OOTB - 1. kapitola

Překlad: Lenuszka

Nikdo se nepřipraví na katastrofu. Chci říct, buďme realisti. Není to tak, jako že se někdo jednou ráno probudí a řekne, „Dneska jsem připraven na to, aby můj život narazil do cihlové stěny rychlostí sto mil za hodinu,“ a podle toho se zachová. Protože – a tady je můj příspěvek – ať už to rádi přiznáme nebo ne, většina z nás doufá v to nejlepší, ačkoli většinou dostaneme to nejhorší.

V zásadě jsou lidské bytosti tragicky optimistickým druhem. Drží nás to v pohybu, vývoji, prosperitě. Včetně mě, ačkoli mě osobní zkušenost naučila, že život na nic neupozorňuje. Stává se dobré i špatné, jelikož pro to nemám lepší pojmenování, z čista jasna.

Koutkem levého oka zahlédnu, jak se objeví Jessiino bílé BMW 3. řady. Jede ke mně velkou rychlostí, kouří se mu z výfuku, zatímco míjí značku Harrisova Ranče, která visí na konci příjezdové cesty, jelikož bylo tohle místo postavené přes skoro sto lety.

Ve skutečnosti jsem si stoprocentně jistá, že zrovna šlápla na plyn. Auto se nekontrolovaně smýkne do strany a zvíří oblak rudého prachu. Je to scéna jako vystřižená z Šíleného Maxe.

„Uh oh…“

Mé radary okamžitě zbystří, protože toto jsou jasná fakta:

Fakt číslo jedna: Jess pracuje v Beverly Hills jako agent junior v jedné ze tří největších talentových agentur, dobrou hodinu a půl jízdy od Ojai, kde leží Harrisův Ranč.

Fakt číslo dvě: Jess nesnáší nic, co by vzdáleně zavánělo venkovem. Museli byste ji táhnout za dokonale vyžehlené vlasy kamkoli, kde chybí beton.

Fakt číslo tři: Je to Jess, takže to bude špatné bez ohledu na cokoli.

Nikdy jsem nebyla dobrá v matematice, ale v této chvíli jsem vyšilující Isaac Newton, který propočítává každou proměnnou od rychlosti větru po vzdálenost, kterou potřebuju překonat, abych se dostala na farmu. Bohužel se rozhodnu, že ani můj osobák nebude stačit, abych se zachránila. Jinými slovy nemám čas běžet a schovat se. Což je v podstatě dobrý obecný popis mého současného života.

„Připrav se na náraz, Billy.“

Billy, jednooký trpasličí kozlík, kterého jsme zachránili ze zanedbané zvířecí ZOO, na mě zamrká svým jedním žlutým okem, ale jinak zůstává vedle mě a vedle svého žlabu. Tenhle prcek miluje žrádlo. Problém je, že při horku na stupnici někde mezi horkovzdušnou troubou a vedrem, kdy z kukuřice sám vyskakuje popcorn, obilí se lněnými semínky rychle kysnou a tahle dávka se musí vyhodit. Tohle všechno je součástí každodenní práce, pokud vedete záchrannou stanici, která zahrnuje několik koní v obvyklé velikosti a dva starší tažené koně, tři mini koníky, dvě ovečky, čtyři kozy, dva zakrslé osly, jedno jehně, jednu lamu a několik slepic. Na hrušni ještě není žádná koroptev.

Položím lopatu na vyprahlou žíznivou zem, zvednu si svou basebalovou kšiltovku a otřu si zpocenou tvář límečkem svého vybledlého trička, protože nechci strávit tuhle konverzaci ohnutá nad kopkou zkaženého zbylého obilí.

BMW se prudce zastaví před plotem, za kterým stojím a kolem mě se zvedne špína. Přistane mi a přilepí se ke každé zpocené částečce mého těla. Skvělé.

Dveře auta se rozletí a rudá podrážka černých vysokých podpatků od Laboutina dopadne tvrdě na zem.

„Mierda,“ zavrčí. Posune si své černé sluneční brýle od Toma Forda nahoru na hlavu a s výrazem čiré nechuti si prohlíží špínu, která jí pokrývá lodičky.

„Ahoj…“ Můj hlas vyzní divně vysoce a tence, vystřelený na poslední vokál, jako se to děje, když se stane nějaká sračka. „Co tu děláš…“ zeptám se, vklouznu mezi laťky plotu, abych čelila čemukoli, co přijde, „ve svých pracovních věcech… uprostřed dne?“

Abyste tu otázku pochopili, musíte pochopit mou nejlepší kamarádku. Jess je osoba, která vám nečekaně zazvoní u dveří třeba v jednu ráno, má v ruce spacák, protože se rozhodla, že zrovna nutně potřebuje výlet do Vegas. Jednou jsem vydržela sedmdesát čtyři hodin beze spánku, protože trvala na tom, že pojedeme do Texasu na koncert Beyoncé. Bylo nám tehdy šestnáct. Její rodiče nebyli nadšení, že jsme si bez dovolení „půjčily“ jejich auto.

Jess je ta nejspontánnější osoba, kterou znám. A to hodně vypovídá, protože já jsem bývala taky dost spontánní. Ale existuje dobrý důvod být vždy ve střehu, když se zjeví na nečekanou návštěvu. Protože je tu dost dobrá šance, že vás na konci té cesty čeká zatykač.

Zvedne své hnědé oči od drahých bot ke mně, a na zlomek vteřiny v nich vidím těžkou dávku viny, kterou zachytí jen několik jedinců, kteří ji znají.

„Kdybys brala ten zatracený telefon, nemusela bych si tu ničit své nové boty, že?“ Očividně je ještě pořád hořká kvůli svým botám, takže potlačím touhu se na její účet uchechtnout.

„Kdo ještě zvedá telefony? Nauč se psát SMS jako zbytek civilizované společnosti.“

„Já jsem ti psala, ty divoško. Možná by sis měla víc než jednou týdně zkontrolovat telefon.“

Dostala mě. Tak moc jsem si posledních pár let užívala příjemnou prázdnou bublinu, a jakékoli narušení zvenčí je teď jako nepříjemná povinnost.

Jess mě přejede očima od hlavy k patě a její výraz začne být bolestný. „Ty nosíš overaly.“

Ta žena je ohledně módy jako militantní aktivistka.

„Jsou praktické.“

Zavrtí hlavou. „Myslela jsem, že už jsi tou fází prošla, když jsi tuhle práci vzala.“ Rozhlédne se kolem. „Kdo takhle žije?“

„Myslíš, kdo žije v přírodě, užívá si čerstvý vzduch a fyzické bezpečí? Já ano. Takhle žiju. A je to fáze, ve které hodlám nadále pokračovat.“

Miluju Ojai. Miluju na něm všechno. Nejdůležitější je, že je to bezpečné místo, které jsem zoufale potřebovala. Nic mě nepřinutí vrátit se zpátky do L.A. Ani kamiony s jídlem.

Naši trapnou pauzu v konverzaci přeruší hlasité zahýkání osla.

„Tvůj život je oficiálně epizodou z Nazí a Vystrašení.“

„S pětihvězdičkovým wellness ve městě?“ kontruju, připravená bránit svůj kousek nebe. „Spíš Nazí a Rozmazlení.“

„Je to prostě tak,“ promne si své dokonale pěstěné prsty, testuje štěrk ve vzduchu, „špinavé.“

Ten samotný fakt dělá z její návštěvy ještě větší podezření. „Hodláš mi říct, proč jsi tady nebo budeme hrát Vadí Nevadí?“

Žvýká si spodní ret, pohledem zabloudí k mému. „Jo, jo… musíme si promluvit.“

„Jessico…“

Přikývne. Znovu přikývne. Její dokonalá maska opadne a najednou vypadá nervózně. „Dobře, takže něco jsem udělala.“

Můj úsměv opadne. Úplně dolů. Až k nohám.

„Ty jsi něco udělala?“ tohle vyzní tak, že si nikdo tady nemůže myslet, že je to něco dobrého. „Co přesně jsi udělala?“

„Víš, kdo je Aidan Hughes, že?“

Ani nemůžu předstírat, že jsem pohoršená její otázkou, protože celebrity obecně a žhavé novinky o nich nejsou na vrcholu mého seznamu, na který poslední dobou kašlu. „Ten herec? Jo, ten chlap je učiněná katastrofa--“

„Přesně!“ Ten ďábelský lesk v jejích očích říká mým velmi dobře vyvinutým instinktům pro přežití, že tohle bude opravdu děsivé. „Každopádně, Cruella ho zastupuje--“

„Ne,“ zazní tvrdě a rychle, protože Cruella je tajný kód pro její ďábelskou šéfku, a já poznám past, když ji vnímám.

„Ještě jsem se tě na nic nezeptala.“

„Ať je to cokoli – odpověď je ne.“

„Zvrhlé sestry,“ řekne překotně, možná trochu zoufale.

A kruci.

Jess a já jsme kamarádky ode dne, kdy se její rodina přestěhovala do San Fernando Valley a do apartmá hned vedle toho, kde jsem bydlela s tátou. Byla jsem jedináček a toužila po spojení s někým, a Jess byla prakticky taky sama od doby, kdy její starší bratr Robert nastoupil k Mariňákům.

Rychle jsme se spřátelily i přes všeobecné rozhořčení našich rodičů – mého jednoho, který pořád chyběl a jejich rodičů, kteří byli pořád svoji a panovační. To a taky díky našemu společnému smyslu pro dobrodružství.

Před všemi těmi lety jsme vytvořily pakt. Ten pakt zahrnoval bezpečnostní heslo: Zvrhlé sestry. Když zaznělo, druhá osoba musela souhlasit s požadavkem a nemohla se na nic ptát. Jedinou podmínkou bylo, že to musí být něco důležitého – nějaká život měnící událost.

„Ty to říkáš teď?“ zeptám se, donucená znovu zkontrolovat své nevěřícné uši.

„Říkám to teď.“ Zadívá se nahoru do žhnoucího slunce, zkroutí tvář a znovu si nasadí své sluneční brýle. „Můžeme to vyřešit uvnitř? Můj nedávno vybělená kůže mě právě teď nenávidí.“

Udělím jí milost a zamířím k farmě. „Jeď za mnou autem,“ řeknu jí.

Černá pouzdrová sukně, kterou má na sobě, jí nedovolí krok delší než pár centimetrů. Trvalo by jí dvacet minut, aby ušla těch sto stop od výběhu k farmě, a nemůžu se dočkat, až bude po všem.

Hlavní dům vypadá přesně tak, jak byste očekávali od stoletého kalifornského farmářského domu. Béžově vymalovaný betonový exteriér má různé praskliny a loupe se. Červená hliněná střecha postrádá několik tašek, a dub, který se táhne kolem verandy, už zažil lepší časy. Je tu hodně nedostatků, ale taky to má hodně co do sebe. Když jsem se sem před třemi lety přestěhovala, rozpadalo se to tu. Těžká práce a hodně pomoci místních talentovaných řemeslníků to změnilo v něco speciálního. Místo, kterému s radostí říkám domov.

Na verandě si sundám své zablácené boty a zatlačím do síťovaných dveří. Zamířím přímo do kuchyně a naznačím Jess, aby mě následovala. Jedna z největších místností v domě, byla postavená tak, aby se tu najedli všichni muži, kteří za ta léta na ranči pracovali. Jednu dobu jich bylo skoro padesát. Teď tu jedí jen dva.

Předám Jess plechovku dietní coly z lednice a pro sebe si vytáhnu džbán s limonádou.

„Jak se má Irma?“ zeptám se.

Roky byli její rodiče prakticky jako mí adoptivní, chovali se víc rodičovsky než mí vlastní. S tátou, který pracoval dlouho a do noci jako detektiv losangeleského policejního oddělení, jsem strávila mnoho nocí a večeří vedle v domě Martinezových. Trvalo týdny, aniž bych viděla svého tátu víc než hodinu nebo dvě denně.

„Dobře,“ řekne nonšalantně, zatímco v místnosti roste pomyslný slon.

„Tvůj táta?“

Pokrčí rameny a rozhlíží se. Před rokem a půl měl Juan rozsáhlý infarkt, a ačkoli to ona nikdy nepřiznala, ani mně ne, vím, že od té doby se o něj bojí.

Jess měla vždycky tvrdou slupku, vrozenou schopnost nechat ze sebe všechno spadnout tak, aby to nezanechalo následky, takže mě to nepřekvapuje. Ale po letech práce v Hollywoodu se ta slupka změnila na neproniknutelné brnění, a já jsem celkem jistá, že to není moc dobré.

„Má dietu, žádný cukr, tuk, sůl, a je z toho nabručený.“

„To je těžké,“ řeknu, solidárně se zašklebím.

„Nech si ty sympatie.“ Dlouze se napije svého pití. „Onehdy máma našla za záchodovou nádržkou papírový pytlík s burritem.“ Odmlčí se, podívá se na mě a zkoumá můj obličej. „Moje máme se pořád ptá, kdy svůj bílý zadek dotáhneš na večeři.“

Oficiálně jsme došly do kontroverzního bodu rozhovoru. Na tohle není odpověď. Ta nehoda, jak tomu říkám, všechno změnila.

Když jsem před lety jela domů z pozdní směny, napadli mě na parkovišti před naší starou budovou. Naštěstí se můj táta teď přestěhoval na jinou ulici. Ale Martinezovi tam pořád žijí, na Victory Boulevard ve Van Nuys.

Jessiny oči naplní sympatie. „Nevadí. Vím, co chceš říct.“

Že nemůžu. Že jsem příliš zaneprázdněná, i když je to pravda jen částečně. Racionálně vím, že muž, který mě napadl, už mi znovu neublíží, ale ten zážitek mě navždy změnil. Strach se nedá vysvětlit. Má svá vlastní pravidla, a pravidlo číslo jedna je, že to buď přemůžete nebo se poddáte té zničující síle. Trvalo mi čtyři roky přijmout fakt, že už nikdy nebudu stejná.

„Chodíš na terapii?“

Na terapii jsem chodila, když jsem žila v L.A. Ale po nějaké době už se hrabání v minulosti nezdálo produktivní. Bylo na čase posunout se dál a kupředu. Začít někde nanovo, bez všech těch vzpomínek, cítit se dobře místo neustálého omílání toho, jak to bylo.

„Právě teď toho mám moc.“

Obavy v její tváři mě přiměly cítit se nesvá. Jako bych v něčem selhávala.

„Dřív nebo později budeš těm démonům muset čelit.“

Nejsem si úplně jistá, že je to pravda. Zaprvé už nejsou tak velcí a lépe je zvládám. A za druhé je mi moc fajn s tím, jak je to teď – šli mi z cesty, jsou schovaní někde hodně vzadu v mé mysli, kde je hodlám nechat, když si beru do péče zvířata, ale jinak se s nimi vypořádávat nemusím.

„Díky, doktore Drewe. Pracuju na tom.“

Navíc, co je špatného na tom, když ignorujete své problémy? Je nějaké pravidlo, že se každý problém musí řešit? Mají nějaká práva? Volá Americká unie občanských svobod po reprezentaci problémů? Než se tohle stane, jak se říká, drž si své přátele blízko a své problémy ještě blíž, nebo tak nějak.

„Ahoj, vy dvě,“ ozve se z konce chodby. Do kuchyně nakráčí Mona, následovaná mužem, který by mohl být ošklivým bratrancem Sama Elliota.

Jak popsat Monu Harrisovou…

Mona je kyprá žena, má černé vlasy a zářivě modré oči, zásobárna těsných triček a džínů a oplzlých vtipů. Má něco k sedmdesátce. Ale to hádám, protože to nikdo neví. Není šance, že by Mona někdy přiznala svůj pravý věk. Dokonce si na občance začernila fixou své datum narození.

„Tohle je Darby,“ řekne a naznačí k muži se stříbrným culíkem, který si ji bezostyšně prohlíží.

Nikomu z nás neunikne fakt, že Mona vypadá přepracovaně, vlasy se jí lepší na všechna špatná místa. Buď projela myčkou nebo strávila ráno ježděním na Darbym. Sázím na Darbyho. V očích má ten skelný pohled, který to dokazuje.

Monin zářivý modrý pohled těká mezi mnou a Jess. „Co vy dvě dneska chystáte?“

Pro vysvětlenou: Mona se narodila a vychovali ji v Jižní Kalifornii. Absolutně není důvod mluvit jižanským přízvukem, ale tenhle fakt ji nezastaví. Je někde na stupnici mezi Blanche Deverauxovou a Rose Nylandovou z The Golden Girls. Ale vylomeniny s falešným akcentem stranou, je to jedna z nejlaskavějších a nejmilejších lidí, co jsem kdy poznala. V minutě, kdy jsem se posadila na její kožený gauč kvůli pohovoru, jsem okamžitě věděla, že pro ni chci pracovat.

Střelím po ní pohledem, který říká co tu v domě kruci dělá ten cizí chlap? Není to poprvé, co jsem ho musela použít.

„Nemluvili jsme o tom, že sem nebudeme vodit divné muže, aniž bychom nevarovali druhé?“ Zasyčím, ukážu na sebe pro případ, že by se chtěla zeptat, kdo je ta druhá osoba.

„Darby není divný.“ Hodí po něm přidrzlým pohledem. „Že ne, Darbe. Chci říct když rád děláš tu věc s prsty u nohou, ale to je spíš perverzní než divné.“

Jess si odfrkne. Dietní cola jí skočí do špatné dírky a ona se rozkašle, až jsem nucená se předklonit a poplácat ji po zádech.

Nějaký telefon zapípá příchozí zprávou a Darby vytáhne mobil ze zadní kapsy džínů. „Můj Uber je tady. Pa, zlato.“

Pak musím přežít pohled na to, jak Monu cudně políbí na rty, což se změní v luxování mandlí.

„Ne,“ vysvětlí Darby. „Je to můj syn. Dělá vlastní byznys, rozváží lidi. Ale je něco jako Uber.“

„Uh, dobře,“ odpoví Jess, očividně zmatená.

Darby odejde a já se podívám na hodiny nad sporákem a vidím, že je čas nakrmit koně. „Teď když Monin perverzní milovník odjel, můžeme se dostat k věci?“

„Neškodilo by, kdyby sis taky jednoho pořídila, víš,“ hodí mi Mona zpátky s mrknutím a spokojeným úsměvem.

Otočím svou rostoucí netrpělivost na Jessicu. „Můžeme se dostat k důvodu tvé návštěvy?“

„Dobře, jo, takže… Aidan Hughes byl zatčen za riskantní jízdu a byl to jeho třetí přestupek.“

Celebrity, které ohýbají jejich smysl pro spravedlnost nejsou v L.A. výjimkou. Nepochybuju, že z toho vyvázne bez trestu. Jen si nejsem jistá, co to má společného se mnou.

„Vypadá jako opravdový vítěz,“ zamumlám, když mi po páteři přeběhne pocit děsu.

„Jako část dohody potřebuje vykonat tři sta hodin veřejně prospěšných--“

„Můžu k tomu příběhu dostat příručku?“

„—a tři měsíce domácího vězení.“

„To mi láme srdce. Úplně uvnitř roním slzy. Co to má co dělat se mnou?“ Nemůžu si pomoct. Moje trpělivost dochází a to dnešní pracovní den teprve začal.

Skousne si rty a dodá, „Tak trochu jsem navrhla tohle místo.“

Po tom, co si rozeberu pečlivě její slova, pořád mi to zní příliš přitažené za vlasy, aby to bylo reálné. „Prosím? Když říkáš, že jsi navrhla tohle místo, myslíš planetu zemi, Ojai obecně, nebo tenhle ranč?“

„Tenhle ranč… konkrétně záchrannou stanici.“

Už jste někdy byli účastníky dopravní nehody? Zlomek sekundy před srážkou všechno zpomalí. Začnete vidět a cítit věci, jako byste je pozorovali z dálky. Pak se to najednou zrychlí a váš svět vybuchne zmatkem a bolestí. Zrovna teď jsme v té chvíli.

„Ty jsi řekla své šéfce, že její kriminálně-nedbalý klient může přijít sem? Na tenhle ranč?“

Ten široký vyzubený úsměv, který se Jess rozlije po tváři, je jako osobní útok. „Může zároveň splnit domácí vězení a veřejně prospěšné práce. A co je lepší, když chce očistit svou poskvrněnou pověst, než se starat o zachráněná zvířata?“ Pak se sama zahloubá a řekne, „Je to geniální.“

Doprovodí to zapumpováním pěsti, které mě vyděsí k smrti. Jessičina bezuzdná ambice je jako neúnavná bestie, kterou musíte neustále přiživovat.

„Byla jsi v rauši, když jsi to udělala?“

Existuje důvod, proč jsem se sem přestěhovala z džungle civilizace, abych pracovala se zvířaty. Necítím se v přítomnosti jiných lidí dobře. Kdysi jsem to milovala. Hodně. Teď už to nemiluju. Hlavně ne v přítomnosti mužů. Zejména mužů.

„A soudce souhlasil,“ pokračuje, aniž by ztratila odvahu při mém zděšeném výrazu. „Není to skvělé?“

Soudní systém v téhle zemi nefunguje.

„Ne. To není. Tohle není žádný dům na půl cesty pro privilegované lůzry. Navíc to Mona nikdy nedovolí.“

„Já to dovolím,“ vybuchne Mona, až příliš nadšeně, pokud se mě ptáte.

„Mono, prosím nepleť se do toho,“ zasyčím.

„A propásnout tak všechnu legraci? To teda ne.“ Vykročí si ke konvici s kávou, nalije se trochu do hrnku, na kterém stojí: Na mou obranu na mě nikdo nedohlížel,“ což prakticky shrnuje celistvost Monina velmi pestrého života.

„Boo,“ prosí Jess, vytáhne těžké zbraně – mou přezdívku. „Je to moje šance, jak Cruelle ukázat, že jsem pro agenturu nepostradatelná. Už jsem unavená z toho, jak mě oslavují jako asistentku. Splatila jsem své dluhy, kruci. Žádám tě.“

„My ti pomůžeme,“ dodá Mona zářivě. „Že, Blue? Není holčičí síla právě o tomhle? Jessica nás potřebuje.“

„Holčičí síla?“ zamumlám. „Mono, ty netušíš, co tohle znamená? Nebude to jen Hughes, kterého budeme muset hlídat – velmi pečlivě, musím dodat – ale pravděpodobně i veškerý jeho doprovod. Naše malá svatyně bude přeplněná blbečky z L.A.“

„Oh, drahoušku, víš, že tyhle Hollywoodské týpky zmáknu v podprsence a kalhotkách s jednou rukou za zády.“

Nasaju dech, představím si velmi malou možnost, že se to stane. „Prosím, řekni mi, že to nemyslíš doslova.“

„Ještě jsem vám neřekla o výhodách,“ řekne Jess a přeruší temnou cestičku, po které se má mysl ubírá, a která končí soudním zákazem přiblížení Mony k jedné televizní hvězdě. „Je připraven věnovat záchranné stanici velký dar.“

Mezi zbožím, které prodávám a mých stálých a loajálních sledujících na Instagramu a Facebooku, kteří pomohli při řadě katastrof souvisejících se zvířaty (lékařských nebo jiných), vyžíváme. Sotva, ale zvládáme se udržet v černých číslech.

Potřebujeme vždycky nějaké příspěvky? Jistě. Samozřejmě. Záchrana se neděje podle rozvrhu, ale zachraňování životů je nákladné. Jen samotné účty za veterináře stačí, abych kvůli nim celou noc nespala. Ale nejsem ochotná dělat kompromis mezi mým duševním zdravím a pár babkami navíc.

„Žádná částka mě nenavnadí.“

„Pak to ber jako část svého osobního růstu,“ řekne mistryně vyjednávání známá jako moje nejlepší kamarádka. „Jako terapii – ale za kterou ti zaplatí.“

Za ostrůvkem se ozve zakňourání. Má pozornost se stočí na Monu, která se několikrát pomalu napije kávy, její pěstěné obočí jí dosahuje k čelu. „Hádám, že je to velmi dobře načasované, protože…“ zamumlá.

„Dobře načasované proč?“ zeptám se váhavě. Velmi váhavě.

„Abych ti řekla, že jsem pozadu s placením daně.“

Jestli nedostanu infarkt dneska, tak už mě nic nezabije. „Jak moc pozadu?“ donutím se zeptat, ačkoli opravdu nechci znát odpověď.

„Dva roky.“

„Dva roky! Kolik?“

„Byla jsem trochu zmatená s těmi daty splatnosti,“ slyším ji říct přes hučící krev ve svých uších. „Andy říkal, že to můžeme vyjednat…“

Andy, její právník. Měl by spravovat její finance. Což nabízí otázku… co dalšího ještě zkonil?

Můžu teď myslet jen na ta zvířata. Co by s nimi stalo, když už zažili to nejhorší, co může svět nabídnout?

„Kolik, Mono?“ Na chvilku vypadá provinile, takže se cítím špatně, že na ni tlačím.

„Plus minus pár dolarů… čtyřicet sedm tisíc.“

Podívám se na Jessicu. Moudře se neusmívá. Má vhodně neutrální výraz, když trpělivě čeká, až si to spočítám a přijdu k vlastním rozhodnutí. Odkašlu si, spolknu žluč, která mi stoupá krkem. „Na druhou stranu…“

„Připravím smlouvu.“