CS - 5. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

River

Sleduju Stacy odcházet s lehkým úsměvem na tváři. To beru. Jsem rád, že byla schopná se trochu uklidnit, než se musela vrátit zpět do práce. Kývnu na chlapy, které jsem nechal u jiného stolu, a ti mi to vrátí, pochopili, že zůstanu tady s Toddem.

Možná nerozumí tomu, co se právě stalo, ale jsem si zatraceně jistý, že já ano. Nikdy jsem nebyl v armádě, ale spousta chlapů z klubu byla. Viděl jsem je po všech těch hrůzách a traumatech, které prožili během nasazení v zámoří a poznám příznaky PTSD. Měla jednu ze vzpomínek a to docela brutální.

Zničilo mě vidět strach v jejích očích a způsob, jakým chránila Todda, jako bych se mu já, nebo jeden z chlapů chystal ublížit, jen proto, že s námi chtěl mluvit. Nejdřív jsem byl nadšený, že mě ten klučina poznal a byl šťastný, že mě vidí. A taky na mě zapůsobilo, že se nezdál vystrašený stolem plným motorkářů.

Ale pak Stacy ztratila nervy. Viděl jsem ten okamžik, kdy se to stalo, jak se jí rozšířily oči, a začala se třást. Jak se zaměřila výhradně na Todda, aby se ujistila, že je v pořádku. To mě přimělo uvažovat, kdy naposledy se někdo ujistil, aby ona byla v pořádku. Držet ji v náruči – je oba – se mi zdálo správné. Chci být ten, kdo ji vrátí zpět, když na ni zaútočí strach. V ten okamžik na ničem jiném nezáleželo. Jen na nich. Na mé rodině. I když to ještě nevědí.

Ne poprvé uvažuju, co je dovedlo do Sausalita. Má slabý jižanský přízvuk, takže si myslím, že je daleko od domova.

Podívám se přes stůl na Todda, který se zdá relativně nedotčen tím, co se stalo. Vím, že se v té chvíli bál, ale hlavně kvůli Stacy.

Vzhlédne a zazubí se na mě. Nemůžu si pomoct a úsměv mu vrátím.

Nikdy jsem se neviděl s dítětem, natož být za jednoho zodpovědný, ale do pekla se mnou, jestli nechci, aby byl součástí mé rodiny také. Nemůžu si pomoct.

Pro tyhle dva bych zašel hodně daleko.

„Jaká byla dnes škola, chlapče?“

Pokrčí rameny. „Dobrá, hádám, není to nic pro mě.“

Uchechtnu se. „Zdá se trochu brzy říct, že končíš se vzděláním, nemyslíš?“

„Až vyrostu, chci být motorkářem, jako ty.“

Srdce se mi nafoukne, jak mě zaplaví vlna hrdosti. Kdybych to doteď nevěděl, chtěl bych Stacy a Todda jako svojí rodinu a právě teď se v tom utvrzuju.

„Dokonce i motorkáři potřebují vzdělání.“

„Vážně?“ To způsobí, že se zastaví a podívá se na mě.

„Jistě. Být členem klubu není jen o jízdě na motorce. Máme schůzky, pravidla a dokonce někoho, kdo pracuje s našimi financemi.“ Zaobaluju to pro něj? Jistě. Ale nelžu.

„Financemi…jako s čísly?“

„Jo, jako s čísly.“

„Cool!“

„Máš rád matematiku?“

„Jo, mám rád čísla. Dávají mi smysl. Jsou… konstantní, hádám.“

Zjišťuju, že Todd se někdy chová jako malý dospělý. Neví to, ale jeho vyjadřování mi říká hodně o tom, jaký pro něj život musí být.

„Měl jsi v předchozí škole rád matematiku?“ Jo bezostyšně z něj mámím informace. Po dnešku o těchto dvou potřebuju vědět všechno a neostýchám se to dostat z Todda, který se chrání méně, než Stacy.

„Jo,“ řekne smutně. „Vážně jsem měl rád svoji učitelku paní Ashtonovou. Dala mi moji první knížku se sudoku.“

„Kde jsi chodil do školy naposledy?“

Todd si kouše do tužky a rozhlédne se po restauraci. „Stacy nechce, abych o tom mluvil, ale… žili jsme v Atlantě.“

„Proč jste nakonec odtamtud odešli?“ Tlačím na něj? Možná.

„Kvůli bratrovi,“ zašeptá.

Vidím, jak se trochu schoulí do sebe, má stažená ramena a hlavu skloněnou k hrudníku. Při jeho fyzické reakci na svého bratra se ve mně vzedme vztek.

„Ublížil ti, kamaráde?“ Zeptám se co nejklidnějším hlasem.

Přikývne.

Kurva.

Jaká zrůda by tohle udělala? Jeho vlastní krev. Tohle malé dítě se nedokáže postarat samo o sebe.

„Ale sestřička na tom byla hůř. Vždycky se mě snažila chránit. Ale někdy se tam nedostala dost rychle.“

Toddova slova a jeho tichý, chvějící se hlas mě zasáhne hluboko. Téměř se bojím zeptat na další otázku, ale musím to vědět.

„Kde byli tví rodiče?“

„Zemřeli před dvěma lety, ale ani předtím kolem nás moc nebyli. Brad, on um, vrátil se žít s námi. Sestřička mi řekla, že to musíme vydržet, dokud jí nebude osmnáct. Pak jsme před dvěma týdny odešli a díky několika autobusům jsme dojeli až sem.“

Právě teď vypadá tak malý a zranitelný, ne jako to šťastné dítě, co sem přišlo. Vypovídá to mnoho o Stacy a o bezpečí, jaké mu dokázala zajistit během těch několika krátkých týdnů, co tu byli. Chci to být já, kdo jim ho odteď zajistí.

„Nechceš jít sem, kluku?“ Poplácám místo vedle sebe. Poskočí a vleze si vedle mě. Položí mi malou hlavičku na rameno. Obalím kolem něj ruku a krátce ho stisknu. „Díky, že jsi se mnou mluvil, Todde. Je mi líto, čím jste si museli projít. Ale teď už je konec, jo? Udržím vás oba v bezpečí.“

„Já vím,“ řekne důvěřivě.

Do prčic, jestli se mi po jeho absolutní důvěře mé staré srdce nezvětšilo.

Vzhlédnu a vidím Stacy mluvit s jednou z dalších servírek. Moje holka si toho tolik prožila, ale přežila. Nejen to, vysvobodila svého malého bratříčka a pracuje až do úmoru, aby mu zajistila lepší život. Má na sobě naloženo mnohem víc, než by měla mít.

Jsem úplně ponořený do jejího sledování, když uslyším Toddovo tiché zachrápání. To mě přiměje k úsměvu. To dítě na mě totálně odpadlo a rozhodně si neztěžuju. Před dvěma týdny jsem si nedokázal představit takový život, ale teď si ho nedokážu představit jiný.

Zachytím Stacyn pohled a lehce se na mě usměje. Odnese jídlo, které má v rukách a pak jde k našemu stolu. Stacy se podívá na Todda s takovou láskou v očích a odhrne mu spadené vlasy z obličeje.

„Má tě rád,“ zašeptá a stále pozoruje Todda.

„Je jediný?“ Zakřením se na ni.

Zrudne, ale pak se podívá na mě, dívá se přímo do mého nitra. Přísahám, že to cítím v každé buňce mého těla. Cítím, jako by se na mě skutečně dívala, vůbec poprvé.

„Není jediný,“ zašeptá nakonec.

„Půjdete se mnou dnes večer na večeři? Doopravdy? Jen se chci o vás dva dnes večer postarat.“

Kousne se do rtu a podívá se dolů. Zadržím dech a čekám na její odpověď. Než jeden z nás může promluvit, Todd odtáhne hlavu z mého ramene a prudce si stoupne.

„Ano! Ano ano ano! Proooossssííím Stacy? Chci steak!“

Oba se smějeme, ale dívám se na Stacy, abych zjistil, co doopravdy cítí. Váhá, ale nezamítla ten nápad.

„Hádám, že potom jdeme na večeři,“ řekne a snaží se schovat úsměv. Vrátím jí ho. Nemůžu uvěřit, že mi dává šanci. Postarám se, aby toho nikdy nelitovala.

„Jo jo jo jo jo!“ Nadšeně vykřikuje Todd. Chápu to. Jsem na tom stejně, chlapče.

„No, hm, směna už mi skončila. Pojedeme autobusem domů, abychom se dali do pořádku. Kde bydlíš? Mohla bych se podívat, který autobus nám tam jede.“

„Dovolte mi, abych vás svezl.“

„Na tvé motorce?“ Řeknou oba najednou. Todd nadskakuje vzrušením a Stacy pochybovačně.

„Mám i auto,“ uchechtnu se. Tentokrát je na Stacy patrná úleva, zatímco Todd vypadá zklamaně.

Pocuchám mu vlasy. „Brzy si vyjedeme, dobře, chlapče? Pokud nám to tedy Stacy dovolí.“

„Možná si to budu muset nejdřív vyzkoušet sama, abych věděla, zda jsi bezpečný řidič.“ Drze se na mě usměje, díky čemuž se mi žilami začne šířit oheň. Vím, že to není jednostranné, ale krucinál, líbí se mi, že mě chce taky. Kdyby tady nebyl Todd slíbal bych jí ten žhavý úsměv z hříšných rtů.

A pak si musím připomenout, že jsme na veřejnosti a dítě mám prakticky na klíně.

„Takže pojedeme domů a ty nás můžeš vyzvednout, tak za hodinu?“

„Ujednáno.“

Dá mi adresu, kde zůstávají. Znám to místo. Jedná se o zchátralý motel u dálnice na druhé straně města. Snažím se nedat na sobě znát, jak nesnáším, že tam musí žít. Chápu, že je to všechno, co si teď může dovolit, ale musím vymyslet způsob, jak ji odtamtud co nejrychleji dostat.

Stacy sbalí Toddovi věci a přehodí mu batoh přes ramena, pak ho vezme za ruku. Jdou ke dveřím, ale pak se ještě zastaví a podívá se na mě přes rameno. Krásný ruměnec se jí šíří po tváři, zatímco se kouše do spodního rtu. Kruci, chci ten ret sát a pak pohltit každý centimetr jejího těla.

Vyjdou ze dveří a já se musím chtě nechtě upravit v džínách. Až konečně ochutnám její sladké rty a ucítím měkké křivky pod rukama, vím, že mi to změní život. Otřese mým světem. A bude to pro mě vším.