TCDL - 22. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jonathan

Zbývající dny do Vánoc uběhly tak rychle, že mi to někdy připadalo jako sen.

Mona a Clara opět odjely pokračovat v tiskovém turné k Miléniové ženě tři – nebo možná čtyři nebo pět. Jonathan si stále nebyl zcela jistý a v tuto chvíli už se bál zeptat.

Učinily nabídku na dům, i když se ještě nikdo neozval.

Což znamenalo, že právě teď jim nezbývalo vůbec nic jiného než si užívat prázdniny.

Byl předvánoční večer a dnes večer se konala velká oslava pro všechny rodiny, které přes Vánoce pobývaly na Sněžném hradě.

„Čeká je zvláštní překvapení,“ řekla Dara a mrkla na ně. „Je to hlavně pro děti, ale možná byste se měli ujistit, že se budete držet poblíž oken, až kapela začne hrát Bílé Vánoce.“

Zatím se to ještě nestalo. A ať už to bylo překvapení, nebo ne, byl dostatečně spokojený, že strávil večer tancem s Angel.

Ráno opět sněžilo a oni strávili hodinu na zamrzlém jezeře. Teď, uvnitř, kde bylo teplo, ve velkém tanečním sále plném nadšených dětí a dospělých, byl dost šťastný už jen z toho, že mohl Angel znovu přitisknout k sobě.

„Na co myslíš?“ zeptala se Angel tiše, když píseň odezněla.

Stále ji držel v náručí, jemně se spolu pohupovali a užívali si pocit jejích měkkých křivek, které tak dokonale zapadaly do jeho objetí.

„Vlastně o ničem.“ Usmál se na ni a obdivoval, jak lustr nad nimi dodává její kůži zlatavou záři.

Na večer se oblékla do šatů, které jí Dara dala jako předčasný vánoční dárek. Byly z měkké zlaté látky, tu a tam vyšité fialovými květy, a přiléhaly ke všem jejím křivkám.

Angel vypadala jako královna.

Vždycky tak vypadala – i když neměl království, které by jí mohl položit k nohám. Ani on neměl žádné bohatství – ale měl dost na to, aby měl domov.

A to bylo nakonec všechno, co chtěli. I kdyby to nebylo to staré bizarní sídlo se zákoutími a věžičkami, které si zamilovali.

„Přemýšlel jsem o tom, jak jsem šťastný,“ řekl upřímně. „A jak jsem byl před deseti lety neuvěřitelně hloupý, když jsem se stáhl do ledu. Že jsem své srdce zapečetil v chladu. Nic nestojí za to, abych o tohle přišel. O Vánoce. Přátele. Život. Tebe.“

Naklonila se k němu a obtočila mu ruce kolem krku.

„Neboj se, v žádném případě tě odteď nenechám ani na chvíli zdřímnout v ledových jeskyních. I když jsi vypadal tak krásně, když jsem tě našla, mám raději svého ledového draka živého a v teple.“

Zatímco se na sebe usmívali a stále se jemně pohupovali, a nad nimi leskl lustr, kapela spustila další píseň.

Dospělí kolem nich se vrátili na parket, když místnost zaplnily první teskné tóny Bílých Vánoc.

Jonathanovi se rozšířily oči, když si vzpomněl na Dařin vzkaz.

„Uděláme si na tuhle chvíli přestávku,“ řekl spěšně a táhl Angel s sebou k oknům.

V malých zákoutích se na okenních sedačkách shromáždily děti, tváře přitisknuté k oknu.

„Podívej, už zase sněží!“ oznámila jedna mladá dívka.

Za nimi se dospělí pohupovali do rytmu hudby, bez očí k oknům.

Kromě Dary, která na Jonathana mrkla a povzbudivě kývla.

Jonathan byl zvědavý, ale stále si nebyl úplně jistý, o co přesně jde, a tak si pro sebe a Angel vyžádal opuštěné okno v rohu tanečního sálu.

„Už jsi unavený?“ Angel se zasmála. „Takhle bych mohl tančit celou noc.“

„Jen jsem se chtěl na chvíli podívat na sníh.“ Jonathan přitiskl svou tvář k oknu.

Děvčátko mělo pravdu. Znovu začalo sněžit. Velké, tlusté sněhové vločky se jemně snášely dolů a osvětlovala je drobná světýlka, která zdobila venkovní balkon.

Na rtech se mu objevil další úsměv. Na okamžik se zdálo, že hudba za nimi utichla. Na jazyku cítil chuť padajícího sněhu, zatímco se jeho drak kochal krásou ročního období, pro které byli stvořeni.

Přitáhl si Angel ještě blíž. Opřela si hlavu o jeho rameno a oba očima sledovali tančící sněhové vločky a pozorovali, jak padá další a další sníh.

A pak se jakoby odnikud objevil stín.

Úderem srdce předtím, než se objevil na obzoru, ucítil přítomnost dalšího dračího měniče. O vteřinu později se ze sněhového závoje vynořila velká křídla.

Drak se pomalu snášel k zemi. Nebyl však sám.

Všude kolem nich děti lapaly po dechu a s radostnou nedůvěrou tiskly nosy ke studenému sklu.

„Podívejte, to je on! To je opravdu Santa!“ zašeptala holčička po jejich pravici.

Drak se pomalu snesl dolů – a v pařátech opatrně nesl sáně naložené dárky a před nimi sobího měniče.

Ne, to nebyl sob.

Jelen, uvědomil si Jonathan a musel zadržet náhlý smích.

„Počkej… Je to…“ Angel začala a pak zmlkla, když děti znovu zalapaly po dechu.

Nikdo z nich draka neviděl.

Jonathan se zašklebil na Angeliny vlasy. Pro lidi byli dračí měniči neviditelní – což znamenalo, že jediné, co děti kolem nich viděly, byl Santa na saních tažených sobem. Jen Angel viděla pravdu, protože sama byla družkou draka.

Tiše se zachichotala potěšením, když se falešnému sobímu měniči začal zářivě rudě rozsvěcet nos.

Falešný sob s falešným nosem.

Jonathan potlačil smích. Sledoval, jak Santa opouští sáně a přes balkon nese těžký pytel s dárky.

Jonathan se na okamžik odvrátil od okna a zjistil, že se na něj Dara usmívá. Se smíchem na ni zavrtěl hlavou a pak jí mlčky ukázal palec nahoru.

Napravo od nich se k oknu stále tiskly děti, které byly příliš ohromené, než aby při pohledu na ně vydaly jedinou hlásku.

Angel také mlčela, i když přes pouto cítil její pobavení.

O chvíli později se Santa vrátil na sáně, jeho batoh už byl prázdný. Drak mával křídly, zvedal sáně i jeleního měniče a pak zmizel zpátky ve sněhu, který se stále snášel z oblohy.

„Viděl jsi to?“ zašeptal vzrušeně jeden chlapec. „Je opravdu skutečný!“

„A přinesl tolik dárků!“

„Myslíš, že našel můj dopis?“

„Nebuď hloupý, Santa čte každý dopis. Máma mi říkala, že to dělá!“

Angel se otočila v Jonathanově náručí a našpulila rty, když okolní děti začaly vzrušeně diskutovat o této události.

„Věděl jsi, že se to stane?“ zeptala se Angel.

Jonathan zavrtěl hlavou. „Dara mi řekla jen to, že to bude překvapení. Ale musím přiznat, že by mě nikdy nenapadlo, že dneska uvidíme samotného Santu.“

„Moc se mi líbil Rudolfův lesklý nos.“ Angelin úsměv se rozšířil. „Myslíš, že bychom si mohli půjčit jejich Santu a Rudolfa? Třeba za pár let, až budeme mít takovou hordu, která nás ohromí?“

„Hordu, jo?“ Jonathan si ji dobíral. Nemohl si pomoct, ale naplnilo ho teplo při pohledu na to, jak se teď děti shromáždily v malých skupinkách a oči jim zářily vzrušením, když na sebe navzájem gestikulovaly. „Jsi si jistá, že se na to cítíš?“

„Ano.“ Setkala se s jeho očima, teď už naprosto vážně. „Vždycky jsem chtěla velkou rodinu. Miluju takovéhle svátky, kdy se všichni sejdou.“

„To já taky,“ přiznal. Bolestně polkl, když si vzpomněl, jak se jako malí se sestrou snažili čekat na Ježíška.

Stýskalo se mu po rodině. Myslel si, že bez nich dokáže žít, protože to byl jediný způsob, jak je ochránit… Ale v tento den ze všech dnů se mu zoufale stýskalo po sestře. Vždycky si byli tak blízcí.

Ale jak to teď napravit? Už je příliš pozdě. A stejně nemůžu napravit, co jsem udělal. Všechny jsem je zklamal…

Za nimi náhle utichl rozhovor, když se otevřely dveře do tanečního sálu.

Angel do něj jemně šťouchla. Otočil se a očekával, že je předčasně navštíví Ježíšek, nebo snad kuchařka přivalí obří dort.

Místo toho mu pohled, který ho tam čekal, přiměl málem upustit skleničku.

Do tanečního sálu přicházel pár – žena a muž v jeho věku. Žena měla stejně ledově blond vlasy a bleděmodré oči jako Jonathan, které nosila slavnostně spletené do copu.

„Mayo,“ řekl, stále ještě tak šokovaný, že sotva věřil tomu, co vidí.

Jeho sestra a Vincent, její druh.

Tady! Spolu!

Ztěžka polkl a nevěřícně zavrtěl hlavou, i když ho ovládl instinkt a udělal krok směrem k ní.

Když se jejich oči setkaly, Maye se po celé tváři rozlil úsměv.

Neviděl ji už deset let, a přesto ten okamžik stačil, aby se mu vrátily všechny vzpomínky na to, jak si spolu jako děti hráli na sněhu.

„Jonathane!“ vykřikla Maya a pak už se k sobě rozběhli.

Ani teď tomu úplně nevěřil – ale když ji držel v náručí, cítil, že je tu opravdu s ním.

Jeho sestra, po všech těch letech.

„Jak ses sem dostala?“ zeptal se, stále ještě ohromený. „A Vincent taky – co se děje?“

Maya se odtáhla. Zvedla ruku a jemně mu prohrábla vlasy.

Jako dítě ten pocit vždycky nesnášel. Právě teď by se každodennímu čechrání vlasů s radostí podvolil, kdyby to znamenalo, že dostane zpátky svou sestru.

„Hledám tě už deset let,“ řekla tiše. „Oba jsme se už skoro vzdali naděje. Někdy jsem si byla jistá, že musíš být mrtvý – ale něco mi nedalo pokoj. Vždycky jsem si myslela, že jednoho dne, až to budu nejméně čekat, na tebe narazím.“

Vincent se usmál, natáhl ruku a jemně se dotkl jeho ramene. „Místo toho nás našla tvá družka. Na Facebooku.“ Ušklíbl se. „Nejsou lidské vynálezy úžasné?“

„Na Facebooku?“ Jonathan se otočil k Angel.

Jeho družka ho pozorovala, její oči byly plné lásky – a obav.

„Nezlob se,“ řekla Angel. „Upřímně řečeno, jen jsem chtěla na Facebooku sledovat tvou sestru. Zjistit, jak se jí daří. Ale, no, z toho, co jsem viděla, se ona i Vincent veřejně zřekli Vincentova otce. A já byla zvědavá. Chtěla jsem vědět, co se stalo. Tak jsem jí poslala zprávu.“

„Je to dlouhý příběh,“ řekl Vincent klidně. „Krátce poté, co jsi odešel, jsme se o mém otci a jeho podnikání dozvěděli dost ošklivé věci. Takže jsme přerušili kontakt. Pak jsme utekli. A od té doby jsme docela šťastně žili svůj život podle svých vlastních podmínek.“

„Celou dobu jsem si myslela, že s tvým zmizením musí mít něco společného,“ řekla Maya, trochu se odtáhla, ale stále se držela Jonathanových paží. „Až na začátku tohoto roku jsme si dali věci dohromady. Víš, dostal se do podezření… Něco s praním špinavých peněz a zahraničními účty. Spojení s mafií.“ Ušklíbla se. „Samozřejmě si vždycky myslel, že stojí nad lidskými zákony. Ale ani dračí měnič toho moc nezmůže, když ti zmrazí účty.“

„Táta se rozhodl utéct na druhý konec světa,“ dodal Vincent. „A vzal si s sebou svůj poklad – ale peníze, které měl na lidských účtech, byly zmrazené. Když prohledali jeho kanceláře, našli pár pěkně usvědčujících důkazů.“

Mayiny bleděmodré oči se zúžily. „Nejvíce usvědčující bylo samozřejmě něco, co si ani neuvědomili. Částka vyplacená jednomu člověku v den, kdy byl diamant ukraden ze zásob naší rodiny. Velká částka – sto tisíc dolarů.“

„Oba jsme si mysleli, že je to podivná náhoda.“ Vincent zavrtěl hlavou. „A nezapomeň, že v té době jsme tě hledali už deset let. Tak jsme si najali soukromého detektiva, aby se na toho muže podíval. Zjistili jsme, že to byl měnič – měnič psa. V podsvětí docela nechvalně známý díky jednomu speciálnímu triku, který umí.“

„Z nějakého důvodu ten člověk ostatním lidem nepřipadá jako měnič.“ Mayin úsměv se zostřil. „To je zvláštní, že? Protože malý pes by mohl snadno proklouznout kolem spícího draka do jeskyně – nebo se tam možná schoval už předtím, než drak dorazil. Byl by schopen sebrat diamant a pak se dostat ven škvírou nebo projít kolem tebe, když jsi spal.“

„Zatím se nám ho nepodařilo vypátrat. Je kluzký jako úhoř,“ řekl Vincent. „Ale máme jeho jméno.“

Jonathan polkl a zavrtěl se.

„Sean,“ řekl bezhlasně.

Najednou si uvědomil, co se stalo před tolika lety.

Byla to past. Vincentův otec to na něj nastražil. Všechny ty roky bolesti a samoty, pocitu, že zklamal všechny, které miloval – a celou dobu to byla lest.

„Je mi to líto.“ Vincent mu stiskl rameno – a pak se zamračil. „Počkej. Jak víš, že se jmenuje Sean?“

„Panebože,“ vydechl Angela. „Byl to Diego! Chci říct… Byl to celou dobu Sean?“

Vincent o krok ustoupil, ve tváři překvapení. „Počkej – takže jsi na něj narazila?“

Jonathan se pomalu začal usmívat.

„Víc než narazila,“ řekl. „Vlastně jsme se postarali o to, aby strávil příštích pár let ve vězení. Předstíral, že je normální pes – jeden ze psů, které Angel hlídala. Zajímalo by mě, jestli mě poznal. Není divu, že se choval tak divně, i když ho odvedli, aby ho zavřeli.“

„Tak to je přesně tam, kam patří.“ Vincent se usmál. „A až si promluvíme se soudcem, přidáme mu k trestu dalších asi deset let. Tvůj diamant nebyl jediný zločin, na kterém se podílel. V minulosti pomáhal mému tátovi s pochybnými věcmi.“

„Asi si musel hledat novou práci, když tvůj táta musel odejít,“ řekla Maya.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ řekl Jonathan tiše. „Ne ta věc se psím měničem – i když ta je dost šílená. Ale ty jsi opravdu tady. Jste tu oba.“

„A neodjedeme, dokud neslíbíš, že navštívíš mámu a tátu,“ dodala jeho sestra. Viditelně bojovala se slzami, i když se na něj stále usmívala – jako by byl ten nejlepší vánoční dárek, jaký kdy dostala.

Jonathan musel polknout těžký uzel emocí, který mu uvízl v krku. „Slibuji. Pokud mi vůbec někdy odpustí.“

„Není co odpouštět,“ připomněla mu Maya jemně. „Vincentův táta tě podvedl, vzpomínáš?“

Zavrtěl hlavou. „Ale pořád jsem to já, kdo odešel. Myslel jsem, že je to jediný způsob, jak je ochránit, ale…“

„To proto, že většina starších bratrů je příliš hloupá na to, aby se zeptala svých malých sester na radu.“ Maya do něj lehce šťouchla, na rtech úsměv. „Jinak bych ti řekla, že s Vincentem raději utečeme, než abychom nechali jeho tátu zničit naši rodinu.“

„Jsme druzi,“ řekl Vincent prostě a znovu se natáhl, aby Jonathanovi sevřel rameno. „O tom to celé je. Ne o honosnou svatební oslavu, kterou nám chtěl táta uspořádat, jen aby udělal dojem na své obchodní partnery. Znamená to, že jsme tu vždycky jeden pro druhého. Vždycky. Bez ohledu na to, proti komu – nebo čemu – stojíme.“

Jonathan musel znovu spolknout emoce, když se otočil a vyhledal Angeliny oči. „To se začínám učit,“ řekl tiše.

Odměnou mu byl jeden z Angeliných úsměvů, který rozzářil celou její tvář. Prostřednictvím pouta druhů cítil její štěstí.

Natáhl k ní ruku, a když ji přijala, přitáhl si ji do náruče a držel ji co nejblíže. Voněla parfémem, který si vzala na večírek, vůní jantaru a růží, ale pod tím vším se skrývala prostá, teplá vůně její kůže.

Zhluboka se nadechl a konečně cítil, jak se mu uvolnila ramena. Tuhle tíhu nesl posledních deset let. A teď, jen tak, byla pryč a s ní i bolest uplynulých deseti let.

Angel mu to dala.

„Tohle je ten nejlepší možný vánoční dárek,“ zašeptal jí do vlasů. „V žádném případě ti nemůžu vynahradit to, co jsi mi dala.“

„Mohl bys mi slíbit, že mě budeš každé vánoční ráno budit snídaní do postele.“ Její úsměv se rozšířil. „Považovala bych to za přiměřenou odměnu. Pokud nebudeš šetřit na palačinkách.“

Jonathan se zasmál a pevně ji objal.

„Je spousta věcí, na kterých slibuji, že nikdy nebudu šetřit,“ zašeptal jí do ucha a líbilo se mu, jak se napjala a jemně zalapala po dechu.

A pak mu zavibroval telefon a zkazil náladu.

Angel se s chichotáním vymanila z jeho objetí a on s omluvnou grimasou sáhl do kapsy.

Čekala na něj nová zpráva.

Polkl a v ústech mu náhle vyschlo, když poznal číslo jejich realitní kanceláře.

„Jde o ten dům,“ řekl a otevřel zprávu. Očima přelétl tři řádky, které tam byly napsané.

„A co se tam píše?“ Angel se napjatě dožadovala odpovědi.

Jonathan pomalu spustil ruku.

Pak se začal usmívat a uzel staré bolesti a osamělosti v jeho hrudi se jednou provždy rozvázal.

„Přijali naši nabídku. Oficiálně to uděláme hned po Vánocích, až se vrátí do kanceláře, abychom mohli podepsat smlouvu.“

„Ano!“ Angel ho objala kolem ramen a zasmála se, když ji znovu popadl a zatočil se s ní. „Máme to! Už se nemůžu dočkat, až tam začnu všechno katalogizovat!“

„Hm,“ řekl Vincent suše. „Nějaká nápověda pro ty z nás, kteří ti neumějí číst myšlenky, o co jde?“

Jonathan se nepřestával usmívat, ani když Angel znovu položil na zem.

V duchu už viděl, jak se bizarní sídlo rozrůstá – mohli by k němu přistavět věž nebo alespoň obrovskou střešní terasu, aby mohl přistávat a proměňovat se, aniž by musel nejdřív projít dovnitř a ven celým domem.

To se bude hodit. Zvlášť až budou v okolí malí měniči, kteří by se tahali v blátě…

„Právě jsme našli náš nový domov,“ řekl a objal Angel kolem pasu.

„Je to nádhera,“ řekla nadšeně. „Nejpodivnější budova, jakou jsem kdy viděla, a uvnitř je to jako muzeum. Což je přesně to, co to bude.“

„Nevím, jestli si vzpomínáš na strýčka Jeremyho,“ vysvětlil Jonathan, „ale vzhledem k závěti, kterou zanechal, se ani po tolika letech nepodařilo najít kupce na jeho dům.“

„Teď je náš.“ Angel vytáhla vlastní telefon a začala psát seznam. „Jsem tak nadšená! Budu třídit a katalogizovat celé měsíce. Roky!“

„To zní hrozně,“ řekla jeho sestra suše, ačkoli se široce usmívala. „Ale lepší ty než já!“

„Jen počkej, až s tím budeme hotovi.“ Angel byl stále rozzářená.

„A možná bych se měl Henrika zeptat na jméno jeho architekta,“ řekl Jonathan. „Z nějakého důvodu jsem vždycky chtěl mít vlastní věž…“

Nepřestával se usmívat, když sledoval, jak se jeho sestra a její druh shromáždili kolem Angel, která začala na svém novém telefonu vytahovat fotografie sídla, které pořídili.

Všude kolem nich byl vánoční večírek stále v plném proudu.

Všude, kam se podíval, se shromáždily rodiny. Děti se opět tiskly k oknům a doufaly, že ještě někdy zahlédnou Santu nebo jeho soby. Páry se vytrácely do soukromí na balkon, kde nikdo nemohl zaslechnout, jaké romantické sliby si dnes dávají.

Celý taneční sál se rozzářil světlem. Nad nimi se třpytily křišťálové lustry, na stolech blikaly svíčky a všichni se oblékli do barevných svátečních šatů.

Všude kolem něj pulzoval rytmus života, zatímco za okny pokrývala květiny a listy teplá sněhová peřina, která dřímala.

Uvnitř se ledový drak spokojeně zavrněl kolem sebe.

Od toho tu zima byla – aby chránila život, aby nechala přírodu po určitou dobu spát a čekala na návrat jara.

Led byl mocná zbraň – ale jeho přirozeností nebyl chlad ani samota. Bylo jí poskytovat útočiště a chránit. Schovávat se před životem v ledu byla zbabělost.

Ale teď se probudil. Teď se k němu skrze pouto druhů hrnul život, aby ho naplnil teplem a veškerou radostí Vánoc strávených s lidmi, které měl na světě nejraději.

Byla to pravda, na kterou mu jeho drak už nikdy nedovolí zapomenout. Teď konečně našli něco cennějšího než jakýkoli diamant a on už se nikdy nevzdá chladného objetí ledu.