TCDL - 17. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Angel

Angel se držela Jonathanovi na zádech, zatímco se nad domem vznášel nádherný ledový drak. Jonathan nevydal ani hlásku a Angel se také přinutila mlčet.

Nechtěla na jejich přítomnost upozornit nikoho, kdo byl dole. A Jonathan ve své současné podobě stejně nemohl odpovídat na její otázky.

Otočil se a znovu zakroužil nad domem. Po vetřelci stále ani stopy.

Pak, jako by došel k náhlému rozhodnutí, naklonil křídla. Ještě více zpomalil, až mohl tiše přistát za sídlem.

Žádné z osvětlených oken nesměřovalo jejich směrem. I tak cítila, jak se jí zrychluje srdce, když se vydrápala z jeho zad.

O vteřinu později se Jonathan proměnil. Ulevilo se jí, když ho viděla zpátky v jeho lidské podobě, i když byla ráda, že jeho silná křídla je dokážou rychle odnést, kdyby to bylo nutné.

Nic však nebylo tak uklidňující a povzbuzující jako pohled na jeho silné paže a zvuk jeho hlasu.

„Asi bychom se měli vrátit a někoho zavolat,“ řekl tiše. „Ale obávám se, že než se s Henrikem vrátím, už by mohli být pryč. Něco mi na tom všem nesedí. Zvlášť po tom strašlivém vlkovi.“

„Tentokrát to není moje vina, že se sem někdo vloupal,“ zamumlala. „Myslím, že máš pravdu. O mě tu vůbec nešlo.“

Jonathanovi se stáhla čelist. „Nechci tam jít. Ne, když nemáš ani zbraň.“

„Mám draka.“ Usmála se na něj, dojatá jeho starostí, ale také pobavená. Který lupič by se odvážil ohrožovat draka?

„Každopádně, když se proplížíme kolem a zahlédneme je jedním z oken, možná přijdeme na to, co se to sakra děje s tímhle domem a s tím strašlivým vlkem.“

Jonathan na okamžik zaváhal, ale pak úsečně přikývl. „Jestli je to ten strašný vlk, okamžitě odcházíme. Nebudu tě ohrožovat. Ale jestli je to jen zloděj…“

„Jestli je to jen zloděj nebo třeba paparazzi toužící po skandálním tajemství, mohl bys jim nahnat strach na celý život, kdyby ses proměnil.“ Angel se tiše zachichotala. „Chtěla bych vidět, jak se to snaží vysvětlit policii.“

„Jakmile budeme vědět, o co jde, odejdeme a kontaktujeme policii. Ať si s tím vším poradí lidské úřady,“ řekl, i když viděla, jak se mu na rtech objevil úsměv. „Nebudeme na sebe strhávat pozornost. Nezapomeň, že se snažím skrýt.“

„Dobře. Dneska budeme jenom špehové.“ Chytila ho za ruku a táhla ho k rohu domu.

Byl to vzrušující pocit – připadala si trochu jako James Bond, když se krčili pod okny a plížili se podél domu.

Sníh pod jejich botami vydával křupavé zvuky. Cítila, jak jí srdce bije až v krku.

Snažila se pohybovat co nejtišeji a byla vděčná za Jonathanovu uklidňující přítomnost za zády. S drakem v záloze tu byla ve větším bezpečí než James Bond.

Přesto nikdy v životě nic takového nedělala. Kdo by si pomyslel, že pohodlná práce hlídačky psů povede nejen k pronásledování strašlivým vlkem a zamilování se do dračího měniče, ale také k tomu, že se bude cítit jako mezinárodní špion?

Když se konečně přiblížili k oknům v přední části domu, všude bylo ticho. Ať už byl uvnitř kdokoli, nevšiml si jich. Vlastně teď zevnitř neslyšela žádné zvuky.

Je to dobré znamení? Možná jsme přišli pozdě a oni už odešli…

Otočila se a tázavě pohlédla na Jonathana, který na ni kývl. Zhluboka se nadechla a přitiskla se ke zdi. Pak se pomalu zvedla z podřepu, až mohla nahlédnout oknem dovnitř.

Zpočátku neviděla nic než zklamaně prázdnou místnost.

Jonathan se proplížil kolem ní, aby nahlédl do druhého rohu okna. I on vypadal zklamaně, když se ukázalo, že zloděje nepřekvapili přímo při činu.

A pak, o chvíli později, si Angel uvědomila, co se děje.

Dívali se přímo do velkorysého obývacího pokoje, který byl pohodlně zařízený. U stěny stály měkké bílé kožené pohovky. Nad nimi visely obrazy, které si pamatovala, krajiny a obrazy psů. Většina z nich visela šikmo, ale sněhová bouře je úplně nezničila.

Ale před velkou pohovkou, kde dříve pokrýval téměř celou podlahu huňatý koberec, bylo nyní vidět tmavé dřevo pod ním.

Většina koberce byla odnesena – a uprostřed místnosti se rýsoval tmavý čtverec.

Angel cítila, jak se jí zrychluje srdce.

Celou tu dobu hlídala dům, a nikdy si neuvědomila, že přímo před ní se skrývá vchod do tajné místnosti…

Nebuď hloupá. To je pravděpodobně jen sklep. A vsadím se, že je to jen člověk vyslaný pojišťovnou, který kontroluje, jestli není poškozený vodou.

Přesto se nemohla zbavit myšlenky, že se děje něco zlověstnějšího.

Co když to nebyl jen obyčejný sklep? Co když tam Mitchellovi měli schovaný trezor, kde měli šperky nebo skrýš zlata?

Když se otočila na Jonathana, byl také napjatý. Opatrně se přiblížila, až mu mohla zašeptat do ucha.

„Chceš jít dovnitř?“

Zaváhal. Viděla, že je rozpolcený. Jedna jeho část chtěla prozkoumat záhadu, která před nimi ležela – ale druhá část se o ni bála.

Což bylo milé. A ne že by se nebála – ale po tom všem, co se stalo, měla právo vědět, co se tu doopravdy děje. Koneckonců už strávila příliš mnoho času pocitem, že za zničení domu může jen ona.

Po tom strašlivém vlkovi a sněhové bouři bylo příliš velkou náhodou, že se tu odehrálo i vloupání.

„Počkám tady, když budu muset,“ řekla, „ale chci vědět, co se děje.“

Opravdu se jí nechtělo čekat tady venku samotné, ale aspoň by měla dobrý výhled oknem.

„Samozřejmě, když půjdeme oba dovnitř, můžeš na mě dohlížet,“ dodala.

Jonathan se zhluboka nadechl. Pak neochotně přikývl. „Zůstaneš za mnou. Slibuješ?“

„Slibuju!“

Stejně nechtěla čelit hrozivému vlkovi sama. Byla víc než šťastná, že může nechat Jonathanova draka, aby si poradil s jakýmkoli šíleným měničem, na kterého by mohli narazit.

Ale potřebovala vědět, co se děje.

Když se potichu vydali dovnitř, neslyšeli žádné podezřelé zvuky. Dveře byly otevřené – ale nemohla si vzpomenout, jestli bouře zničila zámek.

Možná to byla ta bouře…

Uvnitř chodby vypadalo na první pohled všechno normálně.

Tedy tak normálně, jak jen může vypadat dům napůl zničený vánicí a požárem.

Část, kterou se pohybovali, byla naštěstí požáru ušetřena. Přesto bylo všechno stále cítit kouřem. Sotva se jí podařilo včas potlačit kýchnutí.

Jonathan se také rozhlížel s podivným výrazem, jako by očichával vzduch. Možná to byla nějaká měničská věc. I když si nemyslela, že by měl štěstí při zachycení pachu jejich lupiče. Všechno přebíjel těžký, štiplavý zápach kouře, zuhelnatělého dřeva a spáleného plastu.

Jonathanova ruka se dotkla její paže. Drobně na něj kývla. Před nimi byly dveře, které se otevíraly do obývacího pokoje.

I tyto dveře stály otevřené.

Jonathan dlouho čekal. Angel neslyšela žádné jiné zvuky než tlukot svého srdce.

Nakonec se pomalu přesunul do místnosti. Stejně pomalu ho následovala a soustředila se na to, aby její kroky byly co nejlehčí.

Obývací pokoj byl také prázdný. Ale koberec byl srolovaný na stranu a padací dveře byly stále otevřené. Za tu minutu nebo dvě, které jim trvalo, než se dostali dovnitř, se nic nezměnilo.

Jonathan se velmi opatrně vydal k zejícímu obdélníku tmy v podlaze. Zatímco Angel čekala, nahlédla do něj, ale opět se tam nic nepohnulo ani neozval žádný zvuk.

Možná přišli příliš pozdě. Možná se sem zloděj vloupal už včera a oni by našli jen prázdný sklep…

Jonathan stále váhal, očima sledoval malý žebřík, který teď viděla vést dolů do tmy. Po chvíli otočil hlavu, aby se na ni podíval, a ona mu povzbudivě přikývla.

Po všech těch podivných věcech, které se kolem tohoto domu děly, by opravdu ráda věděla, v čem spočívá to velké tajemství.

Jonathan stáhl obočí, jako by se s ní chtěl hádat, ale po chvíli souhlasně naklonil hlavu.

Usmála se a vyslala skrze pouto vlnu náklonnosti.

Měla s sebou vlastního draka. Cítila se bezpečněji než ve společnosti celé zásahové jednotky.

Jonathan se naklonil nad tmavý otvor a pak lehkými, sebejistými pohyby slezl dolů. Angel ho následovala o něco pomaleji, srdce jí stále bušilo v hrudi.

Tady dole ještě nebyla úplná tma, viděla teď s úlevou. V dálce se objevilo tlumené žluté světlo, které vycházelo zpoza rohu.

Před nimi se rozprostírala prázdná chodba z prostého, hrubého betonu.

Jonathan stále vepředu, plížili se jí a naslouchali, zda se před nimi neozývají podezřelé zvuky. Stále neslyšela žádný zvuk.

A pak se Jonathan dostal až k místu, kde chodba zahýbala za roh.

Počkej, zaúpěl a tlumené světlo mu ozářilo světlé vlasy.

Angel opravdu nechtěla zůstat pozadu v temné podzemní chodbě – ale věděla, že Jonathan by ji tu nikdy neopustil.

Znovu přikývla. Pak na chvíli zůstalo jen šero a její bušící srdce.

Přes pouto druhů cítila Jonathanovu přítomnost, hřejivou a uklidňující.

Usmála se, cítila, jak jeho láska naplňuje její vlastní srdce, a trochu se uvolnila. Tohle bylo nové – a bylo to krásné. I když byla sama, už nikdy, nikdy nebude osamělá. Část jeho by byla vždycky s ní.

A pak ucítila náhlý šok a zmatek, který proběhl poutem mezi nimi. Ve stejnou chvíli uslyšela ten nejnečekanější zvuk. Zvuk, který by po posledních týdnech poznala kdekoli.

Byl to známý štěkot psa.

„Diego?“ Bez přemýšlení se rozběhla za Jonathanem.

Jak se sem Diego sakra dostal? Nechali ho s dívkou, která se nabídla, že bude hlídat psa. Zase utekl?

Ale jak by se sem dostal? Ale říká se, že uprchlí psi si vždycky najdou cestu domů…

Vběhla přímo do Jonathanových zad, který se k ní vrhl, aby ji chránil.

Ale už bylo pozdě.

Před nimi se rozprostírala malá místnost, jejíž stěny nebyly vyzdobené a vymalované. Nebyla plná pokladů hollywoodského miliardáře, žádné obrovské diamanty, žádný Picasso nebo Rembrandt, žádné tajné superpočítače s kódy švýcarských bankovních účtů.

Místo toho stál uprostřed místnosti prostý betonový podstavec. A na něm spočívalo něco, co vypadalo jako železná koruna zdobená malými červenými rubíny.

„Diego!“

Pudl stál před betonovým podstavcem, zíral na ně a s vyplazeným jazykem funěl.

Angel k němu udělala zmatený krok – a pak Jonathanova ruka vystřelila a zabránila jí v pohybu vpřed.

Ve stejném okamžiku se začalo mihotat Diegovo malé, důvěrně známé tělo.

Cítila, jak jí srdce klesá do žaludku, když se psí chlupaté tělo na zlomek úderu srdce stalo podivně průsvitným.

Pak pudl zmizel. Místo něj před nimi stál neznámý a velmi nahý muž. Měl neupravené, zacuchané černé vlasy a na hrudi a pažích několik jizev.

A co bylo nejdůležitější, jakmile se proměnil, vrhl se za betonový sloup dřív, než se kdokoli z nich stačil pohnout.

O vteřinu později na ně cizinec namířil zbraň, kterou tam musel mít schovanou.

„Diego?“ Angel se nevěřícně zachvěl hlas.

Jak je to možné?

Muž jí věnoval úsměv, aniž by se obtěžoval jeho nahotou. „Vlastně se jmenuju Sean. A už mám dost toho, abych si hrál na hloupého psíka pro lidi, jako jsi ty. Diego, sedni si! Diego, pojď sem!“ Vycenil na ni zuby. „Rád bych ti ukázal, co si o tom všem myslím, zlato, ale bohužel mám důležitější věci na práci.“

Angel se stále ještě ošívala. „Takže jsi celou dobu byl měnič? Ale proč?“

Diego – ne, Sean – se temně ušklíbl. „Proč myslíš, hlupáku? Tady nejde o tebe. Jde o tohle. Tak to bylo celou dobu.“

Natáhl ruku a nenuceně sejmul z podstavce železně-rudou korunu.

Nic se nestalo. Žádný náhlý poplach nezačal houkat, žádná padací dvířka se nezavřela.

Znovu se zasmál. „Skoro až příliš snadné. Hlavním problémem ovšem bylo zjistit, kdo ji má a kde je ukrytá.“

„Je to železo,“ řekl Jonathan klidně. „Nevím, co ti řekli, kámo, ale tohle není nic víc než bezcenný kus šrotu. A ty rubíny jsou malé a vadné. Žádný překupník ti za to nedá víc než pár set dolarů.“

Sean držel korunu nečinně v ruce. „V tom se mýlíš, kamaráde. Všichni vznešení a mocní dračí měniči – ale stejně snadno se dají napálit jako ostatní. Vy draci, vlkodlaci a měniči lvů jste všichni takoví, tak silní a pyšní. Nikdy se dvakrát nepodíváte na hloupého vořecha, jako jsem já.“

Usmál se, zbraň stále namířenou na ně. „Dokonce i v mé vlastní rodině to takhle chodilo. Byl jsem trpaslík z vrhu, jak se říká. Slabý jako dítě. V ničem jsem nebyl dobrý. Ale je tu jedna věc, která mě dělá výjimečným. Ještě jsi na to nepřišel?“

„To jsem nevěděl. Celou tu dobu… Necítím, že jsi měnič,“ řekl Jonathan pomalu.

„To je pravda.“ Sean vypadal spokojeně. „Zbytečná schopnost, jak by sis mohl myslet. Samozřejmě, jakmile jsem na to jako teenager přišel, odešel jsem z domova. Neumíš si představit, jak užitečná ta schopnost může být, když se chceš nepozorovaně dostat na nějaké místo a zase z něj.“

„To ale pořád neodpovídá na otázku, co s tou věcí sakra chceš dělat,“ řekla Angel.

„Ah.“ Sean se zasmál. „Není to pro mě. Je to pro něj.“

Přes pouto druhů Angel ucítila, jak jí srdce náhle zaplavilo znepokojení. Ve stejném okamžiku se Jonathan otočil.

Ponurá chodba za nimi už nebyla tak temná. Když se Angel s hrůzou otočila, uviděla, jak se z tunelu rozlévá světlo. Tunel byl prázdný, kam až dohlédla – ale někdo musel rozsvítit světlo.

„Ten strašlivý vlk,“ řekl Jonathan a zatnul zuby, když se na ni podíval. „Je tady.“

„Právě jsem pokládal past,“ ozval se za nimi Sean. „Vzhledem k tomu, že ty ho vycítíš, ale já ne.“

Nad nimi se ozval zvuk bot na podlaze. Najednou to přestalo. O dlouhou chvíli později se na konci tunelu objevil temný tvar, jen o málo víc než černá silueta proti odlesku světla.

Pak se k nim přiblížil.

Tentokrát to byl člověk, ne vlk. Ale když konečně vstoupil do malé místnosti, nepotřebovala Jonathanovy smysly, aby jí řekly, že ten muž je měnič.

Měl stejné děsivé žluté oči jako šelma, kterou zahlédla ve vánici.

Byl starší. Mohlo mu být kolem šedesátky, přestože měl mohutné tělo muže o dvacet let mladšího. Ale vlasy měl šedivé, stejně jako vousy.

Obklopovala ho aura hrozby, která jí instinktivně rozechvěla. Nedokázala ani říct, co ji na něm tak děsí. Ale něco v tvrdosti jeho očí jí napovídalo, že je to typ muže, kterému je jedno, jestli bude muset někoho zabít, aby se dostal dopředu.

Naštěstí právě teď jeho pohled nespočíval na ní, ale na železné koruně v Seanově ruce.

„Dobrá práce, štěně. Vidíš, já věděl, že budeš přece jen užitečný.“

„Neříkej mi tak, kurva. Mám pro tebe korunu, Reede.“

„I když jsi to posral a málem jsi podpálil dům.“ Reed se usmál, i když mu úsměv nedosáhl do očí. „Ale korunu mám já. A dostaneš za ni zaplaceno, přesně jak jsem slíbil.“

„Kdo jsi a co se to tady sakra děje?“ Jonathan se dožadoval odpovědi.

„Ah, a tady je náš slabý dráček, který se rozhodl způsobit nám tolik potíží. Měl jsi zůstat v ledu. Bylo by to pro nás všechny jednodušší. Ale teď, když jsi tady – tohle nemá nic společného s tebou ani s tvou družkou. Ale ty ses do toho prostě musel vměšovat. Což z tebe udělalo problém.“

Reed jim věnoval další krátký, chladný úsměv, pak vytáhl z kapsy pistoli a gestikuloval s ní. „Proti téhle zdi. Seane, pojď sem. Teď vás dva opustíme.“

Srdce jí tlouklo až v krku, Angel se pomalu přesunula k zadní části malé místnosti, stejně jako Jonathan.

Co měl Reed v plánu? Chtěl je tu prostě nechat a utéct s korunou?

Nevěřila mu. A on nevypadal jako člověk, který by tu nechal svědky. Svědky, kteří by mohli Mitchellovým říct všechno o tom, co se tu stalo…

Ve chvíli, kdy Sean došel k Reedovi a předal mu železnou korunu, ozval se výstřel.

Angel slyšela, jak vykřikla, a instinkt ji ovládl, když se vrhla, aby se schovala za betonový podstavec.

Jonathane!

Na okamžik necítila nic než železnou pěst hrůzy, která jí sevřela srdce.

Jonathane! Jsi v pořádku?