FCI - 1. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Silicon Valley, Spojené státy

„Generále Froste, děkuji za pozvání.“ Sonya Marshall zkoumavě hleděla na vysoce postaveného důstojníka naproti sobě. Byl v jejím věku, vysoký, svalnatý, s blonďatými vlasy ostříhanými na krátko a šedýma očima. Byl docela atraktivní, ale takovým tím chladným způsobem. „Ale zatím to není vhodné.“ Všimla si jeho pohledu. „Je to příliš brzy. Nečekaná smrt mého muže Marca, však víte.“ Upřela na něj úpěnlivý pohled. Ten pohled ála „prosím ochraňuj mě“ se naučila od své rozverné matky Britty Bishopové, která přesně věděla, jak zacházet s opačným pohlavím. „Potřebuji čas. I tak bylo těžké najít tento termín. Děti, má práce pro Sertid. Jako generál ve vysoké funkci znáte život v Sillicon Valley a tu neustálou časovou tíseň velmi dobře.“

Frost se usmál a sáhl po sklenici s vínem. Sonya tak učinila také. Přiťukli si.

„Samozřejmě“, jeho úsměv zmizel. „Kdybyste zůstala u nás, mohl bych vám zajistit volný čas, který potřebujete. Měli bychom příležitost vyjít si častěji.“ Se sklenicí v ruce mávl kolem sebe.

Sonya musela uznat, že se jí luxus vyhlášené restaurace líbil. Přepychové a vkusné zařízení s exotickými květinami, svíčkami, drahým nádobím a krásné prostírání vytvářelo příjemnou atmosféru. K tomu skvělý servis, vybraná jídla a kvalitní vína. Milovala luxus. Která žena ne? I Sonya ho dokázala ocenit. Ve svém životě ho měla málo. Narodila se a vyrostla s Marcem na farmě v Lone County, Wisconsin. Byl vědcem tělem a duší, a během let jejich vztahu a manželství na schůzku v něčem takovém ani nepomyslel. Sonya mu musela často jídlo připomínat. Rychle upila vína, aby se soustředila na rozhovor.

„Generále Froste, nezůstala jsem u „vás“, protože jsem neměla žádný vliv na použití svých vynálezů.“

„Má milá paní Marschall, mohu vám říkat křestním jménem?“

Usmála se a natáhla po dezertní lžičce, aby si vychutnala mousse.

„Sonya, jestli narážíte na ty drony, tak bych vám chtěl připomenout, že se vaše pohonné systémy používají i v civilní letecké dopravě. Například u konvenčních motorů. Vaše práce slouží národní bezpečnosti. Měla byste být na to hrdá.“

Sonya upustila lžíci a ta cinkla o talíř. Otřásla se. „Generále, smrt nevinných civilistů, mužů, žen a dětí, v jejichž zemi se bohužel roztahují teroristi, nemá s naší ochranou nic společného. Nutná kolaterální škoda – bylo mi řečeno.“

Frost chtěl něco říct, ale Sonya ho nepustila ke slovu. „Já sama jsem matka a nadále se odmítám podílet na zabíjení nevinných lidí. Doufám, že si jednoho dne dokážu odpustit, že byla má práce takto zneužita.“ Když podepsala s armádou smlouvu, viděla jen šanci, jak uskutečnit své nápady. Samozřejmě k tomu přispěla i velkorysá mzda. Armáda prostě disponovala prostředky, se kterými mohla vyvíjet nové technologie. Po událostech s drony dala okamžitou odpověď. Bohužel se i Marc vzdal v té době z etických důvodů své dobře dotované práce a věnoval se výzkumu na vlastní pěst. Tím pádem chyběl rodině příjem, ale rozhodli se tak. Hladovět nebudou. Hlavní bylo, že jejich práce sloužila správným účelům. Poté měl její muž smrtelnou nehodu. Někdy byla Sonya ráda, že smutek, finanční starosti a eskapády jejích dětí ji tak zaměstnávaly, že neměla čas trápit se pocitem viny. Ale stala se opatrnější v tom, komu důvěřovala. Konečně jí to došlo. Frost ji nepozval jen proto, že byla atraktivní žena. Naštvala se. Naopak generál naproti ní na ni upíral chladný pohled.

„Bylo součástí smlouvy, že nakonec my určíme, na co se výsledky vaší práce použijí. Faktem je, má milá, že naše země je ohrožená a máme právo a povinnost se bránit.“

„To je vždycky ten hlavní argument! Ale co ta bída a utrpení, které tato ochrana přinese lidem? Je v tom nerovnováha.“ Sonya se snažila argumentovat klidně, ale nejraději by tomu zelenému mozku jednu ubalila. Nikdy tu lhostejnost, kterou viděla u mnoha, jedno jestli státních úředníků, vojáků nebo civilistů, nepochopí. Generál nebyl výjimkou. Sonya nechtěla nic jiného než se vrátit domů.

„Klauzule v mé smlouvě říká, že se můj pohon použije pro bojové účely pouze v nejnutnějším případě, a taková situace nenastala. Kromě toho jsem měla slib generálního štábu. Ale takhle je to vždycky, když se jedná o válku a profit.“ Uslyšela, jak se generál nadechl. Doslova mohla vidět, jak se snažil svou frustraci zakrýt úsměvem, který by nezahřál ani tučňáka.

„Moje milá Sonya, jste civilistka, brilantní vědkyně a v první linii žena, navíc velmi krásná.“ Vrhl na ni pohled, že se Sonya najednou cítila úplně nahá, i když měla na sobě zapnutou halenku až ke krku a sukni pod kolena, jedinou v její skromné garderobě. Tyto konzervativní věci nosila většinou na své vědecké přednášky.

„Krásné ženy by se neměly zabývat válkou a těžkými tématy, Sonya. Příliš nad tím přemýšlíte. Vraťte se k nám. S trojnásobným platem! Vaše talentované děti dostanou extra podmínky a vy všechno, co potřebujete, abyste mohla nerušeně pracovat. Vím o potížích, ve kterých jste se ocitli po smrti vašeho muže. Kromě toho budeme mít víc času, abychom se lépe poznali. Jste příliš mladá, než abyste zůstala sama.“

„Měla jsem pravdu“, pomyslela si Sonya naštvaně, „proto tady sedím s tou kostkou ledu. Proto mě už týdny otravoval s tímto setkáním. Proto jsem se ho chtěla po tomto večeru elegantně zbavit. Ale tu hru mohou hrát dva.“

„Generále Froste“, řekla. Jeho řeč ji inspirovala. „Velmi vám děkuji. Pravděpodobně mě ten krásný večer, luxusní restaurace a vaše společnost trochu zmátli. Víte, je to poprvé od Marcovy smrti, co jsem si vyšla ven. Stres, smutek, starosti, to všechno je někdy pro ženu příliš.“

Frost se přisunul blíž a uchopil ji za ruku.

„Slibte mi, že se zase uvidíme, Sonya.“ Jeho úsměv a pohled měly zřejmě působit cituplně. „Do té doby přemýšlejte o mé nabídce. Byla by škoda, kdyby váš život probíhal i nadále, řekněme komplikovaně nebo by mohl být ještě komplikovanější.“ Generál jí vtiskl na prsty vlhký polibek.

V autě si otřela ruce dezinfekčním ubrouskem a spočítala si prsty. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, jo, byly všechny. Sonya se několikrát zhluboka nadechla. Musela se uklidnit. Nejlépe s chipsy a zmrzlinou v jejím jednopokojovém apartmánu. K čertu s figurou, každopádně dnes večer.

Jedno bylo jasné: Od teď se bude muset generálovi vyhýbat jako moru. O jeho nabídce raději ani nepřemýšlela, protože to byla spíš výhrůžka. Děkovala Bohu za práci v Sertid. Tento malý neziskový institut byl jistotou, že bude její práce využita pro humanitární účely. Bohužel neplatili tak dobře jako armáda. Většina peněz padla na její lety za dětmi. Když se všichni uskrovní, tak to bude stačit. Přestěhování na farmu po Marcově smrti děti uvítaly. Hned po příjezdu zmizely do přestavěné stodoly, divoké směsi z dílny, laboratoře a skleníku.

„Marcu, tak mi chybíš“, pronesla Sonya hlasitě a nastartovala motor. „Proč se to všechno muselo stát.“