SOW - 40. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

ALE BYLO JEDNO, CO se stane, nemohla jsem si dovolit, abych byla neschopná obrany, až bude Ian hotový. Z nejbližšího těla démona jsem vytrhla hrudní kost spolu se žebry. Poté jsem ji uchopila tak, aby mi žebra trčela mezi prsty. S tím a s dlouhou, tenkou kostí v druhé ruce jsem útočila na každého démona v mé blízkosti. Bojovali stejně zarputile a už dávno ignorovali Dagonův rozkaz, aby mě nezabíjeli. Dokonce použili stejnou metodu jako já a vytrhali kosti ze svých kumpánů, aby je využili jako zbraně. Nespočetněkrát jsem byla pořezaná, pobodaná, a když se jedna rána zahojila, tak se hned objevila další. Většinu bolesti otupil adrenalin, odhodlání a vztek. Když jsem se snažila zatlačit je dostatečně daleko, abych mohla vzlétnout, zakolísala jsem. Především jsem si chránila oči. Všechno ostatní se mohlo zahojit. Nechtěla jsem otestovat teorii, že bych se z toho nemusela vrátit.

Najednou byli démoni, kteří mě obklopovali, odmrštěni takovou silou, že padli na zadek. Ale když jsem uviděla, proč, má radost trvala jen krátce. Letěly ke mně dvě vyzáblé postavy. Vyzařovaly ze sebe ledovou energii takovou silou, že si s ní čistily cestu. Zatraceně!, byla má jediná myšlenka. Poté se na mě vrhli dva duchové, vytvořené z kostí Fenkira a Rani.

Čas plynul. A zvláštní pocity s ním. Růžné části těla jako dvě paže, dvě nohy, trup a hlava, nic z toho nebylo. Místo toho jsem byla jeden jediný obnažený nerv, roztrhaný, spálený ledovým ohněm a znovu roztrhaný. Poté to neuvěřitelné utrpení skončilo. Lapala jsem po dechu – lapala jsem po dechu! – přišla jsem k sobě a zahojila rány, po kterých nebyla ani stopa. Skoro váhavě se od skupiny, která mě ze vzdálenosti pár metrů pozorovala, oddělil černovlasý démon. Ječivý výkřik nás všechny přiměl vzhlédnout.

Ian se vznášel nad dřevěnou horskou dráhou. Měl zvednuté ruce nad hlavou a z jeho úst a očí proudila krev. Ale nebyl to on, kdo ječel. To byl Dagon, protože oba duchové teď trhaly jeho. Při všech nejsvatějších bohů! Ianovi se to fakt podařilo. Nevěděla jsem, že je možné duchy poslat na jinou osobu, než která je zabila. I démoni byli očividně zmatení. Sledovali, jak duchové svými těly bodali do Dagona. Škubal sebou. Zlomily se mu ruce a nohy.

Tak tohle se mnou udělali, pomyslela jsem si omámeně a skoro Dagona litovala. Ale jen skoro. Poté Ian provedl rukama gesta, která byla příliš rychlá, než abych je přesně zachytila. Duchové táhly Dagona k horské dráze. Tmavovlasý démon jakoby se vytrhl z transu a pokračoval ve své cestě ke mně, ale přitom se neustále ohlížel na oblohu. Očividně by raději pozoroval, co se dělo s Dagonem, místo mého zabíjení, ale i tak mířil mým směrem.

Snažila jsem se odletět a zaklela, když se mi to nepodařilo. Útok duchů mi musel vzít příliš mnoho síly. Usilovně jsem se rozhlížela po nějaké nové kosti démona. Ty své jsem musela ztratit, když mě duchové roztrhali. Kdybych žádnou nenašla, dostala bych se do potíží. Nemohlo trvat dlouho, než se vrátí i zbytek démonů a budou se mě snažit zabít, místo aby sledovali Dagona s duchy.

Našmátrala jsem něco, co vypadalo jako napůl rozdrcená holenní kosti, ale odhodila jsem ji, protože se rozpadala. Byla příliš zničená, než aby se dala použít jako zbraň. Poté jsem s údivem objevila svou démonskou dýku jen pár metrů ode mě. Bylo to, jakoby na mě kývala. Jeden z démonů mi ji musel během boje vytrhnout z kapsy. Místo toho, aby si ji vzal, tak ji pustil na zem.

Vrhla jsem se k ní v té samé chvíli jako černovlasý démon, který šel po mně. Bojovali jsme spolu a snažili se dostat k noži dřív, než ten druhý, ale neustále nám vyklouzával, jak jsme do sebe naráželi.

„Teď!“ Ianův výkřik mě vytrhl ze zaujetí bojem. „Nálože, nálože!“

Shodila jsem démona ze sebe a sáhla po krabičce v kapse mých kalhot. Další démon mi skočil na záda a bodl mě něčím, co pálilo, jakoby na mě vylil kyselinu. Nebránila jsem se, jen jsem se soustředila na stisknutí dálkového ovládání odpalování. Vypadalo to, jakoby se při boji poškodil. Nevěděla jsem, jestli ještě fungoval, ale musela jsem to zkusit. Po pár panických sekundách jsem ucítila prohlubeň v kovu a pevně ji stiskla.

Když naše solné bomby vybuchly, horskou dráhou otřásly exploze. Bylo jich tolik, že se vzduch zbarvil do běla. Kromě toho jsme je začarovali, abychom rozšířily jejich dosah a rychlost. Dagonův křik byl hudbou pro mé uši. Další solné bomby v blízkosti základů horské dráhy se rozprskly dostatečně daleko, takže zasáhly i démony, kteří mě obklíčili. Netrvalo dlouho a jejich křik přehlušil ten Dagonův. Využila jsem jejich škubání ve svůj prospěch a zmocnila se své démonské dýky. Ještě stále jsem nedokázala létat, ale podařilo se mi pár skoků, když se dřevěná kostra dráhy rozlomila a exploze zničila její základy.

„Dýku z kostí!“, vykřikl Ian. „Hned!“

Jednu jsem měla, ale jak bych mu ji měla dát? Stále jsem nedokázala letět! I když mu sůl propalovala celé tělo a útočili na něj duchové, Dagon se stále bránil. Neměla jsem tušení, jak to zvládal. Musel být mnohem silnější, než jsem si myslela. Ian ze sebe zřejmě vydal všechno, jen aby vytáhl ze záhrobní magie energii a donutil duchy zaútočit na Dagona místo na mě. Teď to vypadalo, že se nedokáže na nebi udržet dostatečně dlouho.

„Vydrž!“, vykřikla jsem. „Jdu!“

Vytáhla jsem extra energii z každičké kapky vody, kterou jsem dokázala najít: ze zbytku vodní nádrže, ukryté pod parkem. Moc vody v ní nebylo, ale vzala jsem si všechno. Poté jsem se vznesla do vzduchu, aniž bych věděla, jestli dokážu létat, nebo spadnu zpátky na zem.

Dagonův křik jsem ignorovala a soustředila se jen na jeho oči. Zasáhla jsem jedno plnou silou; prudkost úderu mu zabodl dýku hluboko do lebky. Z jeho křiku mi praskly bubínky, takže jsem okamžitě ohluchla. Vytrhla jsem dýku ven a vrazila ji do jeho druhého oka, aniž bych slyšela jeho křik. I z toho oka se začalo okamžitě kouřit. Ianův výkřik jsem spíš viděla, než abych ho slyšela.

Ianova paže sklouzla dolů a najednou padal. I Dagon padal, obě jeho oči byly vypálené díry. Dopadl kousek od Iana. Oba muži dopadli tvrdě a už se nehýbali. Poté z Dagona vytrysklo světlo a duchové zmizeli. Kromě toho začalo jeho tělo vysychat, což byl důkaz, že byl konečně mrtvý.

Nedokázala jsem se radovat. Dělala jsem si starosti o Iana. Slétla jsem dolů a přistála tak tvrdě, že se zem vedle Iana roztrhla. Dotkla jsem se Ianových zad. Nepohnul se. Měla jsem strach z toho, co uvidím, když ho obrátím. Přistál na břiše, paže mu visela přes část obličeje, která nebyla přitisknutá k betonu. Byl na dotek chladný, u všech bohů, tak chladný! Co když Dagon použil nějaký svůj poslední trik? Mohl začarovat sám sebe tak, že když zemře, vezme s sebou i Iana.

„Iane“, zašeptala jsem, pohladila ho po zádech, a když se nepohnul, ztěžka jsem polkla. „Iane, probuď se!“

Překulil se na záda a mé srdce poskočilo, jakoby dostalo ránu nejméně tisíci voltovou. Poté se posadil a přitiskl si na čelo ruku. „Připomeň mi, abych už záhrobní magii nikdy nepoužil“, zasténal. „Dokonce ani já jsem si to neužil, jak to bolelo.“

Uchopila jsem ho za volnou ruku a přitiskla si ji k hrudi. Objala bych ho celého, ale bála jsem se, že bych ublížila ještě víc. „Jsi opravdu v pořádku?“

Hloupá otázka. Právě řekl, že mu není dobře. Ale potřebovala jsem slyšet jeho hlas, i kdyby to byla jen odpověď na mou směšnou otázku. Raději bych se teď měla postarat o zbytek démonů, než pomine účinek solných bomb a oni se opět budou moci hýbat. Místo toho jsem seděla u Iana, držela ho za ruku a nemohla odtrhnout oči od jeho tváře.

„To bude dobré.“ Unaveně se na mě usmál. „Strašně mě vyčerpalo přesměrovat duchy tak, aby zaútočili na Dagona, ale už je mi líp. Dobře, že to fungovalo.“

„Ano, to bylo dobře“, zašeptala jsem. „Ale neměl jsi to zkoušet. To kouzlo tě mohlo zabít.“

Jeho úsměv zmizel. „Bylo jich příliš mnoho. Dagon past prohlédl a byl mocnější, než jsme oba předpokládali. Šlo o všechno, buďto zariskovat, nebo zemřít. Kdybych měl na výběr, tak bych si vždycky vybral boj.“

Rty jsem mu políbila klouby prstů. „To bych také udělala.“ Poté jsem jeho ruku pustila, i když to bylo to poslední, co jsem chtěla udělat. „Když mluvíme o boji – ti démoni, kteří tu skučí kvůli těm solným bombám, ti se sami nezabijí. Zůstaň tady. Hned, jak s nimi skončím, tak se vrátím.“

Když se tentokrát ušklíbl, znovu mi připomněl Iana, kterého jsem znala: napůl posměšně, napůl svůdně. „Dej mi chvilku a přidám se. Neměla by ses tak vydávat z energie. Máme co slavit…“

Jeho úsměv zamrzl a přestal mluvit tak náhle, že jsem se rozhlédla po démonech, abych se podívala, jestli některý z nich nevstal a neohrožoval nás.

Ale ne, všichni se svíjeli na zemi asi třicet metrů od nás.

Poté jsem se podívala zpátky na Iana – a vykřikla.

Jeho pravé oko bylo teď černé a kouřilo se z něj.