FCI - 32. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Sonya se probudila. Hlava ji bolela tak, že měla pocit, jakoby jí tam tančili všichni čerti. Byla nahá a vznášela se na relaxačním lůžku. Poté ji dostihly vzpomínky.

„Mami“, vzlykla. Objaly ji silné paže a Kilak si ji přitáhl na svou hruď. „Klidně plač, má malá květinko. Truchli pro svou matku, která ti život darovala hned dvakrát a zachránila tebe a naše dítě. Truchlím s tebou.“ Promlouval k ní tak jemně a plný smutku, že se Sonya rozplakala ještě víc. Oplakávala svou matku, Marca a všechno, co ztratila. Plakala, dokud pramen slz nevyschl. Kilak ji držel po celou dobu.

„Neustále jsem se s ní dohadovala, místo abych jí dala najevo pochopení“, zamumlala.

„Netrap se tím. Bylo nevyhnutelné, že jste se dohadovaly. Byly jste požehnané zcela odlišným naturelem. Britta byla silná žena. Tak jako ty. Tvá matka měla velké srdce a určitě se na tebe nikdy nezlobila.“

Sonya si odfrkla. „Jednoduše mě ignorovala.“

„Ano, jen málo co ji dokázalo ohromit nebo zadržet, ani já nebo otec.“

„Byla tvrdohlavá.“ Sonya si povzdechla a poté se zasmála. Kilak se přidal. Na chvíli se v té šťastné vzpomínce ztratili. „To je lepší než plakat“, prohlásila. „Jak se daří tvému otci?“

„Truchlí jako ty a jako my všichni, ale bude kráčet dál. Kvůli památce na tvou matku.“

Sonya se zhluboka nadechla a přitulila se k němu blíž. „To udělám taky.“ Odmlčela se. „Musím to říct Benovi a Tině.“

„O smrti jejich babičky jim řeknu já. Ty si mezitím odpočineš.“

Sonya na něj vrhla překvapený pohled. „Opravdu to chceš udělat?“

„Samozřejmě.“ Naklonil hlavu. „Jsou to mé děti stejně jako tvé!“ Vtiskl jí na rty něžný polibek, zvedl se a vklouzl do svého lehkého oblečení ála barbar. „Trochu se prospi, miláčku.“ Poté opustil místnost.

„Miláčku“, to slovo v Sonye doznívalo, jakoby někdo v jejím těle udeřil do velkého gongu. Odhodlaně vstala z lůžka.

***

„Vaše babička vás velmi milovala, proto to udělala.“ Objímal jsem obě děti. Seděli jsme spolu v atriu.

„Proč?“, chtěl vědět chlapec. „Proč musí všichni umřít? Otec, babička, to je nespravedlivé!“ Jeho hněv jsem velice dobře chápal.

„Na to ti bohužel neumím odpovědět, Bene. Často jsem si kladl stejnou otázku.“

„Opravdu, Kilaku?“ Tina na mě pohlédla modrýma očima své matky a babičky, které teď měla zalité slzami. „Taky ti někdo umřel?“

„Ano. Dřív jsem měl ženu, Taniku a dva syny, Kila a Lakora“, vyprávěl jsem jim dojatým hlasem. Ben s Tinou na mě upíraly udiveně oči. „Má srdce ještě stále truchlí a bude to tak i nadále, ale smrt prostě patří ke koloběhu života. My všichni musíme jednou odejít.“

„Stejně je to praštěné!“ Ben měl na tváři zarputilý výraz.

„Ano, ale musíme se těšit z toho, co nám naši milovaní věnovali. Představte si, že by nikdy nebyli.“ S každým slovem se mi mluvilo snáze.

„Bez tatínka bychom nebyli vůbec na světě“, řekla Tina.

„Přesně tak. Náš život by byl mnohem chudší.“

„To je pravda.“ Sonya přicházela po rampě k nám. Na sobě měla černé kalhoty a červenou tuniku. Mlčky jsem zaregistroval její oblečení válečníka. Děti se jí rozběhly naproti. Obě je sevřela do náruče. Pevně se k ní přitiskly a slzičky tekly proudem. Stáhlo se mi hrdlo. Rychle jsem k nim přistoupil a všechny tři objal. Dlouho jsme se takto drželi, ale děti se začaly kroutit.

„Tady, něco pro vás mám.“ Vytáhl jsem oba plyšáky, které mě doprovázely tak dlouho. „Byl bych rád, kdybyste si je nechaly.“ Oba si Politas převzaly. „Patřily Kilovi a Lakorovi. Měly byste je mít, protože teď jste má rodina.“

Sonyin pohled se setkal s tím mým. „A rodina se rozroste. Dostanete malého bratříčka.“ Neznatelně kývla.

„Co tomu říkáte?“ Pobaveně jsem sledoval různé výrazy na jejich tvářích.

Ben se rozzářil, zatímco Tina se zašklebila. „Ukážu mu, jak se staví droidi“, navrhl hned.

„Možná bude mít raději květiny“, snažil jsem se povzbudit děvčátko.

„Ano, to by pak mohl zalévat můj fíkus.“ Tina ukázala na strom. „Och, ne, můj fíkus! Podívejte se! Má pár žlutých listů. Je nemocný.“ Rozběhla se k obrovskému stromu s plyšákem v ruce. „To budu dělat?“

„Neměj strach, šéf biologické sekce se o něj postará.“

„Droidovi by se něco takového nestalo, ten je z kovu.“ Jako obvykle se začaly hádat.

„No a? Může explodovat.“

„To může tvůj fíkus taky, když ho rozstřílím.“

„Kilaku, Ben chce střílet na můj fíkus.“

S úsměvem jsem sledoval oba sourozence. Bylo krásné zažít normalitu i přes ten smutek. I Sonya se lehce usmívala. Naše pohledy se setkaly. Pouto mezi námi se propletlo. Něžně, ale pevně. To pro tento okamžik stačilo.