TCDL - 18. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jonathan

Jakmile Jonathan uviděl, že Reed zvedá zbraň, ovládl ho drak.

Místnost byla příliš malá na to, aby se jeho drak mohl proměnit – skončil by jen se zlomeným vazem. I tak ho ale ovládla silná potřeba chránit svou družku za každou cenu. Bez ohledu na vlastní bezpečnost se vrhl na Reeda.

O úder srdce později naplnil místnost železitý pach krve. Jonathan však žádnou bolest necítil.

Pak se přímo před ním Sean s omráčeným výrazem zhroutil na podlahu. Mezi prsty, které mu svíraly hruď, mu kapala krev.

„Věděl jsem, že se do toho budeš plést taky,“ řekl Reed chladně a zvedl zbraň o něco výš, aby tentokrát mířil přímo na Jonathana. „Ale teď už je po všem. Sbohem, ledový draku.“

Reed stiskl spoušť. Na okamžik se zdálo, že se čas zastavil.

Jonathan viděl, jak kulka vylétla z hlavně – a ve stejném zlomku vteřiny se drak v něm konečně osvobodil.

Dračí síla mu v žilách zapraskala silou elektřiny a vzduch, který vydechl, se změnil v bílá oblaka. Led byl jeho živel – a teď, konečně, přestože ze sebe tolik let vysával vlastní sílu, mu vytryskla ze srdce. Naplnil jeho tělo energií, od kořínků vlasů až po prsty na nohou.

Vybuchla z něj v proudu čistého ledu, krásného, nedotčeného chladu, který nechal na oknech rozkvést ledové květy a ozdobil domy zářivými rampouchy.

Teď obklopil zbraň krutým stiskem zimy. Led obklopil kov zbraně – a také uvěznil kulku přesně v místě, kde opustila hlaveň.

„Kurva!“ Reed třásl rukou, upustil zbraň na zem a prsty mu zbělely omrzlinami.

Vzhlédl, v obličeji měl masku vzteku, ale jakmile se jeho oči setkaly s Jonathanovými, jako by si to rozmyslel.

O vteřinu později se Reed otočil na patách a utíkal chodbou.

Jonathanovi v hrudi zařval drak, aby se vydal za ním. Místo toho se rozběhl zpátky k Angel.

Viděl, jak se kryje za podstavcem, takže věděl, že se jí nemůže nic stát. Ale i tak se jeho drak začal uklidňovat, až když ji měl v náručí.

„Jsi v pořádku!“ řekla a zoufale se prsty dotkla jeho tváře.

O chvíli později se její ústa ocitla na jeho.

Ani nedokázal říct, kdo se k ní naklonil první. Na jeden bezdechý okamžik se k sobě přitiskli.

A pak zvuk za nimi přiměl Jonathana, aby se od své družky neochotně oddělil.

Když se otočil, viděl, že Sean se stále choulí na podlaze a slabě kašle.

„Sakra. Budeme pro něj potřebovat doktora,“ řekl a klekl si k psímu měniči.

Sean byl stále naživu. Kulka ho nezasáhla do srdce – ale zasáhla mu hrudník. Ani při rychlém hojení měničů to nebylo zranění, které by se mohlo samo zahojit přes noc.

Léčení měničů mu moc nepomůže, pokud dřív zemře na ztrátu krve…

„Hej, slyšíš mě? Drž to přitisknuté na ráně, ano? Najdeme ti doktora,“ řekl Jonathan. Stáhl si šátek, aby ho zavázal a přitiskl k místu, kde ze střelné rány stále kapala krev.

„Bude v pořádku?“ zeptala se Angel a zadívala se na Seana, jako by stále nemohla uvěřit, že ji posledních několik týdnů klamal.

Na okamžik zaváhal. „Nic neslibuju. Ale teď je naživu, což je dobře. Pokud se nám podaří včas najít doktora, který zastaví krvácení…“

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Angel a zúžila na něj oči. „Vypadáš bledě.“

Teprve teď si uvědomil, že spotřeboval veškerou sílu, kterou jeho drak získal zpět. Ale neměl jinou možnost. Ne, když se je Reed chystal všechny zabít.

Znovu se proměnit a odletět s Angel zpátky do Sněžného hradu bude obtížné – ale přesto ani v tomto případě neměli na výběr. Nenechal by tu psího měňavce zemřít.

A rozhodně by se nepokoušel táhnout zpátky sněhem, když kolem stále číhá vraždící strašlivý vlk.

Zlovolným vlkem, který dal více než jasně najevo, že chce všechny svědky svého zločinu zabít.

„Jsem v pořádku,“ řekl a pak ji chytil za ruku. „Pojď. Někdo musí Reeda zastavit.“

Angel se sklonil a zvedla zbraň, kterou Sean upustil. Odhodlaně na něj kývla. „Tentokrát nás nepřekvapí.“

Společně se vrátili do obývacího pokoje. Byl opuštěný – ale Jonathan stále cítil přítomnost hrozivého vlka. Byl někde poblíž. Možná by ho ještě mohli zastavit.

Ale jakmile vyšli z domu, ostrý pocit vlka, který Jonathan cítil, se náhle zintenzivnil.

Odněkud z okolí se ozval neuvěřitelný příval síly. Jako by Reed náhle, nečekaně, získal spoustu síly.

Nebo jako by už nebyl sám…

Jonathan si přitiskl prst na rty a pomalu se přesunuli k rohu domu. Ve sněhu byly stopy – stopy, které tam zanechal jediný člověk.

Reed odešel z domu právě tudy. Ale neproměnil se a neutekl do hor, které je obklopovaly.

Proč?

Náhlé zavytí vycházející zpoza domu ho přimělo zúžit oči.

Bylo to vytí strašlivého vlka – vyzývavé vytí. Vycítil snad Reed jeho přítomnost a připravoval se na další boj?

„Neboj se,“ zašeptala Angel, „můžeš se proměnit, jestli chceš.“

„Nechci tě tu nechat samotnou…“

Angel s divokým úsměvem zvedla zbraň, kterou stále držela v ruce. „Tentokrát nejsem neozbrojená.“

Na úder srdce zaváhal – ale podivný pocit rostoucí síly se stále stupňoval. Ať už Reed plánoval cokoli, neměl moc času.

„Buď opatrná,“ řekl chraptivě – a pak udělal krok vpřed a dovolil svému drakovi, aby ho ovládl.

V žilách se mu rozproudila energie, až ho z toho píchalo na kůži. Drak v jeho nitru stále ještě sršel ochranitelským hněvem nad ohrožením jejich družky.

Tentokrát nenechá strašlivého vlka utéct. Skončí to, tady a teď.

Před nimi vlk znovu zavyl. Jonatan mávl křídly a odlepil se od země.

Vítr se zvedl. Po obloze se proháněly šedé mraky. Ještě než se odlepil od země, přistály mu na kůži první sněhové vločky.

Další strašlivá vlčí vánice?

Než se dostal nad dům, vzduch byl bílou vichřicí a vítr kolem něj kvílel.

Tentokrát vůbec nepochyboval o tom, že bouře má magickou povahu. Žádná vánice by nepřišla během několika vteřin.

Musela to být síla strašlivého vlka, která bouři přivolala. Nejspíš měl v plánu využít sněhovou bouři jako krytí, aby se dostal pryč.

Ale to si myslel špatně.

Jonathan už nebyl tím oslabeným drakem z jejich prvního setkání, který právě strávil deset let zmrzlý v ledu.

Z toho hloupého rozhodnutí se už vzpamatoval natolik, že byl schopen používat vlastní síly, stejně jako to dělal strašlivý vlk. A na rozdíl od Reeda měl Jonathan družku, pro kterou by udělal cokoli.

Právě začal klesat a snažil se v bouři najít strašlivého vlka, když spatřil něco, co ho přimělo zmateně se vznášet ve vzduchu. Bouře mu rvala křídla, ale on se ani nepohnul.

Pod ním nebyl jeden strašlivý vlk – byli tam dva.

Jak se tak díval, oba obrovští vlci kolem sebe začali kroužit. Jejich oči zářily žlutým zlatem. Zdálo se, že z nich vyzařuje síla.

A teď konečně pochopil, jak se bouře dostavila tak rychle.

Nebyl to Reed, kdo se snažil utéct. Tahle sněhová bouře byla reakcí přírody na to, že dva mocní vlčí měniči proti sobě použili své síly.

Na sněhu se něco rudě zalesklo a upoutalo jeho pozornost.

Když Jonathan zúžil oči, dokázal rozeznat železnou korunu s rubíny, nyní zpola pohřbenou pod rychle padajícím sněhem.

Ležela na zemi mezi dvěma vlky. Pokaždé, když se k ní jeden z vlků pokusil udělat krok, druhý zesílil sevření bouře, aby svého soka donutil ustoupit.

Jonathan otevřel ústa k tichému smíchu.

Stále netušil, co se děje, ale na tom nezáleželo. Ať se Henrik s následky vypořádá později. Dva strašní vlci nemohli znamenat nic dobrého.

Stejně jako všichni mytologičtí měniči byli i strašní vlci neuvěřitelně vzácní. A to, že tu byli dva, mohlo znamenat jedině to, že on a Angel překazili nějaké strašlivé spiknutí.

Jonathan se nadechl.

Pak bez varování přitiskl křídla k tělu, klesl jako kámen a vrhl se přímo na oba rozptýlené měniče.

Jakmile byl dostatečně blízko, roztáhl čelist a vypustil ledový dech. Jako projektil mrazivého vzduchu se řítil přímo na oba strašné vlky.

Úder srdce předtím, než jeho útok dopadl na zem, oba strašní vlci uskočili dozadu.

Jeden z nich krvácel, všiml si Jonathan. Přerušil snad boj o kořist z jejich vloupání?

Na tom nezáleželo. Vypořádají se s tím později.

Zvedl křídla, pak se stočil, proletěl úzkým obloukem, aby se na ně znovu vrhl přímo, tentokrát mnohem blíž k zemi.

Krvácející strašlivý vlk ho viděl přicházet – ale místo aby utekl, zaryl drápy do země a rozevřel čelisti, čímž odhalil ostré tesáky a zavyl.

Jonathan se znovu zhluboka nadechl a napjal v sobě sílu. Tentokrát ho to stálo úsilí. Něco uvnitř ho bolelo, jako by příliš zatížil hojící se svaly.

Ale na tom nezáleželo. Možná jeho síla ještě nebyla stoprocentní – ale nebojoval s jiným drakem. A byl by zatracen, kdyby se nechal přemoci strašlivým vlkem.

Čerpal z malého, tajného jádra síly, které v sobě měl, a znovu cítil, jak mu žilami proudí zimní chlad. Rozléval se mu po těle a naplňoval ho průzračnou krásou ledovců, hladkou tvrdostí zamrzlého jezera, neúprosností zimní bouře.

A pak vydechl.

Jeho výdech zbarvil vzduch do běla. Jako chladné kopí se řítil vzduchem přímo na krvácejícího hrozivého vlka. Tentokrát byl měnič příliš blízko na to, aby utekl.

Roztáhl křídla, aby se vznesl – ale pak, ještě než jeho led vlka obklopil, měnič znovu zavyl. Byl to pronikavý zvuk vzteku, dost hlasitý na to, aby Jonathanovi zachrastily uši.

Při tom zvuku sněhová bouře zesílila takovou silou, že se Jonathan ocitl zpátky ve vzduchu a bojoval jen o to, aby se udržel na hladině v silné vichřici, která mu rvala křídla.

Když se mu konečně podařilo stabilizovat se ve vzduchu, uviděl, že se strašlivý vlk jeho útoku opět vyhnul.

Silný vítr Jonathanův útok odklonil, a místo aby zasáhl měniče, dopadl na zem vedle něj, kde se rozprostřel neškodný kus ledu.

Zatraceně. Jestli tohle bude trvat déle…

Napjal svou sílu v domnění, že to během chvilky skončí a že mu zbude dost sil, aby Angel snadno odnesl do bezpečí.

Ale už teď cítil, jak ho boj vyčerpává. Svaly ho bolely – a síly v něm nebezpečně ubývalo. Spotřeboval nebezpečné množství své nově nabyté síly.

Nenechám ho znovu utéct, ať se děje, co se děje.

Naposledy se přinutil otočit ve vzduchu.

Vítr teď kvílel se zvýšenou silou, přivolanou hněvem strašlivého vlka. Udržet se na obloze ve vzpřímené poloze, když se na něj řítila bouře a neustále měnila směr, vyžadovalo mnohem větší obratnost.

Znovu se nadechl a ignoroval vichřici, která mu hnala sníh do očí.

Tohle byl jeho živel. Led byl vždy jeho přítelem. Chránil ho dlouhých deset let.

Sníh mě neporazí.

Něco v něm zabolelo, když začal znovu čerpat svou sílu. Připadalo mu, jako by vyškrabával dno sudu. Když roztáhl čelisti, aby se nadechl, zabolely ho plíce, něco v něm bylo syrové a bolavé.

Ignoroval tu bolest. Jestli chtěl mít nějakou naději, že přivede Angel zpátky domů, musel to tak či onak ukončit.

Tentokrát mu neunikne…

Se silou ledu, která mu naplnila hrdlo, složil křídla, spustil se ze vzduchu a přiletěl přímo k hrozivému vlkovi.

Měnič na něj čekal. Vlk, kolem něhož vířila vánice, vycenil zuby a vítr ještě zesílil.

Kam se poděl druhý vlk?

Vánice změnila vzduch kolem něj v chaotický bílý vír.

Jonathan zařval, mával křídly a stále držel směr – a pak se náhle ozval výstřel. Jeho zvuk se ozýval i v hukotu bouře.

Na jeden úder srdce vítr zesílil, až se už nedokázal udržet na nohou. Zoufale bojoval proti železné pěsti svírající jeho křídla a stále se snažil udržet ve vzduchu.

Pak, stejně náhle, vítr utichl.

Sníh přestal padat. Sněhová bouře mu už neřvala do uší a neoslepovala ho sněhem.

Pod ním ležel na zemi strašlivý vlk, na sněhu se rozlévala skvrna rudé krve, jak šelma slabě sténala.

A tam, jen pár kroků od něj, stála Angel se zbraní v ruce.

Jonathanem projela radost a nesmírná úleva. Ignoroval bolest bolavých svalů, přistál vedle ní a proměnil se zpět, jakmile se dotkl země – ale Angel se na něj nepodívala.

Místo toho stále mířila zbraní a tvářila se odhodlaně. Když promluvila, hlas se jí trochu třásl, ale ruku měla pevnou.

„Odstup od koruny,“ řekla.

Během boje ztratil druhého strašlivého vlka z dohledu – ale teď viděl, že druhý měnič jen vyčkával.

Ne, její čas.

Najednou si uvědomil, že nový strašlivý vlk je samice. Stála nad železnou korunou, měla zachmuřený výraz a vyceněné tesáky – ale ne na něj a Angel. Tiše vrčela na druhého zraněného strašlivého vlka.

„To bych na tvém místě nedělala,“ ozval se náhle hlas za jejich zády. „Zahoď tu zbraň. Prosím.“

Když se Jonathan otočil, zjistil, že stojí tváří v tvář lidské ženě, kterou nikdy předtím neviděl. Byla oblečená do teplé bílé bundy, díky níž byla ve sněhu téměř neviditelná.

Také na ně mířila zbraní – ale na to, že jim vyhrožovala, vypadala podivně uvolněně.

Angel se velmi pomalu otočila. Ve tváři se jí zračila ohromená nedůvěra, když na nově příchozí zírala.

Pak pustila zbraň.