OOTB - 10. kapitola

Překlad: Lenuszka

Dnešní chvilka poezie na téma Bod zvratu. Body zvratu mohou být jak dobré, tak špatné. Problém nastává, když si nejste jistí, co je váš případ.

Ráno po tom, co Pepper odešla, jsem se vzbudila za svítání přitulená k Hazel a přikrytá Shaneovým extra velkým army tričkem. Musel se mnou zůstat většinu noci, protože si pamatuju, že jsem spala na něčem teplém a tvrdém.

Nestydím se říct, že jsem si to tričko vzala domů a nasávala jeho vůni jako kuřák potahuje naposledy z cigarety, protože je připraven s kouřením skončit – s horečnatou, skoro násilnou intenzitou. Je to několik dní a já ještě nejsem připravená ho vrátit.

Od té doby jsme se viděli jen sporadicky. Viděla jsem vršek hlavy, když odjížděl a přijížděl, ale jinak si udržoval odstup.

Aidan je proti tomu úplně jiný příběh.

„Ne. Ne. Ne. Kmotr II je lepší film. O tom není sporu.“

Přísahám, že to je jako by právě zjistil, že Santa neexistuje. Bojím se mu říct, že se mi Hvězdné války líbí víc než Návrat Jediho.

Podám mu klíče od traktoru. Kompostovací hnůj je připraven na rozprášení po pastvinách a Aidan mě informoval, že je to „chlapská práce,“ takže to bude on, kdo to udělá. Chechtala jsem se skoro hodinu. Kdo myslí, že to dělal doteď? Billy?

„Tvoje volba, kámo. Já mám raději původního Kmotra.“ Sleduju, jak v kraťasech a pracovních botách nasedne do traktoru. Zase bez trička. Jakože… nikdy. „Rychlá otázka. Co znamená ta nahota? Vážně, vezmi si tričko. Kdybych chtěla vidět tvou nahou hruď – nebo jakoukoli tvou jinou část – zaplatím si dvanáct babek v kině.“

Podívá se na mě, škubne sebou a vykulí modré oči. „Hej, to není sranda. Nevysmívej se mému tělu. Už tak se teď potýkám s tolika věcmi, nepřidávej mi to na seznam.“

Kruci. Zarazím se nad jeho raněným výrazem. Dělala jsem si legraci, svým způsobem. Nikdy by mě nenapadlo, že bude náchylný na svůj vzhled a že jeho exhibicionismus maskoval pocity nedostatečnosti.

„Já… se omlouvám, Aidane. Nechtěla jsem se ti vysmívat. Já jsem… prostě žertovala. Nemáš se absolutně za co stydět. Tvé tělo je dokonalé po všech směrech. Doslova, je to dokonalost.“

Na tváři se mu rozleje šibalský úsměv. „Takže sis všimla?“

Pane bože, než tu skončí, tak ho zabiju. Moniny pozemky mají pět set akrů. Nikdy jeho dokonalé mrtvé tělo nenajdou.

„Nastartuj, než budu muset ten monitor na kotníku nosit já.“

„Myslíš si, že jsem pěkný. Přiznej to.“

„Jsem chorobně fascinovaná tvou schopností přijmout odmítnutí a udělat z něj vítězství.“

„Jsem herec, Tweetie. Mám s odmítnutím široké zkušenosti.“

Velmi pochybuji, že někdy čelil odmítnutí. Sluneční záře se mu promítne v koutku očí, které mají barvu třpytící se karibské modři.

„Počkej, nehýbej se. Vypadáš tam skvěle. Udělám pár fotek pro Cruellu.“

Věnuje mi potměšilý úšklebek a pozvedne si lem slaměného klobouku, přičemž zamžourá do světla. „Cruellu?“

„Jules…“ blýsknu po něm upjatým úsměvem. „Prosím, neříkej jí to.“

On se zasměje. Pak zaujme vážnou pózu a já fotím. Zamyšlený Aidan. Aidan dívající se do dáli. Smějící se Aidan, když si sklopí klobouk do očí. Foťák toho muže miluje, to je fakt.

„Aidane,“ uslyším za sebou zavolat Shanea. Otočím se a vidím ho jít k nám od domku pro hosty a místa vedle stodoly, kde jsem zaparkovala všechno vybavení.

Zase má na sobě jeden ze svých plodných outfitů. Těsnotěsné retro tričko. Tmavé džíny. Boty Red Wing. To jméno sedí, jelikož moje děloha zahájí jarní úklid pokaždé, když takové vidí, opráší pavučiny a načechrá polštáře, svědomitě připravuje místo, kde budou devět měsíců čekat jeho děti. Jestli bude pořád vypadat takhle dobře, začne všem deseti dávat i jména.

Když k nám dojde, drží svůj mobil. „Jules s tebou potřebuje mluvit o nějaké nabídce…“

Zapomněla jsem, že Aidan s sebou nemá telefon, na příkaz soudu. Jeho tvář se rozzáří, sotva potlačuje nadšení. I když to je legrace, bylo jen otázkou času, než se Aidan začne na farmě nudit. Opice mají rády dobrodružství. Kolie už tolik ne.

Seskočí z traktoru a vezme si telefon od Shanea. „Díky,“ řekne a poodejde kvůli soukromí.

Shane se na mě podívá a napětí roste. Vyskočím do traktoru, posadím se na sedadlo, připravená udělat to, co vždycky: „chlapskou práci.“

„Hazel už se daří lépe,“ řekne najednou.

Přestanu dělat, co dělám – startovat motor – protože… to zrovna přiznal, že chodí Hazel kontrolovat?

„Tys Hazel kontroloval?“

Položí si botu na pneumatiku traktoru a nakloní se. „Zdálo se to jako přijatelný úkol,“ řekne mi blazeovaně. Musím si skousnout spodní ret, abych se nesmála. To stojí opravdové úsilí.

„Billy, můj kozlík s jedním okem, si teď ukradl její pozornost, když je Pepper pryč.“

„Jak rychle zapomenou…“ řekne suše, zauvažuje nahlas. Následuje úsměv a já na něj skoro skočím tady za bílého dne.

Potřebuju se zabavit, takže otočím klíč v zapalování traktoru a udělá to divný zvuk.

Dung dung.

„Zkus to znovu,“ řekne mi a já se na něj nevěřícně podívám. Copak jsme zpátky v roce 1920? Dělám to sama už tak dlouho a on se najednou ukáže a dává mi rozkazy. Obejde traktor dopředu a zvedne kapotu, jako by byla jeho.

„Víš, na co se díváš, nebo mám zavolat své lidi?“ Dexter bude vědět, jak tu věc opravit. Vytáhnu mobil z přední kapsy svých šortek, připravená vytočit číslo. Shane vystrčí hlavu zpod kapoty a zamračí si na mě. „Sorry, podplukovníku, musela jsem se ujistit, že to není nevyřešitelný problém.“

„Máš tu krabici s nářadím? Potřebuju momentový klíč.“

Seskočím a zamířím ke skladu, kde necháváme všechno nářadí.

Když se vrátím, v ruce mám automobilové nářadí (díky), on je bez trička, které mu visí za pasem džínů. Tihle kluci Hughesovi to mají rádi nahatě.

„Mám ho,“ oznámím, sama na sebe velmi hrdá, a zvednu nářadí. Vezme si ho ode mě, položí ho na pneumatiku a otevře ho. Zatímco já ho sleduju, jako by mě za to platili. Popadne několik kousků nářadí, vnoří se zpátky pod kapotu a začne pracovat.

„Jak dlouho tam budeš stát a sledovat mě?“ ozve se odtamtud po dvou minutách.

„Proč? Je na to nějaký limit? Platí tě od minuty?“

Opravdu si nemůžu pomoct. Nemůžu.

Znovu vykoukne zpod kapoty a najde mě sedět na pneumatice. Rty mu škubou, skoro riskuje plný úsměv, oči má přivřené, jak pozoruje můj prázdný výraz. „Myslím, že tě mám radši, když v mé přítomnosti koktáš.“

„To nebylo koktání. To byly nádechy mezi písmeny.“

„To bylo koktání.“

Pokrčím rameny. „Prvotní okouzlení nakonec pomine.“

Hnědé oči mu naplní pobavení. Shane se nechce bavit, ale taky si nemůže pomoct. Bože, proč s tím tak bojuje?

„Jo? Co se stane pak?“

„Nastoupí realita.“

Tohle začíná vypadat hodně jako předehra. Nebo líp – jsem tady ta jediná, kdo to cítí jako předehru? Asi.

On je zadaný, ty trubko! Křičí mé svědomí.

Sleduje mě trochu déle, než je mi příjemné. Nepochybně proto, aby mi připomněl, proč bych měla být vystrašená. Ale my už jsme za tím bodem. Jsme? Začínám se potit.

„Účtuju si po vteřinách,“ řeknu mu. Pak se zasměje. Hluboko v hrudi mu rezonuje silný výbuch smíchu.

„Nastartuj ten traktor, chytrolínko,“ zamumlá, když skončí. Pokusím se znovu otočit klíčem a traktor nastartuje.

„Juchuuu!“ Zakřičím a zvednu paže. On přejde ke mně a já nastavím ruku na ťuknutí pěstmi. „Ťukni! No tak, podplukovníku, nebuď takový kazič.“ Což neudělá. „Dobře, nevadí.“ Usměju se (pro sebe) a úšklebek, se kterým bojuje celou dobu, co ho znám, se konečně objeví naplno.

Je to náš bod zvratu? Doufám, že ano. Ale otázkou je… je to ten dobrý?

Zavrtí hlavou, vezme si tričko zpoza pasu a obleče si ho. V mezičase se snažím si znovu připomenout, že je zadaný.

***

„Blue Baldwinová, tady tvoje matka – Athena Baldwinová,“ řekne, jako by o tom bylo pochyb. „Jsem ve městě a umírám touhou tě vidět. Zavolej.“

Ona je ve městě? Tak brzy?

Takhle jsem svůj den začít nechtěla, ale nemám na výběr. Svůj telefon netlumím pro případ, že by Mona měla něco urgentního a potřebovala mě.

Sundám si tenisky a dotáhnu své teď rozhozené já do koupelny. Jak ale míjím okno, zachytím venku něco, co jsem si myslela, že nikdy v životě neuvidím. Shanea Hughese v celé jeho slávě při úplňku.

Vypadá to, že Shane venku instaloval sprchu a sprchuje se, opravdu, sprchuje se venku… venku, kde ho nikdo nemůže vidět v celé jeho nahé slávě. A já jsem tady a vidím ho. Celého. Každý sval. Je jich tolik, že to nelze spočítat. Každou prohlubeň v jeho zadku. Přesně dvě. Každé visící péro obklopené tmavými chloupky. Jedno, díky Bohu.

Bože, proč mě tak zkoušíš?

Mé svědomí o tom přemítá celou jednu vteřinu. Popadnu dalekohled a podle Moniných slov toho chlapa sleduju. Bohužel v době, kdy zaostřím, už má omotaný ručník kolem pasu a míří dovnitř. Propásnutá příležitost. K čertu s tebou, svědomí.

O dvacet minut později jdu po schodech dolů do kuchyně. Po matčině tajemném a znepokojivém telefonátu, vím, že musím oblažit tátu návštěvou.

„Běž, zlatíčko. Běž za tátou. Darby a já se dneska o zvířata postaráme,“ řekne mi Mona, když jí vysvětlím, co se stalo. Ne tu část o špehování Shanea. Tu část o tom, že nevím, co dělat se svou matkou, takže jdu požádat otce o radu.

Nepochybuju, že by se o zvířata nepostarala; Mona je v tom skvělá. Naučila mě vše, co umím, a ona se všechno naučila od svého otce, slavného jezdce, který vlastnil a provozoval úspěšný ranč asi padesát let. Mona je ta, co rozhodla, že přestane chovat krávy pro lidskou konzumaci.

Problém je, že když sedím u kuchyňského ostrůvku a vidím ty dva přes okraj svého hrnku s kávou jako když podezíravý rodič sleduje své nevybouřené teenagery, Mona s přihlouplým úsměvem na tváři a vlasy stylu zrovna-mě-přišpendlil-ke-stěně a Darby, který vypadá, že by se mu hodil desetihodinový šlofík, obávám se, že by se nezvládli dostat ani ven, natož do stodoly.

„Víš, jaká zvířata jsou, když dostanou žrádlo pozdě.“

Mona věnuje Darbymu konspirační úsměv, než se její pozornost vrátí ke mně. „Budeme v pohodě. Netrap se.“

Odbočím na parkoviště tátovy stanice chvilku před polednem. Venku stojí policejní auta spolu s neoznačenými sedany. Vysoký a štíhlý muž, se stejnými rameny, jaké vídám pokaždé, když se podívám do zrcadla, opouští dvojité skleněné dveře. Hlavu se stříbřitě blond vlasy má skloněnou. Ruce zastrčené v předních kapsách svých tmavě modrých oblekových kalhot. Plná ústa semknutá v rovné linii.

Je to ten samý výraz, který znám až příliš dobře, ten samý, který jsem vídala u malého kuchyňského stolu při té vzácné příležitosti, kdy jsme večeřeli spolu, když jsem vyrůstala. Je hluboce zamyšlený kvůli nějakému případu, nepřístupný všemu a všem.

Nemluvím s tátou moc často. Když máte rodiče posedlé svou kariérou, pochopíte. Protože i když jsme mluvili, on tam duchem přítomný nebyl. Jeho mysl je rukojmí jakéhokoli rozpracovaného případu. Omrzí vás, když musíte neustále opakovat poslední větu, protože opravdu nedává pozor.

Ale mám vůbec právo si stěžovat? Asi ne úplně. Když byl se mnou, byl vřelý a projevoval lásku a dal mi, co bylo v jeho silách.

Dal mi první auto, ojetou Jettu, ve které jsem jezdila, dokud jí neupadlo kolo. Zaplatil mé vzdělání, abych se mohla stát záchranářkou. Neměli jsme dům; žili jsme v bytě se dvěma ložnicemi. Ale neměla jsem po škole žádný finanční dluh. To je mnohem víc, než má většina lidí.

„Tati,“ řeknu, než kolem mě projde.

Dělávala jsem si legraci, že jednoho dne vkročí do plného provozu. Nikdy jsem si neuvědomila, jaká to byla pravda.

Prudce zvedne hlavu, a když se setkáme očima, usměje se.

„Už jsi tady?“ řekne, je očividně překvapený, že mě našel stát před sebou.

„Řekli jsme v poledne.“

Zmatený vytáhne telefon z kapsy džínů a podívá se na čas. Za pět dvanáct. „Páni. Ten čas tak letí.“

Ztuhne mi páteř. Je to ten samý nepříjemný pocit, jaký jsem měla vždycky, když se choval zapomětlivě. Jako bych byla impozantní. Zabírala mu až příliš jeho času. „Chceš jít pořád na oběd nebo--“

„Jistě,“ řekne, skočí mi do toho dřív, než uvidí ten zklamaný výraz v mé tváři, ten samý, jaký jsem měla běžně, když jsem byla dítě. „No tak. Neviděl jsem tě týdny--“

„Měsíce,“ rychle ho opravím.

„Měsíce,“ rozpačitý úsměv mu nedosáhne k očím, „Obejmi svého starého otce.“ Otevře náruč a já mu do ní vkročím.

Postavím se na špičky, obejmu ho a nemůžu si pomoct, ale všimnu si, že je hubenější než posledně. „Ty jsi zhubl.“

„Víš, jak to je – někdy se zapomenu najíst.“

Jsme si v mnoha směrech tak podobní. Zdědila jsem po matce pihu krásy a její tmavě modré oči. Ale má pracovní morálka, blond vlasy, a silná zodpovědnost kolující mými žilami, pochází od Alana Baldwina.

Jdeme do obvyklé mexické restaurace, která je za rohem od místa, kde pracuje. Jídlo je super a strávíme méně času chůzí a víc mluvením. Uvnitř mávne na stůl plný policistů, které zná.

„Hej, poldo, kdo je tvoje krásná společnice?“ zeptá se atraktivní mladý týpek v uniformě policie, který sedí u stolu s dalšími třemi.

„Moje dcera, vy špinavci. Chovejte se,“ zažertuje táta zpátky.

Ti chlápci se smějí.

„Blue, to je Hernandez a chlapi,“ řekne táta.

„Ahoj.“ Mávnu.

„Ahoj, Blue,“ řekne Hernandez, který předtím mluvil.

„Rádi tě poznáváme,“ odpoví ostatní.

„Jsi single?“ zakřičí jiný a ostatní se znovu smějí.

Táta pozdraví majitele restaurace, než si objednáme jídlo a pak si vezmeme stůl vzadu.

„Jak jde zachraňování?“

Žertuje, ale podporuje mě v tom. Ani jednou mě nežádal ani netlačil k tomu, abych se vrátila k záchranářství.

Po tom útoku byl táta jako skála. Vždycky po mém boku, když jsem ho potřebovala. Vždycky stálá a pevná přítomnost. Opak Jaimeho, který měl neustále výraz hrůzy a obav a někdy se mi bál podívat do očí. Což vás úplně neuklidní, když ležíte v posteli a každý odmítne vám nastavit zrcadlo.

Dobře… dobře.“

„A co ta filmová hvězda? Dělá ti problémy?“

Než jsem s Aidanovými podmínkami souhlasila, volala jsem tátovi. Potřebovala jsem někoho, kdo mi dá radu ohledně „recidivisty.“ To jsem ještě nevěděla, co mě čeká. Upřímně, vyvinulo se to lépe, než jsem očekávala. I přes ten kostrbatý začátek.

Pomyslím na všechny vzestupy a pády, na všechno to drama, co zažíváme od doby, co k nám přišli bratři Hughesovi a usměju se. Určitě to nebyla nuda, to je jisté.

Přepadne mě smutek, když si uvědomím, že odejdou. Ještě to nenastalo, ale stejně mi budou chybět.

„Nic vážného… vlastně se mi líbí. Je to dobrý chlap, který ztratil svou cestu.“

Táta přikývne. Pak si uvědomím, proč jsem ho chtěla vidět.

„Máma je v L.A.“

Překvapí mě, když znovu kývne. „Já vím.“

„Víš?“

„Viděl jsem ji.“

„Viděl?“ zopakuju, zcela šokovaná. Přikývne. „Neřekla mi… že přijela za tebou.“

Ukousne si svého steaku. „Řekla, že se ti snažila desetkrát volat, ale že to padalo do hlasové schránky.“

„Dobře, ano, to je pravda. Ale--“

„Rozvádíme se,“ pokračuje nonšalantně. Jako by na mě právě nehodil bombu.

Něco uvnitř mě povolí. Nevím, proč. Nežili spolu jako sezdaný pár víc jak dvacet let. Sotva si pamatuju vidět je spolu. A přesto se mi chce skoro brečet.

„Tatínku…“ Takhle jsem mu neřekla deset let.

Neobtěžovala se mi říct, že je tohle důvod její návštěvy? Athena to udělala znovu, podtrhla mi koberec. A já si nepočínám lépe, než když mi bylo šest, dvanáct nebo dvacet. Jsem v pasti.

„Ano, Blue?“

„Proč sis ji vzal? Vy dva jste nemohli být rozdílnější. Co tě přimělo si myslet, že to bude fungovat?“

Musím to vědět. Něco temného ve mně dřímá – strach, že jsem možná taková jako ona víc, než si chci přiznat. Že je můj úsudek je přinejlepším chabý. Že si vybírám špatné muže.

Nikdy předtím jsem se táty neptala na osobní otázky. Prostě jsme neměli ten druh vztahu. Když jsem byla teenager, bylo období, kdy jsem byla statečná a tlačila na něj, ale on mě vždycky odbyl. „Mluviti stříbro, mlčeti zlato,“ byla jeho odpověď.

„Když víš, tak víš,“ řekne přezíravě.

„To není vysvětlení.“

Zhluboka se nadechne a na chvíli se podívá jinam, jeho opálená kůže se nakrčí, takže vypadá starší než na svůj věk. „Tvá matka je ta nejúžasnější žena, kterou jsem kdy potkal. Žádná jiná se jí ani nepřiblížila.“

Říká to s takovou upřímností, že ani na vteřinu nepochybuju, že to myslí vážně.

To vysvětluje, proč táta celé ty roky zůstával sám. Vím, že byl na rande. Na několika. Nikdy to přede mnou neskrýval. Ty, které jsem náhodou poznala, byly vždycky milé a zdvořilé. Ale žádná nevydržela déle jak rok.

„Je úžasná jako je úžasný hurikán. Nebo zemětřesení. Je úžasná, protože je tak destruktivní.“

Zavrtí hlavou, než to dokončím. „Nemůžeš někoho vinit z toho, kým je, Blue. Já jsem věděl, že ona není ten typ, co zůstane doma a vychová děti a všechny ty náznaky jsem ignoroval…“ Povzdechne, otře si ústa a ruce do papírového ubrousku. Tenhle rozhovor je mu nepříjemný, ale už se k němu dlouho schylovalo. „Nemůžu ji vinit za její povahu o nic víc, než mě může ona vinit za mou.“

„Myslíš jako škorpion a žába?“

Zvedne se mu koutek úst. „Něco takového.“

Pak mi to dojde jako vlna šoku, která se mi prodere až do duše. Uvědomění, že nejsem jako Athena, ale jsem přesně jako můj táta, vybírám si muže ze špatných důvodů… doufám, že domestikuju divoké zvíře, když každý ví, že medvědi si v zajetí nepočínají moc dobře.

Pohled na tvář mého otce říká, že svůj osud přijal už dávno. Ale já ne.

„A co to, že byla naprosto hrozná matka? Můžu ji vinit z toho?“

Oči mu naplní soucit. „To si musíte vyřešit vy dvě.“

Tohle bylo mezi mnou a tátou vždycky jablkem sváru. Nechtěl si vybrat stranu. Potřebovala jsem ho tolikrát na své straně, když jsem vyrůstala. Potřebovala jsem to tolikrát, že jsem to přestala počítat. Ale on na ni nikdy nic nehodil. Ani jednou.

„Vím, co mi chceš říct, Blue,“ pokračuje. „Ale já to pro tebe napravit nemůžu. I když bych rád, nemůžu. Musí to zůstat na tobě. A až to uděláš, přijď mě zase navštívit. Já tě obejmu, řeknu, že tě miluju a budu poslouchat, když si budeš potřebovat promluvit.“