TCDL - 11. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Angel

„Na ples musíte bezpodmínečně přijít.“ Dařina slova nepřipouštěla žádné námitky. Baculatá žena si Angel prohlédla odshora a dolů a pak se rozzářila. „A neříkej, že nemáš co na sebe. Vsadím se, že jedny z mých šatů by ti měly padnout.“

Angel se rozhlédla po Jonathanovi a doufala, že jí přijde na pomoc, ale ten byl zaneprázdněn hrou s Dařiným dvouletým synem Leem.

„Co říkáš na fialové hedvábí?“

„Hedvábí,“ zopakovala Angel a cítila se ohromená. „Hmm… jistě?“

Nikdy předtím hedvábí nenosila. Ani na ples. Uměla alespoň tančit valčík, ale to bylo všechno.

„Tak to je vyřešeno,“ zvolala Dara spokojeně.

O chvíli později se Angel ocitla ve vleku, zatímco Jonathan slíbil, že pohlídá Dařina a Henrikova syna. A o deset minut později se Angel dívala do zrcadla a cítila se naprosto zdrcená.

Sotva se poznávala. Plesové šaty, které jí Dara dala vyzkoušet, byly úžasné, sytě fialové, hedvábí lehké jako pírko. Splývaly jí po těle, leskly se ve světle, snědá barva její kůže na nich byla sytá a teplá.

Nejistě se otočila – a šaty se otočily s ní, rozhalily se jí na bocích a zároveň ukázaly velkorysé křivky jejích ňader.

Vypadala dobře.

Měla ráda své křivky, ale nikdy by ji nenapadlo, že by mohla vypadat takhle.

Ne jako šťastná, ale neohrabaná dívka v plesových šatech.

V těchto šatech vypadala jako žena, která se proplétá po červeném koberci, jako filmová hvězda připravená převzít Oscara nebo se zúčastnit slavnostního večera.

Nevypadala jako ta stará Angel, která si po vysoké škole nedokázala najít ani práci.

Žena, která se na ni v současnosti dívala, byla dospělá, sebevědomá a zatraceně sexy.

Žena, od které by člověk čekal, že protančí noc s mužem, jako je Jonathan…

„Ples je pro naše hosty vždycky jedním z vrcholů,“ vysvětlila Dara. „Je to moje nejoblíbenější část naší zimní sezóny – společně s kurzy zdobení sušenek, které pořádáme s dětmi. Jo, a samozřejmě náš vánoční stromek a velká štědrovečerní večeře a…“

„Přestaň!“ Angel zvedla ruku a začala se smát. „Už jsem dost žárlivá. Tohle místo je neuvěřitelné. Máš takové štěstí.“

Dara na ni vrhla zaražený pohled a také se rozesmála. „Promiň. Opravdu miluju naše zimní období. Je s ní tolik práce, ale stojí to za to. Když jsem sem přijela poprvé, byl Sněžný hrad zavřený. Tvrdě jsme pracovali, abychom ho dostali tam, kde je teď. Pořádně jsem si tohle místo zamilovala. Nemůžu o něm mlčet.“

„Odvedla jsi neuvěřitelnou práci,“ řekla Angel tiše.

Znovu se otočila před zrcadlem. Šaty se jí rozhalily a pak se usadily kolem jejích křivek, hladké, hedvábné a draze vypadající. „A tohle je nádherné. Jsi si jistá?“

„Dračí návštěvy k nám moc často nechodí,“ řekla Dara. „A já vím, jaké to je, narazit na tenhle svět jako člověk. Zpočátku se to nezdá skutečné. A pak si říkáš, jestli se ve světě měničů můžeš někdy cítit jako doma. Ale Henrik byl to nejlepší, co mě kdy potkalo. Henrik, Leo a Sněžný hrad.“

Angel se zhluboka nadechla a stále se dívala na sebe do zrcadla. A sebevědomá, sexy žena, která se na ni dívala, věděla, co chce.

„Dobře. Tak tedy ples. Děkuji.“

Dařin úsměv se rozšířil. „To bude taková zábava!“

***

Když toho večera vstoupila po Dařině boku do tanečního sálu, zjistila, že je obklopena světly a třpytivými dekoracemi ve tvaru zlatých hvězd a stříbrných sněhových vloček.

Stěny zdobily křišťálové rampouchy a velkou místnost osvětloval obrovský lustr. Všichni kolem nich se také vyparádili – a přesně jak Dara slíbila, všichni měli na sobě masky.

Angel si nasadila masku z pavích per, kterou jí dala Dara. Na okamžik se znepokojila – co když ji Jonathan takhle nepozná?

Pak ji něco, co působilo jako neviditelná síla, přimělo otočit se k levému rohu místnosti. A tam, kde obrovské dveře vedly na balkon, stál Jonathan.

Okamžitě ho poznala. Měl na sobě masku zdobenou bílým peřím a třpytivými sněhovými vločkami – ale jeho oči by poznala kdekoli. Když se na ni díval, zářily, byly plné světla, a když ho pozorovala, jeho oči se rozšířily.

Pak k ní přistoupil, oči stále vytřeštěné, když k ní natáhl ruku.

„Vypadáš nádherně,“ zašeptal drsným hlasem. Sklonil se nad její ruku a políbil ji jako někdo ze starého filmu. „Můžem si zatančit?“

Vypadal v jednoduchém černém obleku, který odhaloval jeho široká ramena, úchvatně.

Než vstoupila do tanečního sálu, cítila se trochu nesvá. Ať už se ve filmech rádo předstírá cokoli, ve skutečném životě se z baculatého černého nemehla nikdy nevyklubala dávno ztracená princezna.

Ale pak si ji Jonathan přitáhl do náruče a ona si uvědomila, že na tom nezáleží.

Na žádném z jejích strachů nezáleželo.

Patřila sem, ať už šaty měla, nebo ne, protože patřila do Jonathanovy náruče. Kdyby tento nádherně vyzdobený taneční sál byl starou stodolou, cítila by se stejně, pokud by tančila s Jonathanem.

V rytmu hudby proplouvala velkým sálem, šaty se kolem ní točily, zatímco ji vodil v elegantních kruzích. Koutkem oka zahlédla ostatní tanečníky.

Šaty, šperky, svíčky, nádherná výzdoba – kamkoli se podívala, místnost se třpytila stříbrem a zlatem. Opravdu si připadala, jako by tančila ve snu.

Když píseň skončila, kapela hrající na malém pódiu okamžitě spustila další.

Ani nedokázala říct, jak dlouho tančili, když nakonec přestali. Připadalo jí, že to byly jen minuty, jenže byla zadýchaná a tvář ji bolela od tolika úsměvů.

Na druhém konci místnosti viděla Daru v Henrikově náručí, jak se stále motá mezi ostatními tanečníky a pohybuje se tak ladně, jako by se pro společný tanec narodili.

„Připravena na přestávku?“ zeptal se Jonathan. „Venku mají svařené víno.“

„To zní báječně.“ Nemohla z něj spustit oči.

Přestože tvrdil, že se jeho dračí síla během let v ledu zcela vyčerpala, zdálo se, že jeho oči teď září tajemnou silou.

Možná to bylo jen proto, že nebyla zvyklá, aby se na ni někdo takhle díval. Ale i teď jí na něm připadalo něco zvláštního. Mocný.

A když se mu ve světle lustru zaleskly vlasy, přistihla se, že doufá, že ho jednoho dne zase uvidí jako draka. Protože jeho drak musel být krásný.

Na balkoně venku bylo překvapivě teplo. Všude kolem balustrády stála velká topná tělesa, která vydávala příjemné teplo. I tak si Jonathan sundal sako a přehodil ji ho přes ramena, čímž se zbavil jejích obav.

„Jestli je k něčemu dobré být ledovým drakem, tak k tomu, aby člověk v zimě neumrzl. Můj drak tohle počasí miluje.“

Natáhl k ní ruku. Předtím během dne přestalo sněžit, ale právě v tu chvíli mu přímo doprostřed dlaně přistála dokonalá, tlustá sněhová vločka.

O chvíli později následovala další a pak další, až opět jemně sněžilo a sněhové vločky tančily všude kolem nich ve světle drobných pohádkových světýlek rozvěšených po velkém balkoně.

„Ty jsi právě způsobil, že sněží?“ zeptala se udýchaně. „Myslela jsem, že neumíš používat své schopnosti.“

Jonathan se zasmál a zavrtěl hlavou. „To jsem nebyl já, přísahám. Ale stejně vím, jestli bude sněžit. Můj drak zná sníh, vítr i led. Dokonce i teď, když se nemůžu proměnit. Sníh cítím jako – jako přítele. Uklidňující. Laskavý.“

„Tvůj přítel ti právě přistál na špičce nosu.“ S úsměvem natáhla ruku a konečkem prstu sněhovou vločku odhrnula.

Měl pravdu – opravdu se zdálo, že mu zima nevadí. Nos měl překvapivě teplý, zatímco Angel byla rád za sako a topení.

V rohu balkonu nedaleko od nich najednou začala hrát hudba. Když se k ní otočili, uviděli, že na malý pultík tam právě zamířila mladá žena v teplých vlněných šatech s houslemi.

Na rozdíl od veselého valčíku, který hrála kapela uvnitř, byly tóny houslí tiché a sladké. Angel tu píseň nepoznával, ale melodie byla krásná.

Jak žena hrála, padalo stále více sněhu. Jonathan jim přinesl dva hrnky svařeného vína. Obklopena vůní skořice, hřebíčku a nového koření se opřela o Jonathana a dívala se na hvězdnou oblohu, zatímco žena pokračovala ve splétání své melodie kolem nich.

Když píseň skončila, Angel se slabě usmál. Houslistka přešla rovnou k jiné skladbě, aniž by se zastavila.

Tu Angel poznala hned po prvních tónech.

Bílé Vánoce, hrané pomalu, téměř smutně, jedinými houslemi.

Zavřela oči a naslouchala, Jonathanovo objetí ji hřálo. Tóny houslí jako by se vznášely, jemně pluly vzduchem jako padající sněhové vločky.

Nikdy si neuvědomila, kolik touhy se v té písni skrývá. Vánoce měla ráda, i když si myslela, že jsou hlavně pro děti. Ale až do této chvíle nikdy nepochopila, po čem touží ona sama.

Tahle práce jí připadala jako zábavný způsob, jak strávit zimu, vydělat si peníze hlídáním domu a zároveň zažít klidné, tiché Vánoce na sněhu.

Ale k čemu by takové Vánoce byly, kdyby se o ně člověk nemohl podělit?

S Jonathanovou náručí kolem sebe a kořením svařeného vína, které ji hřálo, se přistihla, že sní spolu s písní. Snila o bílých Vánocích strávených společně s Jonathanem v jejich vlastním domě.

Čekaly by je dlouhé procházky po sněhu, svíčky v okně a stromeček, který by společně ozdobili. Štědrovečerní večeře s jejich rodinou a zdobení cukroví ve tvaru hvězdiček, stromečků a malých draků.

Bílé Vánoce obklopené sněhem a ledem, ale kde by se nikdy necítila ztracená nebo promrzlá.

Když píseň skončila, povzdechla si a zdráhala se otevřít oči, když kouzlo zmizelo.

Zatleskala spolu s hrstkou lidí, kteří se shromáždili na balkoně. Jonathan ji pevněji objal a vtiskl jí polibek na zátylek.

Houslistka se na ni usmála – a pak znovu zvedla svůj nástroj a vzduch naplnily první tóny písně Hark the Herald Angels Sing.

„Dej mi vědět, až se budeš chtít vrátit dovnitř,“ řekl Jonathan. „Nechci, aby ti byla zima.“

Angel se usmála a zavrtěla hlavou. „Je mi úplně teplo.“

A to nejen díky velkým venkovním topením Sněžného hradu a Jonathanově saku.

Přitisknutá k němu cítila, jak jeho teplo proniká i přes vrstvy látky. Všechno jí stále připadalo jako sen – skoro až příliš dobré na to, aby to byla pravda.

Ale zároveň bylo těžké popřít realitu. S tvrdými rovinami jeho mužného těla přitisknutými k ní se cítila jako ta nejskutečnější věc, jakou kdy poznala.

Jako by to byly uplynulé roky a ty strašné měsíce opakovaného selhání, které byly snem.

Možná nebyla předurčena pro nudnou, ale bezpečnou cestu IT, kterou po ní chtěla její rodina. A možná by také nikdy nedostala práci, pro kterou studovala, vedení nějakého malého oddělení v muzeu, kde by učila děti navštěvující školu.

Ale to neznamenalo, že musí zahodit všechny své sny.

Neměla ani ponětí, o čem dračí měnič sní. A věděla, že Jonathan má spoustu výčitek ohledně své vlastní minulosti.

Ale možná by se přes to všechno mohli společně přenést. Vybudovat si nový život, najít nový sen.

Najít své vlastní malé bílé Vánoce.

Jonathan se dotkl její tváře a s úsměvem setřel další sněhovou vločku.

Při tom jemném doteku pocítila další příliv tepla. Z jeho doteku jí pod kůží vyrazily malé tečky tepla, zrychlil se jí tep, když se na něj podívala, uchvácená tím, jak mu zářily oči. Byly jasnější než hvězdy na noční obloze.

Pak ji znovu políbil. Melodie houslistky se kolem nich vinula, obklopovala je, jako by je někdo zabalil do vrstev hebkého hedvábí.

V nočním chladu bylo teplo jeho jazyka dotýkajícího se jejích rtů šokující. Tiše zalapala po dechu a sevřela mu ramena.

Stále ještě voněl kořením svařeného vína, hřejivě a uklidňujícím, a ona věděla, že o těchto Vánocích si přeje jen jednu jedinou věc.

Aby se takhle cítila až do konce života. Strávit každé další Vánoce v náručí svého ledového draka.

***

Angel nikdy nebyla šťastnější, že může bydlet v luxusním apartmá.

Znamenalo to totiž, že psi spí schoulení na polštářích v obývacím pokoji – a že se kolem nich mohou proplížit ruku v ruce a pak za sebou spěšně zavřít dveře ložnice, než za nimi přijde dotěrná Lola a bude se dožadovat spánku na posteli.

Už jednou je někdo vyrušil. Teď, stále ještě omámená z hodin kroužení po tanečním sále, se nechtěla nechat nikým – nebo čímkoli – znovu vyrušit.

„Opatrně,“ řekla a tiše se zachichotala, když málem zakopla o své šaty.

Některé věci se zjevně nikdy nezměnily – možná v nich vypadala sexy, ale jakmile zůstala s Jonathanem sama v ložnici, ukázalo se, že je stejně beznadějně nešikovná jako vždycky.

Jako když se promění v dýni, když hodiny odbijí půlnoc. Naštěstí už ví, že nejsem žádná princezna.

„Mám tě,“ řekl a hlas mu unikl v hlubokém, hravém zavrčení.

Bez námahy ji zvedl, aby ji odnesl zbývajících pět kroků k posteli. Znovu se zachichotala a kopla nohama.

Možná nebyla žádná skutečná princezna, ale zatraceně, bylo příjemné, že se k ní aspoň jednou v životě choval jako k princezně.

„Tentokrát,“ zašeptal, když ji položil dolů, „nás nic a nikdo nebude rušit. Žádní vlci, žádné vánice – a žádný Diego.“

„Pst.“ Přitiskla mu prst na rty. „Nevyslovuj jeho jméno, nebo tě uslyší.“

„Ten strašný vlk?“ Oči se mu škádlivě leskly, když si k ní přisedl na postel a natáhl ruku po zipu jejích hedvábných šatů.

„Diego,“ řekla, pak si spěšně zakryla ústa vlastní rukou a věnovala mu hravě otrávený pohled. „Hej, tys mě napálil!“

„Myslím, že je Dařina asistentka unavila, když je vzala na procházku. Vypadají, jako by se teď chystali na týdenní spánek.“

„To by měli.“ Posunula se zpátky ke kolenům a zvedla ruce, aby jí Jonathan mohl stáhnout šaty.

Zachvěla se rozkoší z toho pocitu. Hedvábí bylo na její kůži neuvěřitelné. Byl to ten nejjemnější a nejhladší pocit, jaký kdy zažila.

A s každým odhaleným centimetrem její kůže ji následovala Jonathanova ústa, která jí vtiskla polibky na bok, vrchol prsou, klíční kost, rameno.

Opatrně odložil šaty na židli vedle postele. A pak se k ní znovu natáhl, rukama jí klouzal po zádech, až našel zapínání podprsenky.

Pomalu ji rozepnul. Angel se opřela o postel a kochala se tím, jak se mu při pohledu na její štědré křivky znovu potemněly oči touhou.

„Máš toho na sobě moc,“ škádlila ho, když se natáhla na obrovskou měkkou postel. Nebyla zrovna expert, co se týče luxusních letovisek, ale prostěradlo pod ní bylo stejně měkké a hladké jako hedvábí jejích šatů.

Škádlivě si začala stahovat kalhotky.

Jonathan na ni stále zíral, jeho oči byly tmavé a hladové.

„Tvoje košile,“ připomněla mu a se smíchem zavrtěla hlavou. Takhle se na ni ještě nikdo nedíval.

Bylo to víc než jen touha. Víc než jen potřeba – i když i teď její tělo pulzovalo touhou po jeho doteku.

Díval se na ni, jako by byla to nejkrásnější, co kdy viděl. Jako by nemohl uvěřit, že je tady s ním, i když ve skutečnosti to byla Angel, která, by nikdy nečekala, že se ocitne v posteli s hedvábným povlečením a s mužem, který způsobuje, že každý centimetr její kůže hoří touhou.

Zasmál se, tiše a chraptivě. „Promiň.“

Oči měl stále upřené na ni, když si začal nedbale rozepínat košili.

Už ho viděla nahého – ale tentokrát, když ji od toho pohledu nic a nikdo neodváděl pozornost, cítila, jak se jí šíří horko, až se celé její tělo napjalo potřebou po něm.

V měkkém, teplém světle, které naplňovalo místnost, byla jeho hruď dráždivou vizí tvrdých svalů. Jeho prsní svaly byly široké a hladké, pod nimi se vlnily svaly na břiše, dokonalých šest cihliček, které žadonily, aby je prozkoumala prsty.

Místo toho se dál dívala a dech se jí zadrhl v krku, když spustil ruce k džínům a rozepnul knoflík.

Když si je sundal, viděla, že je stejně vzrušený jako ona, jeho erekce byla tmavá od krve a tvrdá jako ocel.

Už se nemohla dočkat – ale místo aby ji konečně vtáhl do náruče, sjel jí prsty po kotníku až ke kolenu.

Tam sklonil hlavu a jeho rty se otřely o její kůži polibkem.

Postupně se propracovával nahoru, líbal každý centimetr jejího stehna – a postupoval tak pomalu, že si myslela, že umře z nouze dřív, než se dostane tam, kam očividně mířil.

Cítila, že její záhyby už jsou vlhké potřebou po něm, čím déle ji dráždil, tím víc z ní kapalo vzrušení.

Přesto by ho nezastavila ani za nic na světě.

Nikdo jí nikdy nevěnoval tolik času. A s nikým se nikdy necítila tak dobře. Jen pocit jeho rtů na jejím stehně v ní vyvolával vlny potřeby, klitoris jí pulzoval touhou.

A když se konečně dostal k jejím záhybům, prstem ji jemně zkoumal, zatímco jeho jazyk následoval prsty, matně si uvědomila, že sténá, stehna doširoka rozevřená v odevzdanosti.

Jeden z jeho prstů vklouzl dovnitř. Kousla se do rtů, aby se utišila při tom pocitu, který v ní vyvolával jen touhu po něčem víc – po něm, v ní, po jejím naplnění.

A pak jí jazykem olízl místo, kde jí pulzoval naběhlý klitoris, a dráždivě kolem něj kroužil, zatímco se pod ním prohýbala.

„Bože, prosím,“ zalapala po dechu a zabořila prsty do prostěradla, jak v ní narůstalo horko a dotek jeho jazyka ji hnal dál a dál.

Pak se jeho jazyk dotkl jejího klitorisu a vyzývavě ji laskal, zatímco do ní zasunul druhý prst a ohnul je, aby našel, co hledal.

Vyvrcholení se přes ni přehnalo tak náhle, že se cítila napůl jako utopená, napůl jako unášená bouří. Extáze jí projela s náhlou intenzitou. Její tělo se znovu a znovu stahovalo kolem jeho prstů, jak jí pulzovala rozkoš, tak ohromující, že téměř zapomněla dýchat.

„Chtěl jsem to udělat od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl,“ zašeptal a konečně ji pustil, aby se posunula na posteli.

Bez dechu sledovala, jak se natáhl k nočnímu stolku a pak vytáhl malý čtvercový balíček fólie.

„To já taky…“ S povzdechem natáhla ruku a přejela mu po paži. „A je toho víc, co jsem po tobě chtěla.“

„Ah?“ zeptal se škádlivě, když roztrhl fólii. „Něco konkrétního?“

„Víš přesně, co chci,“ zamumlala a s uznáním sledovala, jak si kondom uhlazuje přes erekci. „Nenuť mě o to prosit.“

Uchechtl se, když se přes ni přenesl zpátky, a oči se mu zaleskly. „Možná bys měla?“

Při jeho slovech skrze ni projela další vlna potřeby. Objala ho kolem ramen a přitáhla si ho k sobě. „Chci, abys mě měl, abys o mě usiloval. Chci tě cítit hluboko v sobě. Prosím.“

Zasténal. Cítila, jak jí jeho penis pulzuje na stehně, tak tvrdý a horký, až jí to vyrazilo dech.

A pak se jeho boky vysunuly dopředu a on do ní začal vklouzávat.

Ten pocit byl neuvěřitelný. Byla teď tak citlivá, že se mu musela zarývat nehty do ramene, aby nezasténala. A pak se mírně vytáhl, aby se zasunul hlouběji, a z jejího hrdla se stejně vydral bezmocný zvuk potřeby.

„Tohle jsi měla na mysli?“

Ještě pořád mohl mluvit, ten zmetek, ale s potěšením slyšela, jak zadýchaně zní, jeho slova zněla jen o málo víc než vrčení, které mu unikalo z hrudi.

Při jeho dalším vklouznutí do těla zalapala po dechu a objala ho jedním stehnem kolem boků. Vydal souhlasný zvuk a zasunul se ještě hlouběji.

Jeho kůže byla při pohybu horká na tom jejím, vlhká potem. S každým přírazem cítila, jak se svaly jeho těla napínají proti jejímu, jeho horký a rychlý dech na jejím krku.

Lapala po dechu a držela se jako o život, když ji znovu a znovu naplňoval. Tření ji přivádělo téměř k šílenství.

Její vnitřní svaly se kolem něj svíraly, jako by ho v sobě chtěla udržet navždy, její tělo hořelo rozkoší – a pak mezi ně vsunul ruku. Špička jeho prstu našla její přestimulovaný klitoris a ona matně slyšela, jak vykřikla, když jí rozkoš projela se silou náhlého blesku.