FU - 20. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Byla to noční můra. Její nejhorší noční můra. Ivy si připadala, jako by byla pod vodou a na každé končetině jí viselo olověné závaží. Každý zvuk jí připadal tlumený, kromě vyděšeného bušení jejího vlastního srdce.

„Policie je na cestě.“ Hrabě se tvářil ponuře a mrtvolně. Za jeho zády osvětlovaly bezpečnostní reflektory celý přední pozemek ostrou, zářivě bílou barvou. „Zaměstnanci ještě prohledávají pozemek, ale nepředpokládám, že by něco našli.“

Třásla se tak silně, že ze sebe jen těžko dostávala slova. „Zachytily bezpečnostní kamery, ve kterém autě odjeli?“

„Vozidla volně vjížděla a vyjížděla z přední brány a vysazovala opozdilce.“ Hrabě zaťal pěst a vypadal, jako by i on musel bojovat s instinktem prostě se slepě rozběhnout do noci a hledat svého syna. „Moji lidé pečlivě kontrolují záznamy a porovnávají je se seznamem hostů, ale je to pomalá práce.“

Lady Herefordová si pospíšila, její vysoké podpatky se na dlážděné příjezdové cestě rozklepaly. „Řekla jsem hostům, že je tu bombový poplach a že musí zůstat na místě. Všichni jsou zavření v tanečním sále.“

„A co zranění?“ zeptal se hrabě své ženy. „Mluvím o těch, které ta příšera zastihla na cestě ven.“

„Paralýza už pomalu odeznívá. Jsou zmatení a rozrušení, ale nezdá se, že by měli trvalé následky.“ Bledý obličej lady Herefordové se náhle zkrabatil jako hedvábný papír. „Edwarde, pustila jsem ho dovnitř, měl pozvání. Je to moje chyba.“

Hrabě svou ženu objal a pevně ji držel, jak se k němu tiskla. „Jeho falešná identita byla neprůstřelná. Nemohla jsi to vědět.“

„Věděla jsem to,“ řekla Ivy otupěle. Každá část jejího těla byla chladná jako led. „Cítila jsem to, když Gaze zaútočil. Ale byla jsem příliš daleko na to, abych se stihla vrátit.“

Nebyl tu nikdo, kdo by ji mohl obejmout a říct jí, že to nebyla její vina.

Protože byla.

Hrabě se podíval na Ivy přes manželčinu hlavu. „Jsi jeho pravá družka. Dokážeš ho vystopovat?“

„Ještě nejsme úplně spárovaní. Jediné, co můžu říct, je, že je naživu. Bolí ho to, ale žije. Hope taky. Ale znám někoho, kdo je dokáže vystopovat. Musíte zavolat Fénixe, velitele hasičů Ashe z hasičské a záchranné služby Východního Sussexu. Ve svém týmu má pegasího měniče jménem Chase Tiernach. Musíme ho sem dostat.“

Byla to mizivá naděje – ze zkušenosti věděla, že Chaseovy pegasí smysly dokážou vystopovat lidi jen na vzdálenost asi pěti mil. Ale i tak se jí držela. Pokud Gaze odvážel své zajatce zpět na svou domovskou základnu v Brightonu, Chase by ho mohl cestou vycítit. Nebo by pegasí měnič mohl letět podle nějakého pátracího vzoru a zachytit stopu tímto způsobem.

A kdyby to nevyšlo… její mysl se vyhýbala i jen úvahám v tomto směru.

„Pokud ty toho měniče znáš, nebylo by lepší, kdybys mu zavolala sama?“ zeptal se hrabě a svraštil obočí.

„Nechtějí se mnou mluvit. Ale pro Hugha si přijdou. Jsou to jeho přátelé.“ Ivy se otočila.

Proměnila se do šupin a nechala se naplnit silou a vztekem wyverny. Jediným skokem se vznesla do vzduchu. Několik zaměstnanců prohledávajících zaparkovaná auta poblíž pootočilo hlavy, a mrkalo od větru z jejích křídel, ale jejich oči jen nechápavě přejely prázdnou oblohu. Mytičtí měniči byli pro obyčejné lidi neviditelní, i když si všimla, že hraběcí pohled skutečně sledoval její smaragdovou podobu, když spirálovitě stoupala na obloze.

Její wyverna chtěla zamířit směrem k hlavní cestě. Plivnout, zabít. Zničit všechno, dokud nenajdeme naše poklady.

Udržovala kontrolu nad jejich společným tělem a krotila vražedné instinkty šelmy. Trhání náhodných aut by k nalezení Hugha a Hope nepomohlo. Místo toho zamířila vzduchem k hranici panství.

Lovíme, řekla své wyverně a představila si černá záda pekelných psů.

Teď už bylo jasné, že ji smečka záměrně odváděla od domu, zatímco Gaze pronikal na ples. Ale možná by se jí podařilo obrátit karty proti nim, kdyby jednala rychle. Její čich byl bystrý jako had a pekelní psi měli velmi výrazný pach síry a mokrých psů.

Který, jak si náhle uvědomila, cítí právě teď.

Přímo před vstupní branou do panství seděla na dohled velká psí postava. Vyla jako raněný vlk, pořád dokola, a vzadu na krku se jí objevovaly plameny.

Ve spěchu, s nímž přistála, prakticky spadla z oblohy. Pekelný pes odskočil ztuhlýma nohama, když se vedle něj zřítila ve spršce štěrku. V příštím okamžiku už ho držela pod krkem, čelistmi ho tiskla k zemi a ocasem se chystala udeřit a usmrtit.

KDE JSOU? Zavrčela vztekle telepaticky.

Pekelný pes na ni zíral s nechápavýma ohnivýma očima. Ivy se zaklela a uvědomila si, že ji nejspíš neslyšel. Pekelní psi byli druhem vílích tvorů, ale natolik odlišných od bájných měničů, že se nemohli snadno dorozumívat mezi sebou.

Pustila pekelného psa ze svých čelistí, ačkoli nechala své žihadlo vztyčené v oblouku a připravené. Druhý měnič se nepokusil o útěk. Jen se převalil na záda, zakňučel a ukázal břicho ve zjevném projevu podřízenosti. Na jeho dlouhých nohách a trochu příliš velkých tlapách bylo cosi houpavého a pubertálního.

Nespouštěla z pekelného psa oči a proměnila se zpátky do své lidské podoby. V okamžiku, kdy měla opět ruce, si strhla rukavice a ukázala krčícímu se pekelnému psu jed, který se jí leskl na dlaních.

„Ať tě nic nenapadne,“ varovala ji. „V téhle podobě tě můžu zabít stejně snadno jako dračice. Teď se proměň, ať si můžeme promluvit.“

Uhlově černá postava se zamihotala a zmenšila se do podoby dívky s ebenovou pletí a vlasy spletenými do těsných copánků. Bílý prach ze štěrku poznamenal její černé kožené motorkářské oblečení. Ruce se jí třásly, když je odevzdaně zvedla nad hlavu, ale plná ústa měla odhodlaně sevřená.

„Ty!“ Ivy ji poznala – byla to ta dívka, která hlídala Hughův dům, ta, o níž Hope tvrdila, že je její kamarádka. „Ty jsi… Betsy?“

„Betty.“ Dívčin hlas se zachvěl, ale její oříškové oči se bez mrknutí oka setkaly s Ivy. „I když mi tak říká jen Hope. Já jsem Jezebeth Blacková. Nezabíjejte mě, jsem tu, abych vám pomohla!“

„To ti tedy opravdu doporučuji.“ Zatím žihadlo neuvolnila. „To ty jsi v první řadě nalákala Hope do Gazeových spárů.“

Betty se v kožené bundě nahrbila ramena. „Ne, nikdy jsem nechtěla… nevěděla jsem, že se chystá… Prosím, na tohle není čas! Musíš mi prostě věřit!“

Hrdlo jí naplnila kyselina. „Řekni mi jediný dobrý důvod.“

„Hope je moje… tedy myslím, že je…“ Betty se zavrtěla a její hlas klesl k neochotnému, mrzutému mručení. „Hele, jsem si docela jistá, že Hope je má družka, jasný?“

Ivy se na ni zadívala s pootevřenými ústy.

Betty jí pohled oplatila a zatnula čelist v pubertální tvrdohlavosti. „A neopovažuj se jí to říct.“

Dívčiny zřetelné obavy ji přesvědčily víc, než by kdy dokázalo jakékoli vroucí vyznání lásky. Měniči obvykle nedokázali rozpoznat své pravé druhy, dokud nebyli úplně dospělí, ale v Bettyině přímém pohledu byla vidět zatvrzelá dospělost, kterou poznala. Viděla ji v zrcadle, když jí samotné bylo sedmnáct. Betty byla sice mladá, ale život ji očividně donutil rychle dospět.

Konečně spustila žihadlo a narovnala se z bojového dřepu. Část jejího já mumlala námitky – proboha, vždyť Hope je teprve sedmnáct! Nemůže mít družku! Měla by se soustředit na studium, ne na randění!“ – ale teď nebyl čas na to, aby kvůli tomu vyváděla.

„Dobře,“ řekla. „Promluvíme si o tom později. Nevíš, kam Gaze Hope a Hugha odváží?“

Betty horlivě přikývla a vytáhla z kapsy mobilní telefon. „Gaze o mně a Hope neví. Dávala jsem si opravdu pozor, abych si neustále stěžovala, že se s ní musím stýkat, aby netušil pravdu. Každopádně se mi podařilo zjistit jeho plán a získat místo ve skupině, která měla za úkol odvést tvou pozornost. Vezme je zpátky na své nejbezpečnější místo. Je to staré skladiště na okraji Londýna. Tady se podívej.“

Ivy si pod nosem zaklela, když studovala mapu na Bettyině telefonu. Označená adresa byla od Brightonu daleko a Gaze měl výhodu náskoku. I kdyby tam tým Alfa letěl maximální rychlostí, v žádném případě by se tam nestihl dostat včas.

Ale nikdo nebyl ve vzduchu rychlejší než wyverna.