RK - 92. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

COLE

 

Zmateně sleduji, jak odvážejí její postel na chodbu.

 

Od jejího přijetí uplynulo teprve něco málo přes čtyřicet osm hodin, takže nechápu tu náhlou výměnu pokoje.

 

Podívám se na její rodiče. "Proč ji stěhují?"

 

Vymění si nešťastný pohled.

 

Pan Church se podívá na svou ženu. "Řeknu mu to. Ty nám zajdi pro další kávu."

 

Paní Churchová se slzami v očích přikývne, než se vydá na cestu.

 

V hrdle mi stoupá úzkost. "Říct mi co?"

 

Obejme mě kolem ramen. "Pojď, půjdeme se projít."

 

Obratně uhnu směrem od něj. "Já se nechci projít. Chci vědět, co se děje se Sawyer."

 

Pokyne mi, abych se posadil na nedalekou židli, ale já to neudělám.

 

S těžkým povzdechem ukáže na velkou místnost s průhlednými stěnami poblíž sesterny. "Přestěhovali ji tam, aby na ni mohli lépe dohlížet... aby jim neunikly žádné známky toho, že se její stav zlepšuje."

 

"Jak můžou hledat známky zlepšení, když se nemůže hýbat, protože je v kómatu? V kómatu, do kterého ji uvedli oni.“

 

Ramena mu poklesnou. "Neříká se mi to snadno." Složí ruce a podívá se na podlahu. "Doktor říkal, že po prvních osmačtyřiceti hodinách budeme o jejím stavu vědět víc. Ale prvních osmačtyřicet hodin uplynulo... a její stav se stále nelepší." Zavře oči. "To, že se její stav nezlepšuje, není způsobeno kómatem... ale tím, že ona nereaguje."

 

Asi jsem idiot, protože to nedává smysl. "Ale ona -"

 

"Vysadili jí léky ... takže už by měla začít jevit známky." Emoce mu ucpou hrdlo. "Doktor ale říkal, že jí dají ještě nějaký čas, protože je tak mladá. Nicméně i kdyby se vrátila, říkal, že nebude... bude jiná.“

 

"Co to kurva znamená?"

 

"Znamená to možnost poškození mozku, Cole. Ale dokud se neprobudí, tak se to nedozvíme.“ Po tváři mu stékají slzy. "Pokud se vůbec probudí."

 

Když vstanu, projede mnou vztek. "Probudí."

 

Musí.

 

***

 

"Doktor si myslí, že máš poškozený mozek," řeknu jí. "Já vím, že je to děsivé a že je to opravdu na nic, ale... zvládneme to." Stisknu jí ruku. "Popravdě řečeno, jsi zatraceně chytrá... malé poškození mozku by nám ostatním mohlo umožnit, abychom tě konečně dohnali... víš?"

 

Nakloním se nad její postel a položím jí rty na čelo. "Ať se stane cokoli, až se ke mně vrátíš... pořád tě budu milovat. A slibuji, že tě nikdy, kurva, neopustím. Jen tě prosím, Sawyer. Vrať se ke mně."

 

Protože bez ní ... není žádné já.

***

 

"Omlouvám se, že jsem tehdy řekla takové věci," řekne Dylan vedle mě. "Byla jsem naštvaná a zničená."

 

Otočím se a podívám se na ni. "A teď?"

 

"Jsem zatraceně vyděšená." Začne vzlykat tak silně, až se třese. "Její máma si myslí, že to nepřežije."

 

To mě ani trochu nepřekvapí. Vždycky si o své dceři myslela jen to nejhorší... proč by to teď mělo být jinak?

 

"Její matka je píča."

 

Přes slzy si odfrkne. "Jo, to je. Bože, opravdu je."

 

Přeruším pohled na ní. "Nevzdávej to s ní."

 

"Nevzdám ... jen." Spodní ret se ji zachvěje. "Chybí mi."

 

Taky mi chybí.

 

***

 

"Vypadněte."

 

Paní Churchová na mě zírá vytřeštěnýma očima. "Co prosím?"

 

"Nemáte právo ji vidět, když chodíte kolem a vykládáte lidem, že to nezvládne." Popadnu ji za loket a táhnu její zadek zpátky na chodbu. "Vypadněte, kurva."

 

Vzpírá se proti mně, ale já jsem silnější. "Okamžitě ze mě sundej ruce, než zavolám ochranku."

 

Pan Church k nám přiběhne. "Co se to sakra děje?"

 

S tváři plnou šoku se podívá na svého manžela. "Cole se mě pokouší vyhodit z pokoje mé vlastní dcery."

 

To si piš, že jo. Sawyer teď nemůže mluvit, tak budu mluvit za ni.

 

"Dcera, kterou si kurva nezasloužíte," vypěním při pohledu na Sawyeřinho tátu. "Víte stejně dobře jako já, že ona je hlavním důvodem, proč Sawyer začala brát ty prášky, pane." Obrátím na ni svůj pohled. "Možná Vám to nikdo nemá odvahu říct do očí, ale já to udělám. Jste jed. Příšerná zasraná matka. Možná jste hezká navenek, ale uvnitř jste zatraceně šeredná."

 

Dá mi facku. Tvrdou. Ale mně je to jedno.

 

"Nikdy nepochopím, jak se z někoho tak ošklivého, jako jste Vy, mohl vyklubat někdo tak krásný, jako je Sawyer."

 

Couvne. "Jak se opovažuješ."

 

"Jak se opovažujete Vy, paní? Jak se opovažujete dávat své dceři pocit, že není dost dobrá, když je vším, co je na světě správné. Jak se opovažujete vzdát se jí, když bojuje jako o život, aby se ke mně mohla vrátit." Podívám se na pana Churche. "Nikdy není dost dobrý důvod zůstat s někým, kdo se chová ke svému vlastnímu tělu a krvi tak jako ona. Nikdy."

 

Obočí pana Churce vystřelí vzhůru. "Já -"

 

"Cole má pravdu," ozve se za mnou Dylan. "Byla jsem tam na té zkoušce šatů. Sawyer v té době už trochu zhubla a cítila se dobře. Nemyslím si, že by chtěla zhubnout víc, ale Vaše žena trvala na tom, že potřebuje."

 

Obrátí teď už rozzuřené oči na svou ženu. "Jolene -"

 

"Byla to svatba," vykřikne. "Panebože, vy se chováte, jako bych jí řekla, aby hladověla. Neměla jsem tušení, že bere prášky, aby zhubla. Nikdy bych s tím nesouhlasila.“ Zabodne prstem do vzduchu. "Jen jsem chtěla, aby byla zdravá s nějakou dietou a cvičením. To ze mě nedělá špatnou matku."

 

Pan Church vydá v krku bolestivý zvuk. "A co štěstí?"

 

Jolene se tváří, jako by to pro ni byl cizí pojem. "Já ne -"

 

"Strávila jsi tolik času starostmi o její váhu a o tom, co si myslí ostatní... ale nulovými starostmi o její štěstí." V jeho výrazu se zračí bolest, když se kolem ní prosmýkne. "Je mi z tebe zle."

 

***

"No, vynadal jsem tvé matce," informuji ji. "A než se začneš zlobit, nelituju toho. Ani trochu. Potřebovala slyšet, jak moc ti ubližuje." Políbím jí ruku. "Už nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil, Sawyer. Ne bez toho, abych mu to vrátil a donutil ho za to zaplatit."

 

Políbím ji na čelo. "Jen potřebuju, aby ses probudila a já ti to mohl dokázat."

 

Protože bez ní ... není žádné já.

 

***

 

"Mluvil jsem s trenérem Duke's Heart," řekne Jace. "Posílá své..." zarazí se, než dokončí větu. "Řekl mi, ať mu zavoláš a přeobjednáš se, až budeš moct."

 

Je mi to jedno.

 

Jediné, na čem mi záleží, je ona.

 

Stiskne mi rameno. "Jsi tu už pět dní. Myslím, že bys měl jít domů a trochu si odpočinout. Nebo se aspoň osprchovat."

 

Ne, musím tu být hned, jak se probudí.

 

Protože ona se probudí.

 

Musí se vzbudit.

 

***

 

"Zřejmě něco nedělám správně. Něco, co potřebuješ... tak proč mi prostě nenaznačíš... nějakou malou nápovědu... abych to kurva udělal."

 

Nic.

 

Políbím jí ruku. "Prosím, Sawyer. Už je to šest dní."

 

Chybí mi její hlas. Její oči. Její drzost. Její vůně.

 

Chybí mi na ní úplně všechno.

 

Pevněji chytnu její ruku a procedím: „Miluješ mě, že?“ Přejedu jí palcem po čele. "Tak se kurva probuď... prosím."

 

Přitisknu si pěst k ústům a tlumím agónii. "Dám ti všechno, co budeš chtít, Pánbíčkářko. Každou zatracenou věc, co budeš chtít. Jen potřebuju, aby ses ke mně vrátila.“

 

Snažím se nadechnout přes drtivou tíhu na hrudi, ale připadá mi to nemožné. "Dostaneme se z toho, že jo?“

 

Nic. Ani třepot očí.

 

"Dobře. Sázka nás svedla dohromady, tak co kdybychom uzavřeli další?" Polknu knedlík, který mi stoupá v krku. "Vezmu si tě, dám ti milion zatracených dětí a koupím nám obrovský dům, ve kterém spolu zestárneme. Dám ti šťastně až navěky, Sawyer." Skloním hlavu, takže se rty vznáším nad jejím uchem: „Jediné, co musíš udělat, je probudit se.“

 

Protože bez ní ... není žádné já.