FP - 6. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

MINULOST

Před 20 lety…

To je hrozný nápad, křičela rozumná část Roseiny mysli, když kroužila nad areálem. Otoč se a vrať se domů!

Ignorovala své obavy a napínala křídla, aby se udržela co nejvýš. Řídký vzduch ji pálil v plicích. Kdyby se některý z vojáků hlídkujících u vysokých plotů z ostnatého drátu náhodou podíval nahoru, byla z ní jen tečka na obloze. Jen další pták.

Volání jejího druha s ní škubalo a snažilo se ji stáhnout dolů k ponuré, prosté betonové budově v srdci komplexu. Oblétávala ji v širokých, rovnoměrných kruzích a čekala na svou chvíli.

Tři dny strávila tajným studiem podivné základny. Byla ukrytá hluboko v jinak nedotčeném lesním porostu, na kilometry daleko nebyly žádné další budovy. Vedla k ní jen jediná polní cesta. Za celou dobu, co ji pozorovala, viděla jen hrstku vozidel, která se k ní blížila nebo ji opouštěla. Všechna byla obyčejná černá, s kouřovými skly, která skrývala jejich cestující.

Co je tohle za místo?

Pořád se nemohla rozhodnout, jestli je to vojenský areál, nebo nějaké zvláštní akademické útočiště. Ostnatý drát a strážní věže – nemluvě o uniformovaných vojácích s poloautomatickými puškami – rozhodně naznačovaly to první.

Ale viděla i jiné lidi v podivných splývavých hábitech, kteří vypadali jako studenti mířící na slavnostní promoci. A přestože areál lemovaly nízké, utilitární kasárny, byly tu i starší, velkolepější stavby.

Sídlo postavené ve starém elegantním stylu s rozlehlými portiky. Menší domy lemující čtyřúhelníky a formální zahrady. Velká, majestátní kamenná hala, která by nevypadala nepatřičně na Oxfordské nebo Cambridgeské univerzitě, tyčící se vedle udržovaného trávníku.

Vypadalo to, jako by někdo vzal velmi soukromou, velmi exkluzivní kolej a opevnil ji.

Netušila, co to všechno znamená. Věděla jen, že tam dole je její druh.

A on ji potřebuje.

A tak kroužila a čekala.

Její tep se zrychlil, když uslyšela zvuk troubení. Hejno divokých hus se vracelo, jako každý večer při západu slunce, a volalo na sebe sem a tam. Když vklouzla do jejich středu, jejich hlasy se nespokojeně zostřily.

Nevšímejte si mě, přála si tiše, když na ni korálkové oči podezřívavě hleděly. Potřebuji si s vámi jen na chvíli zalétat. Nedělejte povyk.

Zobáky na ni mlaskaly, ale hejno stále mířilo ke svému obvyklému rybníku. Rose přistála také, natáhla pavučinové nohy a šplouchla do chladné vody. Jak nejrychleji dokázala, pádlovala pryč od podrážděných hus. Schovala se v rákosí lemujícím vodu a opatrně natáhla krk, aby vykoukla ven.

Zatím to vypadalo dobře.

Zdálo se, že si nikdo nevšiml, že husy přiletěly hlučnější než obvykle. Rybník se nacházel na východní straně areálu, obklopený udržovanými trávníky a formálními květinovými záhony. V posledních dnech zde viděla lidi v hábitech, jak se procházejí zahradou nebo odpočívají na roztroušených lavičkách, ale nikdy žádného z vojáků. Měla dojem, že tato část komplexu je vyhrazena studentům, pokud jimi tedy byli.

A teď ta záludná část.

Rose se vyškrábala z jezírka. Velká, černá labuť byla sotva nenápadná, ale pořád byla menší pravděpodobnost, že upoutá pozornost, než kdyby tam byla nahá žena. Držela se co nejblíže stínu keřů a vydala se k jedné z nízkých budov.

Viděla lidi vcházet a vycházet dost často na to, aby věděla, že tam skladují úklidové prostředky. A co bylo ještě důležitější, nezdálo se, že by byla zamčená nebo hlídaná. Kdo by se vloupal do tajné základny, aby ukradl mopy a kbelíky?

Někdo, kdo si opravdu, ale opravdu potřebuje půjčit uniformu uklízeče.

Byla v polovině cesty, když ji křupání štěrku upozornilo, že se někdo blíží. Podle zvuku kroků to byli dva lidé. Horečně se rozhlédla, ale uvízla uprostřed otevřeného trávníku, daleko od jakéhokoli úkrytu. Jediné, co mohla dělat, bylo sklonit hlavu a předstírat, že v trávě hledá jídlo.

„Zatracené úkoly,“ postěžoval si hlasitě mužský hlas. „Právě jsem se vrátil z Brazílie a teď mě chtějí poslat do nějakýho zapadákova na Blízkém východě. Co si ti zatracení vojenští nadutci myslí, že jsou zač?“

„Naši zaměstnavatelé,“ řekl suše druhý hlas. „Zvláštní je, že americká vláda očekává za své investice určitou návratnost.“

„Ať si políbí kočičí zadek. Po té poslední misi si zasloužím dovolenou.“

Jen labuť. Oždibovala trávu a tiše si přála, aby ji ten, kdo to byl, minul. Tady není nic k vidění.

Za křovím se vynořili dva muži. Oba byli oblečeni v těch zvláštních dlouhých hábitech, s nesamozřejmou lehkostí lidí, kteří takové oděvy nosí každý den. Jeden z mužů kráčel podél cesty, jako by mu štěrková cesta mohla ublížit. Druhý jedl sendvič.

Ani jedna z těchto věcí nebyla tím, co ji přimělo šokovaně trhnout hlavou.

Za rozzlobeným mužem se ploužil ocelot. Jeho strakatá srst byla matná a špinavá, a na pravé přední noze měl srst navíc řídkou a se skvrnami krve. Klopýtal, jako by ho táhlo neviditelné vodítko. Rty měl stažené a tesáky vyceněné, a vydával nepřetržité, šílené vrčení plné nenávisti.

Ale jeho oči, jeho oči…

Byly lidské. Ne tvarem ani barvou. Ale vyzařující inteligencí a vědomím. Rose se setkala s tím nemrkajícím, trýznivým pohledem a věděla, že v tom zvířecím těle je uvězněna lidská mysl.

Druhý měnič ztuhl na cestě a zíral na ni. Poznal rovněž, že ona není obyčejné zvíře.

„Hele, co je s tím tvým zvířetem?“ zeptal se druhý muž a nenuceně mávl na ocelota sendvičem.

Prosím, neprozrazuj mě, prosila v duchu ocelotího měniče.

Bylo to marné – obvykle spolu mohli telepaticky komunikovat jen měniči stejného typu. A i kdyby to byla kočka, měla hroznou jistotu, že ten druhý měnič je příliš hluboko v hlubinách svého osobního pekla, než aby ještě rozuměl lidským slovům.

„Proboha – nenechám tě tu labuť sníst,“ řekl první muž ocelotovi podrážděně. „Pate, ty idiotské zvíře.“

Udělal lehké, ostré gesto a ocelotovo tělo sebou trhlo, jako by mu škubl za škrtící řetěz na krku. Přesto jeho oči zůstaly upřené na Rose.

Ocelotova čelist na okamžik podivně sevřela. Pak se na břiše sesunul k rozzlobenému muži. Ten udělal gesto znovu, jako by ho chtěl potrestat. Ocelot vydal zasténání, strašlivě lidský zvuk z toho zvířecího hrdla. Ztuhlá hrůzou mohla jen sledovat, jak se krčí u mužových nohou.

„Tohle bys neměl dělat,“ řekl druhý muž svému společníkovi tónem mírného pokárání. „Tvoje kočka je už takhle na pokraji sil. Jestli z ní budeš dál čerpat sílu, brzo s ním skončíš.“

„Pak mi ten zatracený generál nebude moc nařídit, abych jel do prdele někam, kde mám zavraždit nějaký pitomý cíl, který má tentokrát na mysli,“ řekl první muž a kysele se usmál. „Každopádně ne, dokud mi velemág nenajde dalšího měniče.“

Druhý muž zavrtěl hlavou a hlas mu zastínil nádech žárlivosti. „Nebuď nafoukaný. Budeš mít štěstí, když ti Nejvyšší mág dovolí mít dalšího, když je takovou rychlostí likviduješ.“

„Dává mi je, protože je umím používat.“ První muž vytáhl z vnitřní kapsy cigaretu a vložil si ji do úst. Luskl prsty a ona se samovolně zapálila.

Rose zamrkala.

„Každopádně,“ řekl muž kolem cigarety, „proslýchá se, že lovci vystopovali celou vlčí smečku. Až je velemág shromáždí, bude to jako předčasné Vánoce.“

„Konečně. Už mám dost teoretického bádání. V tom případě si pospěšme. Nikdy není na škodu získat nějaké hnědé body u starších, když jsou měniči k mání.“ Druhý muž nečinně hodil kůrku svého sendviče směrem k ní. „Hele, máš dost šťávy, abys nás tam rovnou přenesl?“

První muž si odhrnul levý rukáv. Kolem zápěstí se mu vinulo složité tetování. Bylo totožné s tím, které viděla na kůži svého druha, až na dva aspekty. Bylo na jeho levé paži, a ne na pravé… a nekapala z něj krev.

Muž zamumlal něco, co neznělo jako angličtina, a zvedl levou ruku. Překvapením se ji otevřel zobák, když se jeho tetování rozzářilo podivnou zlatavou září. Přes prsty mu v třepotavých obloucích přelétaly jiskry.

Muž rychlými, nacvičenými pohyby načrtl obdélníkový tvar, podobný dveřím. Světlo se táhlo za konečky jeho prstů, zářící čáry visely ve vzduchu. Mezi nimi se pohled na zahradu vlnil a deformoval jako odraz ve větrném jezeře.

Rose zahlédla za namalovaným obdélníkem bíle natřenou místnost vybavenou laboratorním vybavením, než jí oba muži zastínili výhled. Stejně nenuceně, jako by prošli dveřmi, oba zmizeli v třpytivém portálu.

Ocelot se na ni naposledy podíval, když je následoval. Jeho tlama opět pracovala a dělala stejné přehnané pohyby jako předtím.

Mýlila se. Druhý měnič nebyl úplně ztracený šílenstvím.

Utíkej, říkal jí rty, které nikdy nebyly určeny pro lidskou řeč. Utíkej.

Dokonce i na tajné základně byla černoška s mopem zcela neviditelná. Hlídkující vojáci jí nevěnovali ani vteřinu pohledu.

Rose měla skloněnou hlavu a rychlý krok, jako by byla na naléhavé pochůzce. Modlila se, aby jí lemy příliš velké pracovní uniformy skryly bosé nohy. Ve skříni se zásobami žádné boty nebyly.

Volání druha ji neomylně vedlo napříč areálem, k velké, zlověstné budově v samém středu. Její matně šedé stěny byly průhledné a bezvýrazné, zcela bez oken.

Ze vzduchu nedokázala odhadnout, co to je. Teď, po setkání s nebohým ocelotem, si byla strašlivě jistá, že zná její účel.

Vězení.

A její druh byl uvnitř.

Dva uniformovaní vojáci stáli na stráži po obou stranách úzkých dveří, zbraně drželi skloněné. Zbraně byly menší a lehčí než ty, které viděla u strážců na obvodu. Když se přiblížila, uvědomila si, že jsou to uspávací zbraně. Každý muž měl u boku pouzdro se šipkami, jejichž opeřené konce trčely nahoru, aby k nim byl snadný přístup.

Oba strážní po ní střelili nezúčastněnými pohledy, když se před nimi zastavila. Rose měla dlaně kluzké od potu. Olízla si rty a snažila se zvlhčit vyschlé hrdlo.

Pro tuto část nebyla schopná vymyslet žádný plán. Doufala, že pouhá nutnost vyvolá inspiraci. Bohužel se jí v hlavě úplně rozplynulo.

„Cože, snad nechceš, abychom ti podrželi dveře?“ ozval se jeden z vojáků, když tam stála v němém zděšení. Trhl hlavou a podrážděně vykulil oči. „Pospěš si a udělej něco s tím nepořádkem v cele šest. Cítím to až odsud.“

„Ano, pane,“ vypískla.

Rychle prošla dveřmi a nespouštěla oči z podlahy. Vojáci se na ni ani neotočili.

Možná všechny ty stráže a zbraně nebyly proto, aby udržely vetřelce venku… ale aby udržely obyvatele uvnitř.

Spěchala hlouběji do budovy a její oči se snažily přizpůsobit šeru. Širokou, obyčejnou šedou chodbu osvětlovaly jen zářivky vedoucí podél stropu. Nad hlavou jí bzučelo stálé, dráždivé dunění ventilátorů odsávání, ale vzduch stále visel hustý a bez života. Nakrčila nos nad všudypřítomným zvířecím zápachem.

Byl to pach utrpení. Tvorů, kteří byli zavřeni v temnotě, dokud neztratili veškerou hrdost, naději a smysl pro sebe sama.

Páchlo to tam tak tak ošklivě, jak ošklivě páchl ten ocelot.

Přestože ji volání druha pobízelo, zaváhala. Chodbu lemovaly silné, vyztužené kovové dveře. Zpoza nejbližších se ozývalo vytrvalé cvakání drápů o beton. Velké zvíře, vlk nebo medvěd, kráčející v nekonečných, bezmyšlenkovitých kruzích.

Škubla za dveře, ale byly zamčené. Nemohla najít klíčovou dírku, dokonce ani žádný náznak toho, jak se otevírají. Možná se ani neotevírají. Lidé, kteří dokážou vytvářet magické portály ve vzduchu, nejspíš nepotřebují nic tak přízemního, jako je klika.

Marně roztáhla ruku proti kovu a doufala, že ji měnič uvnitř vycítí. „Omlouvám se,“ zašeptala tak hlasitě, jak se jen odvážila. „Vrátím se, slibuju. Seženu pomoc. Jen ještě chvíli vydrž.“

Neustálé cvak-cvak-cvak se nezměnilo.

Když mířila hlouběji do budovy, přestala počítat dveře, které míjela. Drsná betonová podlaha ji studila na bosých nohou, ale to nebylo nic ve srovnání s chladem v jejím srdci.

Tolik měničů bylo uvězněno a mučeno. A pokud předtím rozuměla těm dvěma mužům v rouchu, tohle všechno schvalovala americká armáda. A vláda. Jak tohle mohli udělat vlastním lidem?

Zhluboka se nadechla a potlačila znechucený vztek. Osvobodí svého druha. Jakmile ho osvobodí z tohoto strašného místa, budou moci odhalit, co je tohle místo zač. Po celém světě existovaly tajné vlády a země měničů. Určitě se najde někdo, kdo dokáže tomuhle zvěrstvu učinit přítrž.

Volání druha ji vtáhlo do dveří a po schodišti dolů. Dole byly další dveře. Dvojitá sada, jedna za druhou, jako přechodová komora.

Za posledními dveřmi visely dolů stuhy plastové fólie. Když se jimi protlačila, vybavila se jí silná vzpomínka na to, jak jako dítě navštěvovala tropický dům v zoologické zahradě – procházela těžkými plastovými závěsy, právě takovými, a tehdy byla překvapena, že venku opustila chlad a vstoupila do teplé, vlhké říše divů.

S těmito dveřmi to bylo přesně naopak. Zalapala po dechu, když ji do tváře udeřil chlad. V náhle mrazivém vzduchu se jí vytvářel obláček u úst při dýchání.

Místnost byla celá obložená bílými dlaždicemi, strohá a sterilní. Kolem ní byly troje další dveře, z každé strany jedny. Každé z nich byly ještě silněji vyztužené než dveře, kterými prošla předtím. Táhly se přes ně silné ocelové mříže, připoutané řetězy ke kruhům zasazeným hluboko ve stěnách.

Spadlo ji srdce ke kolenům, když se malou místností ozvala ohlušující rána, která se ozvala zpoza dveří nalevo od ní. Znělo to, jako by do nich vší silou vrazil býk.

Znovu se ozval dunivý náraz a zvonivý třesk rohů narážejících na kov. Kopyta zaduněla o beton, jak se skrytý tvor sebral k dalšímu úderu.

„Pst, pst!“ Spěchala ke dveřím, vyděšená, že se nebohý měnič buď zraní, nebo nadělá tolik hluku, že to někdo přijde vyšetřit. „To je v pořádku, jsem tu, abych pomohla. Jdu na…!“

Vytrhla ruku ze dveří a cucala si konečky prstů. Kov byl studený, dost studený na to, aby pálil. Jak se dívala, po povrchu se rozprostřely ledové krystalky, ostré a štětinaté.

„Mám hlad.“ Ten šepot zněl spíš jako vítr nad zamrzlým ledovcem než jako nějaký lidský hlas. „Hlad.“

„Dostanu tě ven,“ zopakovala, i když si už nebyla jistá, jestli je to vůbec dobrý nápad. „Jen počkej.“

Větrem ošlehaný hlas se chichotal a sténal jako zvuky vzdálené sněhové bouře. Drápy škrábaly o kov. Chlad ji pronásledoval, když ustupovala.

Další dveře byly otevřené. Cela za nimi byla prázdná a bezvýrazná jako prázdná skříň na maso. Myslela si, že už nějakou dobu nebyla obydlená, pokud vůbec někdy byla.

Poslední dveře nebyly dveře. Jen pevný kus zčernalého kovu, srostlý se stěnou. Povrch byl zmrzlý v hrudkovitých vlnkách, dole silnějších, jako by dveře byly v určitém okamžiku vystaveny tak intenzivnímu žáru, že se kov začal tavit a roztékat.

Volání jí bušilo v krvi.

Ve stěně vedle ne-dveří bylo zasazeno široké pozorovací okno. Jeho povrch pokrývaly ledové krystalky, které zakrývaly místnost za ním.

Přiložila ruku ke sklu. Chlad jí znecitlivěl dlaň, když stírala námrazu.

Další cela. Úzké lůžko, vystlané tenkou šedou dekou. Malý stůl, holý, s tvrdou židlí s rovným opěradlem. V rohu stál záchod a umyvadlo na dohled, nezastíněné ani od zbytku místnosti, ani od okna.

To bylo všechno. Nic jiného.

Kromě něj.

Byl bez trička a s mechanickou, rytmickou přesností dělal kliky na rukách. Holá záda se mu navzdory mrazivému vzduchu leskla potem. Tetování vinoucí se kolem jeho pravé paže se ostře vyjímalo na jeho bledé kůži, černý inkoust se při každém pohybu prohýbal.

Její znecitlivělé modré prsty se přitiskly na sklo. „Můj druh,“ zašeptala.

Jeho pevný rytmus ochabl. Prudce vzhlédl. Jeho oči přejely po okně a nesoustředily se na ni.

Jednosměrné zrcadlo. On nemohl vidět ven. Přesto celá jeho cela byla viditelná každému pozorovateli. Neměl tam ani kousek soukromí.

Jediným plynulým pohybem se postavil na nohy. Udělal jediný krok k oknu a jako by ho kontroloval. Pěsti se mu sevřely po stranách.

„Corbine.“ Jeho hlas zapraskal z mřížky reproduktoru umístěného pod oknem. „Neměl jsi ji sem vodit.“

Kdo je Corbin? Přemýšlela. Jeden z jeho věznitelů, nebo tajný spojenec? Prozatím nepodstatné – bolestně si uvědomovala, že má vypůjčený čas.

„Nikdo mě sem nepřivedl,“ řekla a doufala, že ji na oplátku uslyší. „Jsem sama. Přišla jsem tě zachránit.“

Jeho hlava sebou trhla a oči se mu rozšířily leknutím. „Ne!“

„Poslyš, nemáme moc času,“ řekla naléhavě, když ustoupil od okna. „Jak tě mám dostat ven?“

Ustoupil na druhou stranu malé cely, co nejdál to šlo. Horní část těla měl však stále nakloněnou k ní a prozrazoval tajnou touhu.

„Nemůžeš,“ řekl. „Nesmíš. Já jsem Fénix. Já patřím sem.“

Bezútěšná jistota v jeho hlase způsobila, že se jí bolestí stáhlo hrdlo. Co mu to udělali, jakými lžemi ho krmili, že si mohl myslet, že takhle musí žít?

„To není pravda,“ řekla zuřivě. „Bez ohledu na to, jaké máš zvíře, jsi pořád člověk. Neexistuje žádné ospravedlnění pro to, aby se někdo k tobě takhle choval.“

Zavrtěl hlavou. „Měniči musí být pod kontrolou. Pod přísnou kontrolou. Kvůli bezpečnosti lidstva.“

„Tohle ti řekli? Ti muži v hábitech, ti… čarodějové?“

„Mágové,“ opravil ji, jako by to byl naprosto normální, každodenní pojem. „Nacházejí zdivočelé měniče, a svazují je. Využívají jejich sílu pro dobro všech.“

„To není dobré pro měniče!“

„Je to pro ně lepší než jiné možnosti,“ řekl, i když se tvářil trochu znechuceně, jako by tomu, co říká, opravdu nevěřil. „Tady aspoň, když se zblázní, tak nikomu neublíží.“

„Mágové tady spíše dohánějí měniče k šílenství. Copak to nevidíš?“

Hrdlo se mu sevřelo. Udělal krok dopředu a pak ještě jeden, váhavě se přiblížil k oknu. Položil ruku naplocho na sklo, přesně na její vlastní.

„Ještě nikdy jsem nemluvil s jiným měničem,“ zašeptal.

Neviděl ji, přesto se jejich prsty dokonale spojily. I přes silné dvojité sklo cítila jeho teplo.

„Tak teď už ano,“ řekla. „Jsem měnička. Jsem tvoje družka. A nejsem šílená, ani nebezpečná, ani divoká šelma, kterou je třeba zavřít do klece. Všechno, co tě tady učili, je naprostá lež, Blaze.“

Zavřel oči a opřel si čelo o sklo. Přes celou šířku okna se mráz stáčel do páry.

„Ani nevím, jak se jmenuješ,“ řekl.

Přitiskla ruku na sklo silněji a chtěla, aby se rozplynul stejně jako mráz. „Rose. Rose Swanmayová.“

„Rose,“ zopakoval tiše. Při pohlazení jejího jména jeho ústy jí projela touha. „Musíš jít pryč. Hned. Tohle není bezpečné místo.“

„Nenechám tě tady. Prosím, jen mi věř…“

„To ty mi nemůžeš věřit.“ Jeho ruka se sevřela v pěst. Některé z rudých, zlostně vypadajících strupů lemujících černé tetování na jeho předloktí praskly a vytryskly čerstvé kapky krve. „Možná že ostatní měniči nejsou šílení, ale já jsem šílený. Od chvíle, kdy jsme se potkali, mě spaluje lidská vůle. Jsem teď nebezpečnější než kdykoli předtím.“

„Ty mi nikdy neublížíš. Jsme jeden pro druhého jeho druh.“

„Druh,“ zopakoval netečným hlasem, jako by to pro něj nic neznamenalo. „Proč to slovo pořád opakuješ?“

Dívala se na něj přes sklo. „Ty opravdu nevíš nic o druzích?“

Obočí se mu stáhlo k sobě. „Myslíš tu nemoc? Corbin mi o tom vyprávěl. O šíleném rozmnožování, které postihlo některé měniče a umožnilo zvířecím instinktům překonat lidský rozum.“

Začínala si myslet, že ať už je ten ‚Corbin‘ kdokoli, měl by se modlit, aby ho nikdy nepotkala.

„Není to nemoc.“ Když mluvila, otevřela mu dokořán svou duši a doufala, že v jejích slovech vycítí pravdu. „To je další lež, Blazi. To, co cítíš, je správné a přirozené. Družka je…“

Její slova přehlušila siréna. Odskočila od skla, když blikající červené světlo změnilo bílou místnost na barvu krve.

„Vědí, že jsem tady!“ zakřičela přes alarm.

„Ne,“ procedil Blaze skrz zaťaté zuby. Levou rukou si sevřel pravé předloktí, jako by ho jeho tetování pálilo. „Teplotní alarm. Jsem příliš horký. Mimo kontrolu – běž pryč!“

Rose se místo toho vrhla ke dveřím cely a rukama hledala v roztaveném kovu nějakou mezeru nebo trhlinu. „Bez tebe ne! Jak se to otevírá?“

„Ty dveře se neotevírají, Corbin se dostává dovnitř portálem!“ Blazeova pěst udeřila do okna a zanechala na skle krvavou šmouhu. „Rose, jdou sem, schovej se!“

Po schodech zaduněly okované nohy. Příliš pozdě, se rozběhla k prázdné cele.

„Ani hnout!“

Otočila se a zjistila, že se dívá do hlavně pistole. Nebyl to jeden z neškodných, nesmrtících uspávacích prostředků, které nosí strážci u vchodu, ale poloautomatická útočná puška.

„Ruce za hlavu,“ vyštěkl voják, který na ni mířil zbraní. „Žádné prudké pohyby.“

„Rose!“ Blaze se vrhl k oknu.

Na druhé straně místnosti neviditelné stvoření v druhé cele rovněž vylo a vrčelo a vrhalo se ke dveřím. Jedna strana její tváře byla otupělá chladem, druhá rozpálená a zarudlá, jako by stála vedle zuřícího ohně. V duši jí labuť zběsile tloukla křídly a snažila se vyškrábat o proměnu.

Pomalu, třesoucí se od hlavy k patě, zvedla ruce.

Voják z ní nespouštěl oči, nakláněl hlavu a mluvil do malé vysílačky připnuté k límci. „Vetřelec v chladírně. Vzorky jsou silně rozrušené. Rozkazy?“

Z reproduktoru se ozval plechový hlas. „Eliminujte hrozbu.“

Vojákův prst se napjal na spoušti.

„Ne!“

Svět zbělel.

Na zlomek vteřiny byla přesvědčená, že zemřela a dostala se rovnou do pekla. Kolem ní vířil žhavý oheň. Padla na zem, zabořila hlavu do náruče, ale zuřivé světlo ji stále pálilo přes zavřená víčka. Žár jí spaloval tělo, mysl, samotnou duši.

„Rose. Rose. Musíš jít.“

Světlo trochu zesláblo, až se stalo pouze pálícím pro oči. Zamrkala a po tváři jí stékaly slzy.

Blaze před ní klečel, pravou ruku měl od lokte k zápěstí karmínovou. Ve vzduchu visel zápach roztaveného kovu. Dveře jeho cely byly trosky rozžhavené, zkroucené oceli.

Po strážném nebylo ani stopy.

„Musíš jít,“ zopakoval Blaze.

Sevřela mu paži a pevně ji sevřela. „Bez tebe ne.“

Oči mu zaplnily černé plameny, jediná tma v planoucím pekle, které kolem nich zuřilo. „Já nemůžu! To pouto…“

Na chvíli překvapivě strnul a zadíval se na svou krví potřísněnou paži.

„Vazba,“ zašeptal. „Je pryč. Jsem volný.“

Odtáhl se od ní a vstal. Zaklonil hlavu a rozpažil ruce doširoka.

„Volný!“ vykřikl hlasem, který už nebyl lidský.

Zvedla ruku, aby si chránila oči, když vzplál. Jeho tělo zmizelo, zcela pohlceno během několika vteřin.

Z ohně povstal Fénix.

Naplnil místnost ohněm a zuřivostí. Každé jeho pírko hořelo, u základny rozpálené do běla, na špičce jen žlutě zářilo. Beton a trosky explodovaly ven, když roztáhl obrovská křídla a setřásl strop tak snadno, jako když rozbíjíte vejce.

Natáhla se dovnitř pro svou labuť. Její zvíře se dychtivě vzneslo a zahalilo ji do ebenového peří. Roztřeseně se postavila na své nohy a roztáhla vlastní křídla.

Fénixova hřebenovitá hlava se sklonila k její. Velký zlatý zobák ji na okamžik pohladil.

Pak společně vzlétli.