WP - 31. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

"Přestaň se k ní chovat jako blbec, Jacei," slyším Dylan zasyčet z chodby. "Jsou přece Vánoce a ty jsi ji právě rozbrečel."

 

"Já za to nemůžu," namítne Jace. "Jen jsem se jí zeptal, jestli nelže, když ti chválila šunku, kterou jsi udělala. Vzhledem k jejím hvězdným výsledkům to byla legitimní otázka."

 

Utřu si slzy kapesníkem. Nejsem si jistá, jak dlouho má ještě v plánu zůstat na mě naštvaný nebo mě neustále popichovat, ale už to dlouho nevydržím.

 

Dylan zavrčí. "Přísahám bohu, že jestli se hned teď nevzmužíš a neomluvíš se, tak..."

 

"Tak co uděláš?" Jace se ušklíbne.

 

"Víš, jak jsem tě minulý týden nechala vyzkoušet tu věc – tu věc, která se ti opravdu líbila? No, to dřív zamrzne peklo, než ti to dovolím zkusit znovu."

 

Jo, rozhodně nechci vědět, o jaké věci mluví.

 

Jace si povzdechne. "Fajn, omluvím se, ale to nic nezmění. Pořád jsem naštvaný, že mi lhala."

 

"Ježíši," vykřikne Dylan. "Vzpamatuj se. Po tom všem, čím si prošla, je to poslední, co potřebuje, aby ses k ní otočil zády, protože udělala chybu. Navíc oba víme, že lhala jen proto, že bez ohledu na svou amnézii, svého staršího bratra pořád zatraceně zbožňuje a nechtěla, aby ses na ni zlobil."

 

"To je fuk," zabručí.

 

"Přestaň být tak tvrdohlavý a naprav to," naléhá Dylan. "Protože Jace, kterého znám a miluju, by pro svou rodinu udělal cokoli a přiznal by, když něco podělal."

 

O chvíli později uslyším kroky, jak sestupují po schodech, následované ostrým zaklepáním na dveře.

 

Přitisknu si polštář k hrudi. "Co?"

 

"Můžu dál?" Jace se zeptá.

 

"Asi jo."

 

Popravdě řečeno, měla bych ho ignorovat, jako on ignoroval mě, ale na rozdíl od něj vím, jak moc to bolí.

 

Přesto otočím hlavu a držím nos vzhůru, když vejde. Tady máš, kreténe.

 

Vydá podrážděný zvuk v hrdle. "Vážně?"

 

Neodpovím mu.

 

Jeho povzdech je unavený a rezignovaný, když chodí po mém pokoji a zvedá a odkládá různé předměty na komodu. "Nikdy jsem nechtěl sestru."

 

Ježíši. To je prostě krutý.

 

Pohlédnu na něj a on má tu drzost se zasmát. "Nech mě domluvit."

 

"Fajn. Na rozdíl od tebe jsem ochotná poslouchat."

 

"Když mi máma řekla, že bude mít holčičku, dostal jsem úplný záchvat vzteku a dva dny jsem probrečel."

 

"Proč?"

 

"Protože jsem chtěl bratry. Nechtěl jsem se zabývat sourozencem, se kterým bych se nikdy nemohl ztotožnit." Přišpendlí mě pohledem. "Ale v den, kdy mi tě máma dala do náruče, mě přepadl intenzivní pocit závazku a já jsem se hned na místě zařekl, že tě budu vždycky chránit." Posměšně zavrtí hlavou. "Tehdy jsem to nevěděl, ale Bůh je vtipálek, protože se ukázalo, že moje malá sestřička je přesně jako já – šíleně tvrdohlavá a ostražitá, ale zároveň zuřivě věrná těm, které miluje." Setká se s mým pohledem. "Sakra, asi jsme měli být dvojčata my, a ne Cole a Liam."

 

Mám pocit, že mi srdce vyletí z hrudi.

 

Nesnáším, když se s ním hádám, ale ještě víc mě štve vědomí, že jsem zlomila jeho důvěru a zničila naše pouto.

 

"Nikdy jsem ti nechtěla ublížit," zašeptám. "Zabíjí mě to, že jsem to udělala."

 

S rukama v kapsách přikývne. "Já vím."

 

Zírám na něj. "Odpustíš mi někdy?"

 

Usměje se. "Nakonec."

 

Hodím po něm polštář. "Tvrdohlavý blbec."

 

Hodí ho po mně zpátky. "Ale to, že jsem naštvaný, neznamená, že tě miluju míň."

 

"Já tě taky miluju, blbče."

 

Humor mu rozzáří tvář. "Jsem rád, že jsme si to vyjasnili."

 

Míří ke dveřím, ale já ho zastavím.

 

I když jsem šťastná, že jsme si promluvili, náš rozhovor mě stále zneklidňuje a je tu něco, co opravdu potřebuju, aby věděl.

 

"Jace?"

 

"Jo?"

 

"Stone není jako jeho bratr."

 

Koutek úst se mu zkroutí a jeho pohled se změní na ledový. "Proč jsi si tak jistá?"

 

Řeknu mu pravdu.

 

"Protože bych s ním nebyla, kdyby byl."