FCI - 6. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Lone County, Wisconsin, Spojené státy

Sonya si otřela pot z čela. Dnešní směnu v Peterově bistru měla za sebou. Na chvíli se zastavila vedle svého auta, než se rozjede domů na farmu.

Od té doby, co obsluhovala hosty, se někdy cítila jako teenager. Tenkrát si tak vylepšovala kapesné. Dnes tímto způsobem vydělávala peníze pro rodinu, aspoň dokud nenajde něco vhodnějšího. Krátce popřemýšlela nad událostmi posledních měsíců. Když se před osmi týdny vrátila do Lone County, Peter ji okamžitě zase zaměstnal. Místa v Sertidu se musela vzdát, když její zaměstnavatel podlehl tlaku armády. Sonya měla svůj výzkum energetických částic, na kterém pracovala, přizpůsobit nejen civilním, ale i vojenským účelům. Okamžitě dala výpověď a data v systému znehodnotila, aby její práci nedokázal nikdo zrekonstruovat.

Generál Frost na ni, možná i kvůli těm částicím, dost tlačil. Ignoroval její odmítnutí, posílal jí květiny, dárky a pozdravy. Jednou ji odchytil před její kanceláří v limuzíně se šampaňským. Sonya už přestala počítat, jak často využila pro únik zadních dveří. Protože našla levnější ubytování, tajně se přestěhovala. Moc jí to nepomohlo, ale už nevěděla, co jinak dělat. Její stížnosti nadřízení jen zdvořile přecházeli. Vysoce oceňovaný důstojník s vynikající pověstí a nejlepšími refencemi. Že prý je to jeho soukromá záležitost, když se zajímá o nějakou ženu. Sonya se obrátila na policii, šla přímo k detektivovi Fordovi, který pracoval na Marcově případu.

„Stalkeři vypadají jinak a postupují jiným způsobem, mladá paní. Co se týče vyšetřování, ozveme se, jakmile budeme mít něco nového. Pravděpodobně pana Marshalla srazil nějaký opilý řidič. Děláme všechno, co je v našich silách, abychom viníka našli. Uzavřete minulost, mladá paní, jestli můžete a žijte svůj život dál. Nový muž by dokázal zázraky.“ Mrkl na ni. „Generál mě vyhledal osobně. Čestný muž, jestli chcete znát můj názor. Velmi vzácné dneska. Mohla jste dopadnout hůř.“

Sonya kapitulovala. Beztak se jí stýskalo po dětech. Víkendové návštěvy nedokázaly nahradit rodinný život. Kromě toho byly obě děti zabrány do dvou ctižádostivých projektů. Bylo lepší se vrátit, než vyhodí do vzduchu celý Lone County.

Sonya se vytrhla ze zamyšlení a posadila se do staré dodávky svého otce.

Bishopova farma byla třicet minut od města. Z hlavní silnice odbočila na štěrkovou cestu, vedoucí skrz pole, louky a malý lesík k jejímu domovu. Kolem velkého obytného domu ze žlutě natřeného dřeva a se zelenými okenními rámy se soustředily různorodé hospodářské budovy. Harry Bishop farmu svých předků nevedl jako hospodářství. Dobytek prodal, většinu pozemků pronajal a zbytek nechal doslova zarůst trávou. Stejně jako jeho žena byl lékařem. Společnou praxi ve městě vedla Britta Bishopová po smrti svého muže sama a později s jednou mladou kolegyní. Teď už byla v důchodu. Od Marcovy smrti a nastěhování jejích vnoučat pracovala tu a tam nějakou hodinku nebo z laskavosti navštěvovala své dlouholeté pacienty doma. Sonya zastavila před velkou červenou stodolou s přistavěným skleníkem.

Na posunovacích vratech bylo štětcem napsáno „Lapor“, „Vstup zakázán“ a „Tajné“. Pokaždé, když ta varování, která na bránu napsal Marc v šesti letech, četla, musela se smát. Osm měsíců předtím zahynuli jeho rodiče při leteckém neštěstí. Stejně jako její rodiče, byli i jeho lékaři. Svého syna tentokrát nechali u svých nejlepších přátel a odletěli do Afriky na čtyři týdny pracovat pro Červený kříž. Děti se znaly už od dětství, protože Marcovy rodiče se mezi svými misemi často zastavovali na farmě. Britta se s Anne Marshall kamarádila už od doby na univerzitě. Sonya si s Marcem rozuměli hned od začátku. Oba byli nadaní, ve stejném věku a jedináčci. Spolu si hráli a spolu se učili, ale Marc inspirovaný svým strýcem Harry Bishopem, se zajímal pro všechno, co rostlo a kvetlo. Společně s Marcem přistavěl Harry ke stodole skleník. Sbírali exotické rostliny a dělali všechno pro to, aby se jim tam dařilo. Nyní tam bujela doslova džungle.

Sonya raději rozebírala všechny hodiny v domě. Po prvním šoku se ale všichni zase uklidnili, protože je vždy bez chybičky složila zase zpátky. A fungovali dokonce lépe než dřív. Sonya něco kutila na každém stroji, který jí výslovně nezakázali. Po smrti Marcových rodičů si ho Bishopovi vzali k sobě, takže oba vyrůstali společně. Nejdřív jako sourozenci, během dospívání jako kamarádi a později jako pár.

„Marc je má konstanta“, říkala vždycky Sonya. Vždycky se mohli na sebe spolehnout, až do toho osudného dne, kdy ho přejelo auto.

Sonya setřásla smutné vzpomínky. Nyní byly jejími konstantami Ben a Tina. Zaklepala na bránu a současně zazvonila na velký zvon vedle.

„Už jsem doma!“, zavolala nahlas a otevřela menší branku, která byla součástí velké brány. Během času Harry a později i Marc spolu s ní, stodolu vybavili internetem, elektrickým proudem a vodou a vestavěli minikoupelnu. Stodola už dávno nesloužila svému původnímu účelu. Vlastně už to ani nebyla stodola. Budova byla směsicí dílny, laboratoře, zašívárny a skleníku. Obrovský vnitřní prostor rozdělovaly příčky. O osvětlení se postarala stropní světla. V noci se skrz ně dalo koukat na hvězdy. V rohu měla své počítače a přístroje. Když jí zbylo trochu času, pracovala dál na své úplně nové energetické částici. Říkala jí univerzální částice, protože absorbovala jak sluneční, tak magnetické záření a dokonce i zvukové vlny a měnila je v energii. Snila o tom, že se stane revolucí v energetickém průmyslu a změní produkci energie v celém světě. Taky doufala, že přinejmenším vylepší jejich finanční situaci.

„Bene, Tino, kde jste?“

„Jsme tady, mami“, ozvalo se z dílny. Sonya obešla jednu z příček. Viselo na ní různé nářadí. Pracovní stůl stál uprostřed. Před ním stál Ben s Tinou a právě připevňovali velkou satelitní parabolu na přístroj pod ní.

„Mami, mohla by ses, prosím tě, podíval na mé rostlinky? Babička říkala, že musejí pořád stát pod ultrafialovým světlem.“ Tina podávala svému bratru nářadí jako sestřička na operačním sále. Odšrouboval kryt na jedné ze straně přístroje a nakoukl dovnitř.

„UV-světlo pro rostliny?“, zeptala se Sonya udiveně. „Včera jsi přece zasadila malý dub.“

„Och, ty věci už mám déle.“ Holčička pokrčila rameny a podala Benovi pinzetu.

„Hned se vrátím“, řekla Sonya a prošla do skleníku. Tam se musela nejdřív podívat na Tinin oblíbený fíkus. Z rostliny už byl pořádný třímetrový strom. Kdysi dávno věnovala Sonya Marcovi malý fíkus Benjamini. Od té doby se o něj staral a všude ho bral s sebou. Stál v jeho studentském pokoji i na různých pracovištích. Nakonec s ním zakotvil v botanickém institutu. Po nehodě Sonya strom předala své dceři, která vedle zájmu o chemii zdědila po Marcovi talent na botaniku. Od té doby byl strom po Tinu vším.

Sonya přistoupila k pracovnímu stolu a uviděla pod UV-zářičem deset rostlinek v květináčích. Když jí došlo, co to její malá vypěstovala, krev se jí nahrnula do obličeje. Květy byly zralé ke sklizni. A zřejmě už to bylo druhé kolo, protože vedle nich visely a sušily se první květy. Jak jí to mohlo uniknout? Dobře, poslední týdny si nabrala několik směn v bistru navíc, protože hned dvě z kolegyň onemocněly a jí se peníze hodily vždycky. Díky nim mohla pokračovat v práci na své univerzální částici. K čemu tu její matka vlastně byla?

Když se vrátila zpátky do dílny, zeptala se Sonya své dcery: „Odkud máš to konopí?“ Obě děti vzhlédly od svého přístroje.

„Je naštvaná“, zašeptala Tina Benovi, když uviděla Sonyinu zrudlou tvář.

„A kdy není, ale teď je obzvlášť naštvaná, protože je rudá jako rajče“, pronesl Ben a uchopil šroubovák.

„Co to má být?“ Sonya se snažila uklidnit. „Jestli jsem rudá jako rajče, tak k tomu mám dobrý důvod. Jsem naštvaná. Ptám se znovu, odkud máš to konopí, Tino?“ Byla hrdá na svůj klidný hlas. „Přestaňte se vrtat v tom přístroji. Posadíme se do křesílek a popovídáme si.“

Než se odvrátila, prohlídla si Sonya krabici přístrojů důkladněji. „Co to je zase? Vypadá to jako kříženec mezi radiem, počítačem a nějakým zesilovačem.“

„Taky to je“, odpověděl chlapec, zatímco se přemístili do malého obývacího koutu s posezením. Sonya s Tinou se posadily na starou pohodlnou pohovku. Holčička se k ní okamžitě přitulila. Sonya ji s úsměvem objala. Tina to nedělala často, víc se držela Marca. Automaticky se natáhla i k synovi, ale ten zrovna vytahoval z miniledničky láhev vody.

„Je to vysílač.“ Ben se rozvalil na druhý konec pohovky.

„Aha, takže vysílač. A co chceš vysílat? Televizi, internet nebo radio?“ Sonya se usmála. Její chlapík byl stejně jako ona technický génius.

„Chceme mluvit s tátou“, prohlásila Tina, „protože se nám po něm stýská.“

Sonye se stáhlo hrdlo.

„Chceme mu vyprávět, co zrovna děláme“, vysvětlil Ben.

„A mám na něj otázku k fíkusu.“

Obě děti se na ni zářivě usmívaly. Sonya musela několikrát zamrkat a odkašlat si, aby si uvolnila hrdlo.

„To je dobrý nápad.“ Proti tomu nemohla nic namítat. „Jsem si jistá, že taťka bude mít z toho radost.“ Krátce se odmlčela, aby se sebrala. „Taky bych mu ráda poslala nějakou zprávu.“

„Opravdu?“, zeptal se Ben udiveně.

„A co chceš taťkovi říct?“, chtěla vědět Tina.

Sonya se usmála. „Nebuďte tak udivení. Když už stavíte vysílač, tak u toho taky být.“ Zvážněla. „Chtěla bych vašemu tátovi říct, že se mi po něm stýská a že ho mám ráda.“ Jedna slza jí unikla.

Tina ji spatřila, zvedla ruku a jemně ukazováčkem zaťukala na lesknoucí se kapku, stékající pomalu po tváři její maminky. Poté ji pevně objala a rozplakala se.

Sonya držela svou dceru v náruči. Uviděla Benův výraz, uvolnila jednu ruku a natáhla ji ke svému synovi. Ten se k nim rychle přitulil. Pevně k sobě oba přitiskla. Všichni se rozplakali.

„Tolik se mi stýská“, fňukala holčička.

„Mě taky, drahoušku, mě taky.“

„Taky se mi po něm stýská.“ Chlapec zněl trochu nevrle. Odtáhl se od nich a pěstičkami si otřel slzy. „Chci vysílač dodělat a připojit na druhý zesilovač. Pak bude dosah větší.“

„Zlobíš se, protože je tvůj otec mrtvý, že?“ Sonya se od smrti Marca často pokoušela si s ním o tom promluvit. Doposud se odmítal otevřít. „Proč to tátovi neřekneš? Já to udělám.“

Ben vykulil na svou mamku oči. „Fakt?“

„Fakt. Jsem tak naštvaná, že se něco takového vůbec muselo stát. Je to tak nespravedlivé. Kdo to mohl dopustit? Bůh?“

„Nebo osud“, dodal Ben a pohlédl na ni pochybovačně. „Ta nehoda nedává podle mě žádný smysl.“

„Ne, Bene, ani Bůh, ani osud.“

„Jsem naštvaný“, řekl chlapec a zatnul ruce v pěst. Z očí mu tekly slzy. „Jsem naštvaný na tátu a na Boha.“

Tina se v Sonyiných pažích narovnala. „Je to tak podlé. Proč? Proč se to muselo stát? My jsme přece nic neudělali.“ Zakoktala se. „No, až na naše experimenty, ale to bylo čistě vědecké, že ano, Bene?“

Sonye zacukaly koutky. „Vědecké, zajímavý argument, to je mi důvěrně známé.“

„To říkal vždycky táta, vzpomínáš si, mami? Na to se u tebe vždycky vymlouval.“ Její syn se zašklebil.

Sonya chytila Bena za pěst a přitáhla ho k sobě. Po krátkém zaváhání její objetí opětoval. „Krásné vzpomínky, které nám zůstanou a doba, kterou jsme s tátou strávili, to nám nikdo nevezme.“ Chvíli se mazlili. „Tak, a teď si rozmyslíme, co vašemu otci pošleme. Kdo ví, možná odpoví.“

Její potomci vychrlili nespočet návrhů, ke kterým přidala i několik svých. Nakonec všechno sepsali.

„Jdu dokončit vysílač. Pojď, Tino“, prohlásil Ben.

„A co to konopí?“, Sonya je zadržela. „Dokud nedostanu odpověď, s vysílačem nic nebude.“ Oba zasténaly. „No tak, odkud je? To je to tak tajné?“

Když pohlédla do jejich tvářiček, najednou jí to došlo. Plácla se dlaní do čela. „Neříkejte to, prosím! Babička Britta. To jsem si mohla hned myslet.“ Za chvíli se zeptala. „Proč?“

Tina pokrčila rameny. „Listovala jsem ve svém herbáři. V tom, co mám od táty. Tam byla stránka s konopím tučně označená. Ukázala jsem to babičce a ta mi řekla, že kouř z té rostliny dělá lidi šťastnými. Náhodou měla mezi rajčaty ve skleníku pár sazeniček.“

„Říkala, že ten kouzelný kouř je přesně to pravé. To potřebuješ, aby ses trochu uvolnila, když už žádný mimozemšťan nepřiletěl“, dodal Ben. „Babiččin nápad je dobrý, mami“, mínil chlapec, „když budeme posílat tátovi zprávu, tak zároveň pošleme i pozvánku. Možná se nějaký mimozemšťan přihlásí.“

Sonya dojatě hleděla na své děti. Tak dobře naladěné je neviděla už dlouho. „Dobrý nápad, to uděláme. Dostavíme vysílač a pak pošleme zprávu. Souhlasíte?“

„Souhlasíme“, odpověděly její syn a dcera a přikyvovaly hlavičkami. Poté se rozběhly zpátky do dílny.

„Myslíš, že mimozemšťani potřebují voňavé mýdlo?“, zeptala se Tina Bena. Sonya se musela smát. Její dcera neustále míchala nějaké parfémy, mýdla, šampony a krémy, více či méně úspěšně, co se týkalo vůní.

V domě slyšela matku, jak se pohybuje po útulné kuchyni. Britta Bishopová vařila něco s rajčaty a nudlemi. Navzdory šedesátce moc vrásek ve tváři neměla, většina pocházela od smíchu. Jen vlasy jí zešedivěly, ale stále se jí kroutily podobně jako Sonyi kolem pravidelných rysů obličeje s tmavě modrýma očima.

„Matko“, upozornila na sebe Sonya“, „jak je možné, že Tina pěstuje ve skleníku konopí?“

Britta vzhlédla od práce. Usmála se a dál míchala rajčatovou omáčku. „Vždy, když mi řekneš, matko, mám pocit, jako bych se musela vyzpovídat, abych neskončil v ohni pekelném.“

„Bohužel u tebe zpověď nefunguje. Má napomenutí se od tebe odrážejí stejně jako od dětí. Právě v takových situacích se ptám sama sebe, jestli nemám tři děti místo dvou.“

Britta pokrčila rameny a míchala dál. Přitom přihodila do hrnce pár bylinek. „Vidíš všechno příliš úzkoprse. Prostřela bys stůl, drahoušku?“

„Nezamlouvej to, mami!“

Britta ztlumila sporák, protože nudle se vařily moc. „Moc přemýšlíš a jsi příliš vážná, drahoušku. Uvolni se! Tak co bude s tím stolem?“

„Uvolnění, to jsi řekla jako na zavolanou. Potřebuješ k tomu kouzelný kouř?“ Sonya vytáhla ze skříně talíře, aby se rozptýlila.

„Ten kouzelný kouř je pro tebe“, zašvitořila Britta vesele, když začala Sonya pečlivě umisťovat talíře na stůl, a držela se, aby je nehodila po své matce. „Neboj se, pokud budeme mít štěstí, tak už budou květy usušené a po večeři si jednu ubalíme jako dezert. Že to naše Tina zvládla suprově? Je to botanický génius jako Marc. Ten měl taky vždycky nejlepší matroš.“

Sonya strnula uprostřed pohybu. Talíř, který chtěla právě položit na svůj, zůstal viset ve vzduchu. Zbledla. Zírala na talíř, který držela, a mozkem jí vířily myšlenky. Uběhlo pár sekund. Britta se otočila k nudlím, aby je scedila. Strnulosti své dcery si nevšimla. Poté se Sonyi rozum zase zapnul. Talíř v její ruce se třásl tak, že ho raději položila na stůl.

„Chceš říct, že Marc pěstoval trávu?“ Cítila, jak jí stoupá krevní tlak.

„Rudneš jako rajče, Sonya“, pronesla Britta, když se na chvíli ohlédla, aniž by přerušila svou činnost. „Samozřejmě, že pěstoval trávu. Harrymu a mě to vyhovovalo víc, než to, co jsme si občas obstarali. Pod vší tou džunglí to ani nebylo vidět. Kromě toho si Marc občas dal taky. Byl trochu uvolněnější než ty, proto jsme se o tom nijak nešířili.“

„Mami“, vydechla. „Zešíleli jste? Zešílela jsi? Samozřejmě!“ Zvyšovala hlas. „Marc se toho taky zúčastnil? A táta. A ty. To je tak typické! Typické pro Marca. Co kdyby vás chytili!“

„Žádný strachy, Don to ví. Taky si s tátou občas dal. Samozřejmě ve vší počestnosti.“

„To se mi jen zdá.“ Mladá žena se zhroutila na nejbližší židli. „Vynechte z toho aspoň Tinu!“

„Drahoušku, uvolni se!“ Britta si dřepla vedle své dcery a objala ji. „Máš moc stresu a práce. Neustále si děláš o něco starosti.“ Pohladila Sonyu po vlasech, jak to dělávala, když byla malá holčička. „Není to tak strašné. K jídlu si dáme skleničku červeného vína. A pak, až budou všichni v posteli, si ubalíme jednoho jointa a promluvíme jako žena s ženou.“

Sonya upřela na svou matku skeptický pohled. „A o čem chceš mluvit, jako žena s ženou?“

„Něco mě určitě napadne.“ Poté obě vyskočily. Omáčka vyběhla z hrnce.