FU - 3. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Je to můj druh. Ivy měla co dělat, aby udržela ruce bezpečně schované v podpaží. Dlaně ji brněly – ne jedem, ale zoufalou touhou natáhnout ruku a dotknout se ho. Nemohla odtrhnout oči od elegantního profilu záchranáře, který klečel vedle Hope a kontroloval, zda nemá zranění.

Obvykle pohled na někoho jiného v blízkosti Hope vyvolával v její wyverně žárlivý vztek. Ale její zvíře bylo klidné, stejně zaujaté záchranářem jako on svou pacientkou. Její wyverně nevadilo, že se dotýká jejího pokladu… protože i on byl jejím pokladem.

A oh, byl tak krásný.

Jeho bílé vlasy se v šeru chodby leskly, jako by byly upředeny z měsíčního světla. I jeho pleť byla bledá, bezchybná jako jemná perleť. Vysoké, ostré lícní kosti mu mohl vytesat Michelangelo. Silná čelist a brada vyvažovaly elegantní linie jeho čela a nosu, takže jeho rysy byly nezaměnitelně mužné.

Přes všechen jeho nadpozemsky krásný vzhled na něm nebylo nic křehkého nebo zranitelného. Když ji zachránil před pádem, cítila sílu v těch rychlých rukou s dlouhými prsty. Dokonce i zahalený do neforemné, objemné hasičské uniformy měl široká a mohutná ramena.

Nikdo by o něm nikdy nemohl říct, že je jen hezký. Ale byl krásný jako blesk. Vypadal jako anděl – ale ne jako ten mdlý typ z vánoční pohlednice. Byl to bájný anděl pomsty, naplněný divokou silou tak jasnou, až z toho bolely oči.

A ona měla být jeho družkou.

Není divu, že se na ni podíval a řekl si: Do prdele.

Od té doby se na ni ani nepodíval. Snažila se namluvit si, že se jen chová profesionálně, že se musí soustředit na Hope… ale v duchu věděla, že je to lepší. Byl to ten nejúchvatnější muž, jakého kdy viděla, a ona byla… ona.

Ivy, měnička wyverna. Zrůda. Ošklivá. Nechtěná.

Nedotknutelná.

Přesto se jí dotkl. Teplo jeho kůže ji prožhavilo celé tělo až do morku kostí. Měla pocit, že si do konce života ponese neviditelný cejch jeho prstů na zápěstí.

Byl v kontaktu s její jedovatou kůží nejméně dvě minuty. A přesto byl stále naživu.

Bylo to proto, že byl její druh?

Ruce se jí třásly. Sevřela je pažemi a objala se. V srdci jí rostla nová děsivá emoce, která bojovala s jejím wyvernským všudypřítomným vztekem.

Naděje.

Zatlačila ten nechtěný pocit zpátky dolů a snažila se ho znovu uzamknout. Obnažené zděšení v těch bleděmodrých očích bylo bolestně zřejmé i v šeru výtahové šachty. I kdyby se jí mohl dotknout, proč by to chtěl dělat? Když vypadal tak, jak vypadal, mohl mít kteroukoliv ženu. Nejspíš měl každou, kterou chtěl.

Náš, zavrčela její wyverna. Nikoho jiného. Našeho druha! Zabij soupeře!

Jen pomyšlení na to, že by se těch dokonalých rysů mohl dotknout někdo jiný, přimělo její vnitřní wyvernu k vraždě. Ztěžka polkla a přinutila se potlačit pálení kyseliny v hrdle.

On tě nechce, připomněla si divoce.

Její život – život její sestry – závisel na tom, zda bude tvrdá. Celý život bojovala s celým světem, zuby nehty, aby Hope udržela naživu, v bezpečí a mimo systém pěstounské péče. Lekce, které se naučila na ulici, se jí vryly do duše.

Nikdy se na nikoho nespoléhej.

Nikdy nikomu nevěř.

A nikdy, nikdy neprojevuj ani náznak slabosti.

Pokud ji nechtěl, ať si trhne nohou. Nehodlala se doprošovat. Dát někomu najevo, že ho potřebujete víc než on vás, bylo jako dát mu do ruky nabitou zbraň. V žádném případě nehodlala dát někomu takovou moc nad sebou.

„Madam?“

S hrdinským úsilím se ji podařilo odtrhnout oči od svého druha – ne, nemohla na něj takhle pořád myslet. Odvrátila se od toho bastarda a podívala se na hasiče, který na ní promluvil. Byl to ten zrzavý s jemným velšským přízvukem. Ten druhý – vysoký muž tmavé pleti – šel dolů zkontrolovat, jestli havarovaný výtah nezpůsobil požár elektřiny.

„Tady,“ řekl znovu hasič a podával na délku paže pár rukavic. Z jeho ostražitého postoje dobře věděl, co je ona zač. „Myslím, že by bylo dobré, kdybyste si je nasadila.“

Byly to zjevně jeho rukavice, součást jeho výstroje. Přijala je a dávala pozor, aby se nepřiblížila k jeho holé kůži. Silný ohnivzdorný materiál jí zasvědil na rukách, pohltil ji od konečků prstů až po lokty.

Široká ramena zrzavého muže se trochu uvolnila, jakmile byla její kůže bezpečně zakrytá. „Takhle je to lepší. Jsem hasič Daifydd Drake z Hasičského a záchranného sboru Východního Sussexu.“

„Já vím, kdo jste.“ Nedovolila, aby se jí na tváři objevil náznak strachu, ačkoli jí srdce bušilo. „Vy jste tým Alfa.“

V Brightonu byla jen jedna skupina hasičů složená výhradně z měničů. Ivy už na Daie Drakea narazila – i když tehdy na ni vrčel v podobě rudého draka. S některými dalšími členy týmu se už také setkala, a to za nepříliš příjemných okolností. Od té doby dělala, co mohla, aby se jejich cesty znovu nezkřížily.

Což bylo zřejmě nesmírně ironické. Přinutila se nespouštět oči z Daie, místo aby znovu pohlédla na nádherného zdravotníka.

„Taky si na tebe vzpomínám,“ řekl Dai tónem hlasu, z něhož bylo jasné, že ani jemu se vzpomínka nezamlouvá. „Při té příležitosti došlo rovněž k velkému ničení majetku. Potřebuji se tě zeptat na pár otázek.“

„Dej si pohov, Dai,“ vyštěkl ten bastard, než Ivy stačila zareagovat. Nevzhlédl od svého zkoumání Hope. „Nechte mé pacienty na pokoji. Nenechám tě, abys ji otravoval, zatímco já pracuju.“

Zaváhal snad jen nepatrně? Co málem řekl místo toho?

Hajzl, hajzl, hajzl, skandovala si v duchu a nemilosrdně se nutila vzpomenout si na jeho výraz, když se poprvé setkal s jejíma očima. Je to arogantní bastard a ty na to nezapomeň.

Bohužel bylo trochu těžké soustředit se na to, jak je hrozný, když ty silné ruce zacházely s její sestrou s takovou neuvěřitelnou jemností a pečlivostí. Už byla v minulosti nucena sledovat, jak Hope stoicky snáší příliš mnoho hrubých a nešetrných lékařských vyšetření. Spousta lékařů si zřejmě myslela, že jen proto, že Hope nemůže hýbat nohama, nemůže v nich ani nic cítit.

Ale v Hopeině výrazu nebyl ani náznak nepohodlí, když ten bastard pečlivě zkoumal její končetiny a páteř. Obvyklé stažené napětí v její tváři se vyhladilo, jako by ji pro jednou vůbec nic nebolelo.

„Myslím, že jsi neutrpěla žádné zranění páteře,“ řekl bastard. Přesto mu čelo poznamenala mírná vráska, jako by ho něco trápilo.

Dokonce i hlas měl krásný. Měl nezaměnitelný anglický přízvuk vyšší třídy, takový, jaký získáte jen tím, že se narodíte se zlatou lžičkou v ústech. Každou říznou slabikou jen ještě bolestněji dával najevo, že jsou z úplně jiných koutů světa.

„Co to sakra je?“ zamumlal si zřejmě pro sebe. Jeho dlouhé prsty zaváhaly na Hopeině krku. „Co to má být?“

Ivy strachy poskočilo srdce. „Co se děje?“

„Zřejmě všechno,“ řekl, aniž by se na ni stále podíval. „Ale ať je to cokoli, není to z pádu. Hope, v jakém přesně stavu jsi?“

„Nemoc motorického neuronu,“ zalhala Hope s hladkou lehkostí dlouhé praxe. „Je degenerativní a nevyléčitelná. Nebojte se, já jsem nemohla používat nohy ani před pádem výtahu.“

„Hmm.“ Ten bastard zněl méně než přesvědčivě. „Na onemocnění motorického neuronu jste velmi mladá.“

„Já jsem prostě super výjimečná,“ řekla Hope vesele. „Už se můžu posadit?“

„Raději bych tě pro jistotu posadil na rovná nosítka. Měla bys zůstat v nemocnici přes noc na pozorování.“

„Žádná nemocnice,“ řekly obě jednohlasně.

Ten bastard si otráveně oddechl. „Proč nikdo nikdy nechce jít do nemocnice?“

„To musí být tvým chováním u lůžka,“ řekl Dai a zelené oči se mu pobaveně zaleskly. Pak jeho výraz zvážněl. „Slečno, opravdu byste měla jít do nemocnice. Tam se o vás náležitě postarají.“

„Já se o ni postarám,“ řekla Ivy ostře.

„Vás budou potřebovat jinde,“ řekl Dai a hlas mu ztvrdl. „Policie je na cestě. Vezmou vás na stanici, abyste mohla podat výpověď.“

Mimovolně ustoupila o krok dozadu. „Ne, nemám jim co říct.“

Hope se zvedla na lokty a odstrčila toho bastarda od rukou, když se ji snažil přimět, aby si znovu lehla. „Nemůžeš ji zatknout! Byla to nehoda, to je všechno!“

„Nikoho nezavřou,“ řekl Dai. „Zatím. Ale musíme přijít na kloub tomu, co se tu stalo.“

Žaludek jí sevřel chladný strach. Věděla, že měniči z policejního sboru se jen nemohou dočkat záminky, aby ji mohli zavřít. Bylo tam příliš mnoho úředníků, kteří si mysleli, že wyverna je příliš nebezpečná na to, aby mohla volně pobíhat.

„Ne,“ vyrazila ze sebe skrz stažené hrdlo. „Žádná policie.“

Daiovi se stáhla čelist. „Madam, obávám se, že na tom opravdu musím trvat.“

Za ním se do ní zabodly bastardovy oči. Bylo to jen na kratičký okamžik, ale ona měla podivnou jistotu, že v tom zlomku okamžiku viděl přímo do středu její duše.

A na oplátku…

Ona viděla jeho. Ne ten třpytivý povrch, samá ostrá krása a ještě ostřejší slova. V těch ledově modrých očích viděla bolestnou osamělost, která odrážela její vlastní. Viděla ho.

Jen na zlomek vteřiny. Odtrhl od ní oči, jako by ho to, co viděl, nějak popálilo.

„Ne,“ řekl a ona si na okamžik nebyla jistá, jestli mluví k ní, nebo ke svému kolegovi. „Ne, Dai. Obě dvě už toho na jednu noc zažily dost.“

Dai zavrtěl hlavou. „Tohle je vážný incident, Hughu. Policie bude muset provést důkladné vyšetřování.“

„Pak mohou začít tím, že budou pronásledovat svědky, kteří se zřejmě rozhodli nechat nevinnou dívku viset ve smrtelné pasti!“ Bastard se jedním hbitým, silným pohybem zvedl na nohy a postavil se proti svému vyššímu kolegovi. „Zavolám auto, aby ty dvě odvezlo do nemocnice nebo domů, nebo kamkoli budou sakra chtít. Jestli je chceš předat policii, uděláš to jen přes mou mrtvolu!“

Jeho nečekaná slova jí vyrazila dech. Nikdo nikdy, se takhle nepostavil na její obranu. Přesto tam stál, čelisti a pěsti zaťaté, připravený bojovat, aby ji ochránil.

Druh, řekla její wyverna tiše. Náš druh.

„Páni.“ Dai zvedl ruce a oči se mu rozšířily překvapením. „Uklidni se. Jestli je to tvůj lékařský úsudek, že by dnes večer neměly být vyslýchány…“

„Je,“ zavrčel její druh. „A jestli se to policii nebude líbit, srdečně je pozvu, aby mi políbili zadnici.“

Dai se na něj udiveně podíval, ale ustoupil. „No, v tom případě je odsud co nejrychleji dostaneme. Velitele Ashe by nepobavilo, kdybys začal pěstní souboj s policií kvůli jurisdikci. Půjdu někam zavolat.“

S bušícím srdcem počkala, až zrzavý hasič zmizí ze schodů. Pohrávala si s příliš velkými rukavicemi a dívala se na své ruce. Neměla ponětí, co má říct.

„Děkuju,“ zamumlala.

Její druh úsečně přikývl a měl plné ruce práce se zvedáním Hope do teď už poněkud potlučeného vozíku. Zdálo se, že se snaží vyhnout tomu, aby se znovu setkal s jejím pohledem.

Náš druh, trvala na svém wyverna. Přivlastni si ho!

Pokrčila rameny a zhluboka se nadechla. „Myslím, že bychom si měli promluvit.“

„Slyšela jsi Daie.“ Klekl si, aby Hope upravil řemínky, a upřel pohled na svůj úkol. „Musíš odsud rychle vypadnout, než přijede policie.“

„Chci říct… později. Někdy jindy.“ Všimla si, že se na ni Hope dívá velmi zvláštním pohledem, a pospíšila si dodat: „Ehm, to znamená, abychom ti mohli pořádně poděkovat. Za to, že jsi nás zachránil. Hm.“

Narovnal se, ruce položil na Hopein vozík. Pořád se na ni ale tak docela nedíval. „Jestli mi chceš poděkovat, tak pro to můžeš něco udělat.“

Při představě, jak by mu mohla náležitě poděkovat, ji zalil nával horka. Její rty na jeho rtech, ty silné ruce, které se jí proplétaly ve vlasech, přejíždění rukama po jeho nahé kůži…

„Cokoli,“ vykoktala Ivy.

Konečně se setkal s jejíma očima… ale tentokrát v nich nebyl žádný oheň. Jeho bleděmodré oči byly chladné a tvrdé jako led, neproniknutelné a bezcitné.

„Už se ke mně nikdy nepřibližuj,“ řekl.