TCDL - 14. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jonathan

„Jak to šlo?“ Zeptal se Jonathan, když se vrátil z procházky se psy.

Lola si navzdory svému věku užívala příležitost prozkoumat hrad a spřátelit se s dětmi hrajícími si na sněhu. Diego naproti tomu vypadal, jako by sněhu viděl dost na celý život.

„Mitchellovi jsou zřejmě na cestách. Jejich PA mě ale ujistila, že mi nic nevyčítají.“

„Vidíš?“ řekl. „Říkal jsem ti to. Těžko můžeš za sněhovou bouři. To je síla přírody.“

Zachrčela, ačkoli v očích jí hřála úleva. „Ne, pokud tu vánici způsobil strašlivý vlk, který se možná zaměřil na mě, možná ne. A samozřejmě jim o tom vlkovi nemůžu říct. Prostě mi to připadá nečestné, to je celé. I když vím, že by mi to stejně nikdo nevěřil.“

Přitáhl si jí k sobě. „Ať už jim řekneš pravdu, nebo ne, výsledek bude stejný. Dům zničila bouře a pojišťovna to zaplatí. Na tom záleží. Není to tak, že bys lhala o tom, že jsi omylem zapálila záclony.“

Angel si povzdechla a pak se uvolnila v jeho náručí. „Asi máš pravdu.“

„Tak co, nechceš jít ještě jednou prozkoumat hrad? Potkal jsem venku Henrika a ten říkal, že nás čeká něco zajímavého.“

„Ah?“ okamžitě zpozorněla. „O co jde?“

„Dnes večer se v sousedním městě koná dražba. Děti z Vánočního údolí prý každý rok vyrábějí malé dračí ozdoby, které se draží na dobročinné účely.“

Angel se rozzářila. „To zní rozkošně. Ráda bych se na to podívala. Myslíš, že to bude bezpečné?“

„Město je na dračím území. A Henrik s Darou tam budou také. Nemyslím si, že by se k nám ten strašlivý vlk odvážil přiblížit.“

„V tom případě bych tam ráda šla.“ Angel se zablýsklo v očích.

Cítil, jak se v něm cosi znovu rozpíná bezmocnou touhou. Tohle chtěl pro ně oba. Domov, jaký se podařilo vybudovat Henrikovi a Daře společně.

Samozřejmě na něm tvrdě pracovali – ale Sněžný hrad byl nádherný. Každý detail svědčil o péči a lásce, kterou do něj vložili.

A i když si nemyslel, že by s Angel společně provozovali velké zimní středisko, přistihl se, že touží po domově, který by mohli vybudovat.

Domov s vlastními prázdninovými tradicemi. S vlastnoručně vyrobenými ozdobami na stromečku. S večery před krbem, zatímco venku padá sníh.

A možná, jednoho dne, brzy, s dítětem, které by zažilo kouzlo Vánoc s široce otevřenýma očima…

Jonathan se od těchto myšlenek odtrhl, když se na něj Angel pobaveně podívala.

„Na co myslíš? Vypadalo to, že jsi na chvíli odešel někam jinam.“

„Jen jsem se zasnil,“ řekl. „No… snil jsem o tom, jak by bylo hezké mít vlastní vánoční stromek.“

„Kdo říká, že ho nemůžeme mít? Už jsi dost dlouho spal ve své jeskyni. Je čas zase žít.“ Šťouchla ho do ramene. „A myslím, že koupit si naši první společnou dračí ozdobu je skvělý začátek.“

Znovu v něm zavládlo teplo. Věnoval jí vděčný pohled. Z nějakého důvodu, kdykoli se ztratil ve vzpomínkách na minulost, našla způsob, jak ho vytáhnout ze sebe.

„To je,“ zamumlal. „Lepší způsob mě nenapadl.“

***

Městečko Vánoční údolí bylo nádherné. Choulilo se na pozadí hor, dokonalé jako vánoční pohlednice, s malými domky, jejichž střechy byly celé bílé od sněhu a ozdobené světýlky.

Když procházeli kolem zahrad, obdivovali sněhové sochy – byli tu obyčejní sněhuláci a sněhové ženy, některé z nich očividně postavily děti. Ale byli tu také sněžní psi a kočky, sněžné domy a jedna rodina postavila sněžného Santu se saněmi v životní velikosti.

„To je neuvěřitelné. Ani nechci vědět, kolik práce to dalo,“ řekla Angel v úžasu.

„Skoro celý víkend.“ Zpoza zdi vykoukla dospívající dívka se zářivě růžovým kabátem a kůží o odstín tmavší než Angel. „Vyhráli jsme nejlepší sněhovou sochu naší ulice. Loni nám první cena unikla jen o vlásek. Letos máma s tátou vytáhli všechny trumfy.“

Pak se odněkud zpoza rohu náhle ozvala hudba.

„Jejda! Jdu pozdě! Jestli jdete na aukci, tak si radši pospěšte! Za chvíli to začíná!“ řekla dívka a pak se rozběhla zpátky do domu. „Mami! Mami, přijdeme pozdě!“

Jonathan se ušklíbl. „Henrik říkal, že nejdřív bude zpívat sbor. Zas tak pozdě nepřijdeme.“

Angel ho bez ohledu na to dychtivě táhla dopředu.

Už cítil prozrazenou vůni koření a cukru. Hudbu přerušil náhlý hlasitý jásot – a pak se konečně dostali na konec ulice.

Když zahnuli za roh, ocitli se před krásným náměstím. Bylo plné lidí, kteří dychtivě sledovali malé pódium, na němž se aranžovala skupinka dětí.

Všude kolem náměstí byly malé stánky, kde se prodávala horká čokoláda, svařený mošt, vaječný koňak a nejrůznější zdobené sušenky.

„Za chvíli jsem zpátky,“ řekl Jonathan. „Podržíš mi dobré místo?“

Většina lidí opustila stánky s jídlem, aby sledovala sbor, a tak mu trvalo jen dvě minuty, než se vrátil k Angel.

Podal jí šálek horké čokolády a ona se rozzářila. Stánek tady dole neměl v nabídce žádné podivné nebo vynalézavé příchutě, ale namísto toho jim hrnky zdobily marshmallow, obrovskou hromadu šlehačky a spoustu čokoládového sirupu.

„Mmm.“ Angel si slastně povzdechla, když si lokla. „Tohle chutná jako dětství.“

Jonathan zavřel oči a na jazyku cítil bohatost čokolády, chladivou sladkost smetany, která se mu rozplývala v ústech.

Byla to uklidňující chuť. Chuť dětství a domova.

Jenže jeho domov byl pryč. Nikdy se do něj nebude moci vrátit, a to všechno jeho vlastní vinou.

Zatímco ho horká čokoláda hřála na hrudi, myslel na svou sestru.

Kdysi dávno, když spolu byli ještě děti, čekali s takovým vzrušením na Ježíška, který jim měl nechat dárky.

Co asi Maya dělá teď? Je šťastná?

Musela být. Díky Jonathanově oběti si mohla udržet svého druha. A ať už se po jeho odchodu stalo cokoli, věděl, že se s Vincentem milují. Teď už si pravděpodobně vytvořili vlastní rodinu mezi Vincentovým bohatým a vlivným klanem.

Pak začal zpívat sbor a vytrhl ho z myšlenek.

S prvními tóny písně Rudolf, sob s červeným nosem a Jonathan cítil, jak se jeho melancholie vytrácí.

Co na tom, že přišel o deset let vánočních rán?

Čekala na něj věčnost svátků s Angel po boku. A když měl před sebou děti v rozkošných malinkatých parkách a čepičkách, nebylo možné pocítit ani ten nejmenší smutek.

Angel se o něj opřela. Objal ji kolem ramen a druhou rukou si přidržoval hrnek.

„Podívej se na tu čepici se zaječíma ušima. Není to ta nejroztomilejší věc na světě?“ zašeptala. „Chci taky takovou.“

Jedno z nejmenších dětí, holčička, která nejspíš teprve letos začala chodit do školy, měla na hlavě nadýchanou bílou čepici s klopenými králičími oušky. Usmívala se od ucha k uchu a sotva se držela, aby nepohopsala, když zpívala s ostatními dětmi. V přestávce mezi písničkami dychtivě mávala směrem k mamince a tatínkovi, kteří ji pozorovali.

„To je ale roztomilost!“

„A tak energická.“ Tiše se zasmál a pevně ji objal kolem ramen.

„Takové děti mám nejradši.“ Otočila se a usmála se na něj.

Jonathan jí na oplátku vtiskl pusu na nos. „To by mě zajímalo proč.“

„Musím ti říct, že jsem byla velmi roztomilé dítě. A dobře vychovaná. Jen… energická.“ Zasmála se, oči jí jiskřily a vypadala, že se vůbec neomlouvá za to, jaké lumpárny v dětství prováděla.

„Moje babička vždycky říkávala, že trestem za průšvihy, do kterých jsme se s Mayou dostávaly, je to, že jednoho dne budeme běhat za vlastními dětmi.“ Jonathan se zasmál. „A víš co? Doufám, že budou stejně hrozné, jako jsem býval já.“

„To já taky,“ řekla Angel tiše a její oči byly plné lásky.

Jako by skutečně věřila, že je dobrý člověk, i když o něm znala pravdu.

A možná měla pravdu. Možná si i po té strašné chybě, kterou udělal, zasloužil druhou šanci. Koneckonců, proč by mu jinak osud poslal družku?

Tentokrát to nepokazí. Byla vzácnější než jakýkoli diamant. Obětoval by vlastní život, aby ochránil ten její.

A on chtěl tu budoucnost, kterou teď, po dlouhých letech samoty v ledu, viděl.

Chtěl budoucnost, kde budou mít domov, kde budou mít společné jídlo, společně strávené svátky, děti, které bude večer ukládat k spánku. I kdyby se měl navždy držet dál od svého druhu, aby ochránil dohodu, kterou uzavřel s Vincentovým otcem.

Dokud měl Angel, věděl, že už nikdy nebude sám.