Indulge - EPILOG

Překlad: Já

Kor.: Ona

Beau Emerson

Vrhám se ke dveřím Broskvičky spisovatelské jeskyně, ale Clark je rychlejší. Prorazí dveře, běží k ní a vrhne se jí kolem nohy. „Mami,“ zakňučí.

Já vím, kamaráde. Taky se mi stýská po mamince, když je zavřená a honí se za uzávěrkou.

Broskvička vzhlédne od počítače. Usmívá se. Sundá si sluchátka a zavře notebook. Natáhne ruce k našemu synovi. „Ahoj, chlapečku. Pojď sem na chvilku za maminkou.“

Dvouleté dítě nechápe, proč je jeho matka ve stejném domě, ale on s ní nemůže být. Někdy je to těžké pochopit i pro mě.

„Promiň. Snažil jsem se ho chytit, ale ten malý smraďoch mi utekl. Je rychlý.“

Přitáhne si ho na klín, obejme ho kolem ramen a rozesměje se. „Řekni mi něco, co nevím.“

„No, můžu, ale nejsou to dobré zprávy.“

Povzdechne si a zavrtí hlavou. „Jeden odhad. Problémy s rekonstrukcí.“

Přesně tak. Tak to kurva vždycky je. „Volal Judd. Máme tu katastrofu v jedné z nových renovací. Něco se základy.“

Nakrčí nos. „To nezní dobře.“

„Nejspíš to bude stát majlant.“ A sežere velký kus zisku.

„Jdu se tam podívat. Mám vzít Clarka, abys mohla v klidu pracovat?“

Políbí ho na temeno hlavy. „I když se mi to nelíbí, opravdu to potřebuju.“

„Žádný problém. Už jsi skoro hotová?“

„Na konci poslední kapitoly.“

Díky bohu. Chápu, že v pozdních hodinách je v domě i s Clarkem klid, ale jsem připravený na to, že moje žena přijde spát až večer, místo aby zůstala půl noci vzhůru a pracovala.

„Možná bychom dnes večer mohli pracovat na tom novém projektu, o kterém jsme se bavili?“

„Musím začít s úpravami, jakmile dokončím tuhle kapitolu. Bude těžké to stihnout, než v pátek odjedeme.“ Clark ji přeruší, když se vymaní z jejího klína. „O jakém projektu to mluvíš?“

„O našem podniku na výrobu dětí.“

Usměje se. „Aha… Někdo se nemůže dočkat, až se do toho pustí?“

„Opravdu, Broskvičko.“ Už nějakou dobu jsem se chtěl pokusit o další dítě, ale ona se zdráhala. Chápu ji. Její tělo se uzdravilo už před několika měsíci, ale potřebovala víc času, aby se emocionálně vzpamatovala z dítěte, o které jsme přišli na začátku roku.

Když potratila, byla v pouhých několika měsících. Doktor nás ujistil, že to byla náhoda a ne předpověď budoucích problémů. Díky Bohu.

Mým úkolem jako manžela Anny James je chránit ji a naše dítě. Naše děti. Ale to, co se stalo, bylo zcela mimo mou kontrolu. Nikdy jsem se necítil bezmocnější.

Bylo to temné období. Ale naše ztráta nás sblížila.

Teď je všechno mnohem lepší.

Beauregarde, jsem připravená to zkusit znovu. Myslím, že je čas, abychom Clarkovi udělali bratra nebo sestru. Byla jsem tak šťastný, když jsem od Broskvičky ta slova minulý týden slyšel.

Tento víkend odjíždíme na dovolenou na Jamajku do Grand Rose, butikového resortu, kde jsme strávili líbánky. „Možná si uděláme další dítě z Montego Bay. To první se mi docela líbilo.“ I když je to pistolník.

„Jo, je to docela roztomilý klučina. Nevadilo by mi mít dalšího takového.“

Mně taky ne, ale doufám, že to další bude drobná plavovláska s modrýma očima barvy zářivé laguny. Přesně jako moje neuvěřitelná žena.

Clark se proplétá kolem a pronásleduje Kermita. Miluje toho kocoura, ale nejsem si jistý, jestli je jeho náklonnost opětovaná.

Natáhnu ruku, abych ho chytil. „Pojď sem, kamaráde. Dáme Kermitovi pauzu.“

Vyhodím ho do vzduchu a chytím ho do kolébky. „Chceš se jít podívat na strýčka Jida?“

„Strýček Jid,“ vykřikne Clark. Je do mých bratrů blázen. Do všech. Caroline a Ashlyn taky.

„Chceš, abych ti přinesl domů večeři, když se tak trápíš?“ Znám tu rutinu. V téhle rodině obvykle vaří Broskvička. Kromě případů, kdy je čas rukopisné krize. Pak je to každý večer jídlo s sebou a já jsem poslíček.

„To by bylo skvělé, zlato.“ Tváří se zamyšleně. „Jsi pro sushi a hibachi?“

Vždycky můžu dělat japonštinu. „Jasně. Chceš to, co obvykle?“

„Jo.“

Polechtám Clarka pod bradou. „Kuřecí smažená rýže pro tebe, chlapečku?“

Clark zapiští a zavrtí se mi v náručí. Líbí se mi, že je lechtivý jako jeho máma. To je jedna z mála věcí, které po ní zdědil.

Po mně má tu povahovou vlastnost nebojácného běžce po silnici.

„Dobře. Vrátíme se za pár hodin.“

***

Obrovské kusy podkladu jsou pryč. Úplně vytrhané. To je ale bordel.

Judd si nedělal legraci. Tohle bude stát hodně peněz. Můžeme se rozloučit s naším velkorysým ziskem.

Ale to je přirozenost těchto projektů. Žádné riziko. Žádný zisk.

Clark se zavrtí, aby se dostal dolů. „Ne, Clarky. Sem dolů se nedostaneš. Je to příliš nebezpečné. Mohl bys propadnout těmi dírami v podlaze.“

„Kde je strýček Jid, Clarku? Chceš ho zavolat?“

„Strejda Jid,“ zavolá Clark.

Judd věděl, že přijdu. A jeho pracovní auto je venku. Nejspíš se schovává, protože nechce slyšet, co mu k tomuhle svinstvu řeknu.

Jdu směrem k zadní části renovace.

Sakra. Čím hlouběji jdeš, tím je to horší. Ani nechci vědět, kolik to bude stát.

No, Juddova a Wilderova prdel se může připravit na práci, aby se snížily náklady. To oni trvali na tom, abychom tuhle díru koupili. To oni ji dají do pořádku.

Vejdu do hlavní ložnice a jdu do koupelny, abych zhodnotil její potenciální zachování.

„Rád se necháváš takhle ošukat, viď?“ Judd plácne ženu po nahém, liliově bílém zadku.

Do prdele.

Zakryju synovi oči a okamžitě začnu ustupovat.

Zkurvysyn. Nepotřeboval jsem vidět, jak Judd ohýbá nějakou zrzku přes ty hnusné růžové desky pultu.

Čurák věděl, že přijdu. Sakra, to on mi zavolal a řekl, abych přišel. Tak proč dělá oplzlou infuzi s nějakou starou holkou, když jsem přišel? A s mým synem? Kretén.

Ale já znám odpověď. Je hluboko v koulích, protože může. Svobodný život.

S Clarkem se poflakujeme na dvorku, zatímco strejda Jid dokončuje své záležitosti.

No, já mu dám co proto!

„Hej, Beau! Ahoj i tobě, krasavče. Od té doby, co jsem tě viděl naposledy, jsi vyrostl.“

Zasranej rušič hoven. „Ahoj, Daphne.“

„Jsi přesně ten člověk, za kterým jsem přišla.“ Před pěti minutami to tak nevypadalo. Copak se ta ženská nestydí? „Mám pár klientů, kteří hledají dům. Nechceš spolupracovat?“ V žádným zasraným případě.

Rád pro klienta najdu dům, ale s Daphne pracovat nebudu. I kdyby se mezi námi ten den, kdy jsem ji vzal do parku, nic nestalo, koledoval bych si o peklo v domě, kdybych souhlasil, že s ní budu pracovat.

Vytáhnu vizitku. „Ať mi zavolají.“

Strčí si ji do kabelky. „Jasně.“

Daphne se podívá na Judda. „Musíš přemluvit Beaua, aby mi dovolil vyzdobit tenhle dům.“

To je Daphne. Vždycky se vnucuje lidem, když není vítaná.

Judd mrkne, což je jeden z jeho typických pohybů. „Promluvím s ním.“

Sakra, ne, to neuděláme.

„Informuj mě o tom, co se děje s mými klienty.“ Promiň. To neudělám.

Daphne nasedne do svého BMW a mávne na rozloučenou, když odjíždí.

Odložím Clarka, aby se prošel po dvoře.

„Ty slizkej hajzle.“ Poslední větu zašeptám.

„Cože?“

„Víš co?“

Judd se zasměje. „Kdyby na tebe hodila tu svou kundu jako před chvílí na mě, taky bys ji klepnul přes prdel. Počkej.“ Zvedne ruce do vzduchu, jako by měl prozření. „Ty jsi ji praštil.“

A já si milionkrát přál, abych to mohl vymazat z paměti. A její taky. „Ani nevíš, jak moc toho budeš litovat. Je to pijavice.“

„Ne, to bude dobrý.“

„Tak si pamatuj, že jsem ti to říkal.“

Blbej hajzl. Tohle rychlé ošukání ho bude něco stát.

„A nepoužíváme ji na ozdobu.“ Jen aby věděl.

„No, kurva, ne, nepoužíváme. To bych mamince Kay neudělal.“

Judd si musí najít holku. A to rychle. Jedině tak se zbaví Daphne.

***

Broskvička a já bydlíme v prezidentském apartmá v hotelu Grand Rose. Ve stejném pokoji, ve kterém jsme před osmnácti měsíci trávili líbánky.

To jsou hezké vzpomínky. Ale vsadím se, že tentokrát si vytvoříme ještě lepší, takové, které si odneseme domů v jejím bříšku. Uděláme si dítě.

Zatímco čekám na Broskvičku, svlékám si košili a kalhoty. Mám na sobě jen boxerky, když vyjde z koupelny, zastaví se ve dveřích a opře se o rám. Přenese váhu na jednu nohu, položí si ruku na bok a vystrčí prsa nahoru.

Černý top pro panenku rozdělený uprostřed. Holé břicho. Drobný černý trojúhelník mezi nohama. Výraz obličeje jako „Ošukej-mě-hned“.

Konečná předehra k dělání dětí.

„Co si myslí táta?“

„Tátovi se to líbí.“

Přistoupím k ní a ona se přesune doprostřed místnosti, aby mi vyšla vstříc. Když uvážím, co děláme, přemůže mě láska, kterou k té ženě cítím. Znovu. Tentokrát záměrně.

Položí mi ruce na boky a jde s námi směrem k posteli, dokud hřbety jejích nohou nenarazí na matraci. Posadí se a sklouzne doprostřed. Zvedne nohu a obtočí prsty kolem pásku mých boxerek a táhne je i mě svým směrem. Ukazováčkem mě pobídne. Kurva, moje žena je sexy.

„Pojď sem nahoru, Beauregarde, a strč do mě dítě.“

Plížím se po jejím těle, nespěchám a nechávám za sebou cestičku polibků, která začíná na jejím břiše. Když se ocitneme tváří v tvář, chytne mě zezadu za krk. „Polib mě.“

Stáhne mě dolů, takže se naše ústa setkají. Její ústa se milují s mými. Pomalu. Hluboce. Láskyplně.

Když přestane, odtáhnu se a podívám se jí do tváře. „Miluji tě, Anno James Broskvičko Emersone.“

Dívá se mi do očí, když se nad ní vznáším, a přejíždí mi konečky prstů po tváři. „A já miluji tebe, Williame Beauregarde Emersone.“

Políbím ji na tvář a přesunu se ústy po délce jejího krku, než rozepnu stuhu, která drží tento krásný balíček pohromadě. Neodolám a položím jí polibek mezi ňadra, nad srdce.

Pokud dnes v noci počneme, bude jen otázkou měsíců, než k těmto prsům přiloží novorozeně, aby ho kojila. A já budu tentokrát u všeho.

Když jí svléknu horní díl, zvedne zadek a já jí stáhnu kalhotky z nohou. Ona mi to oplatí tím, že zahákne prsty za pásek mých boxerek a posune je dolů. Odkopnu je, když narazí na horní část mých nohou.

S roztaženýma nohama se mezi ně vnořím, dokud se můj tvrdý penis nedotkne její teplé, lákavé kundičky. Zvedne boky a moje špička vklouzne těsně do jejího nitra. Stiskne nohy a přiblíží mě k sobě. Miluju, když to dělá. Přemlouvá mě, abych šel dovnitř.

Zatlačím rukou do matrace, abych ji mohl obtočit kolem dolní části zad. Zvedám se, abych jí vytáhl boky nahoru a zabořil se co nejhlouběji. Hluboko.

Pomalu se v ní pohybuju a moje ruce jí přejíždí po spodní straně paží. Přetlačím je přes její hlavu a propletu své prsty s jejími. Naše ruce jsou spojené v jedno, stejně jako naše těla.

Když ji uvolním ze svého zajetí, přesunu dlaně dolů po jejím těle. Nohy má pokrčené po obou stranách boků, takže je roztahuji dál od sebe a dozadu. Bože, takhle se mi v ní líbí.

Broskvička zasténá, když rukou vklouznu mezi naše těla až do bodu, kdy se staneme jedním. Žádný začátek. Žádný konec.

Znám její tělo stejně dobře jako své vlastní. Potřebuje víc než jen průnik, aby se udělala, takže najdu to místo – to, které ji přivádí k šílenství pokaždé, když se ho dotknu – a hladím po něm prsty.

„Ano. Přesně tam. Přesně takhle.“

Její dech se zrychlí, když mě chytne za záda a přitáhne si mě k sobě těsněji. Boky se jí zvedají nahoru, takže vím, že jsem přesně tam, kde mám být.

Její nohy se napnou a já vím, co bude následovat. Její vnitřní stěny se kolem mě napínají a rytmicky svírají můj penis. Jednou. Dvakrát. A pak znovu a znovu, dokud to nepřestanu počítat, protože jsem ztracený ve svém vlastním rozpadajícím se světě. Exploduje.

Naposledy hluboce přirážím a vylévám do ní část sebe sama. Moje žena. Moje láska. Matka mých dětí. Moje navždy.

Vznáším se nad ní opřený o lokty. Jsem stále uvnitř, nehybný, zatímco vzpomínám na chvíle, kdy byla Broskvička nejkrásnější: na ten první večer, kdy seděla u mého stolu v restauraci Indulge; na naše shledání v New Yorku; na to, jak ji poprvé vidím s naším synem; na to, jak kráčí k oltáři a stává se mou ženou; a teď tu leží pode mnou, když se snažíme počít další dítě.

Tak zatraceně krásná, až to bolí.

***

„Mmm… ohh…“ Slyším, jak Broskvička sténá, když se zmítá v posteli. To už jsem dlouho neslyšel.

„Jsi v pořádku?“

„Sss…“ Slyším, jak skrz zuby nasává vzduch. „Ooh…“

Posadím se, abych rozsvítil lampičku, a vidím ji, jak leží na boku s nohama staženýma do polohy plodu. „Budeš rodit?“

Zakrývá si obličej rukou. „Mmm-hmm. A je to špatné.“

Termín porodu má až za týden. S Clarkem měla tři dny po termínu. Asi jsem čekal, že se to bude opakovat.

Sakra. Připravoval jsem se na to celé měsíce, ale nevím, co mám dělat. „Kdy tě to začalo bolet?“

„Asi před dvěma hodinami.“

Dvě hodiny? Jak jsem mohl tak dlouho spát, když sténala a zmítala se bolestí? „Proč jsi mě nevzbudila?“

„Myslela jsem, že to může být falešný porod. Nechtěla jsem tě budit, pokud to nebyl skutečný porod.“ Moje nesobecká Broskvička.

Vypadá, že má velké bolesti. „Co chceš, abych udělal?“

„Pomoz mi převléknout se do kalhot na jógu a trička, abychom mohli jet do porodnice.“

Popadnu telefon, abych zavolal mámě, zatímco jí přinesu oblečení. „Ahoj, babi. Je čas na představení.“

„Hned tam budu.“

Pomáhám Broskvičce obléknout se. „Než půjdeme, vyčistím si zuby a upravím vlasy.“

„Dobře, ale pospěš si.“ Vůbec mi není příjemné se tu poflakovat. Už při poslední návštěvě doktora byla rozšířená na tři centimetry a slyšel jsem, že druhé děti přicházejí na svět mnohem rychleji.

„Uf oh.“

Nemám rád uf oh. „Co se děje?“

Jdu ke dveřím koupelny a najdu Broskvičku sedět na záchodě. „Právě mi praskla voda. Podej mi ručník.“

O porodu toho moc nevím, ale myslím, že to znamená, že věci postupují. „To se stalo i s Clarkem?“

„Ne, dokud jsem nebyla v nemocnici.“ Broskvička se na mě podívá a zasměje se. „Jsi bílý jako duch. Jsi v pořádku?“

„Jsem v pořádku.“ Lež. Jsem k smrti vyděšený.

„Už víc než dva roky naříkáš, že ti s Clarkem všechno uniklo. Ať tě ani nenapadne se na to vykašlat.“

„Chceš se ujistit, že mi dopřeješ plnohodnotný zážitek, že jo?“

Přikývne. „To teda jo.“

Přijedeme do ženské nemocnice a Broskvička je odvedena na pozorovací pokoj, kam ji přijde zkontrolovat sestra. Nasadí si rukavici a její ruka zmizí pod peřinou. „Vypadá to, že tu někdo bude rodit. Řekla bych, že máš každý kousek pět, skoro šest centimetrů. Plánujete si nechat píchnout epidurál?“

„Ne, půjdu na to přirozeně.“

Sestra se tváří pobaveně, skoro jako by si myslela, že Broskvička neví, do čeho jde. „Už jste to někdy dělala?“

„Ano. Když jsem rodila své první dítě, zvládla jsem to bez epidurálu.“

„Tak dobře.“

Je tvrdá jako hřebík. „Vím, že to zvládneš i bez epidurálu, ale nesnáším, když tě vidím v bolestech.“

Natáhne ruku a obejme mě po tváři. „Jsem v pořádku. Opravdu.“ To Broskvička rodí, ale ona mě utěšuje. To je jí podobné.

„Je to dobrý druh bolesti.“ Ani mi to nedává smysl, ale je mou povinností podpořit její rozhodnutí.

„Tohle zvládneš, zlato.“

Uplyne hodina lapání po dechu a těžkého dýchání. A ne toho dobrého. „Musím tlačit.“

Poté, co sestra Broskvičku vyšetří, zaplní místnost houf sester a lékař.

Do prdele. Tohle se děje rychle. Nejen její porod a porod tohoto dítěte. Celé těhotenství od té noci v Montego Bay.

Překvapení! Jsme těhotné.

Hádej co, Clarku. Budeš mít bratříčka nebo sestřičku.

Dítě vypadá na ultrazvuku perfektně.

Beau! Cítila jsem, jak se dítě hýbe.

Dej sem ruku a sáhni si, jak silně to dítě kope.

Tentokrát mi nic neuniklo. Miloval jsem každou minutu sledování toho, jak naše dítě roste uvnitř Broskvičky.

„Za chvíli se seznámíme s naším novým synem nebo dcerou. Jsem tak ráda, že jsme se nedozvěděli pohlaví.“

„No, za chvíli se to dozvíme, protože se to děje.“

A kurva. Realita mě zasáhne. Za chvíli budu tátou dalšího malého človíčka.

Broskvička se přesune do polohy, nohy má pokrčené a rozkročené, ruce obtočené kolem zadní strany stehen. „Tlak se stupňuje. Bože, musím tlačit.“

Broskvička se protlačí další kontrakcí. „Podívejte se sem dolů, pane Emersone, jestli chcete vidět vrcholek hlavičky vašeho dítěte.“

Vážně? Vy už vidíte hlavičku po jednom zatlačení? Myslel jsem, že to bude trvat dlouho. Broskvička říkala, že u Clarka to tak bylo.

Postavím se na špičky a nakouknu přes závěsy na její zadeček. Viděl jsem to takhle už nesčetněkrát, ale nikdy se nedělo něco tak neskutečného. „Vypadá to, že se chystáš porodit broskvičku. Tohle dítě nemá žádné vlasy.“

„Ah, moje chudinka dítě je plešaté?“

Doktor upraví osvětlení. „Já vidím vlasy. Jen jsou hodně světlé.“

Skloním se a políbím ji na čelo, zatímco čekáme na další kontrakci. „Tak moc tě miluju.“

„Já tebe taky.“ Pohladí mě rukou po tváři. „Jsem ráda, že jsi u tohohle o nic nepřišel.“

„Já taky.“

„Další se blíží.“ Broskvička se zhluboka nadechne a vydechne, než se znovu nadechne a zadrží dech. Stáhne nohy dozadu a obličej jí zčervená, jak vší silou tlačí. Zastaví se uprostřed tlačení a uvolní nohy, jak se sklání z postele. „Panebože, to je takový tlak. Pálí mě to. Hořím.“

„Nepřestávej, Anno James. Pokračuj a tohle by mohlo být naposledy.“

Rychle se nadechne a vrátí se do polohy, aby znovu zatlačila.

„Podívejte se sem dolů, pane Emersone, jestli chcete vidět, jak vaše dítě přichází na svět.“

Nakloním se nad Broskvičky nohu a sleduji, jak hlavička našeho dítěte vychází z jejího těla. Dítě vyšlo obličejem dolů, ale doktorka ji otáčí, aby mohla odsát ústa a nos.

Poprvé vidím její obličej. Stejná jako Anna James. „Tahle je ti podobná, Broskvičko.“

Nikdy jsem neviděl nic úžasnějšího. „To je ale krásná tvářička.“

„Vyndáme druhý konec tohohle miminka a podíváme se, jestli máme kluka, nebo holku.“ Sestra zatlačí na Peachinu nohu a pokyne mi, abych udělala totéž s druhou. „Tlač, Anno James, tlač!“

Vidím na její tváři odhodlání a vím, že další zatlačení bude poslední. A taky že jo.

Slyším výtrysk tekutiny a pak pronikavý výkřik. První zvuk našeho dítěte.

„Chceš, abych vám řekla nebo ukázala, co je to za dítě?“

„Ukázat,“ říkáme jednohlasně.

Tentokrát žádný tahák. „Děvčátko. A vypadá jako ty.“

Políbím svou sladkou Broskvičku na temeno hlavy. „To se ti povedlo nádherně.“ Je úžasná.

Naše dcera je položena na holé hrudi Broskvičky, zastrčená v nemocničním županu. Kůže na kůži.

Pohladím dceru prstem po tváři a vzpomenu si, jak jsem to dělala Clarkovi, když byl menší. „Už teď ji miluju na kousíčky, stejně jako Clarka.“

„Já vím.“

Georgia Rhea Emerson. Naše malá Broskvička z Georgie.

Před třemi lety seděla naproti mně v restauraci v hédonistickém letovisku krásná dívka. Nedělala nic jiného, než že tam seděla. Se sklopenou hlavou. Červenala se. Obrátila můj svět naruby. Cizinka, která pro mě brzy začala znamenat všechno. Nehrála si na to, že je těžké ji dostat. Na ni se prostě nedalo zapomenout. Miluji ji tak moc, že občas pochybuju o mém zdravém rozumu. Ale ona nikdy nepochybuje o mé vášni.

Šel jsem za svým srdcem a to mě dovedlo zpátky k ní.

Jednou, moje vanilková holka.

Teď je to moje navždycky.

Naše pravá a krásná.

Konec