WP - 25. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

"Díky." Zavřu dveře auta. "Jestli nebudu venku do dvaceti minut, asi bys měl zavolat policii, protože jedna z nás nejspíš zabije tu druhou."

 

Cole si odfrkne. "Beru na vědomí."

 

Otřu si zpocené dlaně o džíny a seberu ze zadního sedadla berle.

 

Neměla jsem v plánu jít do bytu Jace a Dylan, ale když jsem se zeptala Sawyer, kde by mohla být, abych s ní mohla mluvit, ustoupila a řekla mi, že je tady.

 

Možná nemám Dylan ráda za to, co udělala v minulosti, ale jsem ochotná vyslechnout si její verzi věci, protože Jace je bez ní tak zatraceně nešťastný, že je těžké se na něj dívat.

 

Zhluboka se nadechnu a zaklepu na dveře jejího bytu.

 

Po chvíli se otevřou.

 

Dylan má opuchlé oči, jako by celý den plakala. "Co chceš?"

 

"Můžeme si promluvit?"

 

Její oči se zúží. "To záleží na tom, jestli mi zase budeš říkat děvko."

 

Pokrčím rameny. "Jen jestli podvádíš mého bratra."

 

Odstoupí stranou a gestem mi naznačí, abych šla dál. "Nikdy bych Jace nepodvedla."

 

Upřímnost v jejích očích mi říká, že je to pravda.

 

Ale pokud je to tak, nevím, co si mám myslet o tom, co jsem dnes ráno zaslechla.

 

Dopotácím se ke gauči a posadím se. "Tak kdo byl ten kluk, který ti tolik chyběl a se kterým ses chtěla za jeho zády vidět?" zeptám se.

 

Povzdechne si a štípne se do nosu. "Můj otec."

 

Jsem vyvedená z míry. "Co?"

 

Otevře ledničku, vytáhne dvě lahve vody a jednu mi podá.

 

"Můj táta je zase ve vězení."

 

Hlavou mi prolétnou Stoneova slova z doby před několika týdny.

 

Miluji Jace, ale vylepit fotky jejího táty po celé škole bylo na hovno.

 

Stejně jako to, že jsem udělala ukvapené závěry.

 

"To je mi líto."

 

Posadí se na druhou stranu gauče. "Jo, mně taky."

 

Napadne mě zvláštní myšlenka. "Proč bys měla před Jaceem skrývat, že se vídáš s tátou?"

 

Jaceovi jde o rodinu, takže mi to nedává smysl.

 

Nejsem si jistá, co si mám myslet o výrazu její tváře. "Protože chce, abych se od něj držela dál."

 

"Proč?"

 

"Hm..." Ztěžka polkne. "No... řekněme, že udělal opravdu špatnou chybu a tvůj bratr už ho nepovažuje za dobrého člověka."

 

"Ale pořád je to tvůj táta. Tvoje rodina."

 

Jace je ten nejtvrdohlavější člověk, jakého jsem kdy potkala, ale nedokážu si představit, že by Dylan zakazoval vídat se s vlastním otcem.

 

Ale kdyby to udělal, no... asi chápu, proč by to dělala za jeho zády.

 

"Já vím," zašeptá a v očích se jí mihne smutek.

 

Teď už dává smysl, proč Sawyer řekla, že odsouvá vlastní bolest na druhou kolej, aby tu mohla být pro Jace.

 

Pro mě.

 

Ta holka má hodně na bedrech.

 

"Páni, to jsem to teda podělala, co?"

 

Na rtech se jí objeví malý úsměv. "Tak trochu." Pokrčí rameny a znovu se jí vrátí ten smutek. "Ale my s Jaceem jsme si to museli dřív nebo později vyříkat."

 

Vím, že to říká jen proto, abych se cítila líp, ale není to tak.

 

Ve skutečnosti se kvůli tomu cítím ještě hůř... kvůli všemu.

 

Přemýšlím, jak moc jsem se mýlila v jiných věcech, a nemůžu si pomoct, abych se nezeptala: "Proč jsi Liama neodmítla, když tě pozval na ples?"

 

Potřebuju vědět, jestli ho záměrně využila, aby se pomstila Jaceovi.

 

Prudce vydechne. "Protože jsem netušila, že se Liamovi takhle líbím. Řekl mi, že chce jít jako kamarádi, a já jsem si upřímně myslela, že to tak je."

 

Nejsem si jistá, jestli tomu věřím. "Musela jsi přece vědět, že se do tebe zamiloval."

 

Podívá se mi do očí. "To jsem nevěděla. Liam se ke mně vždycky choval hezky a mile, ale nikdy jsem si nemyslela, že je to něco víc než to, že Liam je Liam, protože takový byl skoro ke každému." Její oči se zavřou. "Navíc moje city k Jaceovi byly tak intenzivní... že jsem viděla jenom jeho." Podívá se dolů. "On je to jediné, co jsem kdy chtěla vidět."

 

Srdce mě zabolí kvůli Liamovi. Nikdy neměl šanci.

 

"Aha."

 

"Bianco?"

 

"Jo?"

 

"Kdybych mohla všechno z té noci změnit, udělala bych to." Oči se jí naplní slzami. "Většinu nocí ležím vzhůru a přeju si, aby nás táta donutil přestěhovat se o noc dřív, protože pak by všechno bylo jinak." Hřbetem ruky si otře slzy. "Miluju Jace víc než cokoli a kohokoli jiného... ale kdybych se ho měla vzdát, aby mohl mít Liama... udělala bych to." Unikne jí přidušený vzlyk. "Přísahám Bohu, že bych to udělala."

 

Teď jsem to já, kdo pláče.

 

Tak dlouho jsem se mýlila.

 

Liamova smrt nebyla její vina.

 

Byl to jen strašlivý zvrat událostí, který skončil strašlivou tragédií.

 

A slyšet ji vyznávat, že by se vzdala Jace, kdyby to znamenalo, že budeme mít Liama zpátky...

 

To není něco, co by řekl špatný člověk.

 

"Už chápu, proč tě Liam miloval." Podívám se na ni. "A proč tě miluje Jace."

 

Popotáhne. "Děkuju, že jsi mě konečně vyslechla."

 

"Dylan?"

 

"Jo?"

 

V žaludku se mi zachvějí nervy, protože vždycky existuje možnost, že mě pošle do prdele, a v tuhle chvíli by na to měla plné právo. "Můžeme být kamarádky?"

 

Usměje se na mě. "To bych ráda."

 

Napiju se vody. "No, když už jsme to vyřešili..."

 

Zvuk otevíraných dveří mě přeruší uprostřed věty.

 

O vteřinu později vpadne dovnitř Jace jako muž na misi.

 

Dylan se rozšíří oči a vstane. "Co to..."

 

Nemá šanci větu dokončit, protože Jace ji políbí, jako by byla kyslík, který potřebuje k dýchání.

 

Dylan vypadá vyloženě omámeně, když se od sebe odtrhnou. "Co..."

 

"Říkal jsem ti, že než tě zase ztratím, spálím svět na popel, a myslel jsem to kurva vážně."

 

S tím ji znovu políbí.

 

Vstanu z gauče a gestem se vydám ke dveřím. "Já už půjdu."

 

Oba jsou tak zažraní do svého malého milostného flirtu, že mě ignorují.

 

To je dobře.