OOTB - 11. kapitola

Překlad: Lenuszka

Do Ojai se vrátím po setmění. I když Mona zvířata zkontrolovala, chci vidět, jak si vedou Billy a Hazel. Nechala jsem je přes noc ve stání, ne ve výběhu s poníky a ostatními zvířaty, aby měli čas navázat nějaké pouto.

Jsem šťastná, když je najdu mírumilovně spát bok po boku a jsou k sobě přitulení. Vylovím svůj telefon a udělám fotku, kterou dám zítra na sociální sítě.

„Hezky se vyspěte, děťátka moje. Uvidíme se ráno.“ Zhasnu světla a vyklouznu ze stodoly.

Ucítím ho dřív, než ho uvidím. Shane sedí v jednom ze zelených adirondackých křesel na verandě domku pro hosty. Cítím, že mě pozoruje, i když mu sotva vidím do tváře. Je jasná noc a hvězdy svítí, ale i tak je inkoustová tma.

„Blue,“ řekne tiše, dneska má extra chraplavý hlas. Zaryje se mi to až do kostí a jemně mě to k němu pošoupne.

Srdce mi rychle buší, každý krok mi připomene rozhovor, který jsem vedla s tátou před pár hodinami. Chci skončit jako on? Sama v šestapadesáti? Pykat za člověka, kterého miluju a kterého nemůžu mít, protože on se nechce vázat? Shane mi řekl, že je špatnou sázkou. Měli byste lidem věřit, když vám říkají, kým jsou.

Není mi příjemné sednout si do křesla vedle něj a on mě nepozve, takže se opřu o jeden ze sloupků, který drží stříšku nahoře.

„Co děláš tady venku tak sám ve tmě, podplukovníku? Nebo ti mám říkat Eamone?“

„Ne jestli chceš, abych odpověděl… je to jméno mého otce. Jsem si jistý, že ti to Aidan řekl.“ Zvedne sklenici napůl plnou něčeho, co je předpokládám jeho propašovaný alkohol a napije se.

„Bavil ses toho večera? Když jsem ze sebe udělala blbku?“

Vydechne a opře se v křesle. „Nedala jsi mi šanci to vysvětlit.“

Přehraju si tu scénu v hlavě. Dobře, možná má v tomhle pravdu, ale i tak.

Ticho pokračuje. Ve skutečnosti kdybych to ticho nevyplnila, nepochybuju, že by trvalo věčně. Pak si uvědomím, že to používá jako nástroj k rozhození. Jo, tohle už nebude fungovat. Jsem si na devadesát devět procent jistá, že drží mou kopii Simply Sinful jako rukojmí a už z toho nevyšiluju. Už mě to nerozhodí.

„Myslela jsem, že jsi říkal, že všechen alkohol musí pryč?“ řeknu a naznačím ke sklence, kterou drží.

„Myslel jsem, že jsi říkala, že tu žijí Dexter a Mormon?“

I ve tmě vidím, jak se mu darebácky blýská v očích. S příslibem skvělého sexu. Kůže na hrudi mi najednou vzplane, teplo míří jižně k mému pasu.

„Ups, přistižena.“ Úsměv, které se mi rozlije po tváři, je od ucha k uchu. On se usměje taky. Bůh mi pomoz, je tak velký a zářivý, až vymazává hvězdy. Po kůži se mi rozleje teplo a olízne mi zezadu krk.

Je zadaný. Přestaň s tím, připomene mi můj rozum, nepříjemně samolibě a suše. Proč můj rozum zní jako Holland Taylorová?

„Celý den jsi byla pryč…“ nonšalantně poznamená. Jako by právě nepřiznal, že mě má na očích.

Bez přemýšlení přejdu a sednu si do křesla vedle něj, jediné, co nás teď odděluje, je malý stolek… a naprosto ničí.

„Jela jsem za svým otcem. Je to polda. Kapitán. Moje matka je ve městě a chce mě vidět. Nevím, co s ní mám dělat,“ pokračuju, tma spolu s mým tichým společníkem působí jako uklidňující látka. „Moje matka nás opustila, když mi bylo šest. Nemám s ní vztah. Chci říct, mám, jen ne…“ Jak vůbec začít popisovat, co máme? „Vůbec jí nedůvěřuju…“

Podívám se vedle sebe, jestli už nespí. Je tak ticho, že by mě nepřekvapilo, kdyby ano. Ale on nespí. Je příliš vzhůru a zírá na mě.

„Pomohlo ti, že jsi viděla otce?“ konečně řekne.

„Nevím… jen jsem přišla na to, že ji pořád miluje, takže je těžké získat objektivní odpověď. Nevím, proč. Ona je tak zahleděná do sebe… po všech těch letech by sis myslel, že ty city vybledly.“

„Miluju ji a to je začátek všeho…“ zamumlá.

„To jsi napsal? Protože jestli ano, možná bys měl místo thrillerů psát romance.“

Zvedne se mu koutek úst a zavrtí hlavou. „To napsal Fitzgerald… své ženě Zeldě.“

Nervy ze mě dostávají to nejlepší a hraju si prsty s lemem své sukně. Natáhnu si nohy. „Někde jsem četla, že jestli uvízneš v minulosti, nakonec budeš mít deprese. Jestli pořád očekáváš budoucnost, jsi plný strachu. Ale když žiješ v současnosti, žiješ v míru. Věříš tomu?“

Další bolestně dlouhá pauza – bolestná pro mě. On je tak klidný, jak to jde. Řekne, „Myslím, že žijeme ve všech třech současně a vybíráme si, na co se chceme soustředit.“

„To je dobré. Chápu, proč jsi tak úspěšný.“

„Nech tátu být. Láska je… komplikovaná.“

Před očima mi naskočí obrázek jeho s tou ženou na večeři před několika týdny. Vypadala, že má kvůli němu zlomené srdce – to je pravda. Přemýšlím, jestli je to ona, o které teď přemýšlí. Úžasná žena, jejíž srdce zlomil. Přemýšlím, jestli to je lítost, kterou vidím na jeho tváři.

„Ale není. Láska má pro různé lidi různá pravidla. Být tu pro někoho, komu říkáš, že ho miluješ, je součást dohody.“

Zakloní hlavu a sleduje mě velkýma očima. „Někteří lidé to nemohou zapnout a vypnout.“

„Mluvíš ze zkušenosti?“ odvážím se zeptat. Nevím, kde beru na toto nervy. Možná je to tou tmou. Možná jsem konečně našla kuráž, kterou jsem ztratila té noci před čtyřmi lety. Tak či tak, už není cesta zpátky.

Zvedne paži, dá si ruku pod bradu. Jeho biceps se vypoulí, natáhne rukáv trička, které má na sobě. „Já nevím, jak to zapnout.“

To je jasná lež. Buď lže mně nebo sám sobě.

„Víš, jaký je tvůj problém, Hughesi?“

Zkouší se usmát, zatímco se očima vrátí ke sklenici, co má v dlani. „Budeš mě analyzovat? Tak mluv,“ řekne. Pomalu zvedne sklenici ke rtům a dotkne se jí. „To napětí mě zabíjí.“

Nikdo, kdo si zapamatuje taková slova, která mi právě recitoval, nemá problém se zamilovat. To mu nežeru. „Jsi romantik.“

Střelí po mně očima. Zahlédnu v nich záblesk překvapení, který okamžitě zažene. A i to stačí. Nedovolí nikomu vidět nic příliš osobního. Všechno je tak pevně zamčené, že jsem unavená na to jenom pomyslet.

„Zlatíčko, já jsem Ir. Je to prakticky podmínka.“

Zvednu se a uhladím si nerovnosti na své sukni. Kdybych zůstala déle, moje pusa by mě určitě přivedla do problémů. Shaneovy oči cestují pomalu po mých holých nohou, celou cestu až k mé tváři.

„Ty jsi?“

„Romantik?“

Přikývne.

„Ano,“ řeknu popravdě, v hrudi mě to sladce zabolí. „Podle sebe soudím tebe.“

***

„Cruelle se tvoje fotky Aidana s mini poníky, jak za ním běží, strašně líbily,“ řekne mi Jess. „Myslím, že jsem ji ještě neslyšela o někomu tak hezky mluvit, když není klient. Pořád jsem trochu v šoku.“

„To udělala?“ Jsem upřímně překvapená a trochu na sebe hrdá. „Co řekla?“

„Řekla, že fotky jsou ‚použitelné‘ a že bylo ‚pěkné zjistit, že nejsi totální kráva.‘“

Odfrknu si a dám si telefon k druhému uchu, jak si vytřepávám vlasy. Pro jednou mají styl. Se vším tím tužidlem, které jsem nanesla na konečky, se moje vlny umoudřily. Jsou uprostřed rozdělené a pěkně mi splývají na ramena.

Nevěřím, že to dělám kvůli ženě, která mě opustila, ale ráda se libuju v trestech a mám v devětadvaceti problémy s matkou, takže proto jsem pár dní po setkání s otcem souhlasila, že se s ní sejdu na oběd.

Nemůžete mě vinit. Hluboko uvnitř nikdo nechce věřit, že jeho rodič raději tráví čas s cizími než vlastními dětmi. Plus pořád hledám náznaky toho, že jsem ji třeba posledních dvacet tři let nesoudila správně. Bohužel jsem ještě žádný důkaz nenašla.

„Aidan překvapil. Nemůžu uvěřit, že to říkám, ale až odjede, bude mi ten velký pěkný hlupáček chybět.“

„A co jeho bratr?“

Shane… nějak se cestou stalo, že jsem získala kamaráda. Myslím? Neříkám, že jsem o něm přestala mít nemravné sny; ty se objevují velmi často. Ale už to není jen záležitost chtíče. Což je pravděpodobně horší. Každý den, kdy ho nevidím, je jako věčnost. Problém je, že ačkoli je moje srdce romantické, moje hlava je pragmatická, a nevidím pro sebe šťastný konec. A přesto to určitě za čtyři týdny skončí.

„Myslíš toho bratra, co je slavný spisovatel? Toho bratra? Takhle mě nechat zaslepenou.“

„Omlouvám se, neuvědomila jsem si, že žiješ na místě bez elektřiny a kabelů. Myslela jsem, že to víš.“

„Někteří z nás nejí, nespí a dýchají zábavním průmyslem.“

„Máš pravdu. Nemůžeme mít všichni to štěstí,“ řekne moje nepříčetná nejlepší kamarádka a zahihňá se.

„Popřej mi štěstí. Jdu na oběd s Athenou.“

„Nepotřebuješ štěstí. Potřebuješ si vzpomenout na všechno, čeho jsi dosáhla – což je hodně – a zvládla jsi to bez její pomoci. Nedávej jí nad sebou žádnou moc. Ona si to nezaslouží.“

„Zavolám ti později, jestli budu potřebovat nakopávače zadků.“

„Nakopávání zadků je moje specialita.“

Rozloučíme se a já ukončím hovor. Vyjdu z domu s klíči v ruce, svou tašku mám přes rameno, a zamířím ke světle modrému pick-upu Chevy. Mini bavlněné šaty, které jsem se dnes rozhodla si vzít, s bílými vyšívanými květy kolem lemu, mají vršek ve venkovském stylu a bohatou sukni, která dokonale ladí k mým červeným kovbojským botám. Vzala jsem si riflovou bundu pro případ, že by se později ochladilo. Lidí vždycky podceňují, jak chladno umí být v Jižní Kalifornii, když se setmí a nevane vítr Santa Ana.

Aidan slíbil, že až budu pryč, dokončí výměnu některých shnilých latěk v plotě na velké pastvině. Když mě vidí jít po štěrkové cestě k autu, odsune si klobouk z čela, zasměje se a zapíská. Kdyby vás to zajímalo, pořád je bez trička. Říká, že si chce vypěstovat opálení Saint Tropez v Ojai. Pro teatrálnost – tenhle chlap je permanentně obklopen ženami, které jsou vzorem krásy, takže k tomu můžu říct jen… protočení očí.

Rozhodla jsem se s Athenou setkat na neutrálním území. Nemůžu ji nechat přijet sem na ranč – to je bez debat. Je dobrá šance, že kdyby viděla Aidana, našla by už způsob, jak toho využít ve svůj prospěch.

Westfall Mall je odtud čtyřicet pět minut jízdy. Dostanu se do restaurace s desetiminutovým zpožděním a příliš nervózní. Přijde mi SMS od Atheny, která mě upozorňuje, že už je v restauraci a sedí vzadu. Vejdu do restaurace a otřu si ruce do šatů.

Je tam rušno a kravál. Přes místnost uvidíme její vlnité vlasy, tolik podobné mým. Tmavší blond se světlejšími zlatými vystupujícími proužky. Athena se zeširoka usměje a mávne na mě. Čím blíž přicházím, vyhýbám se stolům nacpaným lidmi, tím víc si uvědomuju, že není sama.

Vedle ní sedí nějaký muž. Je vysoký a štíhlý, má husté blond vlasy. Jeho úsměv je vřelý a zakrývá mu celou tvář, rozděluje jeho tmavě blond vousy na dvě poloviny.

Moje matka vypadá úplně stejně, jen je o pět let starší. To bylo naposledy, co jsem ji viděla osobně, když projížděla L.A. a chtěla se setkat s Jaimem. On ji měl rád; to mělo být varováním.

Její blond vlasy po ramena jsou stejné. Jen jsou trochu matné a mají v sobě trochu víc stříbra. Kolem úst a koutků očí má trochu víc vrásek od smíchu. Piha krásy v koutku jejich úst je ta samá, kterou vídám, když se podívám do zrcadla. Vidět mou matku je jako dívat se na sebe v budoucnu. Ale bez všech těch cetek, které má na krku a v uších.

Když se posadím, pořád se dívám na muže sedícího vedle ní. Neviděla jsem ji roky a ona si přivede přítele? To si musíte dělat srandu. Tohle je divné. I na ni.

„Tak ráda tě vidím, Blue,“ řekne, natáhne se přes stůl a stiskne mi ruku. Její dlouhé, kostnaté prsty kolem mých jsou chladné a suché. To gesto je neznámé. Její smích křehký. Vím, že je taky nervózní, ale není mým úkolem, abych se cítila líp.

Ty rozpaky jsou hmatatelné a ona okamžitě svou ruku stáhne. Celá tahle věc je trapná s velkým T. „Není má dcera překrásná, Matthiasi?“

Matthias, ať je to kruci kdokoli, je očividně mladší než moje dvaapadesátiletá matka. Řekla bych mu tak dvaačtyřicet. Nevím, proč mě to popudí, ale popudí. Pro jistotu doufám, že mladý Matthias ví, s kým se zapletl.

Matthias jí dá svou dlouhou ruku kolem ramen a usměje se.

„Krásná jako ty.“

Cítím v krku žluč.

Přijde číšník, aby přijal naše objednávky a já najednou nemám hlad. „Pro mě jen vodu,“ řeknu mu. Ti dva milenci si objednají salát jako předkrm a stůl znovu oněmí.

„Takže… chtěla jsi mě vidět,“ řeknu, začnu s rozhovorem. Proč prodlužovat tohle nepohodlí déle, než je nutné. „Proč jsem tady?“

Dobré mravy, kterým měl učil táta, by vyžadovaly, abych do našeho rozhovoru zahrnula i toho přítele. Prostě nemůžu. Momentálně budu předstírat, že Matthias neexistuje a s tím budu pracovat i po zbytek našeho velmi krátkého oběda.

Moje matka si usrkne vody. „Matthias a já--“

„Promiň, kdo je to?“ otočím pozornost na muže s paží kolem mé matky a poruším své vlastní pravidlo z před několika vteřin. „Kdo jste?“

„Můj snoubenec,“ – úsměv jí opadne – „brzy můj manžel.“

Nemám slov. Poprvé v životě jsem naprosto oněmělá. Můj mozek se snaží zpracovat, co řekla, ale moje mysl nedovolí, abych to přijala.

„Mathias pracuje pro OSN,“ pokračuje. „Potkali jsme se na Haiti--“

Mávnu rukou, abych ji zastavila, protože už nechci slyšet víc.

„Myslela jsem, že mě chceš vidět, místo toho jsi mě sem vmanévrovala pod falešnou záminkou, abys… mi představila muže, od kterého za pár let utečeš?“

To bylo laciné, já vím. Ale balancuju na hranici být znovu zničená její necitelností a naštváním, že jsem dopustila, aby mi problémy s ní zastínily úsudek. Říká se, že když děláte něco znovu a znovu a očekáváte jiný výstup, je to bláznovství. Myslím, že to je přesně ono.

„Blue,“ začne matčin mladší milenec. „Vím, že nemám právo--“

„Řekla ti moje matka, že nás opustila den po mých šestých narozeninách a ani se mi neobtěžovala říct, že se nevrátí?“

Opravdu kvůli ní vypadá lítostivě. „Ona--“

„Řekla ti, jak mi přísahala, že přijde na můj poslední den na základce a nikdy se neukázala?“

Matthias se podívá na mou matku, která má ve tváři vepsaný rostoucí neklid, s lítostí.

„Blue,“ řekne, přeruší mě, „proto jsem tě chtěla vidět. Snažím se to napravit. Chci se ti omluvit za všechny porušené sliby--“

„Proč?“

Je zbytečné ptát se, jak by chtěla něco napravovat, protože si neumím představit, jak někdo může napravit opuštění dítěte. Přinesla si s sebou stroj času?

„Proč to chci napravit?“ zeptá se zmateně, skoro dětinským hlasem. Olízne si rty, očima zatěká k Matthiasovi pro morální podporu.

„Proč teď?“

„Protože to na mě leží…“ Dívají se na sebe a on jí stiskne rameno jako by byla dáma v nesnázích místo narcistické mistryně útěků. „Matthias a já jsme cítili, že nemůžeme začít s čistým štítem, dokud to nenapravím s tebou a Alanem – a já chci. Chtěla jsem to už dlouho, jen jsem nevěděla, jak na to.“

„Táta říkal, že jsi ho požádala o rozvod. Teď už vím, proč.“ Teď se dívám na tebe, Matthiasi. „Takže si to zrekapitulujeme. Přišla jsi do L.A. ne abys mě viděla, ale aby ses narychlo rozvedla s tátou a abys mi dala vědět, že se budeš vdávat. Pochopila jsem to všechno?“

Klesnou jí ramena. „V tvém podání to zní strašně--“

„Pravda je někdy strašná.“

Pak udělá její tvář divnou věc. Donutí se zvednout rty do úsměvu, ale vypadá jako šílená. „Získáš sestru,“ pokračuje.

„Nechceš o Callie vědět?“

Bůh mi pomoz. A to jsem si myslela, že to nemůže být horší.

„Matthias má třináctiletou dceru, kterou sám vychovával…“ Matthias ji znovu stiskne na podporu… „než jsme se potkali.“

„Callie umírá touhou tě poznat,“ řekne Matthias, vnutí se do konverzace. „Půjde na školu sem v L.A. Už jsme jí o tobě všechno řekli.“

Toho je příliš. Zamrkám, neschopná vydolovat jinou reakci. Nevím, co je horší: že ta chudák holka byla zmanipulovaná dvěma lidmi, kteří jí měli chránit nebo že ji chtějí nejdřív vidět. Vím, že je to malicherné, ale vezměte v úvahu to, že tohle je žena, která mi řekla, ať mi o tamponech řekne otec, protože ona byla na politické manifestaci v Bolívii a telefonát by ji stál moc peněz.

Vyklouznu z boxu, vstanu a hodím si tašku přes rameno. „Nejsmutnější na tom celém je, že by mě to nemělo překvapovat. A přesto překvapená jsem…“ Ta slova pramenící mi hluboko z hrudi, uvíznou. „Gratuluji k nastávajícímu manželství. Pro příště mě vynechte z vašich plánů.“

„Blue…“ zavolá za mnou Athena, když odcházím, ale já nemám chuť se dívat zpět. Odteď jsem si vybrala soustředit se na přítomnost.