TCDL - 7. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Angel

Dům nevypadal z blízka lépe.

Jakmile se dostali dostatečně blízko, aby viděli celý rozsah škod, Angel zoufale zavrtěla hlavou. Neexistoval způsob, jak by mohla škodu někdy zaplatit, i kdyby pracovala dnem i nocí až do konce svého života.

„Na takové věci budou mít pojištění,“ řekl Jonathan. „Lidé, kteří si takové domy mohou dovolit, je vždycky mají.“

Zadívala se na zčernalé okno, které vypadalo jako zející ústa. „Na tom nezáleží. Takové věci se mi stávají vždycky.“

„Možná tě nečeká dlouhá kariéra hlídačky,“ řekl a objal ji kolem ramen. „Ale neříkala jsi mi právě, že se chystáš na IT? Přece od nich nebudeš potřebovat doporučení.“

„To asi ne,“ řekla a povzdechla si. „Takže možná nepůjdu do vězení. Ale stejně jsem zklamala Mitchellovy a kamarádku, která mi tu práci sehnala. A Diega.“

„Možná proto utekl,“ řekl pomalu. „Mohl tě chtít varovat před tím požárem?“

„Jestli ano, tak odvedl hroznou práci.“ Nemohla odtrhnout oči od domu.

Mnohamilionové sídlo s dokonalou dřevěnou fasádou a obrovskými okny bylo pokryté sazemi. Několik oken prasklo žárem.

Udělalo se jí špatně od žaludku, když si představila, že bude muset čelit Mitchellovým.

Pak se zhluboka nadechla. S tím si může dělat starosti později. Právě teď jí stále chyběl jeden pes, a i když Diego dokázal být protivný, stále za něj byla zodpovědná.

„Diego!“ zavolala a znepokojeně se podívala na vypálená okna.

Diego někdy nebyl zrovna nejchytřejší ze psů – ale určitě ani on nebyl tak hloupý, aby skočil do hořícího domu?

Tedy do hořícího prázdného domu. Vždyť tu ani nebyl nikdo, koho by mohl zachránit.

„Diego?“ Neozval se.

Znovu se v ní rozšířily obavy. Kdyby neutekl zpátky domů – dokázal by tu vánici přežít?

Nebo co kdyby ho ta podivná příšera s tesáky a žlutýma očima našla dřív?

Zachvěla se a objala se pažemi.

A pak začala Lola štěkat.

Byl to štěkot, který Angel poznala – šťastný, vzrušený štěkot, kterým se Lola obvykle snažila přimět Diega, aby si s ní hrál.

„Kde je Diego, Lolo? Najdi Diega!“

Lola vydala další haf. O vteřinu později poskakovala dopředu a tahala za vodítko.

Angel ji spěšně následovala, Jonathan hned za ní.

Lola je donutila obejít dům. Naštěstí se zdálo, že východní polovina sídla byla požáru ušetřena. Pokud se Diego nějak dostal zpátky dovnitř, možná se schoval právě tam?

Jakmile se dostali do zadní části domu, Lola je vedla přímo ke dveřím, které vedly do sluneční místnosti.

Nezavřela jsem ty dveře? Jsem si tak jistá, že jsem zkontrolovala, jestli jsou dveře zavřené, než jsem psy pustila ven…

Nebo to možná nezkontrolovala. Možná, jako už tolikrát předtím, její nešikovnost způsobila další katastrofu.

Dveře stály pootevřené. Lola znovu zaštěkala, pak zakňučela – a o vteřinu později se ze dveří vyřítil Diego. Tvářil se podezřele nevinně, když také zakňučel a nechal Lolu, aby mu na pozdrav olízla tvář.

„Diego!“ Přemožená úlevou padla na kolena a pevně objala toho nejrozzuřenějšího psa, jakého kdy poznala. „Ty malá příšero! Málem jsi nás zabil! Jsem tak ráda, že jsi v pořádku!“

Diegův studený, mokrý čumák se jí pokusil vmáčknout do ucha a ona se napůl se smíchem, napůl s pláčem odstrčila.

„Fuj! Studený!“

Diego vydal další šťastné zakňučení, zatímco Lolin ocas vzrušeně kmital sem a tam jako kyvadlo.

„Způsobil jsi tolik potíží, že bych ti měla dát týden domácí vězení!“

Diego se na ni podíval obrovskýma nevinnýma očima a Angel ho znovu objal a rozesmála se. „Ty malej parchante, jsem tak ráda, že jsi naživu.“

„Ahoj, Diego,“ řekl Jonathan tiše.

Angel se dívala, jak si kleká do sněhu vedle ní a natahuje k němu ruku.

Na okamžik se v Diegově tváři objevilo cosi téměř komicky překvapeného, což se rychle změnilo v podezření.

„Je to přítel,“ řekla pevně.

Diego si k Jonathanově ruce přičichl a pak se přitiskl k Angelině tělu.

„Chudáček,“ hlesla. „Musíš být vyděšený. Vyděsil tě ten oheň?“

„Zajímalo by mě, co se stalo,“ zamumlal Jonathan.

Znovu vstal a Angel ho sledovala, jak otevírá dveře do sluneční místnosti.

Uvnitř byl kvůli sněhové bouři naprostý chaos.

Střepy skla z prasklého okna na druhém konci byly rozesety po podlaze. Dovnitř se snášel sníh. Skříně byly převrácené, židle byly vzhůru nohama, na zemi ležela rozbitá váza a po podlaze byly rozházené knihy.

„Až tohle uvidí, zabijí mě,“ zoufala si. „Myslela jsem, že hlídání domu bude jediná věc, kterou se ani mně nepodaří zkazit. A teď se podívej na tohle! Dům miliardářů!“

Právě teď to tu vypadalo spíš jako ve válečné zóně.

„Miliardáři si můžou dovolit sto takových domů. Vsadím se, že jediné, co je bude zajímat, je, že se psům nic nestalo. O zbytek se postará pojišťovna.“

„Znám pojišťovny.“ Angel se ušklíbla, když si vzpomněla na dlouhý, vleklý boj, kdy do jejího levného, starého auta naboural zezadu někdo jiný.

Nebylo pochyb, že to nebyla její vina. Přesto s ní pojišťovna toho druhého bojovala, až si skoro přála, aby prostě spolkla ztráty a našetřila si na další levný vrak auta.

„Jestli existuje způsob, jak jim nezaplatit, s radostí to všechno svedou na sebe. A já půjdu do vězení.“

„Nesmysl,“ řekl Jonathan a udělal několik opatrných kroků mezi troskami drahého dřevěného nábytku. „Za prvé, máš alibi. Byla jsi se mnou, když se to stalo.“

„Co když jsem nechala v krbu hořet oheň?“ Za dobu, co tu byla, ho zatím použila jen jednou, protože navzdory tomu, jak romantické to bylo, bylo jeho rozdělání a následný úklid pořádná dřina. „Nebo jsem něco zapomněla na kamnech. Nebo…“

„Zapomněla jsi něco na kamnech?“ Jonathan se k ní otočil a podíval se na ni svýma klidnýma, až děsivě jasnýma očima.

Mlčky zavrtěla hlavou. Neustále na něco zapomínala – ale než se podvolila požadavkům psů na procházku, jen narychlo posnídala vločky a vajíčka.

Možná zapomněla vrátit mléko do lednice. Rozhodně zapomněla před odchodem umýt nádobí.

Ale nic z toho nemohlo způsobit požár.

Pokud jsem na něco nezapomněla…

„Vidíš,“ řekl Jonathan. „Viděla jsi tu vánici. Viděla jsi, co to udělalo s okny. Něco se stalo s elektřinou nebo možná s topením, co způsobilo jiskření. Pošlou sem někoho, aby dům zkontroloval, a vsadím se, že se na ta okna podívá a dá mi za pravdu.“

Přinutila se zhluboka se nadechnout. Možná měl pravdu. Možná to nebude tak zlé, jak se obávala.

„Chtěla jsem jen jedny jediné, dokonalé Vánoce,“ řekla prostě. „No, možná ne dokonalé, protože jsem měla být sama se psy. Ale nebyl by tam žádný debilní šéf, žádní příbuzní, kteří by kritizovali můj nedostatek práce, žádné…“ Ušklíbla se, když si vzpomněla na svou odsuzující tetu a dokonalé sestřenice, všechny s manžely a batolata, kterými se o Vánocích chlubí.

„Mělo to být klidné. Spousta sněhu a klid. Chtěla jsem si pustit koledy, upéct cukroví a ozdobit ho. A teď se podívej na tohle.“

Jonathan naklonil hlavu na stranu a podíval se na ni tím svým klidným, pronikavým způsobem. Jako by v ní viděl něco, co neviděla ani ona sama.

„Ano, podívej se na tohle,“ řekl tiše. Oči se mu leskly, čisté jako led, ale teplé jako sluneční světlo.

Ne jako světlo hvězd. V jejich světle bylo něco, co jí vyrazilo dech. Krása a síla padající hvězdy – jen místo toho, aby Jonathan hořel jen zlomek vteřiny, nikam nesměřoval.

To říkal jeho pohled.

Ztěžka polkla, stále si nebyla úplně jistá, jestli věří, že je to skutečné. Že ji chce mít u sebe.

„Bez tebe bych ještě spal,“ řekl tiše. „Možná bych spal navždy. Nikdy bych tě nepotkal. A teď, když jsem tady – jsem rád, že se to všechno stalo. I kdyby kvůli tomu měl shořet dům. Jsi v bezpečí a psi taky. To je to jediné, na čem mi záleží.“

Cítila, jak se jí na rtech objevil další úsměv. Když se ten úsměv soustředil na ni, srdce se jí rozbušilo rychleji. Věděl, co s ní dělá?

Pak si vzpomněla, jak se prohnula v jeho doteku, vzrušená jeho polibky víc než kdy v životě.

On to ví. On ví… A stále mě chce.

„Počkej chvíli,“ řekla pomalu. „Promiň, ale… nikdy jsi mi neřekl, proč ses proměnil v led. Proč jsi spal v té jeskyni? Spí draci zimním spánkem?“

Jonathanovi se na okamžik ve tváři mihla bolest. O vteřinu později se otočil a stanul tváří v tvář zničenému obrazu. Ukazoval úbočí hory – nebo spíš zobrazoval.

Když se rozbilo okno, střepy ostrého skla rozřízly bok obrazu.

Natáhl ruku, aby prsty přejel po tom, co bylo z vrcholku hory ještě vidět, a pak si povzdechl.

„Je to dlouhý příběh,“ řekl neochotně. „Takový, který nerad vyprávím. A až ti ho povyprávím, možná už mě nebudeš mít tak ráda.“

„O tom pochybuji,“ řekla tiše a sledovala, jak se vzdaluje od obrazu k rozbitému oknu.

Smutně se usmál a zavrtěl hlavou. „Nedávej sliby, které nemůžeš splnit. Ještě teď je pro mě pomyšlení na to, co se stalo, tak bolestivé, že mám pocit, jako by mi srdce pořád zamrzlo v ledu.“

Natáhl ruku a přitiskl si ji na hruď.

Angel to na okamžik ucítila: hlubokou, starou bolest, neustálou bolest. Jako když se holýma rukama příliš dlouho dotýkáte sněhu.

„Co kdybych ti řekl, že jsem udělal něco strašného? Že jsem někomu zničil život? Že jsem…“

Najednou se odmlčel.

Byla příliš rozptýlená bolestným škubnutím uvnitř vlastního srdce. Nevěděla, jak je to možné – ale věděla, že cítí to, co Jonathan. Že ho ta bolest provází každou chvíli od chvíle, kdy se probudil ze spánku v ledu.

Bylo toho tolik, co tam cítila. Věděla, že cítí jen zlomky toho, co prožívá on. Ale nebyla tam jen bolest. Byla tam také vina. Vina a lítost a touha až do morku kostí.

Ta bolest ze ztráty. Z toho, že neví, kam vede budoucnost.

Trochu tomu rozuměla. Sama litovala svých životních rozhodnutí. Cítila se trapně pokaždé, když potkala kamarádky ze školy nebo své sestřenice, všechny měly práci a mnohé dům a manžela, jejich Facebook byl plný fotek usměvavých dětí s vyceněnými zuby.

Mezitím tam byla ona, zase žila s mámou, věčně svobodná, neschopná najít cokoli ve svém oboru. Bez ohledu na to, jak moc milovala práci, kterou muzea dělala, láska k ní nezpůsobila, že se zázračně objevila práce. Mezitím její sestřenice, které svou práci nemilovaly, měly alespoň práci, na kterou si mohly stěžovat.

O úder srdce později ji z vlastní lítosti vytrhl zvuk, při kterém jí ztuhla krev v žilách.

Byl to zvuk, který znala až příliš dobře. Příšerné vytí přerostlého vlka.

„Telefon!“ zavolala, ale i když udělala krok ke dveřím, které vedly hlouběji do labyrintu ložnic a chodeb sídla, uvědomila si, že to nemá smysl.

I kdyby telefon stále fungoval, i kdyby jí policisté uvěřili – nikdo by se na horu nedostal včas.

„Odveď psy někam do bezpečí,“ křikl zpátky a rozběhl se ke dveřím.

Když k nim doběhl, zabouchl je a pak je narychlo zabarikádoval kusy rozbité komody.

„Je to ten strašný vlk?“ Angel ztuhly prsty, když popadla psy za vodítka.

Hloupá otázka. Co jiného by to mohlo být?

Pořád nevěděla, co přesně je strašlivý vlk a odkud se vzal. Ale to málo, co o něm viděla, jí stačilo.

Jako by to byl vlk z pohádky. Příliš velký. Příliš vzteklý. Příliš inteligentní…

„Je tu nějaký sklep? Skladiště? Něco, kam bys mohla zavřít sebe a psy?“

Polkla a zavrtěla hlavou. „Já nevím. Možná. Nikdy jsem ve sklepě nebyla…“

Znovu se ozvalo to strašné, zlostné zavytí. Nesl se vzduchem.

Zdálo se jí to, nebo se zvedl vítr?

Znovu začalo sněžit, jak teď viděla z okna.

A obloha začala tmavnout. Když před několika minutami přecházeli horu, po další sněhové bouři nebylo ani památky…

„Sakra. Dobře,“ řekl Jonathan a očima zamířil k prasklému oknu. „Tak tohle je plán. Vezmeš telefon, zavoláš policii, rangers nebo kohokoli, kdo ti pomůže, a pak se schováš ve sklepě se psy.“

Polkla. Nelíbilo se jí, kam tohle směřuje…

„A ty?“

S chmurným odhodláním přistoupil ke stěně a strhl meč z držáku na zdi. „Odvedu tu bestii pryč od tebe a zaměstnám ji, jak dlouho to půjde.“

„Hej,“ namítla slabě. „To není rekvizita – to je skutečný meč. Z filmu Miléniová žena 2: Anděl pomsty.“

Věnoval jí drobný úsměv. „Dobře.“

Vypadal, že ví, co dělá. Meč ovládal stejně dobře jako Miléniová žena během slavné tréninkové montáže v prvním filmu, která Mitchellovým vydělala prvních pár milionů.

Přesto. Nebyl to jen vzteklý pes nebo kojot. Byl to strašlivý vlk – ať už to bylo cokoli. Něco silného, mocného a rozzuřeného.

Něco, co by nemělo být skutečné, stejně jako drak.

„Neříkal jsi, že se ti vyčerpala síla?“ dožadovala se.

„Na tom nezáleží.“ Čelist se mu stáhla. Pak se ozvalo další zavytí a on zaklel. „Běž se schovat. Hned!“

O chvíli později něco prorazilo okno.

Angel na vteřinu neviděl nic jiného než masu chlupů a zubů a lesklé, žluté oči.

Srdce jí bušilo až v krku a ustupovala, dokud nenarazila zády na zeď. Psi kňučeli a tiskli se jí k nohám.

A Jonathan stál klidně uprostřed místnosti a držel meč, jako by přišel přímo z filmového plátna, nejnovější pomocník Miléniové ženy.

Angel si potměšile pomyslela, že je škoda, že tohle ani jeden z nich nepřežije. Protože teď už věděla, že to, co Miléniová žena pět opravdu potřebuje, je tajemný pomocník dračího měniče.

Pak strašlivý vlk otevřel čelisti a vydal ze sebe tiché zavrčení. Ze zubů mu odkapávaly sliny.

Jonathan zvedl meč výš a nespouštěl oči z nepřítele.

A pak vlk vyskočil.

Všechno se odehrálo tak rychle, že nevěděla, co přesně se stalo. Věděla jen, že najednou stojí uprostřed místnosti, Lola po jejím boku a výhružně svírá v ruce odštípnutou nohu židle.

Milá, dobromyslná Lola vrčela.

A před ní klečel na zemi Jonathan, meč stále zdvižený a mířící na hrdlo strašlivého vlka.

Jonathan měl krvácející záda. Skleněné střepy na zemi ho musely pořezat – ale jako zázrakem se zdálo, že se k němu nedostal žádný z vlčích zubů ani drápů.

Na vlkovi nebyla žádná krev.

První rána mířila na Jonathana. Ale jak dlouho ještě mohl šelmu zadržet, když stále nebyl schopen používat vlastní síly?

Prsty jí náhle zeslábly, když se hrůzostrašná vlčí hlava otočila a upřela na ni své rozzlobené žluté oči.

Jeho čelisti se znovu rozestoupily a z hloubi hrudi mu zavibrovalo další zavrčení.

Lola také zavrčela, tak napjatá, že Angel cítila, jak jí drobné tělo španěla vibruje na nohou.

A pak Lola zaútočila a skočila hrozivému vlkovi přímo do krku.

O chvíli později byla Lola s hlasitým zaječením odhozena do kouta, jak vlk vztekle zavrčel.

Jeho hlava se znovu otočila a Angel cítila, jak jí klesá žaludek, když na ni upírají ty strašné žluté oči.

Koutkem oka zahlédla, jak Jonathan začal na šelmu útočit – ale věděla, že už je pozdě. Svaly strašlivého vlka se napjaly, a než k němu Jonathan došel, skočil vlk přímo na ni.

S vypětím všech zbývajících sil a odvahy přitáhla rozštípanou dřevěnou nohu.

A pak místnost naplnil zvuk, řev tak hlasitý, že se sídlo kolem nich zachvělo.

Nevěřícnýma očima sledovala, jak jedním oknem dovnitř vtrhla obrovská tlapa s lesklými drápy.

Hrozivý vlk se otočil a dal se na útěk dveřmi, které se Jonathan předtím snažil zabarikádovat. Mohutné tělo rozmetalo rozbitý nábytek – a pak zmizel, stejně náhle, jako se objevil.