WP - EPILOG

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

Zdravím lidičky, a je to tu, dospěli jsme k závěru 😊 Chtěla bych vám všem poděkovat za komentáře a taky mojí korektorce Lucianně, že to se mnou pořád nevzdala😊 Doufám, že se vám Biančin příběh, i když kratší, líbil. Tak si užijte závěr a znova se setkáme u závěrečného dílu, který už na vás netrpělivě čeká 😊 Máte se na co těšit 😊

Lenny

O 3 měsíce později

 

„Jsi připravená odmaturovat?“ Jace se zeptá od vchodu do mé ložnice.

 

Naposledy se podívám do zrcadla. „Vteřinku.“

 

Na toaletním stolku zvednu tubu s červenou rtěnkou a nanesu si ji.

 

Ne kvůli sobě, ale kvůli staré Biance. Tvrdě se na tuhle chvíli nadřela a tohle je můj malý způsob, jak se s ní o ni podělit.

 

„Páni, je to divný, vidět tě v tom,“ komentuje Cole, který stojí vedle Jace.

 

Otočím se a podívám se na něj. „V čepici a taláru?“

 

„Ne.“ Přejede rukou nahoru a dolů. „V červený čepici a taláru místo těch modrých, co jsme měli na sobě my.“

 

„Ale i tak jsme na tebe pyšní,“ řekne Jace, zatímco se podívá na hodinky. „Ale pospěš si, protože táta, Sawyer a Dylan čekají v autě a my už máme pět minut zpoždění.“

 

Rychle si otřu rty kapesníkem. „Připravená.“

 

„Počkej,“ řekne Cole. „Musím vytáhnout zbraň ze sejfu.“

 

Ústa se mi otevřou. „Cože? Proč?“

 

Zamrká, jako by odpověď měla být jasná. „Kvůli ochraně.“

 

„Proboha živýho,“ zamumlá Jace a přitom se štípne do nosu. „Přece si na Biančinu promoci nevezmeš zbraň.“

 

Cole se zachmuří. „Fajn. Ale nenadávej mi, když ti někdo bude vyhrožovat střelením do zadku.“

 

Nemůžu si pomoct, ale musím se smát, protože moje rodina je šílená.

 

Ale mám je ráda.

***

Telefon mi zavibruje příchozí zprávou ve chvíli, kdy se zadkem dotknu sedadla.

 

Stone: Vypadala jsi tam nahoře nádherně.

 

Na rtech se mi rozprostře úsměv, když mu odepisuji.

 

Bianca: Ty taky.

 

Stone: Víš, že jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo, že?

 

Puls se mi zrychlí o několik čísel. Stone umí být někdy tak sladký, až mi bere dech.

 

Bianca: Jsem si jistá, že je to naopak.

 

Sleduju, jak se mi ve spodní části obrazovky tvoří tečky, než úplně zmizí.

 

Bianca: No tak, DaSilvo. Neskrývej přede mnou nic. Na co myslíš?

 

Stone: Na tebe.

 

Tváře se mi rozpálí, když se podívám dolů do řady.

 

Mírně nakloní hlavu a podívá se mým směrem.

 

Nejsem si jistá, co si mám o jeho výrazu myslet, ale vypadá nervózně, což mě samozřejmě znervózní.

 

Rychle vyťukám další zprávu.

 

Bianca: Doufám, že jen na to dobré.

 

Stone: Vždycky.

 

Projede mnou úleva a chystám se odpovědět, ale telefon mi zavibruje další zprávou.

 

Stone: Nemůžu uvěřit, že jsme odmaturovali.

 

Hrudí mi projede hořkosladký záchvěv.

 

Bianca: Já vím. I když si poslední čtyři roky nepamatuji, je šílené vědět, že už je konec.

 

Hlasatel na pódiu nás vyzve, abychom se postavili a mohli přehodit střapce.

 

Rychle se vytlačím na nohy, palce mi stále visí nad klávesnicí telefonu.

 

Bianca: Připadá mi to jako konec něčeho obrovského.

 

Připojím se ke svým spolužákům a přehodím si střapec na druhou stranu čepice.

 

O chvíli později je vyhodíme do vzduchu a všichni jásají.

 

„Nebo je to začátek?“ Stone se ozve za mnou.

 

Rychle se otočím. „Co…“

 

Srdce mám až v krku, když Stone vytáhne něco, co vypadá jako šperkovnice… těsně předtím, než si klekne na jedno koleno.

 

„Bianco Covingtonová, vezmeš si mě?“

 

 

Na závěr malý bonus😉 Pro všechny, kterým chyběl / však vy víte, o koho jde 😉 /

 

BONUSOVÝ EPILOG

 

DYLAN

 

Varování: Postupujte opatrně.

 

Otřu si zpocené dlaně o džíny, posadím se na druhou stranu skla a čekám, až ho přivedou.

 

Při zvuku vrzajících těžkých dveří mi nervy poskočí jako horký olej na pánvi.

 

Opravdu nechci být ta, která mu to řekne... ale má právo to vědět.

 

Žaludek se mi sevře, když ho vidím, jak se v oranžové kombinéze šourá dveřmi.

 

Vlasy má o něco delší a strniště na tváři minimálně týden staré... ale jsou to jeho oči, které mi do srdce vženou smutek.

 

Jsou pohaslé... jako by z nich pobyt na tomhle místě vysál život.

 

Z něj.

 

A to, co se chystám říct, jeho trápení jen zhorší.

 

Ale nemůžu mu to neříct.

 

Zvedne telefon na své straně a přiloží si ho k uchu, když se posadí. "Řekl jsem ti, abys sem nechodila." Jeho hlas je přerývaně skřípavý, stejně jako on sám. "Nechci, abys mě tu viděla."

 

Člověk by si myslel, že mě zná líp.

 

"A já ti řekla, že jsme rodina, Oakley."

 

KONEC