Cyclone - 6. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Polaris

Ukázalo se, že Tajfun s nimi nechce mluvit. Alespoň zpočátku ne. A tak místo toho, aby ho nechali čekat, nechal on čekat je. Frieda v malém obývacím pokoji tohoto konkrétního úkrytu neklidně poklepávala nohou a střídavě zhluboka dýchala a vůbec nedýchala. Pokud se Tajfun rozhodne, že tahle chyba je na ní – což jako vůdkyně byla –, ale pokud se rozhodne, že je to dost velká chyba, může se rozloučit se vším, o co se snažila od chvíle, kdy se k téhle jednotce přidala.

Nikdy jsem nechtěla být vůdcem. Byla jsem naprosto spokojená jako druhá po Twisterovi. Do téhle pozice mě dostal Tajfun.

Zanedlouho se však na ně přišel podívat Tajfun. Jeho výraz byl tvrdý, ale ne zamračený, jak Frieda očekávala. Část napětí jí opustila ramena, ale věděla, že by si neměla dovolit propadnout úplné pohodě. Tajfun chvíli hleděl mezi ní a Stewartem, než jim gestem naznačil, aby se posadili. Udělali to, Frieda seděla na kraji křesla pro případ, že by potřebovala vyskočit a Stewarta ochránit… Nebo mu zabránit, aby udělal nějakou hloupost.

„Tohle je pěkný nepořádek, co jste nadělali.“

Založila si ruce a neodpověděla. Nezněl rozzlobeně, což bylo dobré znamení. Stále však nepromluvila a čekala, až Tajfun vyřkne svůj rozsudek. Alfa se na ni, ani na Stewarta nepodíval, místo toho se se staženým obočím zadíval na vzdálenou zeď. Jestli to bylo proto, aby posoudil jejich trpělivost, nebo proto, aby si shromáždil myšlenky, nebyla si úplně jistá.

Nakonec však Tajfun zamrkal, zavrtěl hlavou a podíval se na Stewarta. „Máš docela štěstí. Zdá se, že poručík Duster má pro celou záležitost pochopení… zřejmě viděl pár věcí, které ho na chvíli přiměly přemýšlet o nelegitimitě naší organizace… Něco o tom, že Frieda je příliš dobrá na to, aby byla podřadným zločincem.“

Friedě zhořkly tváře při vědoucím pohledu, který na ni Tajfun v tu chvíli vyslal. Cože? Jen proto, že si nějaký policajt myslel, že není úplně zlá, to znamenalo, že se něco děje? Jako kdyby se stejně někdy zamilovala do někoho, jako je Prašivec Brad!

„Souhlasil, že svým nadřízeným nahlásí příběh, který je pro nás příznivý… A nebude mluvit ani o upírech, ani o měničích. Ne že bych mu to měl za zlé. Kdo by mu kdy věřil?“

Frieda se konečně uvolnila. Tak to bylo ono! S Dusterem nebudou žádné komplikace, což bylo víc, než čekala. Když to měla za sebou, znamenalo to, že Stewartovy činy mu nebudou vyčítány. Začala se usmívat, ale když Tajfunův pohled ztvrdl a upřel se na ni, znovu se napjala.

Kurva!

„Ty, nicméně… Myslel jsem, že víš víc než tohle. Jsi vůdce své posádky a jejich bezpečnost by pro tebe měla být prioritou číslo jedna. Tak mi řekni, proč jsi je nakonec zavedla přímo do pasti? Měla jsi vědět, že po tobě jdou policajti. Nejen to, ale i to, že upíři zjistili, kde budeš? To je nedbalá práce, Polaris. Nedbalá. Pro takovou neschopnost nemáme v Bratrstvu místo.“.

Trhla sebou. Samozřejmě že k ní mluvil její přezdívkou, jen když ji káral. Snažila se zachovat prázdnou tvář, když přikývla. Byla to její chyba. Kdyby měla informace, které měla mít, věděla by o policistech a upírech. Nevedla by své lidi do takové zjevné pasti.

Stewart se zamračil. Otevřel ústa, ale Frieda ho šťouchla loktem do boku, zavrtěla hlavou a vrhla na něj ostrý pohled. Hned jí pohled oplatil, ale znovu zavřel ústa. Pomalu si oddechla a pak se otočila zpátky k Tajfunovi.

„Hned tomu přijdu na kloub. Zjistím, jak ti policajti a upíři věděli, kde budeme a co budeme dělat.“

Tajfun zabručel v krku, pak si odfrkl a přikývl. „To bys měla.“

Poté rychle odešel a vzal Dustera s sebou. S úlevou si oddechla, jakmile si byla jistá, že je opravdu pryč. Svezla se na křesle a přejela si rukou po očích. To bylo blízko. Tajfun se na ně nezlobil, ale to neznamenalo, že jí to nebude mít za zlé. Což bylo jen dobře… možná by ho dokázala přesvědčit, aby pro posádku vytáhl jiného vůdce.

Jenže si nemyslela, že by jí mohl sekundovat někdo jiný než Twister, a ten se už nevrátí. Ne, když se jeho pozice rozšířila a on vystřelil v hodnostech nahoru.

Trvalo několik minut, když se Stewartem mlčky seděli, než promluvil. „Ten chlap by si měl vzít prášek na uklidnění.“

Frieda si instinktivně odfrkla. Nevzpomínala si, že by někdo předtím o Tajfunovi mluvil tímto způsobem. Když se podívala na Stewarta, viděla, že se mu obličej zkřivil do zamračeného výrazu. Část její duše se rozzářila nad starostlivostí, kterou vůči ní projevoval, ale při jeho slovech v ní vzrostla trocha úzkosti.

„Ale má pravdu.“

Trhl hlavou a ústa se mu zlostně pootevřela.

„Měla jsem být opatrnější. Jestli se policajti dozvěděli, co jsme měli v plánu udělat tentokrát, můžou zjistit, co budeme dělat příště. Nemluvě o nebezpečí, které představují upíři. Jsou čím dál odvážnější, aby na nás zaútočili za bílého dne. Určitě plánují něco velkého…“ Odmlčela se a pak zavrtěla hlavou. „Ale o to se musí postarat Tajfun.“

„Nemusel na tebe zaútočit tak, jak to udělal.“

„Zaútočit?“ Stewart přikývl, ale Frieda se zasmála. „To nebyl útok, Stewarte. To byla sotva rána jazykem. Viděla jsem už mnohem horší věci, co se týče Tajfuna. Nezdržuje se, když ti dá najevo, že jsi něco zvoral, ale tohle? Tohle byla sotva facka.“

„Naznačil, že tě za to vyhodí z Bratrstva. Není to tvoje vina, musí tam být nějaký únik informací nebo…“

Zvedla ruku. „Jestli tam nějaký únik je, je mým úkolem ho najít dřív, než unikne. Rozhodně dřív, než se dostaneme do takhle špatné situace.“

Zamračil se. Nevypadal přesvědčeně. Frieda obtočila svou ruku kolem jeho. Byla na něj mnohem přísnější než Tajfun, a přesto ho Tajfun rozčiloval víc. Cítila, že se usmívá, i když věděla, že na to není vhodná doba. Nemohla si pomoct. Byl to tak milý kluk.

„Tajfun mi jen připomněl, co už jsem věděla. Žádná újma, žádná křivda.“

Stewartův zachmuřený výraz se prohloubil. Složil ruce, což bylo obtížné, protože ho Frieda nepustila, a zaklonil hlavu. „To já jsem se vrhl doprostřed upírů. Ale o tom se ani nezmínil.“

„Zmínil.“ Frieda povytáhla obočí. „Řekl ti, že máš štěstí, že Duster souhlasil s tím, aby se věci vyprávěly po našem.“

„Tak kdy spadne druhá bota? To nebude všechno, co se stane… nebo ano?“

„Dovedu si představit, že ano. Tajfun není typ, který by nechával věci nevyřčené.“

Cítila, jak napětí pomalu opouští Stewartovo tělo. Uvolnil se proti ní a sklonil hlavu k jejímu rameni. Ten pohyb jí byl tak povědomý, že ho pohladila prsty po vlasech, než si náhle vzpomněla na tu noc v lese… Prudce se nadechla, jak jí tělem zavířilo horko. Možná to byla úleva z toho, že se Tajfun nezlobí… možná to byl adrenalin, který konečně vyprchal… možná to byly dlouho potlačované touhy, které už jen odmítaly být potlačeny. Ztěžka polkla. Kdyby to nechala zajít tak daleko, litovala by toho?

Už od lesa litovala, že tam nešla… věděla, že když neudělá krok, bude toho litovat… jenže se zdálo, že pokaždé, když se objevila nějaká možnost, ztuhla strachem z toho, co by mohlo být. Třeba nesplní očekávání. Možná by to příliš změnilo jejich vztah. Možná by bylo lepší, kdyby to zůstalo nevyřčené a nedořešené…

Byla tak zahalená do zmateného oparu touhy a nejistoty, že jí unikla jeho další slova. „Cože?“

„Řekl jsem, jestli se to pro tebe taky počítá? Nevyběhne sem zpátky a neřekne ti, že se rozhodl, že jsi mimo? Nevezme ti prostě všechno?“

„Ne,“ řekla pevně. „A jestli ti to pomůže, tak to neudělá ani tobě. Vím, jak moc to pro tebe znamená. A… když už o tom mluvíme… omlouvám se, že jsem na tebe předtím vybuchla. Neměla jsem tě nazývat idiotem. To, co jsi udělal, jsi udělal pro dobro Bratrstva. Riskoval jsi svůj život kvůli šanci, že se nám podaří přimět Dustera, aby se postavil na naši stranu. Takže ti děkuji. A omlouvám se za to, co jsem řekla.“

Naklonil hlavu, stále na jejím rameni, ale nyní v poloze, kdy mohla vidět jeho úšklebek. „Co je tohle? Polaris se omlouvá jednomu ze svých podřízených? Opatrně, mohl bych si začít myslet, že jsem výjimečný.“

Frieda do něj hravě strčila. „Chytráku.“

„Proč, můj zadek je velmi chytrý, děkuji.“ Mrkl na ni a odhrnul jí z tváře pramínek vlasů. „Tak to je asi konec naší první mise, co? Kromě toho, že jsem neuváženě ohrožoval svůj život a příliš se v krátkém čase proměnil, jak jsem si vedl?“

Frieda se nad ním chvíli zamyslela. Obvykle, když se k jejímu týmu přidávali nováčci, nedávala jim najevo, jak si vedou nebo jak si stojí v jejím žebříčku. A popravdě řečeno věděla, že skutečnost, že toho tolik věděla o tom, co od toho Stewart chce, ji předpojala, i když se snažila to nedat najevo.

Na druhou stranu se vždycky snažila poznat rekruty a jejich cíle. Pohladila ho po tváři a odtáhla se. „To ti neřeknu, Cyklone. Tajfun dostane mou zprávu po skončení zkušební doby. Nikdo se předtím nedozví, co mám na srdci. Rozumíš, kámo?“

„Kámo?“ Stewart se mírně zamračil. „Odkdy jsem ‚kámo‘? To je trest za to, že jsem tě neposlouchal?“

„Možná,“ poškádlila ho a protočila na něj oči. „Ale víš co? Mně se to líbí. Myslím, že ti začnu častěji říkat kámo. Skvěle to zní.“

„Friedo…“

„Neřeknu ti to.“ Pevně zavrtěla hlavou. „Tak, když už máš za sebou první misi, chci tě trochu lépe poznat. Dělám to tak se všemi nováčky, takže se nestyď.“ Slova, která říkala všem rekrutům, jí pomohla uklidnit se. V jádru ji stále pálilo horko, ale dokázala ho ignorovat. Tohle byl Stewart. Nehodlala se na něj vrhnout, zvlášť ne po tom, jak ho přiměla zchladit paty, když se poprvé proměnil. „Pověz mi něco o sobě. Proč ses přidal k Bratrstvu?“

Stewart na ni povytáhl obočí. „Ty víš proč.“

„Jen si ze mě dělej legraci.“

Stewart se zhluboka nadechl. Vypadal na pokraji odmítnutí, ale nakonec pokrčil rameny. „O Bratrstvu divokých vím už od dětství. Dozvěděl jsem se o nich, když jeden člen Bratrstva přišel a zachránil mě, Roxy a Andyho před upírem, který zabil naše rodiče. Od té doby jsem chtěl být jeho součástí. Andy si možná myslí, že je to proto, že chci být jako on, a to k tomu možná patří. Andy je nejlepší bratr, jakého jsem si mohl přát, a v mnoha ohledech mi byl spíš otcem. Ale ve skutečnosti je to spíš kvůli Roxy. Tolik se toho vzdala, aby mě a Andyho uživila a ubytovala. Víc, než dává najevo, já vím. Ale vím, že mi nedovolí, abych jí to oplatil, ne finančně. A kromě toho opravdu není nic, čím bych jí mohl splatit všechno, co mi dala. Ale jako člen Bratrstva… můžu bojovat s upíry. Můžu se pokusit zabránit tomu, aby si ostatní děti přešly tím, čím jsme si prošli my. Můžu udělat svět o něco bezpečnější, pro ni i pro své neteře a synovce.“

Tohle jí říkal víceméně od chvíle, kdy se seznámili, když se rozpovídal o tom, že je člověk, který se dívá zvenčí. Ne tak blízko, aby mohl něco skutečně změnit, ale ani ne tak daleko, aby byl mimo nebezpečí. A jako to často dělala v těch chvílích, kdy ho poslouchala a toužila mu pomoci, chytla ho za ruku. Stiskl ji a palcem jí jemně přejížděl po hřbetu ruky.

Pokožka jí mravenčila a ona se přistihla, že chce něco říct nebo udělat, cokoli, aby se rozptýlila od příjemných představ, které jí začaly kolovat v mozku.

„Už jsem ti někdy řekla, proč jsem se přidala k Bratrstvu?“

Stewart přikývl. „Ale můžeš mi to říct znovu.“

Zavrtěla hlavou a pohled jí potemněl, jak se jí vrátily vzpomínky. „Můj bratr byl členem. Přidal se kvůli slávě, vzrušení a penězům. Běžný život mu připadal příliš nudný, a tak přišel v naději, že si vyzkouší své schopnosti. No a hned mi řekl, že jsou tu upíři. Nevěřil, že by přede mnou měl nějaká tajemství, a dělal všechno pro to, aby mě ochránil. To znamenalo ujistit se, že vím, co mě v životě čeká.“

Jeho palec začal kroužit o něco výš, nad jejím zápěstím.

„Moje důvody, proč jsem se přidala, nejsou tak vznešené jako ty tvoje. Nebyla v tom ani ochrana lidí ani o odplata. Popravdě řečeno, přidala jsem se, protože mi to po jeho smrti přišlo jako jediná věc, kterou jsem mohla udělat.“ Zavrtěla hlavou a odfrkla si. „On byl taky idiot. Nechal se zabít, když se choval jako blbec. Ani to nebylo proti upírům. Možná by to bolelo míň, kdyby to tak bylo. Ale nakonec… byla to rutinní mise. Zemřel… na rutinní misi. Nikdo neměl zemřít. Vykrádali banku, takže tam hrozilo nebezpečí, ale ochranka ochotně ustoupila, pokud slíbili, že nikomu neublíží.“

Stewartovi se sevřely prsty. „A posmíval se strážnému, dokud se ten nezlomil.“

„Jo.“ Zavrtěla hlavou a odvrátila pohled. „Byla to jeho vlastní zatracená chyba. Po jeho smrti jsem na něj byla tak naštvaná. Ale chyběl mi. Tak jsem se rozhodla, že se k němu přidám. Myslela jsem si, že mi tak nějakým zvláštním způsobem zůstane nablízku. Nebo jsem to možná udělala proto, že jsem věděla, že kdyby neumřel, nikdy by mi to nedovolil. Bylo to příliš nebezpečné. Tak tady to máš. Přidala jsem se z nejistých důvodů. Ale našla jsem své místo mezi Bratrstvem. Boj s upíry s sebou nese určitý pocit zadostiučinění.“

„Nemluvě o tom, že můžeš běhat se všemi těmi pohlednými zmrdy,“ dodal Stewart nečekaně. „Vsadím se, že si můžeš vybírat.“

Friedě vyschlo v ústech, když se setkala s jeho pohledem a viděla v něm touhu. Ztěžka polkla. „No… to je dost pravda.“

„A tady je ještě jeden. Toho si můžeš vzít, nebo nechat být.“ Rychle se pohnul, jako by chtěl zabránit tomu, aby ztratil nervy. Chytil její tvář do dlaní a políbil ji, hluboce a vášnivě. Jejím tělem se rozhořela touha. Její nitro vzplálo, když si ho přitáhla blíž a zavřela oči, jak si užívala každý pocit, který jí vysílal do těla.