WP - 6. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

"Můžu ti něco přinést?" zeptá se Sawyer. "Něco, co bych mohla udělat?"

 

Kromě toho, že bys oživila mámu a našla Liama... ne.

 

Zírám do stropu. "Ne."

 

"Co kdybys mě nechala, abych tě nalíčila?" navrhne. "Nebo ti znovu nalakovala nehty?"

 

Vzhledem k tomu, jak pořád vytahuje líčení a nehty, si začínám myslet, že jsem na tyhle věci musela být hodně vysazená.

 

"Ne, díky." Otočím hlavu a podívám se na ni. "Sawyer?"

 

"Jo?"

 

"Kde je Liam?"

 

Už je to týden, co jsem zjistila, že je naživu, ale po mém bratrovi stále není ani stopy.

 

Svět bez něj mi připadá chladný a osamělý.

 

Jako by někdo vypnul slunce.

 

Zamračí se. "Já -"

 

Cokoli chtěla říct, zmizí, když do místnosti vejde Cole.

 

"Ahoj." Gestem ukáže na papírový sáček s mastnými skvrnami, který drží v ruce. "Přinesl jsem ti hamburger a hranolky." Usměje se. "Žádné okurky."

 

"Ne, díky."

 

Zavřu oči a tiše si přeju, aby mě všichni nechali na pokoji.

 

"Co se děje?"

 

"Chybí jí Liam," řekne mu Sawyer.

 

Víc než chybí.

 

Mám pocit, že jsem ztratila podstatnou část sebe sama.

 

"Jsem vážně unavená," vyhrknu a doufám, že pochopí narážku.

 

"Necháme tě trochu vyspat." Sawyer mi stiskne ruku. "Kdybys něco potřebovala, dej nám vědět."

 

Potřebuju Liama.

 

***

 

Minulost…

 

"M-m-myslíš si, že máma o-o-odešla do nebe?" Liam zašeptá do tmy.

 

Zadívám se na bratrovu zastíněnou tvář. "Samozřejmě, že šla do nebe. Proč by sis myslel něco jiného?"

 

Je to už skoro šest měsíců, co naše máma zemřela, a bolest není o nic lepší.

 

Někdy to bolí tak moc, že nutím Liama spát u mě v ložnici.

 

Aby zahnal noční můry.

 

"Drew Harrison," řekne mi Liam věcně. "Ř-ř-řekl, že když n-n-někdo s-s-spáchá s-s-sebevraždu, půjde do pekla."

 

"Drew Harrison je idiot." Snížím hlas do šepotu, aby mě slyšel jen on. "Kromě toho máma nespáchala sebevraždu."

 

Liam svraští obočí. "Ano, o-o-ona-"

 

"Ne, nespáchala," namítnu a rozsvítím malou lampičku na nočním stolku. "Ona ten den nechtěla zemřít. Chtěla jen, aby ta bolest skončila. To je velký rozdíl."

 

Muselo to tak být.

 

Otočí se na matraci a zadívá se na strop mé ložnice. "Jo, asi máš p-p-pravdu." Těžce vydechne. "Bianco?"

 

"Jo?"

 

"Kdo si myslíš, že je Mark?"

 

Srdce se mi sevře. "Nemám tušení."

 

A nejsem si jistá, jestli to chci vědět.

 

"Ř-ř-řekla, že ho miluje," zašeptá Liam.

 

"No a."

 

Máma byla dobrý člověk. Měla ráda spoustu lidí.

 

Podívá se na mě ostře. "A c-c-co táta?"

 

"Co s ním?"

 

Netuším, na co naráží.

 

Čelo se mu svraští. "C-c-co když táta n-n-nebyl jediný m-m-muž, kterého m-m-máma milovala?"

 

Vztek mi v krku zhoustne tak, že mě to prakticky zadusí.

 

Než se stihnu zastavit, vrazím mu pěstí do paže. "Táta je její manžel, osle."

 

"Au," vykřikne Liam. "T-t-to bolí."

 

Znovu ho udeřím. Tentokrát silněji. "Vezmi to zpátky."

 

"Ne." Zamračí se a vstane z postele. "Ch-ch-chci ř-ř-říct tátovi p-p-pravdu."

 

V žaludku se mi sevře uzel strachu. "Slíbil jsi to."

 

Oči se mu zakalí slzami. "A m-m-máma vždycky slibovala, ž-ž-že nás bude m-m-milovat." Vrazí si pěst do hrudi. "Ale opustila nás. P-p-pokusila se nás z-z-zab-“

 

Než to dořekne, zakryju mu rukou ústa.

 

"Byla nemocná, Liame. Takovou nemocí, kterou lidé nevidí, protože ji měla v mozku."

 

Od té nehody zkoumám všechno možné.

 

Snažím se zjistit, co jí bylo.

 

Proč měla pocit, že odejít je jediná možnost.

 

Teď tomu moc nerozumím, ale něco bylo s máminou myslí špatně.

 

Nefungovala tak, jak by měla, a byla z toho hodně smutná.

 

Tak smutná, že ji nic nemohlo udělat šťastnou.

 

Dokonce ani její vlastní děti.

 

"Možná jsem t-t-taky n-n-nemocný." Podívá se dolů na podlahu. "N-n-někdy přemýšlím o tom, že o-o-odejdu jako o-o-ona."

 

Srdce mi sevře klubko bolesti a vše se stočí do spirály.

 

Nemůže.

 

Liam je jediný, kdo tomu rozumí.

 

Začnu se třást, jak mi po tvářích stékají slzy. "To nemůžeš myslet vážně."

 

V Liamových očích se mihne smutek, ale neřekne ani slovo.

 

Ne. Tohle nemůže udělat.

 

Je to můj nejoblíbenější člověk.

 

"Nemůžeš mě opustit," řeknu přidušeně a můj hlas zní jako rozbité sklo. "Nemůžeš. Jsi můj nejoblíbenější- “

 

Jedním rázem mě obejme kolem ramen a pevně mě obejme.

 

"Já vím. B-b-byl jsem h-h-hloupý. Omlouvám se."

 

To nestačí.

 

"Slib mi to," zasyčím a zvedám malíček. " Slib mi, že zůstaneš se mnou. Bez ohledu na to, jak moc to bude zlé nebo jak moc to bude bolet.“

 

Potřebuju, aby mi přísahal, že v tom jedeme spolu. Navždy.

 

Naplní mě úleva, když spojí svůj malíček s mým. "Slibuju."