WP - 30. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

Duše černá jako noční obloha.

 

Rty rudé jako krev, po které dychtí.

 

Dívka, která je nechává vyděšeně utíkat.

 

Je to krásná noční můra.

 

S úžasem zírám na slova napsaná na malém kousku papíru.

 

Na jednu stranu bych se měla urazit, protože Stone si myslí, že moje duše je černá, ale na druhou?

 

Je to tak strašidelně nádherné, že se mi to zařízne přímo do srdce.

 

Rychle zvednu telefon.

 

Už jsou to tři dny, co se rozpoutalo peklo, ale pořád spolu každý den ve škole mluvíme. Lhala bych však, kdybych řekla, že mi naše chvíle o samotě nechybí.

 

Zvlášť po tom, co jsem si přečetla.

 

Zvedne to po druhém zazvonění. "Ahoj."

 

"Ahoj." Nemůžu si pomoct, ale usměju se. "Tak jsem dneska prala a našla jsem něco, co jsi mi včera večer strčil do kapsy u bundy."

 

"Co?"

 

"Báseň," připomenu mu. "Ježíši, Stone. Neměla jsem sakra tušení, že píšeš básně. Byla perfektní. Trochu temná a zvrácená... ale nádherná."

 

Krásná noční můra.

 

"Aha... to." Odkašle si. "Jsem rád, že se ti líbí."

 

"Líbí?" Srdce mi vytrvale tluče o žebra. "Miluji ji."

 

Třu si místo přes orgán, který mi stále divoce bije v hrudi. Miluju ho.

 

Ale nechci mu něco tak důležitého říct po telefonu.

 

Raději mu řeknu, co cítím, tváří v tvář. Až nastane ta správná chvíle.

 

"Takže," řekne a změní téma. "Je to dneska lepší?"

 

Ne. "Asi tak stejně."

 

Povzdechne si. "Nemůžou ti zakázat, abys mě viděla, víš. Je ti osmnáct."

 

Kéž by to bylo tak jednoduché. "Nezakazují mi se s tebou vídat."

 

To by se mnou museli totiž mluvit.

 

"Takže se nevídáme, protože ty nechceš," odsekne. "Chápu..."

 

"Tak to není," řeknu mu. "Je to jen... komplikované."

 

Je to moje rodina a já jim neradaubližuju.

 

A i když mi na Stoneovi záleží, vídat se s ním bez jejich souhlasu mi připadá, jako bych se dopouštěla zrady.

 

"Vím, jak jsou pro tebe důležití, Bianco. Věř mi, chápu to. Asi jen doufám, že jsem pro tebe taky důležitý."

 

Srdce se mi zkroutí. "To jsi."

 

"Tak sem přijeď na Vánoce, abych mohl vidět svou přítelkyni i mimo školu. Až se máma vrátí z práce, tak si dáme pozdní večeři." Zafuní. "Vaření mám na starosti já, ale slibuju, že se budu snažit, aby to bylo k jídlu."

 

"Dobře." Silně pochybuji, že za dva dny bude všechno v pořádku, ale opravdu chci vidět svého přítele na svátky. "Budu tam."

 

Jen si nejdřív musím promluvit s bratry.

 

***

Nejdřív oslovím Colea, protože je... no, je z nich dvou přístupnější.

 

"Promiň, ale se zrádci nejednám," pozdraví mě poté, co zaklepu na jeho dveře.

 

Potlačím rozčilení. "Můžeme si promluvit? Prosím."

 

Trucujíc gestem naznačí, abych vešla. "Asi ano."

 

Rozhlédnu se po jeho ložnici. Sawyer tu není, ale její věci tu naštěstí pořád jsou. "Kde je Sawyer?"

 

Jeho mrzutost se prohloubí. "V práci."

 

Hlas má podivně ostrý.

 

"Cole." Podívám se na něj. "Sawyer ti nelhala, protože chtěla. Lhala, protože jsem ji o to poprosila. Sakra, já jsem ji k tomu vlastně donutila."

 

Nasupí se a zkříží ruce. "Já vím."

 

"Pak pro..."

 

"Protože jsi mi to neřekla," zařve. "Vím, že nejsem nejlepší brácha a Liam byl tvůj oblíbenec a Jace v podstatě považuješ za svého tátu. Jen bych si přál..." Jeho věta se zastaví.

 

"Co?"

 

"Přál bych si, abys neměla problém se mi svěřit. I když je to hloupé, protože před tvou nehodou jsme si nebyli blízcí – nejspíš proto, že jsi v sobě pořád skrývala vztek za to, jak jsem se k Liamovi choval, když ještě žil." Chytne se za zátylek. "Já nevím. Asi jsem doufal, že když máš amnézii, mohli bychom náš vztah resetovat a začít znovu."

 

Z jeho přiznání se mi sevře srdce. Bez ohledu na to, jak blízký mi byl Liam nebo jak blízký mi je Jace, Cole je pořád můj bratr.

 

S nadějí se na něj usměju. "Nevidím důvod, proč bychom to nemohli udělat i teď."

 

O kousek zvedne hlavu. "Jo?"

 

Přikývnu a usměju se na něj. "Jo."

 

Zvedne obočí. "Uděláme teď to trapné objetí, nebo to můžeme přeskočit?"

 

Předstírám zklamání. "Sakra. Docela jsem se na to těšila."

 

Rozpřáhne ruce a dramaticky si povzdechne. "Dobře, fajn. Sem s tím."

 

Se smíchem ho obejmu. "Možná si toho z našeho vztahu před mou nehodou moc nepamatuju. Ale jestli tě to zajímá, po nehodě jsi byl docela skvělý bratr." Udělám obličej. "Trochu přehnaně starostlivý..."

 

"Trochu?" zavrčí. "Tak to budu muset přitvrdit. Zavolej toho pankáče..."

 

"Cole," pronesu, když se od sebe odtrhneme. "Prosím, nemlať mého přítele."

 

"Kriste." Posmívá se a štípe se do nosu. "Pořád nemůžu uvěřit, že chodíš se Stonem DaSilvou."

 

"Dělá mě šťastnou," zašeptám. "Opravdu šťastnou."

 

Další posměch. "Jo, to by měl, jestli ví, co je pro něj dobré."

 

Srdce mi zatančí taneček plný naděje. "Znamená to, že to schvaluješ?"

 

Cole se zamračí. "Schvaluji? Ne." Pokrčí rameny a dodá: "Ale zkurveně vím, že jsem udělal spoustu blbostí, takže hádám, že máš právo udělat taky nějakou blbost."

 

Jé, díky.

 

Vzhledem k tomu, že to je to nejlepší, co z něj prozatím dostanu, nechám toho.

 

Je tu však ještě jedna věc, kterou chci napravit.

 

"A co ty a Sawyer? Přece se kvůli tomu nerozejdete, že ne?

 

Zatváří se zděšeně. "Rozejít se? To kurva ne. To nepřipadá v úvahu. Pořád mě štve, že mi to zatajila, ale vím, že měla srdce na správném místě. To má vždycky." Jeho pohled se stáhne. "Je to jen jeden z mnoha důvodů, proč ji miluji."

 

To je úleva.

 

Znovu se na něj usměji a zavřu dveře do jeho ložnice.

 

Moje úleva však netrvá dlouho, když spatřím Dylan. "Na stupnici od jedné do deseti, jak špatnou má dnes náladu?"

 

"Asi tak osm." Stiskne mi rameno. "Pořád mu ale připomínám, že se chová jako tvrdohlavý osel, takže se určitě vzpamatuje... dřív nebo později."

 

Jo, ale kdy?Jace mi od toho incidentu na příjezdové cestě neřekl ani slovo.

 

"Jasně."

 

"Jen mu dej čas." Její nos se svraští. "Nakonec roztaje a bude s tebou mluvit."

 

Bohužel mi dochází čas. Vánoce jsou za dva dny.

 

Risknu to a zaklepu na dveře jeho ložnice.

 

"Co je?" Jace vyštěkne z druhé strany.

 

"Můžu dál?"

 

Ticho.

 

"Nemůžeš mě ignorovat věčně, víš?"

 

Nic.