WP - 34. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

Stěží zadržuji vzrušení, které ve mně proudí, když Stone otevře dveře svého bytu.

 

Ještě o tom neví, ale táta ho dokázal dostat do přípravného programu na medicínu.

 

Odpoledne mu pošlou dopis o přijetí, ale já jsem chtěla být první, kdo mu to řekne.

 

Trochu se rozveselí, když mě uvidí. "Ahoj..."

 

"Musím ti něco říct, ale potřebuju, abys mi slíbil, že se nebudeš zlobit," vyhrknu.

 

Vím, jaký Stone je, a nechci, aby se rozčílil, že moje rodina zatahala za nitky. Chci, aby byl šťastný, protože ať už jsou to nitky, nebo ne, tohle si zaslouží.

 

Zvedne obočí. "Dobře." Gestem mi naznačí, abych ho následovala do ložnice. "Ale nebudu lhát. Trochu mě děsíš."

 

"Neboj se," řeknu mu a zavřu za námi dveře. "Je to dobrá věc." Usměju se tak silně, až to bolí. "Opravdu dobrá věc."

 

"No, jestli je to tak, můžeš to už vyplivnout, Bourne? To napětí mě ubíjí."

 

Jasně.

 

"No, tuhle večer jsem mluvila s tátou a řekla mu, že jsi na čekací listině a že to není fér... a on souhlasil."

 

Není to úplně pravda, ale je to dost blízko.

 

Vzduch v plicích mi řídne, když sbírám odvahu říct mu to nejdůležitější. "Nakonec vyřídil pár telefonátů a... jsi oficiálně zapsán do přípravného programu na medicínu na Duke’s Heart."

 

Připravím se, že začne křičet, ale on to neudělá.

 

Vlastně je dobře, že teď sedí na posteli, protože vypadá, že každou chvíli omdlí.

 

"Do prdele," řekne po chvíli. "To myslíš vážně?"

 

Přikývnu. Přikývnu tak silně, až se divím, že mi neupadne hlava. "Jo, dneska ti pošlou dopis o přijetí a tak. Jen jsem ti to chtěla říct jako první, protože vím, jak moc to pro tebe znamená."

 

Přiběhne ke mně a zvedne mě ze země tak rychle, že vypísknu.

 

"Děkuji." Líbá mě na tváře, na rty, na čelo. "Do prdele. Nemůžu uvěřit, že jsem tam."

 

Jakékoli obavy, které jsem měla kvůli tomu, že se Stone naštve, se rozplynou, když mu obtočím nohy kolem pasu. "Miluji tě."

 

Dojde s námi k posteli a posadí nás. "Miluji tě."

 

V jeho tváři je tolik radosti, že mi srdce vzlétne. "Zasloužíš si to, Stone."

 

Líbá mě pomalu a hluboce, jako bych byla to nejcennější na světě. "Jsi úžasná, Bianco."

 

"Ty taky."

 

Touha mu zastíní oči, než mě znovu políbí a jeho jazyk se zabodne do mého.

 

Hruď se mi zvedne, bradavky se mu s každým nádechem dotýkají hrudníku, zatímco mě dál líbá do zapomnění.

 

Zasténá a posune se tak, aby ležel na mně. Instinktivně roztáhnu stehna a on se mezi ně položí.

 

Po těle mi naskočí husí kůže, když se přimáčkne k místu, které mi zapálí všechna nervová zakončení.

 

Prsty uchopím lem košile a přetáhnu si ji přes hlavu, potřebuji méně oblečení a více kůže mezi námi.

 

Stone mi jednou rukou stiskne prsa, zatímco druhou sáhne po zipu mých džínů. "Je to v pořádku?"

 

Stahuji si je po bocích, než je ze sebe shodím. "Víc než v pořádku."

 

"Dobře."

 

O chvíli později následují i kalhotky.

 

"Ježíši, Bourne." Jeho pohled potemní chtíčem, když se dívá na mé odhalené pohlaví. "Jsi zatraceně krásná."

 

Zatáhnu za gumu jeho tepláků a jeho pták vyskočí, tvrdý a připravený na mě.

 

"Stone?"

 

Hrdlo mu při polykání poskočí. "Jo?"

 

Podívám se na něj. "Chci tě v sobě."

 

Stone byl trpělivý, nikdy mě netlačil do ničeho, na co jsem nebyla připravená, ale tohle mi připadá správné.

 

Tak zatraceně správné.

 

Obtočím kolem něj prsty a pomalu mu zatáhnu za ptáka, zatímco on vyloví z nočního stolku kondom. "Jsi si jistá?"

 

"Určitě."

 

Vyschne mi v ústech, touha a potřeba se mnou cloumají, když vidím, jak si ho natahuje na svou délku.

 

A v tu chvíli mi to dojde.

 

"Nevzpomínám si, že bych někdy měla sex," pronesu nahlas, když se srovná s mým vstupem.

 

Stone se zarazí, moje přiznání ho viditelně zmate. "Jsi panna?"

 

Neměla bych se smát, není to vtipné. Ale představa, že jsem byla v minulosti panna, je vzhledem k tomu, co o ní vím, vyloženě směšná.

 

Sakra, nejspíš jsem přefikla půlku města.

 

"To si nemyslím," zašeptám.

 

Ale na mé minulosti – na tom, kým jsem bývala – už nezáleží. Už ne.

 

"Mám přestat?" Stone se zeptá.

 

Hlavička jeho ptáka do mě šťouchne, zoufale se snaží dostat dovnitř.

 

"Ne." Roztáhnu nohy víc a přejedu mu rukou po čelisti. "Chci si vytvořit nové vzpomínky."

 

S ním.

 

"Miluji tě," zachraptí a pomalu do mě vklouzne.

 

První příraz je tak jiný, tak neznámý a nový, až mi to bere dech.

 

"Jsi v pořádku?" Stone zašeptá a na čele mu vyskočí drobné krůpěje potu.

 

"Víc než v pořádku." Přitisknu mu ruce na záda a pobídnu ho. "Pokračuj."

 

A on to udělá, šuká mě pomalými, rovnoměrnými tahy, při kterých oba nasáváme vzduch, jako by to byl náš poslední.

 

"To je tak příjemné," vyhrkne. "Tak kurevsky příjemné."

 

Stoneova ústa najdou moje uprostřed přírazu. Jeho polibek je náročný a toužebný, jako by se ho nemohl nabažit. "Řekni mi, že mě miluješ."

 

"Miluji tě," vydechnu a přejíždím mu nehty po zádech.

 

Znovu přiráží, tentokrát silněji. Oči mu téměř zčernají potřebou. "Řekni mi, že mě chceš."

 

Naše pohledy se střetnou. "Chci tě."

 

Při tom prohlášení zavrčí a jeho pohyby nabírají na rychlosti. Cítím, jak se jeho tělo napíná a svaly se mu svírají, jeho dech teď vychází v krátkých, zběsilých nádeších. "Do prdele."

 

Stehna se mi sevřou. Jsem tak blízko vyvrcholení, že prakticky cítím chuť blížícího se orgasmu.

 

Natáhnu se mezi nás a netrpělivě kroužím kolem klitorisu.

 

Unikne mi zadýchaný sten, nohy se mi třesou, jak napětí povolí a tělem mi projedou vlny rozkoše.

 

O vteřinu později Stone zasténá mé jméno, než se na mě zhroutí. "To bylo úžasné."

 

Souhlasně zabručím, když popadám dech a on se zvedá z postele.

 

Prohlížím si jeho nahou postavu a sleduji, jak odhazuje kondom do koše.

 

"Máš hezký zadek," poznamenám, když se ke mně znovu připojí v posteli.

 

Unikne mu smích a ten zvuk je pro mé uši jako hudba.  "Díky." Obejme mě kolem ramen a přitiskne si mě k hrudi. "Pořád nemůžu uvěřit, že jsem se dostal na Duke’s Heart."

 

Rozhodnu se, že teď je ideální čas podělit se o vlastní dobrou zprávu. "Neřekla jsem ti to dřív, ale přijali mě na psychologii na Duke’s Heart."

 

S úsměvem se na mě podívá. "Tohle je vážně ten nejlepší den na světě."

 

"Já vím." Přejedu mu konečky prstů po břiše. "Slyšela jsem, že mají v kampusu společné koleje, takže bychom možná mohli..."

 

"Nemůžu bydlet na koleji." Jeho tvář se zkřiví. "Moje finanční podpora pokrývá jenom hodiny."

 

Srdce se mi sevře. Tennápad je pryč.

 

Ledaže...

 

"Znovu si promluvím s tátou, jeho firma uděluje granty a..."

 

"Ne," vyštěkne Stone a posadí se na posteli. "Nepotřebuju, aby mi tvůj táta zase přišel na pomoc."

 

Páni. Tohle. Bolí. Hodně.

 

Pevněji kolem sebe obejmu prostěradlo. "Uklidni se, Stone. Jen jsem se snažila vymyslet, jak bychom mohli bydlet blízko sebe, protože příští rok budeme mít hektický rozvrh a sotva budeme mít čas se vidět."

 

Napadne mě děsivá myšlenka. Možná že vzdálenost je to, co chce.

 

V duchu se plácnu do tváře, protože to jsou šílené řeči. Stone mi nedal najevo, že by to chtěl ukončit.

 

Vlastně spíš naopak.

 

"Já vím." Stone vyskočí na nohy a nasouká se zpátky do tepláků. "A právě proto chci, aby ses nastěhovala sem."

 

Podívám se na něj a tiše přemýšlím, jestli mu sex, který jsme právě měli, nepoškodil mozek.

 

"Chceš, abych se nastěhovala sem?" Zopakuji, abych se ujistila, že mu rozumím.

 

"Jo." Posmívajíc se, si položí ruku na srdce. "Promiň, princezno. Copak ti tenhle byt nestačí?"

 

Byt je v pořádku... to žena, která ho porodila a žije v něm, by mohla představovat potenciální problém.

 

"Tvoje máma mě ani nemá ráda," zasyčím. "Proto jsem si docela jistá, že by se jí nelíbilo, kdybych tu bydlela já."

 

Tváří se dotčeně. "Moje máma tě má ráda."

 

To je hromada keců.

 

"Víš, možná bych tomu i věřila, kdyby se ta ženská někdy obtěžovala říct mi víc než dvě slova."

 

Sakra, jeho sousedi se mnou mluví víc než ona.

 

"Vždycky byla tichá." Zúží oči a ukáže na mě prstem. "Přestaň si myslet, že jsi tak zatraceně výjimečná, že ti lidi musí natáhnout červený koberec a políbit zadek, kdykoli se objevíš."

 

Břichem mi projede čirý vztek, vylezu z jeho postele a hledám své oblečení, protože hádat se, když jste úplně nazí, je divné.

 

"Přestaň se ke mně chovat, jako bych byla nějaký snobský spratek, když víš, že taková nejsem." Natáhnu se do džínů. "Sečteno a podtrženo, i kdyby mě tvoje máma měla ráda – což nemá. Chci bydlet na koleji, abych si mohla naplno užít vysokou školu." Doširoka rozevřu náruč. "Ale, hej – vynadej mi za to, že chci, aby se toho účastnil i můj kluk, že?"

 

Čelist mu tikne. "Bianco..."

 

"Jen ať ti ten grant můj táta dá, Stone." Přetáhnu si tričko přes hlavu. "Takhle můžeme..."

 

"Nejsem tvůj zatracený charitativní případ!" zařve tak hlasitě, až nadskočím. "Na rozdíl od tebe a zbytku tvé bohaté, rozmazlené, nafoukané rodiny nepotřebuji, aby mi tvůj táta všechno podával na stříbrném podnose."

 

Bolelo by to míň, kdyby mi dal facku.

 

Moji bratři a já se sice máme díky tátovi dobře, ale na věcech, které chceme, tvrdě pracujeme.

 

Sakra, já jsem se málem přetrhla, abych si udržela dobré známky a mohla se dostat na psychologii. Jace pracuje s mozkem a prsty až do morku kostí při tvorbě videoher a od mého táty nikdy nepřijal ani cent, od chvíle, kdy mu bylo čtrnáct. A Cole dře jako kůň na fotbalovém hřišti – trpí při vyčerpávajících zápasech a trénincích, přičemž své tělo den co den posouvá za hranice, kterých většina lidí není schopna.

 

To, že nás Stone právě zredukoval na bandu nafoukaných, povrchních, povýšených a mocných kreténů, ukazuje, co si o nás opravdu myslí.

 

Také to z něj dělá pokrytce.

 

"Potřeboval jsi mého tátu, aby ses dostal do přípravného programu," řeknu uštěpačně dřív, než se stihnu zarazit.

 

Okamžitě těch slov lituji ve chvíli, kdy mi vycházejí z úst, ale už je pozdě.

 

"Páni." Ucukne a čelist se mu stáhne. "Netrvalo ti dlouho, než jsi mi to omlátila o hlavu, co?"

 

Sakra. To byla rána pod pás. Taková, jakou jsem opravdu nechtěla, ale ani on neměl říkat takové věci.

 

"Omlou..."

 

"Jdi do prdele," vypění.

 

Cokoliv. Nebudu tady stát a pořád se mu omlouvat, když se bude chovat takhle.

 

Popadnu z podlahy kabelku. "Jdu domů."

 

Prohlíží si mě, jako bych nebyla nic víc než odpadky na kraji silnice. "Dobře."

 

Je tragické, jak se v mžiku může nejlepší den změnit v ten nejhorší.