TP - 43. kapitola

Překlad: Marky

Kor.: Evička

Camila

WARREN BYL PRYČ UŽ týden a s každým dalším dnem mi chyběl víc. Mluvili jsme každý den někdy dvakrát denně ve směšných hodinách kvůli časovému rozdílu, ale pokaždé, když jsem slyšela jeho hlas, zapomněla jsem na čas. Srdce mi říká, že jsem mu odpustila ještě předtím, než jsem ho viděla na pohřbu jeho otce, ale po tom dni mi to připadalo jako malichernost, čeho se držet. Ano, něco přede mnou tajil, ale choval se ke mně tak, jak jsem si vysnila, že se mnou bude zacházeno. Tu noc, po náročném dni ve Winsoru, mi zavolal na FaceTime, zatímco jsem si připravovala večeři, stejně jako většinu dní kolem páté hodiny. Přiložila jsem telefon ke kuchařce v kuchyni, zatímco jsem restovala.

„Kéž bych byl u tebe,“ řekl.

Ohlédla jsem se přes rameno a usmála se na obrazovku. „To si přeju také.“

„Děláš kuře nebo krevety?“

„Krevety.“

„Opravdu bych si přál tam být.“

Přikryla jsem wok a vrátila se k telefonu, opřela se lokty o stůl a dívala jsem se na něj. „Mrzí mě, žes prohrál hru.“

„Dívala ses?“

Přikývla jsem.

„Nudila ses?“

Usmála jsem se. „Překvapivě ne. Charlie mě trochu provedl tím, co jsme sledovali. Pořád se mě ptal, jestli vím, co uděláš s Barcelonou.“

„Co jsi mu řekla?“

„Že to nevím.“ Odmlčela jsem se, pátrajíc v jeho očích. „Dokonce si nemyslím, že to víš ty.“

Zazubil se, založil si paži za hlavu a opřel se zpátky do polštáře, když si přiložil telefon na obličej. Moje oči sklouzly k jeho holé hrudi. Povzdechla jsem si.

„Přeji si být u tebe.“

Jeho oči potemněly. „Ani nevíš, jak moc bych si přál, abys tu byla.“

Odstrčila jsem lokty a otočila se zpět ke sporáku, vypnula ho a odkryla wok, abych mohla podávat jídlo. Uvelebila jsem se na barové židli a čekala, až vychladne, zatímco jsem se na něj dívala, oči se mu stále zavíraly a nenáviděla jsem, že mezi námi je takový časový rozdíl.

„Měl bys jít spát,“ řekla jsem.

Otevřel oči. „Ne, ne. Jsem vzhůru.“

„Zítra tě čeká další dlouhý den.“

Povzdechl si a přikývl. „Přestěhovala by ses za mnou? Vím, že se ti nelíbí tento životní styl a vím, že tě některé manželky naštvaly, ale kdybych přijal dohodu v Barceloně, byli bychom blízko mé rodiny. Můžeme bydlet, kde chceš, ve městě, na venkově.“

Srdce mi poskočilo. Odstrčila jsem talíř stranou. „To je –“

„Vím. Je to velká změna. Vím, že se bojíš, že přijdeš o život a o všechno, na čem jsi pracovala, ale můžeš dělat to, co teď děláš tady. Je tady tolik dětí, kterým by tvé parky prospěly.“ Odmlčel se a vydechl. „Nebyla bys sama. Ujistil bych se, že se nebudeš cítit sama.“

Skutečnost, že o tom tak důkladně přemýšlel, mě zahřála u srdce a trochu ho zlomila. Nechtěla jsem nic jiného, než být s ním, ale být s ním znamenalo nechat všechno za sebou. Svou sestru, své rodiče, bratra, Charlieho, sousedy.

„Warrene,“ zašeptala jsem a rychle zamrkala. „Potřebuji čas. Už jsem ti dala důvody, proč se nemůžu jen tak zvednout a přestěhovat.“

„Na pár let?“ zeptal se s prosebnýma očima.

„Tobě je vážně nemožné říct ne.“ Povzdechla jsem si s úsměvem. Zasmál se. „Ale přesto potřebuji ještě nějaký čas.“

„Jak dlouho?“

Pokrčila jsem rameny. „Několik měsíců?“

Znovu zívl. „S tím můžu pracovat.“

 ***

„Hej, přijdeš se dnes podívat na zápas?“

Zasmála jsem se. Charlieho nový oblíbený koníček bylo donutit mě vynechat práci, abych se mohla poflakovat uprostřed odpoledne u baru a dívat se s ním na fotbal. I když jsem si užívala vynechání části pracovního dne, byla jsem si docela jistá, že Nancy začíná chápat, co dělám, když jsem si brala ty dlouhé přestávky na oběd.

„Nejsem si jistá. Musím odnést nějaké papíry do Winsoru.“

„Je to jeden den,“ řekl.

„To jsme říkali včera.“

„Ještě jeden den. Dám ti najíst a dám ti alkohol. Co víc si můžeš přát?“

„Fajn. Přijdu však později.“

„Je to devadesátiminutový zápas. O kolik později přijdeš?“

Protočila jsem očima. „Je to devadesátiminutový zápas, a i když se tam dostanu s osmdesátiminutovým zpožděním, je pravděpodobné, že o nic nepřijdu.“

Zasmál se. „Tvůj zasranej přítel ti pořád do kamery říká sračky. Už mě nebaví nahrávat ty sračky a ukazovat ti záznamy, abys mohla předstírat, žes to viděla naživo. Až zavolá příště, řeknu mu to.“

Oči se mi rozšířily. „To bys neudělal.“

„Zkus mě.“

„Fajn. Přijdu jen o pět minut později, protože je tak důležité, abych tu byla celý zápas.“

Vrátila jsem se z Brooklynu a patnáct minut po začátku hry jsem byla v Charlieho baru. Když jsem si sedla k baru, podívala jsem se na obrazovku.

„Je to 0:0. Ostuda.“

Charlie se zasmál. „Tvůj přítel si ale zahrává.“

Usmála jsem se a natáhla se pro pivo, které mi podával. „Není to Barcelona?“

„Jo, chceš se podělit o nějaké interní informace?“ zeptal se Charlie, opřel se o bar a podíval se na televizi. „Protože toužím po tom se to dozvědět.“

„Ne,“ řekla jsem a napila se piva. „Kdybys byl na jeho místě, zůstal bys nebo šel?“

Charlie se ke mně otočil a pokrčil rameny. „Barcelona má lepší tým. Jsou tam všichni tvůrci hry, ale Manchester je jako Yankees. Řekněme, že Mets mají všechny tvé oblíbené hráče. Jeter –“

„To by se nikdy nestalo,“ řekla jsem, přerušujíc ho. Zasmál se.

„Předstírejme. Jeter, Robinson Canó, Yasiel Puig, Clayton Kershaw jsou všichni v Mets a ty hraješ za Yankees, a přestože je to dobrý tým s potenciálem a tys vyrostla v jejich zbožňování –“

„On vyrostl v zbožňování Barcelony,“ řekla jsem a dala si další doušek piva.

Charlie zvedl obočí. „No sakra.“

Pokrčila jsem rameny a podívala se zpět na obrazovku. Usmála jsem se, když jsem ho spatřila. „Ve fotbalové uniformě vypadá opravdu dobře.“

Charlie se zasmál. „To říkala i tvoje sestra, když tu včera byla.“

„Samozřejmě, že ano,“ řekla jsem s úsměvem. „Říkala také, že by Adam v jednom vypadal dobře? Protože to dělá ráda.“

„To neřekla a nemyslím si, že by Adam věděl, co má kurva dělat, kdyby mu míč přistál u nohy.“

„Pravděpodobně by ho zvedl a ohodil ho rukama,“ řekla jsem. Oba jsme se zasmáli. Trhla jsem sebou, když jsem viděla Warrena vyskočit, dostat kopanec do holeně a přistát na boku. „Člověk by si myslel, že tento sport bude méně příšerný než americký fotbal, ale je to stejně zpackané.“

„Zeptala ses někdy Warrena, jestli sebou praštil o trávu jen proto, aby si odpočinul?“

„Ne, ale slyšela jsem to říkat jednoho z jeho spoluhráčů. Myslela jsem, že si dělá legraci,“ řekla jsem a sledovala, jak Warren vstal, aby si stěžoval rozhodčímu. „Ale začínám si myslet, že na tom něco bude.“

Pořád jsme sledovali hru. Oči jsem měla přilepené k Warrenovi, zatímco si razil cestu po hřišti s míčem u nohou. Proplétal se kolem soupeřů s takovou dovedností, že jsem se vyhýbala mrkání, abych se ujistila, že mi nic z toho neunikne. Byl přímo před brankou. Charlie začal pod vousy zpívat War Zone. War Zone. Chytila jsem se baru oběma rukama a zatajila dech, když jsem ho sledovala. Míč měl pod pravou nohou.

„Proč tam jen tak stojí?“ vykřikla jsem a vyskočila ze stoličky, zatímco jsem se dívala.

„To on tak dělá.“

„Ale proč?“ Řekla jsem. Znělo to spíš jako kňučení.

„Abychom vytvořili humbuk,“ řekl Charlie. „Nevím zatraceně, ale moje úzkost pokaždé přeroste přes střechu, i když vím, že z hovna uplete bič.“

Srdce se mi sevřelo v krku. Vydala jsem přidušený výkřik a stále se držela okraje baru. „Ježíšikriste, Warrene. Kopni do toho zkurveného míče!“

Naklonil tvář a usmál se. Byl to pomalý, svůdný úsměv, který jsem poznala. Srdce mi bušilo rychleji. Potom kopl do míče, jeho noha se rozhoupala, jeho tělo se pohybem zvedlo, a právě když odkopl balón, v tu stejnou chvíli přiběhl soupeř a pokusil se ho odkopnout, ale minul a místo toho ho kopl, čímž poslal Warrena přímo k zemi.

„Gooooooooooooooooool!“ křičeli všichni nepřetržitě.

Charlie s křikem vyskočil. S křikem jsem vyskočila i já. Ale jakmile se náš adrenalin rozdmýchal, pohlédli jsme na obrazovku a uvědomili si, že Warren je stále na zemi a svírá si koleno.

„Ach můj Bože,“ řekla jsem, dávajíc si ruku na ústa. „Myslíš si…“

Charlie zavrtěl hlavou.

Srdce mi stále bušilo. O jeho stavu komentátoři spekulovali. Zdravotníci přiběhli na hřiště a zvedli ho na nosítka. Vytáhla jsem telefon a začala volat, i když jsem věděla, že mi to nezvedne.

„Do prdele,“ řekla jsem. „Do prdele. Do prdele. Do prdele.“

Zavolala jsem Miriam. Odpověděla po druhém zazvonění. „Jsi na hřišti?“ zeptala jsem se a dívala se na obrazovku, zatímco mi slzy zatemnily zrak.

„Ne, právě jsem viděla, co se stalo,“ řekla. „Sergio tam je. Brzy se ozveme.“

„Ach můj Bože,“ zašeptala jsem.

„Bude to v pohodě,“ řekla. „Bude to v pohodě. Zavolám ti, jakmile něco zjistím.“

Rychle jsem zamrkala, přikývla, i když mě neviděla, poděkovala a zavěsila. Byl to pocit bezmoci? Hra pokračovala a skončila jedna nula. Manchester vyhrál. Sledovala jsem, jak Warrenovi spoluhráči mluvili po zápase, a přáli mu všechno dobré, než se kamery dostaly ke komentátorům, kteří spekulovali, jaké by mohl mít zranění. Museli ten klip přehrát dvacetkrát a pokaždé jsem plakala víc.

„Co jim tak dlouho trvá, že nevolají zpátky?“ Řekla jsem.

Charlie obešel bar a položil mi ruku na rameno. „Zavolají. Bude v pořádku. Tohle se děje pořád.“

„Musím jít,“ řekla jsem, když do baru začali chodit návštěvníci. Vzala jsem si tašku a telefon.

„Zavolej mi, až se dozvíš novinky,“ zavolal Charlie, když jsem vycházela ze dveří.

Už po sté jsem přešla po bytě, když tam přišla Vanessa. Objala mě kolem ramen a zeptala se, jestli jsem něco slyšela.

„Ještě ne.“

Sedla jsem si na pohovku, zatímco se prohrabávala mou kuchyní a otevřela láhev vína. Vrátila se a podala mi sklenici, než se usadila vedle mě. Telefon mi zabzučel vedle mě, vyskočila jsem, odložila sklenici a odpověděla na neznámé číslo.

„Camilo, tady Sergio.“

Mé srdce přestalo bít. „Je v pořádku?“

„Bude v pohodě. Právě teď pořádá živou konferenci.“

Vzala jsem dálkový ovladač a začala přepínat na sportovní kanály, nasávajíc dech, když jsem viděla Warrena kráčet, i když trochu kulhal. S úlevou jsem si povzdechla. Stál tam bez pomoci, což znamenalo, že si pravděpodobně nic nenatrhl.

„Koukáš se?“ zeptal se Sergio.

Přikývla jsem a pak si uvědomila, že mě nevidí. „Ano. Díky Bohu, že může chodit.“

„Za pár dní by měl být venku na hřišti,“ řekl Sergio. „Za předpokladu, že je to jen pohmožděné koleno, jak to vypadá.“

Také vydechl úlevně, ale zůstal se mnou na telefonu, zatímco jsem se dívala, a slyšela chaos na jeho straně. Byla jsem si jistá, že zadržuje dech, stejně jako já, a čekala na zprávy ohledně jeho kolene. Warren vzhlédl k prvnímu reportérovi, který byl mimo kameru. Místností se ozval mužský hlas.

„Jak je na tom Vaše koleno?“

„Už mi bylo líp, ale bude to dobré.“

„Kolik her budete muset vynechat?“

„Zdrží to Vaše rozhodnutí ohledně Barcelony?“

„Zůstanete v Manchesteru navždy?“

Všechny otázky na něj padly najednou. Warren se zasmál a usmál se tím okouzlujícím, ale odměřeným úsměvem, který dovedl k dokonalosti.

„Jeden po druhém,“ řekl a zhluboka se nadechl. „Moje koleno je jen část důvodu, proč jsem právě tady. Chtěl jsem, abyste slyšeli ode mě, že si dávám pauzu od fotbalu.“

„O čem to mluví?“ řekla Vanessa vedle mě.

„O čem to mluví?“ Řekla jsem Sergiovi do telefonu.

„O čem to kurva mluví?“ zamumlal Sergio do telefonu. „Musím jít.“

Když Sergio ukončil hovor, položila jsem telefon a dál zírala na televizi s otevřenou pusou.

„Jak už jsem řekl, moje koleno bude v pořádku. Potřebuje led a trochu odpočinku, nic jsem si nenatrhnul ani nerozbil.“ Odmlčel se, jeho oči našly kameru, dívaly se do ní, na nás. Na mě. „Fotbal hraji tak dlouho, jak si pamatuji. Nepamatuji si, kdy jsem si od toho dal pauzu. Nepamatuji si dobu, kdy jsem chtěl. Ale pokud tento incident naznačuje, kde mám právě teď hlavu, myslím, že je bezpečné říci, že ji potřebuji.“

„Ale co bude s týmem?“

„Co na Vaše rozhodnutí říká manažer vašeho klubu Josef?“

„Co si o tom myslí Vaši spoluhráči?“

Warren udělal pohyb rukama a řekl davu, aby se zklidnil. Když všichni přestali mluvit a jediné, co jste slyšeli, byly cvakání fotoaparátů, začal znovu mluvit.

„Chápu, že je to těžké přijmout, ale pevně věřím, že vaše hlava by měla být vždy ve hře a moje prostě není,“ řekl. Tvář měl vážnou, stejně tak vypadal, když seděl sám na otcově pohřbu a pozoroval rakev sjíždět do země. Jako by tato zpráva byla stejně obtížná jako tamta.

„Nemohu dýchat,“ zašeptala jsem a položila si ruku na srdce.

„On končí?“ zašeptala moje sestra vedle mě.

„Poprvé v životě dávám na první místo něco jiného než fotbal a doufám, že mé rozhodnutí budete respektovat a přijmete ho stejně jako můj klub,“ řekl a vstal.

Vyšel z místnosti a zmizel vzadu, zatímco reportéři začali mezi sebou mluvit. Kamera zachytila ​​tři komentátory ESPN, kteří vypadali stejně šokovaně, jako jsem se cítila já.

„To bylo neočekávané,“ řekl jeden a zasmál se.

„Myslím…“ Další zavrtěl hlavou. „Jsem v prdeli. Byl jsem ohromen, když Messi oznámil, že už nebude hrát za Argentinu, ale Silva?…. Jsem ohromen.“

Třetí měl stále otevřená ústa. Zajímalo mě, jestli to není něco, co se nenaučil na žurnalistické škole. Vzpamatovali se a začali si povídat o mnoha důvodech, proč si Warren bere čas pro sebe. Na vrcholu seznamu byla nedávná smrt jeho otce. Moje sestra vypnula televizi. Cítila jsem na sobě její oči, ale nedokázala jsem se přinutit ji vzít na vědomí. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo myslet na Warrena a přehrát si tu konferenci. Na co myslel? Proč mi nezavolal?