FCI - 28. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Když se dveře zavřely, zhluboka jsem se nadechl a upřel pohled na Sonyu. „Byla jsi k těm dvěma příliš shovívavá.“

„Nech si ty kecy, Kilaku!“ Oči se jí opět blýskaly jako Irdum. „Máme úplně jiné problémy! Čekám dítě. Chlapce!“

Slyšel jsem zvuk, který vydávala, ale smysl slov jsem nechápal. Strnul jsem s rukou na Tininých vlasech. „Co jsi to říkala?“

„Kilaku, čekám dítě! Tvého syna!“

Tomu už jsem rozuměl. „Syna“, zopakoval jsem. „Syna?“ Formuloval jsem to jako otázku. Neskutečně pomalu pronikal ke mně význam toho slova. Nedokázal jsem to zpracovat. „Jsi v jiném stavu, má malá květinko“, podařilo se mi nakonec ze sebe vykoktat. Ničeho lepšího jsem nebyl schopen. Seděl jsem tam a zíral na svou choť. Konečně jsem pochopil, jaké štěstí mi Velká Bohyně darovala. V tom okamžiku jsem znovu uvěřil v zázraky, protože jsem ho měl přímo před sebou zosobněný mou Pozemšťankou. Oči se mi zalily slzami. Krátce jsem zamrkal. Zaplavila mě radost. Dítě, můj syn, kterého budu moci už brzy držet v náruči. Opatrně jsem uvolnil ruku z Tininých vlasů, vyskočil na nohy a přitáhl si Sonyu na svou hruď. Políbil jsem ji a zvedl do výšky. Rychle jsem ji odnesl do odpočinkové místnosti vedle, aniž bych odlepil své rty od jejích. Tam jsem ji postavil a začal jí rozvazovat živůtek.

„Děti!“ Sonya mě odstrčila a vytrhla mi šňůrky z prstů.

„Jsou v bezpečí. Nikdo strážce před dveřmi neodvolal, ne?“, poškádlil jsem ji. „Říkala jsi, že si tam překáží navzájem, sladká choti.“ Chtěl jsem oslavovat život, který se probouzel i v mých bedrech. Znovu jsem ji políbil a zabořil svou tvář do prohlubně jejího krku. Zhluboka jsem se nadechl její vůně. Budu otcem syna. Nosila v sobě mého dědice a svěřila mi své děti. Konečně jsem měl zase rodinu. Už jsem nebyl sám. Budoucnost, i když plná nebezpečí, se přede mnou otevírala jako zářivé Slunce, plné tepla a naděje. Má srdce se rozbušila štěstím. Cítil jsem to. Změnilo mě to. Břemeno mého života, vina, má touha po pomstě a neochota nastoupit jako následník trůnu, bylo najednou lehčí nebo částečně zmizelo. To všechno způsobila tato překrásná žena, kterou mi Velká Bohyně darovala. Zaplavila mě vděčnost. Zapomněl jsem na vášeň, protože mě najednou zasáhl božský dotek poznání.

„To je láska, láska k ženě, o které jsem vždycky slýchával.“ Přemožený emocemi jsem to vyslovil nahlas. „To teplo, ta touha a pocit sounáležitosti. To je ono! Miluji tě, Sonya. Je to jednoduché a přirozené jako dýchání. Miluji tě!“

„To je směšné!“, zareagovala Sonya naštvaně. Kdyby se přede mnou materializoval Ničitel planet Onikadů, tak bych nebyl udivenější. „Právě jsi mi tu vyznal lásku. Ještě před chvílí jsem viděla ležet svou dceru s polámanými končetinami na zemi v kontrolní místnosti a ty tu mluvíš o lásce. Tina je zachráněná, ale to všechno je má vina. Místo, abych přistoupila na tvé výhrůžky, měla jsem zůstat na Zemi.“

„Sonya!“, přerušil jsem ji.

„Ne, nech mě, prosím, domluvit“, zarazila mě. „Šla jsem s tebou, aniž bych trvala na seznámení se se všemi fakty. To nejdůležitější jsi mi zamlčel, válku, která zabila tvou ženu a děti a dokonce celé planety. Ve srovnání s tím je vaše patriarchální feudální společnost úplná lapálie.“

Každé její slovo víc a víc hasilo mé nadšení, do kterého mě uvrhlo poznání mé lásky k Sonye.

„Tak to není.“ Natáhl jsem k ní ruku. Rychle ustoupila dozadu, zvětšila odstup ode mě a opřela se zády o zeď. „Přiznám, že jsem ti některé věci zamlčel.“

„Některé?!“ Sonya se hořce zasmála. „Jsi mistr v mlžení. Obyčejný výzkumník, ze kterého se vyklubal následník trůnu.“ Ušklíbla se.

„Chtěl jsem, abys mě chtěla kvůli mně samotného, ne z touhy po mém titulu“, bránil jsem se v naději, že pravda udrží rozhovor v klidné rovině.

„Touha!“, vykřikla Sonya hlasitě a rozrušeně. Dosáhl jsem přímo opaku. „To to všechno způsobilo. Jinak si to nedovedu vysvětlit.“ Odstrčila se od stěny a začala přecházet přede mnou sem a tam. „Přiznávám, chtěla jsem tě, ať už jsi obyčejný průzkumník nebo následník trůnu. To je jediné vysvětlení. Mé hormony mě omámily takovým způsobem, že jsem přestala sledovat všechno ostatní.“

„Nevyčítej si to“, pokusil jsem se ji uklidnit, i když mi přiznání její touhy ke mně potěšilo. „Pokud je to někoho vina, tak moje.“

Sonya se prudce obrátila. „No to si piš, že ano, ale já jsem taky za to zodpovědná. No odpověď na to, kdo je na vině, nám nepomůže. My, tedy já si musím zachovat jasnou hlavu.“ Zhluboka se nadechla a znovu začala přecházet po místnosti. „Mé manželství s tebou, následníkem trůnu, představuje pro Bena a Tinu akutní nebezpečí.“ Udělala krátkou pauzu. „A co teprve pro to miminko. Je to tvůj dědic. To z nás všech dělá terče.“ Sonya říkala pravdu, to jsem nemohl popřít, ať už mi to bylo jakkoliv nepříjemné.

„Sonya, děti a tebe ochráním! Jste pro mě to nejdrahocennější!“ Slova mi vycházela přímo ze srdce a z duše.

Sonya to cítila. „To ti věřím, Kilaku. Ale Tina málem zemřela. Můžeš nás vůbec chránit? Žiješ pro svou povinnost. Vzal sis mě, protože podle zákonů Domu Hanada potřebuješ ženu a děti, abys mohl být uznán následníkem trůnu. To jsme ti přišli docela vhod. Z tvého pohledu jsi konal správně.“

„To nepopírám, ale nikdy bych si tě nezvolil, kdybys pro mě nic neznamenala. Jsi více než vhodná.“

„Vhodná – to má být kompliment, můj choti?“ Sonya se zastavila.

„Velmi negalantně vyjádřeno“, pronesl jsem přihlouple. Nečekaně se zašklebila. I mě zacukaly koutky. Poté znovu zvážněla.

„Vzal sis mě, protože jsem byla k dispozici. Ve správnou dobu, na správném místě. Logicky a chladně jsi to zvážil a rozhodl ses. Naše fyzická přitažlivost je pouze milým bonusem.“

„Sonya, Sonya, prosím!“ Udělal jsem krok směrem k ní. S bolestí jsem sledoval, jak se mi vyhnula. Stěna za jejími zády ji zadržela. Chytil jsem ji za ramena a přinutil, aby se na mě podívala.

„S lítostí přiznávám, že s několika svými závěry máš pravdu. Ale od začátku jsi měla můj respekt a obdiv.“ Chytil jsem ji za tváře. Tělo měla napnuté jako Politas před závodem. „Ty a tvé děti, jste mě změnily. Než jsem tě potkal, tak jsem byl jakoby ve stázi. Paralyzován jsem se držel minulosti, a živil v sobě pocit viny a touhy po pomstě. S vaší dynamičností a radostí ze života jste mě probudili k novému životu.“ Přiblížil jsem k ní svou tvář a zašeptal u jejích rtů. „Má malá květinko, miluji tě.“ Pohlédl jsem jí hluboko do očí. „Miluji tě, Sonya. Odpusť mi.“ Zadržel jsem dech a čekal na její reakci. Tělo se mi roztřáslo ledovým chladem, jakoby bylo vystaveno bez ochrany nekonečnosti vesmíru.