FU - 26. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Betty zavrtěla hlavou a její čelist tvrdohlavě sevřela, což Hope připadalo jako protivné a zároveň směšně roztomilé. „Pořád se mi to nelíbí. Není to správný.“

„Hugh toho zažil hodně,“ namítla Hope. „Nemůžeš čekat, že bude hned samé sluníčko a úsměvy. Pořád je to dobrý kluk.“

Seděly u Hughova kuchyňského stolu a zdánlivě doháněly domácí úkoly, které obě v posledních dnech zameškaly. Ve skutečnosti Hope nepřečetla ani slovo z té učebnice biologie, kterou měli rozloženou mezi sebou. Pořád ji rozptylovaly Bettyiny dlouhé řasy, napjatá linie jejího krku, plné křivky…

„Cože?“ Vyjekla Betty.

Hope trhla očima a vrátila se k učebnici. „Nic. Prostě nic.“

Mitochondrie. Buněčná stěna. Hope se snažila soustředit na slova, místo aby myslela na Bettyiny měkké, plné rty. Tak líbání. Ne, špatná věc! Nesmí na takové věci myslet!

Kdyby k ní Betty něco takového cítila, jistě by byl ideální okamžik, kdy by se jí k tomu přiznala, právě poté, co Ash tak dramaticky – nemluvě o romantice – zachránil Hope život. Ale ona to neudělala. Takže Hope ani nemohla nic říct.

Koneckonců Betty byla měnička. Jistě vycítila, jak se Hope zrychlil tep, kdykoli byly spolu, jak se jí třásly prsty, kdykoli se náhodou srazily rukama sahajícíma po stejném peru. A kdyby si byly souzeny, Betty by to věděla. To, že nic neřekla… znamenalo, že nejsou.

Někdy si Hope opravdu přála, aby byla měnička. Musí to být fajn, nikdy se nezamilovat do nesprávné osoby.

„Každopádně se mi stále nelíbí, že zůstáváš tady, v jeho domě,“ řekla Betty a pokračovala v hádce. „Zvlášť s tvou sestrou. Není to bezpečné. Co kdyby se stala nehoda?“

„Žiju s Ivy celý život a její jed mě ještě nezabil,“ řekla Hope, rozčilená a zároveň dojatá Bettyinou starostlivostí. „V tom se nic nemění.“

Betty našpulila rty způsobem, který Hope přiměl, aby se znovu raději na chvilku zadívala do učebnice. „Jo, ale… je. Ona tam taky není celá. Chci říct, že se jí nedivím, že je zaneprázdněná. Kdyby můj d-druh“ trochu klopýtla o to slovo, „byl zraněný jako Hugh, taky bych nebyla schopná myslet na nic jiného. A obávám se, že to znamená, že by Ivy mohla být nedbalá, pokud jde o tvé bezpečí.“

„Ivy mi nikdy neublíží,“ řekla Hope s naprostou jistotou. „Nikdy není neopatrná. Tak si přestaň dělat starosti.“

Betty si vydechla a vypadala frustrovaně. „Já nemůžu. Nemůžu si pomoct. Přemýšlím o tom, co by se všechno mohlo stát, a – kdyby došlo k nehodě, už to není tak, že by tě Hugh mohl ještě vyléčit.“

Hope si nemohla pomoct, aby při tom brutálním prohlášení trochu neucukla, i když to byla čistá pravda. Velmi pečlivě se snažila nemyslet na Hughovy léčitelské schopnosti… nebo přesněji na svou napůl dokončenou léčbu.

Nemohla vědět, kolik jedu v jejím těle se mu podařilo neutralizovat, než o své schopnosti přišel. Stále se cítila lépe než před lety, ale nebyla to jen dočasná úleva? Probudí se zítra, za týden nebo za rok s důvěrně známou bolestí, která ji bude kousat, a ochrnutí se jí bude pomalu plížit dál po těle?

Bylo to skoro lepší, když předtím věděla, že se nedožije třicátých narozenin.

Betty musela zachytit její reakci, protože i ona sebou trhla a vypadala zaraženě. „Promiň. Nechtěla jsem ti to připomínat… však víš.“

Hope si na tvář nalepila známý úsměv, který obvykle nasazovala, aby uklidnila Ivy. „To je v pořádku. O mě se neboj. Když už nic jiného, tak mě to už nebolí. Už jen za tu změnu jsem moc vděčná.“

Betty ji chvíli beze slova pozorovala z boku. V jejím chování bylo cosi nezvykle váhavého. Obvykle byla tak odvážná a přímá, že Hope znervózňovalo, když viděla, jak měnička zjevně hledá slova.

„Víš,“ řekla měnička pekelného psa nejistě, „je v pořádku, že jsi naštvaná, nebo cokoli, co cítíš. Přišla jsi o šanci na vyléčení své nemoci. To je taky velká věc.“

Hope cítila, jak se jí koutky úst chtějí zachvět. Usmála se víc a přinutila se do svého tónu vnést jas. „Ach, stejně jsem nikdy nečekala, že budu žít normální život. Vlastně jsem o nic nepřišla. Ne ve srovnání s chudákem Hughem.“

Betty položila ruku na Hopeinu, opřenou o stůl. Její kůže byla horká, tak horká. Hope z toho dotyku cítila pálení, a po celém těle ji bodala zvláštní vlna horka.

„Ale přišla,“ řekla Betty velmi tiše. „A nemusíš předstírat, že ne. Ne se mnou.“

Když Ivy vešla do kuchyně, provinile od sebe odskočily. Hope si byla jistá, že její sestra měnička okamžitě zachytí elektrické napětí ve vzduchu, ale ona to nijak nekomentovala. Cestou ke dřezu na ně jen netečně kývla.

Betty má pravdu, uvědomila si Hope se záchvěvem obav, když sledovala, jak Ivy vyndává z Krabice smrti jeden ze svých speciálních hrnků s červeným pruhem. Není ve své kůži.

Její sestra sice nepropadala doslova katatonii, ale v jejích očích byl náznak stejného strašidelného pohledu na tisíc metrů, jaký měl Hugh, kdykoli se ztratil ve svých myšlenkách. Od té doby, co před několika dny mluvila s velitelem ohně Ashem, byla odtažitá. Hope nevěděla, o čem se bavili, ale Ivy to zjevně stále vrtalo hlavou.

„Ahoj, kde jsi byla včera večer?“ Zeptala se Hope v naději, že se jí podaří najít vodítko, co se děje v sestřině hlavě. „Neslyšela jsem tě přijít.“

„Vrátila jsem se do našeho bytu,“ zamumlala, když si u dřezu plnila sklenici. „Momentálně tam spím.“

Hope si s Betty vyměnila vyděšený pohled. „Vážně? Proč?“

„Jen… na něj dohlížím. Nechci, aby se tam někdo vloupal a zničil to tam.“

„Mohla bych ti hlídat dům,“ nabídla se Betty k Hopeinu překvapení. „Mohla bych se tam o Hope taky postarat. Takže bys tu mohla být se svým druhem sama.“

Ivy se zakuckala vodou. „Ne!… Ehm, to je hezké, díky. Ale ne.“

„Proč ne?“ Hope se dožadovala odpovědi.

Vnitřně se jí v hlavě dělaly kotrmelce. A její žaludek. Opravdu jí Betty právě navrhla, aby se k sobě nastěhovaly? I kdyby to bylo jen jako spolubydlící…

„To je skvělý nápad! Mohla by ses soustředit na Hugha a my bychom se nemusely starat o to, abychom měli oddělené nádobí, prádlo a další věci, a vyřešilo by to spoustu problémů.“ Slova se jí nekontrolovaně valila z úst, jako by mohla změnit její názor, kdyby mluvila dost rychle. „Máme zaplaceno až do konce měsíce, takže byt jen tak leží prázdný. A Betty potřebuje někde bydlet a…“

„Ty potřebuješ?“ Ivy ji přerušila a otočila se na Betty. „Proč?“

„Myslela jsem, že máš místo, v tom speciálním domově pro osiřelé měniče.“

Pekelný pes se zavrtěl na sedadle a střelil po Hope obviňujícím pohledem. „Myslela jsem, že jí o tom nebudeme říkat. Říkala jsi, že už toho má dost, s čím se musí vypořádat.“

Hope to odmítla vzdušným mávnutím. „To bylo v době, kdy to byl problém bez řešení. No tak, řekni jí to.“

„Domov už možná nebude dlouho otevřený,“ řekla Betty neochotně. „Byl téměř celý financován z Gazeovy charity. Skutečně do něj vložil spoustu peněz – sám vyrostl na ulici. Když je mimo hru, tak…“ Pokrčila rameny. „Pěstounských rodin pro měniče není moc. Natož takových, které by se ochotně ujaly pekelných psů a jiných nestvůr.“

„Ty nejsi žádná zrůda,“ řekly Hope a Ivy společně.

Betty se zašklebila. „Díky, ale vy jste zaujaté. Každopádně jestli nebudete využívat svůj starý byt, mohla bych si ho od vás pronajmout. Můžu zaplatit,“ dodala rychle, když Ivy otevřela pusu. „Mám večerní práci a budu si hledat jinou. A jakmile dodělám školu, můžu pracovat za víc peněz.“

„Ne, pak půjdeš na univerzitu s plným stipendiem jako já,“ řekla Hope pevně a ignorovala Bettyino výrazné koulení očima. „Mám to všechno naplánované. Takže potřebuješ jen místo, kde bys rok bydlela. No tak, Ivy. Řekni ano. Bylo by to perfektní.“

„Budu… o tom přemýšlet.“ Náhle trhla hlavou a ve tváři se jí mihl poplašený výraz.

„Co se děje?“ Hope se zeptala a pak sama uslyšela kroky, které se pohybovaly nahoře. „Aha, Hugh je vzhůru. Myslíš, že to znamená, že je…“

„Musím už jít,“ přerušila ji Ivy a nechala zpola dopitou sklenici vody na kuchyňské lince. „Řekni mu, že jsem odešla do práce.“

„Ale…“ Hope začala, ale to už Ivy zmizela zadními dveřmi. Vyměnila si s Betty zmatený pohled.

„Zdá se to jenom mně,“ zeptala se Betty podtónem, „nebo to bylo vážně divné?“

„Co bylo vážně divné?“ Hugh vešel do pokoje bosý. Na sobě měl džíny, obyčejné bílé tričko a poněkud rozespalý výraz. Vlasy mu na jedné straně trčely v neposlušných pramíncích, rozcuchané z postele.

„Nic,“ řekla Hope rychle. „Hele, dneska jsi vstal brzo!“

Bleskově zamrkal na hodiny. „Je skoro jedenáct.“

„Jo, ale posledních pár dní jsme tě před jednou neviděli,“ podotkla Hope. „Už je ti líp?“

Zastavil se uprostřed toho, jak se natahoval po skříni. Hope se sevřelo srdce, když se mu do tváře vkradl už známý prázdný výraz a ústa mu povolila.

Betty se z úst vydralo tiché zavrčení. Pekelný pes upíral oči na nehybného Hugha a její rty se svraštily, aby odhalily zuby.

„Nech toho, Betty!“ Hope zasyčela. Pak hlasitěji, ale jemněji: „Hughu? Haló?“

Začal, natažená ruka mu klesla zpátky k boku. „Promiň. Jen… poslouchám. Ano, cítím se lépe.“ Do bledých očí se mu vkradl náznak ztraceného pohledu. „Myslím.“

„No, to je dobře!“ Hope se rozzářila. Pod stolem šťouchla do Betty. „Není to dobře, Betty?“

Pekelnému psovi se konečně podařilo utlumit vrčení, ačkoli ji to na židli stále fyzicky táhlo dozadu, jako by byl Hugh obzvlášť velký pavouk. „Jo. Skvělé. Poslyš, právě jsem si vzpomněla, že mám… práci.“

Hope na ni zúžila oči. „Ne, nemáš.“

Hugh se jemně zachechtal sardonickým smíchem. „To je v pořádku, Hope. Nech Betty, ať si jde dělat svou… práci.“

Pekelného psa nebylo třeba pobízet dvakrát. S omluvným pohledem na Hope popadla tašku a vyrazila ke dveřím.

„Nezdvořilé,“ zamumlala Hope. Začala skládat na hromádku rozhozené domácí úkoly. „Moc se omlouvám, Hughu. Nevím, co to do ní vjelo.“

„To proto, že nejsi měnička,“ řekl poněkud suše. Otevřel skříň. „Když už jsme u toho, kde je Ivy?“

„Musela jít ven.“

„Aha.“ Hugh skříňku zase zavřel, aniž by cokoli vyndal, a přešel k další. „To ‚musela jít ven‘ je ve stejném smyslu, jako když Betty musela jít dělat ‚nějakou práci‘?“

„Hm.“ Hope si nebyla jistá, jestli má být ráda, nebo zděšená tímto nečekaným zábleskem jeho předchozího sarkasmu. „Ano.“

Jeho ústa se trochu zkřivila. „Myslel jsem si to.“

Hope se kousla do rtu a několik minut ho pozorovala. Pořád otevíral skříňky a zásuvky, nepřítomně zíral na jejich obsah a pak je zavíral… jen aby je za chvíli zase otevřel.

„Hugh?“ odvážila se asi potřetí, když si náhodně prohlížel talíře. „Co hledáš?“

Zmlkl. „Já… si nejsem jistý. Vlastně nic.“

Přesto vytáhl sklenici a nalil si vodu. S pitím v ruce se opřel o kuchyňskou linku a vrhl na ni lehký, napjatý úsměv.

„Jsem hrozný, co?“ řekl. „Není divu, že se mi vyhýbá.“

Hope vycouvala zpoza stolu a přitočila se k němu blíž. „Mezi vámi to není v pořádku, že?“

Zavrtěl hlavou a vypadal unaveně. „Věci mají k pořádku tak daleko, jak jen to je možné. Ať už mluvila s Ashem o čemkoli – a já mám hrozné podezření, že vím, o co šlo –, zjevně to nedopadlo tak, jak chtěla. A teď se mnou nechce být ani v jedné místnosti.“

„O čem s Ashem mluvila?“ Zeptala se Hope.

Než odpověděl, dlouze se napil vody. „Myslím, že ho požádala, aby jí spálil wyvernu.“

„Cože, zase?“ Hope se nechápavě zamračila. „Proč?“

Hugh na sebe udělal rozmáchlé gesto rukou. „Kvůli mně. Abychom se mohli dotýkat.“

Hope zavrtěla hlavou, stále to nechápala. „Proč by kvůli tomu měla přijít o svou wyvernu? Jsi její pravý druh.“

Upřeně se na ni zadíval. Ona mu pohled oplatila, ve chvíli vzájemného zmatku.

„Myslím,“ řekl nakonec a odložil sklenici, „že bys mi měla vysvětlit, proč si myslíš, že je to důležité.“

„No, ona je přece kvůli tomu zvířeti pořád jedovatá, ne? Její wyverna se všeho bojí, takže je pořád v defenzivě. Ale tebe se nebojí.“ Hope pokrčila rameny. „Takže bys na ni měl být schopný sáhnout.“

Proč na ni pořád tak zíral? Nebylo to všechno bolestně zřejmé?

„Copak jsi to ani nezkusil?“ zeptala se.

„Ivy mě k sobě nepustí. Říkala, že představa, že by mi ublížila, ji tak znervózňuje, že by její jed byl dost silný na to, aby při kontaktu zabíjel. Opravdu si myslíš, že jsem pořád imunní?“

„No, ne tak docela imunní. Chci říct, že bys neměl mít společné rukavice ani nic podobného – její jed by tě stejně ovlivnil, kdybys s ní přišel do styku. Ale copak to nechápeš? Přímým dotykem s ní do kontaktu nepřijdeš. Její wyverna ti nebude chtít ublížit, takže když se k ní přiblížíš, bude se muset uklidnit.“

„Takže by vůbec nebyla jedovatá,“ řekl pomalu. „Nejen ke mně, ale ke každému.“

„Přesně tak! A až jednou vypne jed, možná se naučí, jak to udělat, kdykoli se jí zachce, i když nejsi nablízku. Můžeš jí pomoct uvolnit se natolik, aby to dokázala zvládat.“ Nadšená Hope se přitočila přímo k němu a zatahala ho za paži. „Musíš za ní jít, Hughu. Hned teď! Musíš ji přimět, aby tě poslechla.“

Nechal se vytáhnout na nohy, ale zarazil se, když se ho snažila popohnat ke dveřím. „Co když je tvoje teorie špatná?“

„Není to moje teorie,“ řekla Hope. „Byla to teorie naší mámy. Vždycky hledala svého pravého druha. Nebyla tak jedovatá jako Ivy, ale stejně byla vždycky trochu jedovatá. Byla přesvědčená, že kdyby jen našla svého druha, její wyverna by se konečně naučila zklidnit.“

Hugh si přejel rukou po tváři, jeho výraz byl tak uzavřený, že se nedalo poznat, na co myslí. „Ví o tom Ivy?“

„Samozřejmě.“ Hope zaváhala a nakrčila nos. „Ale myslím, že tomu nevěří. Nemá s naší mámou zrovna skvělý vztah. A Ivy vždycky raději očekávala ten nejhorší možný výsledek. Tak nemohla být nikdy zklamaná.“

„Bojí se to vůbec zkusit,“ řekl tiše.

„Jasně! Ale musíš ji donutit, aby to zkusila, Hughu. Nenech se od ní odstrčit. Prostě, prostě ji zvedneš do náruče a políbíš ji!“

„Sakra, to je lákavá představa,“ zamumlal. Zvedl sklenici s vodou a mírně zavrtěl hlavou. „Já ti nevím, Hope. Pospíšil jsem si s jedním nezvratným rozhodnutím a podívej, kam mě to dostalo. Musím si to promyslet.“

Hope otevřela ústa, aby se dál hádala… a pak uviděla červený kroužek na dně Hughovy sklenice.

Nebyla to jeho sklenice.

Ivy nikdy není neopatrná, říkala Betty… ale byla. A teď Hugh, nic si neuvědomující, zvedal jejím jedem kontaminovanou vodu k ústům.

„Hughu, ne!“ Hope se vrhla dopředu jediným prudkým, zběsilým pohybem kol. „Stůj!“

Okraj jejího vozíku narazil do jeho stehen a vyvedl ho z rovnováhy. Tím mu vyklouzla sklenička z ruky. Hope jako ve zpomaleném záběru viděla, jak padá a třpytivé kapky vody rozlétávající ven ve smrtícím oblouku.

Přímo do její vlastní tváře.