TP - 44. kapitola

Překlad: Marky

Kor.: Evička

Camila

UPLYNULO VÍCE NEŽ čtyřicet osm hodin a o Warrenovi jsem slyšela jen jednou. Ujistil mě, že je v pořádku, že má věci, o které se musí postarat, že ho smrt jeho otce přiměla některé věci přehodnotit, a slíbil, že mi zavolá, až bude mít nějaké věci vyřešené. Řekl všechna ta správná slova, abych se přestala bát, ale znala jsem ho. Slyšela jsem bolest v jeho hlase. Slyšela jsem zamračení a smutek a mě se stáhl žaludek. Toho rána, když jsem šla po chodníku, jsem vyhledávala lety do Manchesteru.

„Do prdele,“ řekla jsem nahlas, když jsem se podívala na cenu.

„Dlouho jsi tu nebyla, Rubia.“

Zvedla jsem hlavu a podívala se na Pedra z obchodu na rohu. Usmála jsem se. „Já vím. Byla jsem zaneprázdněna. Tento týden ale přijdu. Dochází mi mléko.“

„Vrátil se tvůj přítel do Evropy?“

„Ano. Právě jsem hledala lety,“ řekla jsem s povzdechem a odložila telefon.

„A?“

„A jsou pekelně drahé. Musela bych prodat alespoň své ledviny.“

Pedro se zasmál a oči se mu rozzářily. „Jo, hlavně neprodávej svá játra.“

„Uvidíme se později,“ zavolala jsem a stále se usmívala, když jsem sestupovala po schodech k vlaku.

S něčím, co muselo být čiré štěstí, se dveře otevřely, jakmile jsem vystoupila na plošinu. Zrychlila jsem tempo a stihla to právě včas a dokonce jsem si našla místo hned u dveří. Zavřela jsem oči a s úlevou vydechla. Vždy jsem mohla požádat o prodloužení splátky na nájmu. Nebo jeden měsíc nezaplatit celou částku, kterou jsem poslala na zaplacení svých studentských půjček. V hlavě jsem si vše počítala, když do mě šťouchla osoba vedle mě.

„Jste to Vy?“ zeptal se.

Můj pohled padl na starého muže vedle mě. Střelila jsem po něm pohledem, o kterém jsem doufala, že křičí, nech mě sakra na pokoji. Teď ti nemůžu dát peníze, protože se snažím spočítat každý cent, abych zjistila, jestli si můžu dovolit výlet za svým přítelem. Jen se na mě díval, přikývl a ještě jednou se zeptal: „Jste to Vy?“

Sledovala jsem směr jeho pokývnutí, oči se mi rozšířily, když jsem nahoře viděla zbrusu nové reklamy. Chytila jsem madlo a udělala krok vzad, přičemž jsem narazila do zavřených dveří za sebou. Jistě, byla jsem to já. Přesněji řečeno, byli jsme to my. Obrázek, který jsme pořídili na koktejlovém večírku, a vedle něj slova: „Láska nutí lidi dělat otřepané věci.“

Dech se mi zadrhl v krku. „Ó můj Bože.“

Vedle toho byl obrázek jedné z reklam, které jsem viděla v Manchesteru, se slovy: „Jen pro Camilu“. Začala jsem se smát a vytáhla mobil, abych si to vyfotila. Vstala jsem a prošla celou délku vlaku a ujistila se, že je všechny zdokumentuji. Další na černém pozadí s bílým písmem s nápisem: „Kvůli Tobě jsem všechno odsunul stranou.“

Právě ten mě přiměl zastavit přímo uprostřed vlaku. Mohla jsem na to jen zírat. Cítila jsem, jak mi na hrudi a v očích narůstají emoce, a vlak naštěstí se skřípěním zastavil, díky čemuž jsem sebou škubla a narazila do dámy vedle mě. Rychle jsem se omluvila a na zastávce vystoupila. Jakmile jsem vystoupila, upoutal mou pozornost billboard na zdi přede mnou, který do této chvíle vlastnily manželky v domácnosti. Byl to obrázek fotbalového míče a slova: „Toto není můj život. Tím jsi Ty.“

Zastavila jsem, ruce mi ochable spadly k bokům. Než jsem zkontrolovala mobil, utřela jsem si další slzy. Stále žádný signál. Rozhlédla jsem se a neviděla žádné známé tváře, a tak jsem vyšla schody po dvou na povrch, abych hledala signál.

Jakmile jsem dorazila na odpočívadlo, Warren stál nahoře. Srdce mi spadlo tak silně do žaludku, až jsem myslela, že ztratím rovnováhu. Spadla mi pusa a podařilo se mi tak akorát zalapat po dechu. Na sobě měl modré basketbalové šortky, tričko Yankees, ovinuté levé koleno a před sebou jedinou berli. Vlasy měl úhledně sčesané, a přestože se neusmíval, jeho oči byly plné pobavení, když se na mě díval. Jakmile se můj mozek konečně vrátil zpět a já si uvědomila, že opravdu stojí přede mnou, rozběhla jsem se k němu, objala ho a zabořila mu tvář do krku, když se naklonil, objal mě a přitiskl k sobě. Znovu jsem začala plakat.

„Je mi to tak líto, že jsem tam nebyla. Nevěděla jsem, co mám dělat sama se sebou. Hledala jsem lety, než jsem nastoupila do vlaku,“ řekla jsem proti němu. Jemně mě pohladil po zádech a pevněji mě objal. Když jsem se sebrala, odtáhla jsem se od něj. Přitáhl obě ruce k mé tváři a palci mi setřel slzy.

„Hej, mám tě.“

„Viděla jsem tvé… oznámení,“ řekla jsem s úsměvem. Zvedla jsem své ruce k jeho, které byly stále na mé tváři, a pohybovala jsem jimi jednu po druhé, abych políbila jeho dlaně.

„Není to pro tebe moc banální?“

Bojovala jsem se smíchem. „To zrovna.“

„To zrovna,“ řekl s úsměvem a očima plnými škodolibosti. „Měla jsi vidět naši druhou fotku, kterou jsem tam chtěl dát.“

Tváře mi zalilo teplo. Hravě jsem ho plácla do ruky, když se začal smát.

„Myslel jsem, že ti to bude vadit,“ řekl a pátral v mých očích, když spustil ruce z mého obličeje.

Nemohla jsem se přestat usmívat. „Není to tak, že bys mě na jedné z nich žádal o ruku.“

Hlasitě se zasmál, hodil hlavu dozadu a přitáhl si mě do dalšího objetí. Začal jít a vedl mě pryč z místa, kde jsme stáli.

„Potřebuješ k chůzi berle?“ Zeptala jsem se. Ztěžka vydechl a chytil berli v druhé ruce.

„Vlastně ne, ale doktor chce, abych ji nezatěžoval,“ řekl, zastavil se a postavil se ke stěně McDonalds. Udělala jsem to samé a podíval se na něj.

„Ale nejsi zraněný?“

Usmál se. „Budu v pořádku.“

„Warrene, v tom rozhovoru,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi vrací slzy. Na okamžik jsem od něj odtrhla pohled. „Na té konferenci…“

„Viděla jsi to?“

Přikývla jsem.

Otočil své tělo k mému a pohladil mě po tváři, dívajíc se na mě se zbožňujícím výrazem v očích. „Hraju celý svůj život a nikdy jsem nebyl tak mimo hru, jako včera. Moje hlava v tom nebyla, moje emoce v tom nebyly, moje koncentrace byla na hovno…“

Znovu mě začalo bolet na hrudi. „Kvůli mně.“

„Možná,“ řekl.

„Proč nejsi kvůli tomu naštvaný?“ Řekla jsem. „Fotbal je tvůj život. Pokazím důležitou část tvého života.“

Jeho pohled pátral v mém. Druhou rukou zvedl berlu a namířil jí nahoru, na místo na druhé straně chodníku, kde byla nad černým pozadím vyvěšena souprava metra s nápisem: „Vezmeš si mě?“ bílými písmeny. Zalapala jsem po dechu s očima dokořán. Moje oči se znovu setkaly s jeho.

„Ty jsi můj život, Camilo. Ty. Miluji fotbal. Miluji své fanoušky. Miluji běhání po tom hřišti každý den, ale nic z toho nic neznamená, když si to nemůžu užít s tebou. A nic nemiluji víc než tebe.“

Spustil ruku, sáhl do kapsy, vytáhl prsten a nabídl mi ho. Moje ústa byla stále otevřená a po tvářích mi stékaly slzy, když jsem k němu vzhlédla.

„Dávám si pauzu, abych s tebou mohl trávit čas, a není jinde místa, kde bych byl raději.“

Zavrtěla jsem hlavou a po tvářích mi stékaly slzy. „Budeš toho litovat. Budeš se nudit a začneš mě nenávidět.“

„Ne, zlato,“ řekl. Znovu jsem zavrtěla hlavou. Objal mě paží a přitáhl si mě na hruď. „Není tu nic. Absolutně nic, co bych dělal raději, než trávil dny s tebou.“

„Co se stane, když se rozhodneš, že se chceš vrátit a příští týden hrát?“

„Tak s tím se můžeme vypořádat,“ řekl mi do vlasů.

„Co když budeš čekat moc dlouho a nevezmou tě ​​zpátky, protože jsi moc starý a tvoje kolena jsou na sračku?“

Podíval se na mě se směsí pobavení a uraženosti ve tváři. „No, myslím, že si budu muset najít práci ve Winsoru.“

To mě rozesmálo. Zakřenil se. „Ale -“

„V tom se mnou nebojuj, Rocky,“ zašeptal, přiblížil se a přitiskl své rty na moje v jemném, cudném polibku. „Vezmi si mě.“

„Ano,“ podařilo se mi nakonec říct s chvějícími se rty. „Ano. Samozřejmě že ano.“

Jeho úsměv byl tak široký, že jsem si přála, abych řekla ano, jakmile jsem ho zahlédla, jak na mě čeká na ulici. Navlékl mi prsten na prst – byl trochu moc velký.

„Kurva. Věděl jsem, že nemám Vanesse věřit.“

„Řekl jsi to Vanesse?“ Zakřičela jsem.

Zasmál se, znovu zvedl berli a ukázal na druhou stranu ulice. Zamračila jsem se a posunula, abych viděla, na co teď ukazuje, a spatřila jeho černé SUV, Antoina stojícího s telefonem namířeným na nás a svou sestru vedle něj, která dělala totéž. I odsud jsem věděla, že taky plakala. Moje máma byla vedle ní a dělala to samé a také plakala. Můj táta byl vedle nich a také plakal. Můj bratr tam jen stál a usmíval se, stejně jako Charlie. Adam vítězně zvedl paže. Hlasitě jsem se zasmála a podívala se zpět na Warrena.

„Moc tě miluji.“

„Ne tak moc, jako já miluji Tebe,“ řekl a znovu mě políbil.