BK - 1. kapitola

Překlad: Lenny

Bianca

Minulost…

"Vyšla máma ze svého pokoje?"

Jace těžce vydechne. "Ne. Ona..." Zaváhá. "Je pořád nemocná."

Oba víme, že je to lež. Naše máma není nemocná.

Alespoň ne fyzicky.

Ne, to, co má, ji připravuje o štěstí, manžela a děti.

To, co má, je čisté zlo.

Její nemoc je něco, čemu nerozumím, ale přála bych si to vědět, abych věděla, jak jí pomoci.

Jediné, co umím, je milovat ji.

Odhodím tašku s knihami a vyběhnu po schodech nahoru.

"Bianco -" Jace mi začne nadávat, ale já ho odpálkuji.

Už celé čtyři dny je ve svém pokoji.

Už toho bylo dost.

Zaklepu na dveře a neobtěžuji se čekat na odpověď, než vstoupím.

Jako obvykle je schoulená do klubíčka pod peřinou.

Jenže nespí... v ruce svírá telefon.

Nepochybně čeká, až zavolá otec, který je stále na služební cestě.

Kdykoli zavolal, rozzářila se jako sluníčko.

Jako by jeho hlas byl lékem na všechnu její bolest.

Sundám si boty a zalezu k ní do postele.

Máme mezi sebou nezničitelné pouto, které nikdo nedokáže zlomit, a když ji něco bolí... mě taky.

"Chybíš mi," zašeptám a obejmu ji kolem ramen.

Mírně zvedne hlavu a věnuje mi drobný úsměv. "Nevěděla jsem, že už jsi doma ze školy."

Nepřekvapí mě to. Kdykoli se jí stane tahle nemoc, jako by ztratila pojem o čase.

Přejedu jí prstem po křivce nosu.

Moje máma je ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděla.

A taky nejsmutnější.

"Bianco." Zasměje se a odstrčí mi ruku. "To lechtá."

Nelechtá. Jen nesnáší, když upozorňuju na hrbolek na jejím nose.

Nicméně ta nedokonalost je mým oblíbeným rysem. Dělá ji skutečnou.

"Chceš, abych ti přinesla nějaké jídlo?"

"Ne, holčičko. Jsem v pohodě."

Srdce se mi sevře. "Ach."

Když je nemocná, skoro nikdy nejí.

Prstem sleduju oblouk jejího obočí a políbím jí hrbolek na nose a snažím se nedat najevo své zklamání.

Jen by jí to přitížilo.

Převalím se a vstanu z postele. "Nechám tě trochu vyspat."

Chystám se odejít, ale ona mě obejme kolem pasu a přitáhne si mě zpátky k sobě. "Jaký byl tvůj den?"

"Dobrý," zalžu.

"No tak," naléhá. "Řekni mi pravdu."

Ta ženská vždycky nějak pozná, kdy kecám. "O přestávce mi Julianna řekla, že jsem na baletku moc ošklivá, a všichni se mi smáli."

Julianna je oblíbená... a zlá.

A bohužel pro mě jsem jejím terčem.

Máma přísahá, že moje trapné období – strašné období, které zahrnuje křivě rostoucí zuby a hromadu zacuchaných vlasů – nebude trvat dlouho, ale já si tím nejsem tak jistá.

V dlaních mi sevře obličej. "Neposlouchej ji. Jsi krásná."

"Necítím se krásná."

Mezi obočím se jí vytvoří vráska. "Už jsem ti to říkala. To, čím procházíš, nebude trvat věčně. Taky jsem si prošla trapným obdobím. Ale pak-"

"Ale pak jsi se změnila v krásnou a všichni tě milovali a stala ses slavnou herečkou." Naštvaně se podívám na koberec. "Co když se mi to nestane? Co když budu navždycky ošklivá a- “

"Holčičko, ty nejsi ošklivá. Julianna je jen trochu- “ přistihne se, než dokončí větu. "Bohužel, na světě jsou tuny Juliann. Ale nejlepší způsob, jak se s někým takovým vypořádat, je ukázat jí, že ti to nevadí.“

V očích mě píchnou slzy. Ta holka mi ničí život. "Už jsem to zkoušela, mami."

Zkoušela a neuspěla.

A s každým dalším dnem je těžší a těžší předstírat, že mě to nebolí.

Viditelně frustrovaná si tře spánky. "Dobře, fajn. Chceš znát tajemství?"

Přikývnu. Přijmu jakoukoli radu, kterou mi bude ochotná dát.

"Julianna si tě nepřestane dobírat, protože je to tyranka, která si ráda dobírá ty, které vnímá jako slabé."

Au. "Já nejsem slabá. Jak ji mám přimět, aby přestala?“

Povzdechne si a zavře oči. "Za tohle oficiálně dostanu cenu za nejhorší matku roku."

"No tak, mami," naléhám. "Řekni mi to."

Další dlouhý povzdech. "Když chceš donutit tyrana, aby ustoupil, musíš ho porazit v jeho vlastní hře. Když si z tebe dělá legraci, tak jí to hned oplať a odhal její nejistotu přede všemi."

"Jak?"

"Každý má nejistotu, holčičko. Studuj někoho dostatečně dlouho a přijdeš na to, jaké jsou ty jeho."

Chvíli o tom přemýšlím a uvědomím si, že na tom možná přece jen něco bude. "Líbí se jí, když jí všichni říkají, jak je hezká a jak je dobrá v baletu... i když není." Našpulím rty a překřížím si ruce. "Jsem mnohem lepší tanečnice než ona."

Možná nechodím na balet, ale v malíčku mám víc rytmu než Julianna v celém těle.

Popadne z nočního stolku hřeben a pokyne mi, abych si sedla před ni, aby mi mohla rozčesat vlasy. "Tak to tě asi budeme muset zapsat na hodiny baletu, koupit ti ty nejroztomilejší kostýmy a donutit toho spratka, aby vzala svá slova zpátky."

V hrudi se mi rozhostí naděje. "Vážně?"

Rozdělí mi vlasy na tři části a začne mi je zaplétat do francouzského copu. "Zítra tě můžu zapsat na hodiny, když budeš ve škole, a v sobotu můžeme jít nakupovat boty a trikoty."

"Slibuješ?" Zeptám se skepticky, když jí podávám gumičku z vlasů kolem zápěstí.

Někdy řekla, že něco udělá, ale nakonec to kvůli své nemoci nedodržela.

Nikdy však svůj slib neporušila.

Byly pro ni příliš cenné.

Políbí mě na tvář. "Slibuju."

Úsměv z tváře bych nesmazala, ani kdybych se snažila. "Jsi ta nejlepší máma na světě."

Zajistí mi na konci copu gumičku do vlasů. "Jen proto, že jsi ta nejlepší dcera na světě."

Její krásnou tvář zkalí zamračený výraz, když zkontroluje telefon.

"Pořád čekáš, až zavolá táta?"

Ten smutek je zase zpátky. "Jo."

"Vážně ti chybí, co?"

Moji rodiče měli milostný příběh, který by mohl soupeřit s pohádkou.

Máma pracovala jako slavná bollywoodská herečka v Indii, když tam táta odjel na služební cestu se svým otcem.

Jednou večer seděli v restauraci, když se náhodou podíval na protější stůl.

Byla to láska na první pohled... pro oba.

O pár dní později máma dala kopačky svému dlouholetému příteli, zasnoubila se s mým tátou, opustila kariéru, přestěhovala se do Ameriky a vzala si ho.

Naneštěstí tento náhlý sňatek vyvolal mezi ní a její rodinou určité napětí.

Od svatby se s nimi nestýkala a můj otec nám z nějakého důvodu zakazuje je navštěvovat.

Její zamračený výraz se prohloubí. "Slib mi, že se nikdy nezamiluješ."

Moji rodiče mají své problémy a máma občas říká věci, které mi nedávají smysl. Věci jako – muži jsou toxičtí a potřebuješ je zničit dřív, než oni zničí tebe - ale v hloubi duše vím, že mého otce miluje.

Nicméně její nová hláška mě nutí slíbit, že se nikdy nezamiluji.

"Proč?"

Obvykle jsem ji uklidňovala a slibovala, že udělám, co bude chtít, ale začínám být zvědavá.

V každé pohádce to vypadalo, že láska je ten nejlepší cit na světě. Nechápu, proč máma nechce, abych ho zažila.

Přitáhne si kolena k hrudi a zašeptá: "Nechci, abys dělala stejné chyby jako já." A pak se na mě podívá.

"Jaké chyb -" Žaludek se mi sevře, když mi to dojde. "Jsem snad já chyba? Jsou Jace, Cole a Liam- “

"Ne," ujistí mě rychle. "Ty a tví bratři jste to nejlepší, co mě kdy potkalo."

To mě uklidní... tak trochu. "Tak proč je zamilovanost tak špatná?"

"Zamilovanost není špatná. Jde o to, do koho se zamiluješ."

"Tomu nerozumím."

"Teď ne, ale jednoho dne pochopíš." Uchopí můj obličej do dlaní. "Láska dává někomu moc, aby tě zlomil... a když tu moc dáš špatnému muži... rozbije ti srdce a zničí tě."

Jéje. To nezní moc hezky. "To ti udělal táta?"

Nebyl často doma, protože byl pořád zaneprázdněný prací, ale kdykoli prošel dveřmi, vždycky to bylo s kyticí růží pro ni.

A vždycky se na ni díval, jako by byla celý jeho svět.

Sevře mě panika. Nechci, aby se rodiče rozvedli. Rodiče Megan Frankové se loni rozvedli a ona říkala, že to bylo to nejhorší.

"Táta tě miluje..."

"Já vím, že ano."

"Pak-"

Přeruší mě zvuk jejího zvonícího telefonu.

Okamžitě se jí rozjasní obličej. "Musím to vzít." Musí si všimnout mého znepokojeného výrazu, protože dodá: "Všechno je v pořádku, holčičko. Slibuju."

Když zvedne telefon, spadne mi z hrudi tíha.

"Ahoj, lásko."

Vstávám z postele a peláším ke dveřím, abych jí a tátovi dopřála trochu soukromí.