Inifi - EPILOG

Překlad: Liv

Kor.: 16terez

O měsíc později

Luka Kotova

„Nahoru!“

Vyskočil jsem spolu se stovkou dalších umělců. Všichni stojíme v obrovském kruhu a střed je prázdný. Zahříváme se a všichni máme sportovní oblečení. Paprsky ranního slunce pronikaj oknem do posilovny a nálada je uvolněná a pohodová, jak se všichni najednou odrážíme od podlahy.

„Ruce nahoru!“ zařval někdo další.

Všichni máme ruce zvednutý, když skáčeme a Nik mezitím vběhl do středu kruhu a nárokoval si pozornost. Je to možná můj upjatej starší brácha, ale při představení je uvolněněj a klidnej.

Tancuje, nohy a tělo má v harmonii a očima se vpíjí do Thory, která skáče spolu s náma.

Mračí se, ale její výraz se začíná formovat do úsměvu, když pozoruje svýho přítele. Podepsala další dvouroční smlouvu do Amour, ale Nik a Thora budou u hedvábný šály mnohem delší dobu. The Masquarade podepsala papíry a je oficiální, že Amour v hotelu zůstane alespoň dalších dvanáct let.

„Stehna!“

Sklonili jsme se a začli plácat do stehen. Jemnej zvuk plaskání naplnil celou místnost.

Nik natáhl ruce a ukázal na dva lidi. Sergei a Dimitri neztrácej čas a hned jsou u něj a tančí spolu s ním. Když je pozoruju, umím si docela jasně představit, jak vypadali jako teenageři. V době, kdy neměli tolik zodpovědnosti, kdy vyzívali Sergeie, dělali si srandu z Dimitrie a bojovali o Nikolaie.

Ale na druhou stranu, všechny tyhle sračky dělaj pořád a to už jim bylo pětadvacet.

„Timofei,“ zavolal Serg.

Timo skočil před všechny tři, jeho aura je doslova ozářila. Udělal salto vzad, roztáhl nohy do šnůry a pak se zatočil. Všichni se usmívaj.

„Potlesk!“

Začali jsme tleskat do novýho rytmu.

Starší chlapi vklouzli zpátky mezi nás a nechali Tima ve středu. Můj malej brácha je aktuálně ten nejlépe placenej umělec Aerial Ethereal. Celá Midnight stojí na něm, jeho čas na pódiu je trojnásobně větší, než u některých z nás, ale pokud je někomu dobře před září reflektorů, je to Timofei Kotova.

„Zadupat a potlesk!“

Někdo nastavil rytmus: dup dup, klap klap. Všichni jsme pokračovali jako jeden.

Timo žongluje neviditelnými míčky, jeho tvář se teatrálně stahuje, jako by byl překvapenej svým talentem. Zazubil jsem se a pak zařval, „sestro!“

Katya došla do středu a Timo jí hodil neviditelnej míček. Ona předstírá, že je horký, přehazuje si ho z jedný ruku do druhý.

Absolutně zbožňuju, že jsem ve stejným představení se svou sestrou, ale hlavně – hlavně jsem šťastnej, že nemusí pracovat s někým, komu nevěří. A že je v bezpečí.

„Bratře!“ zvolal Timo vesele a pak hodil neviditelnou kouli mně.

Chytil jsem ji oběma rukama a pozoroval svou přítelkyni vedle. „Bay.“

Má ten svůj New Yorkskej chladnej postoj, a když jsme se připojili do středu kruhu ke Kat a Timovi, dribloval jsem kolem ní neviditelným míčem.

Moje oči jsou plný smíchu, když si ji prohlížím a beze slov říkám: ale copak? Nedokážeš to chytit?

Baylee na sobě má tílko, ale i tak si vyhrnula neviditelný rukávy a musí se hodně snažit, aby se nerozesmála.

Předstíral jsem, že jsem ji poddribloval mezi nohama a pak jsem se postavil přímo před ni a bez námahy roztočil neviditelný balón na prstu.

Baylee mi míč ukradla a předstírala, že ho kope do dálky. Zasmál jsem se a kýval do rytmu, který vytvářej umělci kolem nás.

Bay zvedla ruce, jako by z nebe padala baseballová pálka.

Pak se postavila k odpalu.

Timo, Kat a já jsme natočili těla, abychom pozorovali její výkon.

„Jde o všechno,“ zvolal jsem. „Je to neporazitelná, nezkrotná Baylee Wright. Ani jednou v životě neztratila podání.“

Bay ke mně střelila pohledem, usmívá se, ale snaží se soustředit na odpal. Pak se rozmáchla a já, Kat a Timo jsme zvedli hlavu napravo a chránili si oči před falešným sluncem. Čekáme na ten homerun.

Timo udělal zvuk, jako by do dálky letěl rychlej míč.

Baylee pyšně pustila neviditelnou pálku k zemi.

Běžel jsem k ní, naše rty jen kousek od sebe a během vteřiny jsem předstíral, že ten její odpálenej míček dopadl přímo na můj prst.

Baylee zavrtěla hlavou a snažila se držet rty u sebe. Snažila se vypadat vážně.

„Šeptej!“ zařval někdo. A všichni udělali pššššš.

Začal jsem míček točit na prstech a ona je dost blízko, aby zamumlala, „jsi neskutečný.“

Zazubil jsem se a teď se úsměvu nedokázala ubránit ani ona. Sklonil jsem hlavu, moje čelo se skoro dotýkalo toho jejího, když jsem zamumlal, „už sis uvědomila, že tenhle moment nikdy neskončí?“

Nemůže to zmizet.

Už teď je to neviditelný. Je to něco, co cítíme.

A nikdy o to nepřijdeme. Hoří to v nás, jako nekonečný světlo.

KONEC