TCDL - 12. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jonathan

Angel se k němu potěšeně natáhla a vydala potěšený zvuk, když se jí přitiskl na krk.

Trvalo několik minut, než se vzpamatoval z intenzity svého vyvrcholení. Ale přestože potřeba po ní teď nebyla tak intenzivní, stále v něm byla divoká, divoká část, pohřbená hluboko v jeho srdci, která nenajde klid, dokud nebudou skutečně spojeni.

Pouto mezi nimi už rostlo. Předtím bylo slabé. Ale teď, když spočívali kůže na kůži, její srdce na jeho, cítil slabou ozvěnu jejího vlastního potěšení a štěstí, které jím protékalo jako tekutý, zlatý med.

„Mmm, tak co bude dál?“ vzdychla nakonec.

S hravým zavrčením ji kousl do ramene. „Příště to uděláme znovu.“

Zachichotala se a líně ho švihla po hlavě, i když se nebránila. „Tohle ne, hlupáčku. Chci říct, co budeme dělat dál?“

„Zjistit, jestli Henrik nemá nějaké zprávy o tom strašlivém vlkovi,“ řekl Jonathan. „I když bych se nedivil, kdyby utekl, když se do toho teď zapletl další drak. A předpokládám, že bys měla jít zkontrolovat e-maily, jestli Mitchelovi dostali tvou zprávu o tom, co se stalo.“

„Uf.“ Angel se ušklíbla. „A pojišťovna chtěla zavolat zpátky, jakmile sem budou moct někoho poslat.“

„Každopádně je tu spousta práce a žádná z nich není tak zábavná jako to, co jsme právě udělali.“ Rukou sledoval jedno z jejích ňader, líbila se mu jeho váha na dlani a způsob, jakým se prohnula, když se palcem dotkl její bradavky.

„Nngh, přestaň mě rozptylovat.“ Neznělo to, jako by opravdu chtěla, aby přestal. „A já myslela, co budeme dělat s tvou rodinou? Musíš najít svou sestru. Maya tě neviděla už celou věčnost!“

Ztuhl a pak se od ní odvrátil. „Ne, to nemůžu. Uzavřel jsem dohodu. Musím zůstat mrtvý pro dračí svět. Už to, že jsem do toho zatáhl Henrika, byla chyba – ale to se nedalo nic dělat.“

„Nebuď hloupý.“ Přitočila se k němu, objala ho kolem ramen a opřela se něj bradou. „Muži. Copak tě nikdy nikdo nenaučil, že jediný způsob, jak vyřešit problém, je mluvit? Útěkem se to nevyřeší.“

„Dřív to vyřešilo,“ podotkl. „Taková byla dohoda.“

Odfrkla si. „Možná to vyřešil Vincentův táta. Ale co ty? Chybí ti rodina. Nepředstírej, že ne. Bude to znít divně, ale cítím to, uvnitř tebe. Jako malý obláček temnoty.“

„Pouto druhů,“ řekl bez tónu.

Samozřejmě. Nebyl to jen on, kdo cítil její štěstí. Teď, když jejich pouto druhů sílilo, mohla vidět i tajemství, která před světem skrýval.

A přesně tak to chtěl. Nechtěl mít před svou družkou žádná tajemství, nikdy ne.

Ale v jedné věci měl pravdu, i když to nemohla pochopit.

Své rodině už ublížil dost. Pokud bylo předstírání, že je mrtvý, jediným způsobem, jak to odčinit, pak to udělá.

„Pouto mezi druhy,“ zopakovala zamyšleně. „Proto mám někdy pocit, že vím, na co myslíš?“

Znovu přikývl. „To se stává, když najdeme své druhy. A jakmile se jednou opravdu spáříme, nikdo už nikdy nebude schopen pouto mezi námi zničit.“

„Spříznění,“ zopakovala zamyšleně. „Jako spřízněné duše?“

„Přesně tak.“

„Takže jak přesně to funguje?“ Zamyšleně si omotala jednu ze svých pevných tmavých kadeří kolem prstu a pak pramen pustila. „Je v tom nějaký, já nevím, obřad? Musíme čekat na úplněk? Máme si říznout do prstu a nechat naši krev, aby se smísila?“

Jonathan se neubránil smíchu, který se mu vydral z úst. „Ne,“ řekl s úsměvem, „ale začínám chápat, proč by z tebe byla vynikající muzejní pedagožka pro děti. Je to mnohem jednodušší než tohle. A méně vzrušující. A také méně vhodné pro děti.“

„Ach,“ vydechla a oči se jí rozšířily, když jí zřejmě konečně došlo, o čem mluví. „Chceš říct…“

„Musel bych si tě nárokovat. Skutečně si tě nárokovat. Pokud to chceš,“ dodal spěšně. „Nemůžeš někoho obelstít. Musíme to chtít oba.“

„Chceš říct, že to takhle budeš cítit pořád? Jako by tu byla část mě, která tě zná?“

„Vždycky,“ zachroptěl. „I když budeme od sebe, budeš v srdci nosit část mé duše. A vždycky bys byla se mnou.“

Její oči byly stále tak doširoka otevřené, že sotva viděl hnědý lem kolem černého kruhu zorniček.

„Neuvěřitelné,“ vydechla. Jedna z jejích rukou se zvedla a přitiskla se na jeho hruď, který cítil, jak mu buší srdce.

I teď cítil rozvíjející se pouto. A věděl, že ona to cítí také.

Cítil, jak skrze něj slabě proniká její údiv. Její údiv – a její láska.

Cítil její potřebu, která se přelévala do jeho vlastní potřeby, až ho téměř přemohla touha přitáhnout si ji k sobě a bez dechu ji políbit.

Olízla si rty a on nedokázal odtrhnout pohled od jejích úst hebkých jako okvětní lístky. Pak za její radostí ucítil skrze pouto jinou pravdu – její vyčerpání do morku kostí.

Křivě se usmál, když si uvědomil, že je stejně unavený.

Jakkoli toužil držet ji v náručí a skutečně ji prohlásit za svou družku, teď asi nebyla ta nejlepší doba. Ne, když oba sotva dokázali udržet oči otevřené.

„To zní krásně.“ Usmála se, přejela mu prsty po paži a pak na něj mrkla. „A užitečné. Zvlášť pokud se budeš dál zabývat svými problémy jako většina mužů.“

„Hele,“ namítl, „já jsem své problémy řešil jako každý drak ze ctihodné rodiny.“

„To je to samé.“ Ušklíbla se na něj, pak zívla a škubla ho za rameno, dokud se zase neusadil. Schoulila se do jeho objetí. „Každopádně uzavřeme další dohodu. Všechno vyřešíme zítra. Protože nevím, jak ty, ale já jsem naprosto vyčerpaná.“

„Bylo to několik velmi dlouhých dní,“ řekl tiše a přitiskl své rty na teplé kadeře jejích vlasů. „Dobrou noc, lásko.“

„Dobrou noc, můj tvrdohlavý draku.“

***

Ráno vzali psy na rychlou procházku. Jedno z místních dětí, které na Sněžném hradě vypomáhaly, se nabídlo, že jim psy pohlídá, a tak Diega a Lolu nechali s dívkou, než se vydali na bohatou snídani do střediska.

„Tady.“ Dara na ně zamávala ze dveří. „Mysleli jsme, že bychom se mohli společně nasnídat a dohnat, než bude muset Henrik zase vyrazit.“

„Je to zaneprázdněný muž.“ Angel se zasmála a dychtivě si na talíř nacpala vajíčka, slaninu a jogurt s čerstvým ovocem.

Jonathan ji následoval a přidal věž palačinek, zatímco drak v něm lačně rozkládal křídla.

Už se cítil lépe. Den a noc odpočinku mu začaly dodávat energii. Právě teď by se nejspíš dokázal i proměnit, aniž by se zabil.

Ještě týden odpočinku a bude zase tam, kde byl předtím, než se vydal do ledu.

Henrik vypadal vskutku zaneprázdněně a spěšně schovával dopis s provinilým pohledem na svou družku, když vstoupili do malé oddělené místnosti, kde pro ně s Darou připravili stůl.

„Promiň. Během snídaně se nic nedělá, já vím.“

„Ne, pokud to není důležité,“ řekla Dara a zavrtěla hlavou na Henrika, když za nimi zavírala dveře. „Opravdu?“

„Ne. Jen náš dodavatel žádá o změnu termínu dodávky.“

Dara s úsměvem sebrala dopis z jeho klína a strčila si ho do kapsy. „Tak to může půl hodiny počkat.“

Henrik se také zasmál a odevzdaně zvedl ruce. „Dobře, dobře. Nejdřív snídaně.“

„Jsem stejný workoholik jako on,“ vysvětlila Dara Jonathanovi a Angel, „alespoň pokud jde o Sněžný hrad. Ale některé věci jsou posvátné.“

„Jako třeba každodenní společná snídaně,“ souhlasil Henrik a ukradl své družce z talíře kousek slaniny.

„Vždycky se snažíme jíst společně, bez ohledu na to, jak moc jsou naše dny nabité.“

„Obvykle je s námi i Leo,“ řekl Henrik, „a jíme venku společně s našimi hosty. Ale myslím, že dneska potřebujeme trochu soukromí, a nechci, aby se Leo bál vlků.“

Jonathan přikývl. „Nějaké zprávy o tom strašlivém vlkovi?“

Henrik v odpověď zavrtěl hlavou. „Jestli je pořád někde poblíž, musel se schovat. V noci jsem se znovu vydal obkroužit hory, ale nic neobvyklého jsem nezachytil.“

„A volali z pojišťovny těch lidí, kterým jsi hlídala dům,“ dodala Dara. „Bude trvat ještě dva dny, než sem díky tomu sněhu budou moct někoho poslat, aby se podíval na škody.“

To byla úleva. Další den nebo dva odpočinku bylo přesně to, co potřebovali.

„Něco od Mitchellových?“ zeptala se Angel se zjevnými obavami.

Dara přikývla. „Krátký e-mail, ve kterém psali, že jsou rádi, že jste se psy v pořádku, a ať si neděláš starosti o dům.“

Angel zavřela oči a zhroutila se do židle. „Tak to je ta nejlepší zpráva. Díky! Už jsem se bála, že mě budou žalovat za to, že jsem jim zničila dům a málem jim zabila psy.“

„Hele, málem ses nechala zabít, abys zajistila bezpečí jejich psů.“ Jonathan se natáhl po její ruce. „A jsem ochotný svědčit u soudu, když bude třeba.“

Věnovala vřelý pohled. „Díky. Vážně doufám, že k tomu nedojde.“

„Po snídani zase odletím,“ řekl Henrik. „Nelíbí se mi pomyšlení na strašlivého vlka tak blízko Sněžného hradu. Snad jen utekl. Ale jestli ne…“

„Měl bych jít s tebou.“ Jonathan cítil, jak se v něm vzmáhá pocit viny. Nebylo správné, aby jeho družku chránil někdo cizí.

„Právě jsi vylezl z ledu. Zůstaneš tam, kde na tebe budu moct dohlížet.“ Angel se na něj zamračila. „Stejně bys měl sníst ty palačinky. Protože já se nebudu dívat, jak se kvůli mně zase málem zabiješ.“

„Má pravdu, víš.“ Henrik se na něj také vážně podíval. „Víš, že nejsem tvůj nepřítel. Ale někdo tam venku je. Musíš využít téhle šance, aby ses zotavil, už kvůli své družce i kvůli sobě.“

„A budu potřebovat někoho, kdo mě bude držet za ruku, až později zavolám Mitchellovým.“ Angel se ušklíbla. „Nemůžu uvěřit, že jsem zničila dům dvou nejvlivnějších lidí ve filmovém průmyslu. Možná skončím jako inspirace pro nového padoucha ve filmu Millennium Woman Six: Horská katastrofa. Nebo, počkat: Ledová apokalypsa. Děti na celém světě budou nenávidět mě a mé strašlivé schopnosti, které ničí krásné domy.“

Jonathan se zasmál. „Myslíš ty tvoje schopnosti, které k tobě přitahují měniče draků?“

„A strašlivé vlky.“ Angel se zachvěla. „To je ale strašná bestie. Doufám, že je nadobro pryč. Co vůbec chtěl?“

„Na obchůzce se na dům ještě podívám,“ slíbil Henrik. „Jestli ten strašlivý vlk něco hledal nebo jim kradl cennosti, možná za sebou zanechal stopu.“

„A já zavolám Mitchellovým. Doufejme, že na mě nebudou křičet.“ Angel ustaraně šťouchla do vajec.

Jonathan k ní šťouchl svou hromádku palačinek.

Pokud mohl posoudit, Angel neudělala vůbec nic špatného. Pojišťovna by s tím jistě souhlasila. A doufejme, že až to všechno bude mít písemně, přestane se kvůli tomu trápit.

Do té doby bude muset najít nové způsoby, jak ji rozptýlit…