

Je to jako by mě někdo polil kýblem úlevy. To je ta dobrá část. Ta špatná je, že když vidím Shanea, to, co mě drželo pohromadě, nějak zmizí. Znovu mi vyhrknou slzy.

Zaparkuje u obrubníku pár kroků od místa, kde sedím, a podívá se na mě, sundá okýnko, oči má skryté za slunečními brýlemi. „Potřebuješ svézt?“

Jedna slza mi sklouzne po tváři a já ji rychle otřu prstem, předstírám, že mám něco v oku. Ale podle jeho úst můžu říct, že mi to nesežral.

„Nastup, Blue.“

Tak to prostě udělám, posbírám si věci, obejdu auto ke straně spolujezdce. Pak zapadnu do jemné kůže sedadla a opřu si hlavu o opěrku, doufám, že udržím další slzy za víčky.

To auto voní jako Shane, jemný náznak kůže, santalového dřeva a borovice. Přiměje mě to vzpomenout si na vůní mé matky. Pořád mám problém projít v drogerii uličkou přípravků pečujících o tělo kvůli vůni pačuli. Ona pro mě tu uličku navždy zničila a taky tu vůni.

„Co se stalo?“ Sleduje mě, auto je pořád zaparkované, i když já už chci z tohohle místa pryč a nikdy se nevrátit. Chci jít domů a vidět svoje zvířata.

„Monin pick-up někdo ukradl.“

„Předtím.“

Další slzy ukápne a já si ji otřu hřbetem dlaně. „Moje matka se stala. Můžeme už jet odtud, prosím?“

Auto se rozjede od obrubníku. „Nejdříve se zastavíme na policejní stanici a ohlásíme to. Ano?“

Policejní hlášení. Samozřejmě. Kývnu. „Díky,“ zvládnu ze sebe dostat, aniž bych se naplno rozbrečela. „Díky, že jsi pro mě přijel a…“ Nasaju dech. „Díky, že mi pomáháš uklidit tenhle nepořádek.“

„Nemusíš mi děkovat, shirino.“

„Co to znamená? Proč mi tak říkáš?“

„Je to paštština. Dva roky jsem sloužil v Afghánistánu.“

Dál nepokračuje a pochybuju, že z něj něco dostanu nátlakem. Na spisovatele je skoupý na slovo až k vzteku.

Za pár minut zabočí na parkoviště k policejní stanici a řekne mi, abych zamkla dveře, když vystoupí. Nedlouho na to vyjde z budovy se stohem papírů v ruce.

„Nevadí, když budeme mít ještě jednu zastávku?“

Zavrtím hlavou. Je mi jedno, jestli bude řídit, dokud nedojedeme na konec světa. Jsem na vratké půdě a nedokážu se chovat přiměřeně. Jediné, co mi brání se sesypat, je jeho tichá společnost.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptá se. Cítím jemný chrapot jeho hlasu až vzadu na krku a naskočí mi husí kůže.

„Jistě.“

„Mona neumí řídit?“

To mě přiměje se usmát. Jak to dělá, že i ta nejnevinnější otázka zní sexy. „Myslela jsem, že se mě zeptáš na něco osobního. Řeknu ti to jen proto, že ona to neskrývá. Mona je na jedno oko slepá a ani druhé oko není stoprocentní. To je jeden z důvodů, proč si mě najala.“

„Vy dvě jste si blízké,“ řekne jako konstatování faktu.

„Velmi blízké…“ Nevím, kde bych bez Mony byla. Bez kormidla. Ztracená, určitě. „Je mi víc matkou než mi byla kdy ta moje. Zůstala bych s ní, i kdyby mi neplatila.“ Cobra odbočí na pacifickou dálnici, přístav Santa Monica se blyští po mé levé ruce, a my míříme severně. „Kam jedeme?“

„Ke mně. Potřebuju si něco vzít.“

O deset minut později zabočíme na štěrkovou cestu a pokračujeme na místo, kde se země setkává se vzduchem. Na útesu s výhledem na pobřeží stojí stříbrný přívěs Airstream, vedle něj několik křesílek a stůl.

„Tohle je tvoje? Je to překrásné.“ Ten výhled je milionový.

„Koupil jsem ten pozemek, když jsem podepsal svou první smlouvu a nikdy se nedostal ke stavbě. Jsem pořád pryč… tak takhle je to ideální.“

Zaparkuje a oba vystoupíme. Jemný větřík, který mi povlává s vlasy, je fajn. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu, plíce mi naplní mořský vzduch a odsune stranou všechen hněv na mou matku. Je to moje chyba. Můj otec měl pravdu. Ona je, kým je a očekávat, že se změní, je šílené.

„Co se stalo s tvou matkou?“

Podívám se přes rameno, Shane mě pečlivě sleduje, jeho tmavě hnědé oči se ve slunci změní na jantarové.

„Moje matka se bude znovu vdávat. Je ve městě, aby požádala mého tátu o rozvod, a abych poznala její nevlastní dceru… je jí třináct a půjde sem do školy.

Asi jsem si myslela, že se změnila. Že přišla k rozumu a změnila se v matku, kterou jsem vždycky chtěla. Ale lidé svou povahu nezmění že?“

Strčí si ruce do předních kapes džínů, přejde ke mně a zadívá se přímo do zapadajícího slunce.

„Ne. Nemyslím, že by mohli,“ zamumlá rezignovaně. Nemůžu si pomoct a přemýšlím, jestli mluví o sobě nebo o někom, koho miluje.

„Grizzlyové se rádi potulují,“ vyletí mi z pusy bez přemýšlení.

Nakrčí zmateně obočí. „Cože?“

„Nevadí… měli bychom se vrátit. Musím nachystat večerní krmení.“

Podívá se na mě, hledá mi ve tváři a přikývne. „Jen si vezmu svůj laptop.“

Zatímco zmizí v přívěsu, rozhlédnu se kolem, přejdu k jednomu křesílku. Posadím se a zírám na horizont. Něco na tomhle místě mi připadá známé. Skoro domácké.

Podívám se doleva a spatřím na druhém křesílku knihu s potrhaným obalem. Chlupy vzadu na krku se mi postaví do pozoru. Natáhnu se pro ni a mé podezření se potvrdí. Moje milovaná Simply zatraceně Sinful.

Zvednu ji a přitisknu k hrudi, zvednu se z křesla. Shane je na prahu dveří s laptopem v podpaží a na jeho tváři vidím jeho provinilý výraz.

„Ty špinavý, zkažený, odporný lháři!“ zakřičím jak vstávám. Nejsem si jistá, jestli být naštvaná nebo v rozpacích, ale nějak skončím tím, že se směju. Ten mě teda dostal.

Na tváři se mu objeví úšklebek. „Nikdy ses mě nezeptala, jestli ji mám.“

„Tys věděl, co jsem hledala a nic jsi neřekl!“ obviním ho a on couvne dovnitř. Jdu ho praštit knihou a on mi svou volnou rukou chytí tu moji, jeho drsné polštářky prstů mi jemně obejmou zápěstí. Mé životní funkce zrychlí; puls mi uhání jako bych zrovna uběhla maraton, můj dech je plytký, jak na sebe zíráme.

Když se zavrtím, abych se osvobodila, položí laptop a chytí mé druhé zápěstí. „Pravidlo číslo jedna v souboji muže proti muži: nikdy nebojuj s těžším soupeřem.“ Jeho hlas je tichý, a hrdelní a odkapává z něj sexuální podtón.

Přestanu bojovat, protože řekněme si to na rovinu, nechci se osvobodit. Chci, aby si mě přitiskl blíž a líbal mě tak, jako by na tom závisel jeho život.

Shaneův pohled je tající a soustředěný na mé znaménko krásy v koutku pusy. Kromě tehdejší epizody ve stáji jsem mu nikdy nebyla takhle blízko. Tváří v tvář. Dost blízko na to, abych cítila, jak z něj sálá teplo a na kůži jeho teplý mátový dech.

Polib mě, polib mě, polib mě, tiše prosím.

Už nemůžu to očekávání vydržet, kůži mám horkou a pak zase chladnou. „Kdo říkal něco o boji muže proti muži?“

Trochu se nakloním a on dokončí ten zbytek. Pustí mi zápěstí a vezme mou tvář do dlaní, nakloní si mě tak, aby ke mně mohl přitisknout své rty v přesně správném úhlu. Tak, aby mi jemně vklouzl jazykem do úst a přitiskl se ke mně boky.

Já… jsem… přemožená, vidím za víčky hvězdy a mezi nohama mám ohňostroj. Shane mě líbá se vší vážností, celým tělem a duší. Jako by nechtěl přestat, dokud jeden z nás nezemře stářím.

Nikdy za celých dvacet devět let mě nikdo takhle nepolíbil. Ani Jaime. Nikdo. Budou potřebovat hydraulické nůžky, aby nás oddělili. Nebo páčidlo. Jistě to bude chtít těžkou sílu.

Drsně se mi otírá erekcí v džínech o mé lehké bavlněné mini šaty. Už jsem skoro hotová, když najednou odstoupí.

Ztěžka oddechuje, otočí se ke mně zády a projede si rukou ve vlasech. Pak si položí ruce v bok a svěsí hlavu. „Neměl jsem to dělat. Omlouvám se.“

Ze žhavého k ledovému ve vteřině. Nikdy v životě jsem necítila takovou zimu. A muž, který mě před vteřinou rozpálil, může být stejně dobře na jiném kontinentu. Po zádech mi přejede mráz. Abych si ještě nasypala sůl do rány, uvědomím si, že moje džínová bunda zůstala v ukradeném pick-upu.

„Nemáš se za co omlouvat… já jsem políbila tebe. Ty jsi neměl--“

„Já jsem políbil tebe,“ hádá se, přeruší mě a nedovolí žádné námitky. „Chtěl jsem tě políbit a využil jsem situace.“

Otočí se, sjede mě pohledem od hlavy k patě. Ne s uznáním. Ani ne toužebně. Apaticky. Jako likvidátor škod po dopravní nehodě.

Skvělé. Úžasné.

Uhladím si sukni a otřu ústa palcem. Pořád cítím jeho chuť. Pořád ho cítím na sobě. „Nejsem dítě, Shane. Nejednej se mnou jako bych nevěděla, co dělám.“

Zavře oči a unaveně vydechne. Pak řekne, „Po tobě,“ a naznačí rukou k východu.

Celou cestu domů jedeme v tichosti.

***

„Skočila jsem na něj,“ řeknu po celé minutě rozhodování, jestli jí to všechno říct.

„Kruci, jsem na tebe hrdá,“ odpoví Jess. To mě nepřekvapuje. Jessičino motto je nejdřív na něj skoč a mysli až potom.

Dlouze se napiju piva z lahve, kterou jsem ukradla Darbymu z lednice a pokračuju, „Řekla jsem si ‚co už kruci‘ a udělala to. Žijme v přítomnosti ne?“

„Co my víme, můžeme umřít zítra,“ zabručí Jess. Dneska to není její den. Měla hrozný den v práci a já zažívám peklo od doby, co se Shane rozhodl zničit mé křehké ego, proto jsme se rozhodly opít se po telefonu. Jess je značně přede mnou. „Náraz do hlavy jako ta herečka, jakžesejmenuje, a puf, mrtvá.“

Vylezu z vany a odložím teď už prázdnou lahev. „Od té doby se na mě nepodíval – zbabělec.“

„Jak dlouho?“

„Věčnost. Dva dny.“

„Chlapi jsou nejhorší,“ zabručí. „Nesnáším je. Budeme je nesnášet spolu.“

„Ne, my je milujeme.“

„Jo, to je pravda. Milujeme. Fakt je milujeme. Milujeme je divoce.“

„Páni, ty už vážně nalitá. Já tě nedoženu.“ Omotám kolem sebe ručník, zamířím do ložnice a vklouznu do trička. Shaneova trička. Protože jsem úzkoprsá a už mu ho nevrátím.

„Máš je tam do konce měsíce. Pak zmizí. Co budeš dělat?“

Co se tu dá dělat? Nic. Posunout se dál. Když pominul původní hněv, začala jsem přemýšlet… možná to není o mě? Možná miluje někoho jiného. Možná tu ženu, se kterou jsem ho viděla?

To by bolelo. Nebudu lhát, to by opravdu bolelo.

„Končím s ním a jeho žhavým tělem a jeho velkým pérem.“ Opravdu nejsem tak drsná. „Musím si najít solidního chlapa, někoho, kdo chce to samé co já: dům plný půltuctem dětí.“

„Dobrý bože, víš, co to udělá s tvým tělem? Operace rekonstrukce vagíny bude následovat hned potom.“

„Můžu jen doufat.“ Vlezu do postele, přikryju se až pod nos. „Už jdu spát. Ty bys měla taky.“

„Sladké necudné sny,“ řekne Jess. Linka oněmí a brzy na to upadnu do mírumilovného pseudo-komatu díky pivu a Darbymu.

***

Mysleli byste si, že vyrůstat v Los Angeles vás připraví na to, jak zvládat zemětřesení. Že byste si to mysleli?

No, tak to byste se spletli.

Probudí mě třepání postele a chvíli mi trvá, než se seberu a uvědomím si, proč. Byla jsem uprostřed žhavého a těžce perverzního snu o určitém muži, takže mě ušetřete.

Vyskočím z postele a spěchám dolů po schodech do Moniny ložnice, úplně zapomenu na Darbyho. Ten mě skoro sejme, když chvatně vyběhne ze dveří, s rozepnutým poklopcem a Monou v závěsu v leopardím županu.

„Oh, zlatíčko,“ zaječí Mona. „Rychle ven!“

Všichni zamíříme ke vchodovým dveřím, zatímco se nám všechno třese pod nohama. Není možné běžet a musíme se držet stěn. Lidé, kteří nezažili zemětřesení, nechápou, že se země netřese jen ze strany na stranu. Taky se zvedá a klesá. Ten pocit je jako být na moři v silné bouřce, proto taky těžko udržíte rovnováhu.

Jakmile vyběhneme ven, první, co vidím, jsou zvířata pobíhající dokola a vydávající vyděšené zvuky. Musela jsem spát jako nemluvně, když jsem je neslyšela. Často se dá zemětřesení poznat podle chování zvířat.

Na verandě si vezmu své kovbojské boty a vklouznu do nich, zadkem se uhodím o podlahu, protože neudržím rovnováhu. Pak se připojím k Moně, Darbymu a Aidanovi, který se neobtěžoval obléct si  na štěrkové cestě víc než boxerky. Shane se k nám připojí ve stejnou dobu jako já. Má kraťasy a tenisky, a kdybych nebyla uprostřed katastrofy, měla bych čas ocenit jeho absolutně dokonalou hruď. Bastard.

Třas konečně ustane a my se díváme jeden na druhého a pak na zvířata. V dálce slyším, jak se ve městě rozezvučely autoalarmy. Nebylo to nejhorší zemětřesení, které jsem prožila, ale bylo nejdelší.

„4.0,“ Darby je první s předpovědí.

Aidan zavrtí hlavou. „Minimálně 4.5.“

Shane neřekne nic. Místo toho na mě zírá s pozvednutým obočím, jeho obličej naznačuje úsměv.

„Co?“ Dva dny, kdy předstíral, že neexistuju a teď chce být kvůli malému zemětřesení kámoš? Jo, nemyslím si.

„Pěkné tričko.“

Oh. Podívám se dolů a uvědomím si svou chybu. Mám na sobě jeho tričko, které odmítám vrátit. Pokrčím rameny, rozhodnu se zariskovat. Kolie mohou být kruté, když je někdo provokuje. „Je to pohodlné tričko. Nic jiného si nemysli.“

Cukne mu pusa pobavením. Já se nebavím. Ve skutečností jsem daleko od zábavy, můj vztek se probudil ze spánku.

„Můžu ti ho vrátit hned jestli chceš?“ popadnu tričko za lem. Je tak velké, že mi sahá do poloviny stehen. Zvednu ho, dostanu se na úroveň kalhotek a on mě jemně chytí za paži.

Polštářky prstů mi opatrně sklouzne po zadní části paži, nezůstane tak dlouho, abych snad neměla mylný dojem. Nedej bože. No, já si pořád něco myslím mylně. Každé místo, kterého se dotkne, je spálená země, odsouzená k věčnému vědomí, že tam byl Shane Hughes. Tenhle chlap ve mně budí to nejhorší.

„Přestaň,“ řekne tiše – dost tiše na to, aby ho ostatní (kteří se najednou stali amatérskými seismology a pořád se hádají o intenzitě na Richterově škále) neslyšeli.

Po krátkém ale agresivním očním duelu, jdu pryč, abych zkontrolovala zvířata. Shane je hned za mnou. „Běž pryč,“ nařídím, aniž bych se zastavila.

To samozřejmě neudělá. Já se najednou otočím a on se hned zastaví, dělí nás jen kousek. „Co chceš, Shane?“ Udělám krok dozadu, abych nebyla nucená zaklonit hlavu, když mu chci vidět do očí.

„Potřebuju zkontrolovat, že nejsou poničené základy,“ zamumlá Shane. „Nepůjdeš do stodoly dřív než já.“

Štěstí je, že vevnitř ve stodole dneska žádná zvířata nebyla. Poslední dobou je v noci horko, takže je nechávám ve výběhu.

Znovu se země otřese a my se okamžitě navzájem chytíme. Je to silný otřes, což znamená, že je méně násilný a kraťoučký. Okamžitě své ruce pustím.

„Co děláme?“ zeptá se Aidan, najednou vedle nás stojí ve spodním prádle a žabkách, na tváři má zvědavý pohled, když těká očima mezi mnou a Shanem.

„Jdeme zkontrolovat stodolu, jestli není poškozená. Pojď, Aidane.“

Hughesovi bratři vejdou dovnitř, aniž by na mě čekali. Jakmile vkročím jednou nohou do stodoly, uslyším, „Okamžitě odtud zmiz, Blue!“

„Mám každé právo tu být!“ zakřičím. Ale to nikoho nezajímá, ti stejní dva mají napilno sledováním stropu. Neodvážím se jít dál. Podplukovník něco řekl a poprvé za celou dobu to zní, jako by to myslel vážně.

Místo toho zamířím do výběhu zkontrolovat menší zvířata a Legenda, který ačkoli každý den nabírá síly a přibývá na váze, ještě není zdaleka v plné síle.

Zvířata už se zase uklidnila. Piglet, jeden z našich mini poníků, se zdá pořád trochu roztřesený. Okamžitě ke mně přiběhne, zatímco Spice a Raven stojí uprostřed výběhu, ocas k nosu. Pohladím ho po krku a podrbu ho v kohoutku, abych ho uklidnila a on mě šťouchne hlavou, abych pokračovala.

„Jsou v pořádku?“ zeptá se mužský chraplavý hlas.

Podívám se přes rameno, všimnu si, že si svítí mobilem na zem. „Pro tuto chvíli jsou v pořádku.“

„Chceš špatné zprávy teď nebo zítra?“

Ramena mi klesnou, moje duše řve na obranu. Nemůžeme si dovolit žádné velké výdaje. „Řekni to hned. Jak špatné to je?“

„Nosná stěna na jižní straně má prasklinu. Musí se okamžitě opravit.“

Hazel se z ničeho nic přišourá k Shaneovi, vyhýká si své malé srdíčko. Je to tak dramatické, až to malou ubohou Piglet vyděsí.

Přitiskne se mu ke stehnu a otírá se o něj, zoufale touží po jeho pozornosti.

„Myslím, že se jí líbíš, Hughesi,“ řeknu, snažím se nesmát. On zavrčí a já tu bitvu skoro prohraju. „Nezabilo by tě jí to oplatit. Nikdo by si nemyslel, že jsi měkký, když ji pohladíš.“

Sklouzne očima ke mně. „Není to první ženská, kterou jsem zklamal a nebude poslední.“

To je mi tě líto, chci říct. Místo toho zůstanu zticha, příliš unavená snažit se zachránit někoho, kdo o to nestojí. ‚Nemůžeš lidi vinit za jejich povahu‘, ozve se mi v hlavě tátův hlas. Měla bych si to vytetovat do srdce.

Ale jeho činy jeho slova nepotvrzují. Sleduju, jak natáhne svou velkou ruku a podrbe Hazel za uchem. Jeho tvář změkne do něčeho, co by se dalo vykládat jako potěšení.

Stav skóre… Hazel:1 Hughes:0.