FU - 1. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Až najdu svou sestru, pomyslela si Ivy Vivernová chmurně, když letěla chladným nočním vzduchem, zabiju ji holýma rukama.

To byla bohužel velmi pravděpodobná možnost. Jako měnič wyverny (legendární okřídlený drak) byla nejjedovatějším tvorem na Zemi. A díky svému neobyčejně silnému vnitřnímu zvířeti byla jedovatá trvale. Dokonce i v lidské podobě.

V nejlepších chvílích by její sebemenší dotek způsobil každému okamžitou a mučivě bolestivou vyrážku. A tohle rozhodně nebyly ty nejlepší chvíle. Kdyby teď byla v lidské podobě, z bouře strachu a hněvu, která se jí právě zmítala v útrobách, by se jí na dlaních vypotil smrtící jed.

Teď si také musela dávat pozor, aby měla čelisti s ostrými zuby pevně sevřené. Nemohla riskovat, že by jí něco z vroucí kyseliny stoupající v jejím hrdle odkáplo na budovy a ulice pod ní.

Plivni. Zabij. Znič. Její vnitřní wyverna vzplála zuřivostí a nabádala ji, aby roztrhala celé město Brighton, dokud nenajde svou sestru. Zachraň ji! Braň jí!

Zavrtěla svou rohatou hlavou a snažila se potlačit vrčení své šelmy. Wyverny byly ze všech dračích plemen nejmenší, ale stejně jako všichni draci měly v sobě zakořeněnou potřebu hromadit poklady a stejně hluboký instinkt je bránit. Každý, kdo by draka okradl, by toho brzy – po velmi krátkou dobu – litoval.

Její poklad však nebylo chladné zlato ani bezcitné drahokamy. Jejím pokladem bylo maso a krev. Její maso a krev.

Její sestra.

Ostatní draci to měli snadné. Jejich poklady neutíkaly vesele pryč, když k nim jsou otočeni zády. Tentokrát jí alespoň nechala vzkaz.

Vzkaz byl napsaný fialovým třpytivým perem. Hopeino neuspořádané písmo, vždycky směšně holčičí, bylo prorostlé srdíčkovými i extravagantně se kroutícími smyčkami vzrušení. A když používala vykřičníky, tak se situace obvykle stávala kritickou.

Mám odvoz na večírek!!!! Uvidíme se tam? Jestli ne, tak nečekej!!!! Miluju tě!!!!!!

Hope se podepsala smajlíkem.

Ivy by dokázala svou mladší sestru někdy zavraždit.

No, technicky vzato mohla, Hope vraždit pořád. Musela se ale hodně, hodně snažit, aby to neudělala.

A právě teď jí v tom Hope rozhodně nepomáhala.

Zúžila oči a snažila se nalézt bytový dům, který hledala. Nebyla zvyklá létat nad Brightonem a ze vzduchu bylo těžké rozeznat jeho čtvrti. Snažila se trávit co nejvíc času v lidské podobě. Čím méně připomínala ostatním měničům svou existenci, tím lépe.

Jedna budova ji zaujala. Tyčila se nejméně o deset pater výš než všechny okolní stavby a vyzývavě trčela do vzduchu. Měla širokou plochou střešní terasu, kterou osvětlovaly desítky červených diod. Jasná světla vyznačovala široký kruh rozdělený křížem, něco jako přistávací plocha pro vrtulníky.

Tato přistávací plocha však nebyla určena pro lidské stroje.

To muselo být ono.

Silně zabrala svými smaragdově zelenými křídly a přistála přesně uprostřed kruhu. Zaryla drápy do štěrkovitého povrchu střešní terasy a udržela rovnováhu, než složila křídla. Na rozdíl od větších draků měly wyverny jen dvě nohy, a ne čtyři. Byla stavěná spíše pro rychlost ve vzduchu než pro obratnost na zemi.

Její přílet nezůstal bez povšimnutí. Dva mohutní surovci se narovnali z míst, kde se povalovali po obou stranách otevřených dveří vedoucích do budovy. Oba byli oblečeni do umně roztrhaných značkových džínů a kožených bund, které se jim napínaly přes široká ramena. Její měničské smysly se zapnuly při pohledu na nezaměnitelnou auru divoké energie, která z nich vyzařovala.

Její dlouhý ocas se škorpioním ostnem se instinktivně prohnul nad jejími zády a byl připraven zaútočit, když se oba měniči sunuli vpřed. Varovně na ně zasyčela.

Oba muži strnuli a ostražitě si prohlíželi její obloukovitý ocas. „Do prdele,“ zamumlal menší z nich. „Říkal jsem Gazeovi, že tohle je špatný nápad.“

„Vezmi si prášek na uklidnění, zrůdo,“ řekl jí druhý muž. Jeho tetování s vrčící vlčí hlavou na boku krku ho označovalo za člena Zlých psů, místní smečky s obzvlášť krutou pověstí. „Možná si myslíš, že jsi velký zvíře, ale jestli si něco začneš, tak toho budeš sakra litovat.“

Nechala si vykvést úsměv na svých šupinatých rtech, které se jí odlepily od čtvrt metru dlouhých tesáků. Z čelistí jí odkapávala kyselina, která při dopadu na zem syčela. Měla to potěšení uvidět, jak oba muži ucukli zpět.

Zůstaňte vzadu, štěňata, řekla telepaticky. Můžu vás zničit jediným nádechem. Kde je moje sestra?

Měla neklamný pocit, že se její mentální požadavek neslyšně odráží od mužských lebek. Měniči mohli obecně mluvit pouze ve zvířecí podobě s jinými lidmi stejného typu – kočky s kočkami, vlci s vlky a tak dále. Byl to jeden z důvodů, proč se smečky či skupiny obvykle skládaly z podobných typů měničů.

Ona sama byla jako wyverna mýtickým měničem, jedním z nejvzácnějších ze všech skupin. Přestože Británie měla neobvykle vysokou populaci mýtických měničů, její typ byl velmi neobvyklý. Nebylo tudíž pro ni příliš překvapivé, že ji ani jeden z mužů neslyšel.

Soustředila se a potlačila svůj nekonečný wyvernský hněv až na dno duše. Šupiny ji brněly, když se proměnila zpátky do své lidské podoby.

Napjatá ramena obou mužů se uvolnila. Nebyla žádná lehká váha, ale v této podobě proti ní byli oba muži nejméně o deset centimetrů vyšší a třicet kilo těžší. Zjevně si mysleli, že teď mají výhodu.

Byli to zkrátka idioti.

„Hm,“ zamumlal menší muž a zvědavě si ji prohlížel. „Je to jenom holka.“

Vrhla na něj svůj nejostřejší úšklebek a strhla si jednu z rukavic. „Která tě ještě může zabít malíčkem. Nehýbejte se.“

„Jako by se tě kdokoli z nás chtěl dotknout, i kdybys nebyla zrůda,“ ušklíbl se potetovaný muž a pohrdavě přelétl očima po jejích křivkách. „Každopádně jsi pozvaná. To znamená, že jsi v bezpečí… prozatím.“

„Nejsem tu kvůli večírku.“ Sevřela pěst v rukavici, holou ruku měla stále zdviženou a připravenou. „Chci jen svou sestru. Přiveď mi ji.“

Trhl palcem k polootevřeným dveřím za sebou. „Běž si pro ni sama.“

Přesunula pohled na menšího muže, ale ten si jen strčil ruce do kapes a ležérně se opřel o zeď. Bylo jasné, že ani jeden z mužů nehodlá pohnout ani malíčkem, aby jí pomohl. Nepochybně měli od svého alfy rozkaz, aby zajistili, že půjde dovnitř.

V duchu zaklela. Když jí minulý týden přišla pozvánka na záhadný večírek, věděla, že to musí být nějaká past. Nikdo nikdy nezval wyvernu na vánoční večírek. Dokonce ani na vánoční večírek pro všechny měniče. Řekla Hope, že je to past.

A její hloupá, hloupá sestra do ní s radostí skočila, takže jí teď nezbývalo nic jiného než se chytit na návnadu.

Zvedla bradu, prošla mezi oběma muži a zamířila ke dveřím do bytového komplexu. Vedly ke schodišti, jehož zábradlí zdobily spletené větvičky cesmíny. Z podkrovního bytu pod nimi se linula slavnostní hudba a rozesmáté hlasy.

Ušklíbla se, ale zastrčila ruku zpátky do rukavice. I když její wyverna křičela, že musí být připravená se bránit, těžko mohla vejít do přeplněné místnosti s odhalenou kůží. Celé její tělo bylo jedovaté a ona nemohla riskovat, že někomu náhodou ublíží.

Zatahala se za rukávy své tlusté džínové bundy, aby se ujistila, že má bezpečně zakrytý každý centimetr a zamířila dolů po schodech. Zvuky veselí byly stále hlasitější, až se její wyverně zvedly koutky. Její vnitřní šelma byla v nejvyšší pohotovosti a její ochranitelská zuřivost způsobila, že se jí zvedal žaludek. Nepříjemně si uvědomovala, že se jí do rukavic začíná dostávat mokrá lepkavost. V jejím rozrušeném stavu byl její jed dost smrtící na to, aby okamžitě zabíjel.

Musela najít Hope a rychle se dostat ven. A modlit se, aby se jí nikdo nepokusil postavit do cesty.

Zhluboka se nadechla a nasadila si na tvář svůj nejlepší výraz „na-vás-všechny-seru-nevšímejte-si-mě“. Pak se vydala na večírek.

Prostředí bylo naštěstí dostatečně hlučné a tmavé, takže její vzhled okamžitě nepřitáhl pozornost. Pár nedalekých Zlobivých psů si ji profesionálně prohlédlo, ale jejím směrem se nepohnuli. Chvíli si prohlížela místnost.

Její nepříjemný pocit se prohloubil.

Co to sakra je?

Luxusní, otevřený penthouse byl plný divokého sortimentu měničů. Ivy postřehla výrazné hlavy zaměstnanců, Smile Time, jejichž vlasy byly vyholené a obarvené do skvrn a pruhů, aby odpovídaly jejich vnitřním hyenám. Byla si naprosto jistá, že trojice žen ve štíhlých krátkých šatech, které na tanečním parketu vrtěly zadkem, jsou hadí měničky z gangu Chladnokrevných. A jestli ta smečka zrzavých mužů v rohu, kteří povzbudivě ječeli, když se jeden z nich pokoušel o stojku na sudu, nebyly lišky ze smečky Městská havěť, pak ona byla králík.

Bez ohledu na druh měli všichni měniči v místnosti jedno společné. Všichni byli členy některé z méně domestikovaných – a méně zákony dodržujících – skupin ve společnosti měničů.

Přesně ty druhy měničů, se kterými si přísahala, že se už nikdy nebude stýkat.

„Ivy! Ivyyyyyy!“

Při tom známém, uši drásajícím výkřiku, se zkroutila. Když byla Hope rozrušená – což bylo mnohem častěji, než by měl být každý rozumný člověk –, dokázala dosáhnout tak vysoké hlasitosti křiku, že by omráčila i nahluchlé netopýry.

„Promiňte, potřebuji projet.“ Hopein komentář se zařízl do davu ve výši pasu, když její vozík odstrkoval vyděšené měniče stranou. „Píp, píp! Pardon… ach, já se moc omlouvám! To byla vaše noha?“

Mohutný hyenovitý měnič zlostně zaklel a chytil se za nohu, a pak se vrhl na nečekaného útočníka. „Proč ty malá…“

„Sestro,“ dokončila to za něj Ivy a vykročila vpřed. Chladně se střetla s jeho rozzlobeným pohledem. „To je moje sestřička.“

Oči měniče hyeny oči se rozšířily, když si prohlédl její zeleně zbarvené vlasy. Záměrně si pořídila obarvený asymetrický účes, aby vynikla. Pomohlo jí to k výraznému rozlišovacímu znaku, kterým ji ostatní měniči mohli sobě navzájem popsat.

Široký, světle zelený pruh v jejích tmavých vlasech byl její vlastní verzí vosího černožlutého varování: Nezahrávejte si se mnou.

Měnič hyeny spolkl zlostné zavrčení a tvář mu zbledla. Stejně jako většina měničů v Brightonu o ní zřejmě slyšel. Bez dalšího slova odkulhal pryč.

„Ještě jednou se omlouvám!“ Hope zavolala za vzdalujícím se zločincem. „Můžu ti dát… ach, jsi pryč. No, hádám, že máš stejně rychlé hojení měničů.“ Hope se otočila na vozíku, aby se podívala do její tváře, a hubenou tvář jí rozdělil zářivý úsměv. „Ivy! Přišla jsi!“

„Jen na chvíli,“ zavrčela. Natáhla se po řídítkách Hopeina vozíku. „Odjíždíme. Hned.“

Hope se cvičeným pohybem vymanila z jejího dosahu a vyhnula se jejímu sevření. „Néééé. Je tu někdo, s kým se rozhodně musíš seznámit.“

Je jí sedmnáct, pomyslela si Ivy v zoufalství. A pořád má všechny instinkty pro přežití jako batole závislé na cukrové vatě.

„Pro jednou v životě mě poslechni,“ zasyčela a ruce se jí v rukavicích potily. „Musíme se dostat pryč. Copak nevidíš, co je tady za lidi?“

Hope zvedla bradu a ústa se jí tvrdošíjně sevřela. Navzdory tomu, že byla blonďatá, štíhlá a krásná, na okamžik jí to připadalo jako pohled do zrcadla.

„Ano, vidím. Jsou to lidé, kteří se musí vyrovnávat s mocnými, nebezpečnými vnitřními zvířaty, ve světě, který pro ně není stvořený. Lidé, kterým se vyhýbají a kterých se bojí i ostatní měniči, jen proto, že jsou jiní.“ Hope si založila hubené ruce na prsou. „Připomíná ti to někoho?“

Zaťala pěsti a čelila jejímu pohledu. „Nejsem jako oni!“

„Ale mohla bys být,“ ozval se za Hope hluboký, pobavený hlas.

Z davu se vynořil vysoký muž se širokými rameny. Měl na sobě na míru šité černé kalhoty a jemnou bílou košili s několika horními knoflíky rozepnutými tak, aby byl vidět náznak hluboké rýhy mezi jeho tvrdými prsními svaly. Oči mu zakrývaly značkové sluneční brýle s obroučkami.

„Podívej se!“ Hope vypískla a zatleskala nadšeně rukama. „Ivy, s tímhle jsem tě chtěla seznámit! Podívej, tohle je moje sestra!“

„Tak jsem rád, že ses k mé malé oslavě nakonec přece jen připojila, Ivy Vivernová.“ Muž se na ni blýskl zářivě bílými zuby. „Já jsem Gaze.“

„O tobě jsem nikdy neslyšela,“ řekla a očima přeměřovala vzdálenost k nejbližšímu východu.

Muž se zasmál a nevypadal ani v nejmenším uražen. „Tak to jsem svou práci dělal dobře. Ale v každém případě já jsem o tobě slyšel. Už nějakou dobu jsem hledal příležitost, jak se s tebou setkat.“

Mimo jeho dohled Hope tiše mumlala něco, co se podezřele podobalo slovům tvůj, opravdový a druh. Na vozíku prakticky poskakovala a její zelené oči zářily vzrušením.

Potlačila nutkání nahlas zasténat. Ze všech katastrofálních pokusů, které Hope podnikla, aby na ni ušila boudu, patřil tenhle rozhodně někam do první pětky.

Z toho, co věděla, by ale Gaze opravdu mohl být jejím jediným opravdovým druhem. Měniči obvykle nepoznali svého druha, dokud nenavázali oční kontakt, a Gaze měl oči zcela skryté.

Ne že by na tom záleželo. Najít svého pravého druha bylo na jejím seznamu věcí, které nesmí udělat, na prvním místě. Jaký by to mělo smysl mít druha, když by se nikdy nemohli vzájemně dotknout?

Gaze se jí zase zdál být fascinován. Brada mu trochu poklesla, jako by si ji prohlížel od hlavy až k patě. I skrytá za slunečními brýlemi cítila žár jeho hodnocení.

„Jsi nepolapitelná žena, Ivy. Ale pevně doufám, že se s tebou v budoucnu budu vídat častěji.“ Jeho hlas se ztišil do tichého, vzrušujícího šepotu. „Máme toho tolik společného.“

„To, ne.“ Přisunula se blíž k Hope a snažila se, aby to nebylo příliš nápadné. „To si nemyslím. Odcházíme.“

„Ale vždyť jsi sem teprve přišla.“ Gaze položil ruku na opěradlo Hopeina vozíku a ona spolkla majetnické zavrčení, které se jí zvedalo v hrdle. „A Hope ještě nechce odejít, že ne, zlatíčko?“

„V žádném případě! Ještě jsem si ani nezatančila a Betty slíbila, že mě představí celé své smečce!“

Betty? Kdo je sakra Betty?

Než se stačila zeptat, Hope zahrála průhledně falešné překvapení. „Podívej, už jsou tady!“ Ukázala přes celou místnost na skupinku teenagerů v černé kůži, kteří číhali v rohu. „Nechám vás v tom, ano? Jsem si jistá, že si budete mít o čem povídat!“

„Hope!“ Ivy po ní chňapla, ale Hope byla příliš rychlá. Odstartovala, nedbajíc na měniče, které rozháněla svým pohybem.

„Mohu ti nabídnout něco k pití?“ Aniž by čekal na odpověď, Gaze se otočil na patě a začal odcházet.

Nezbylo ji než ho následovat. Účastníci večírku ustupovali Gazeovi mnohem ochotněji než Hope. Dokonce i ti nejtvrdší a nejbrutálněji vyhlížející členové gangu mu s uctivým zamručením ustupovali.

Kdo je ten muž?

Ani nedokázala říct, co je to za měniče. Ve vzduchu se mísily vůně tolika různých druhů, které se mísily s výpary svařeného vína a pachem věčně zelených větviček, že nebylo možné ho pořádně poznat.

Jeho snadná nadvláda jí však napovídala jedno. Navzdory mocným tvorům všude kolem – hyenám, zmijím, dokonce i pekelným Zlým psům – byl Gaze nejnebezpečnější osobou v místnosti.

„Kdo jsi?“ zeptala se bojovně, když ji vedl do nablýskané kuchyňské části rozlehlého otevřeného penthouse.

„Něco jako makléř. Zprostředkovávám kontakty. Spojuji lidi pro vzájemný prospěch.“ Gaze vytáhl láhev šampaňského z jednoho z mnoha kbelíků s ledem seskupených na černém mramorovém pultu. Při nalévání se hluboce zasmál. „A tohle by se dalo nazvat večírkem pro zaměstnance. Všichni zdejší měniči jsou… soukromí dodavatelé, kteří, řekněme, kteří se mnou obchodují. Velmi výnosný obchod, dodal bych.“

Přejel ji mráz po zádech. „Nech mě hádat. Tohle podnikání není zrovna legální.“

Gaze se za slunečními brýlemi usmál a přistrčil k ní přes pult sklenku šampaňského. „Určitě oceníš, že nemůžu mluvit o minulých zakázkách. Ale udržuji si malý, velmi exkluzivní seznam klientů, kteří dobře platí za tichá řešení choulostivých problémů. A ti by za někoho s tvým mimořádným talentem zaplatili mimořádně dobře.“

Přesně věděla, kolik by bezohlední lidé zaplatili za to, co umí. Tu ostudu by si nesla až do smrti.

Už nikdy víc.

Polkla kyselinu, která jí stoupala krkem. I když měla chuť plivnout Gazeovi do tváře a říct mu, kam si může strčit svou nabídku, byla na jeho území. Obklopená jeho lidmi.

Kteří obklopovali i Hope.

Musela se ovládat, aby se nepodívala na svou sestru. Zvedla sklenku šampaňského a usrkla si, aby zakryla své zběsile se ženoucí myšlenky.

Musím to hrát v klidu. Přimět ho, aby si myslel, že mě zaujal.

„Vím, jakou mám cenu,“ řekla. „Proč bych ti měla dovolit, aby sis vzal podíl?“

„Protože ti můžu poskytnout to, co tvůj předchozí zaměstnavatel ne.“ Gaze se opřel a lokty se opřel o desku stolu. Byla si naprosto jistá, že přesně ví, jak dobře tenhle postoj ukazuje tvrdé zduřeniny jeho bicepsů. „Ochrana. Znám tvé předchozí zkušenosti s touto prací, Ivy. Killian Tiernach tvé možnosti, mohu-li být tak přímočarý, děsivě zmařil. Kvůli jeho chybám jsi málem skončila ve vězení.“

„Jo, no,“ zamumlala a stud z té vzpomínky jí rozpaloval tváře. „To se mu povedlo. Nechci riskovat, že se znovu dostanu do takových potíží.“

„To bych po tobě nikdy nechtěl.“ Gazeův hlas opět klesl do toho hlubokého, svůdného šepotu. „Jedinečný poklad, jako jsi ty, by nikdy neměl být vystaven riziku. Zacházel bych s tebou tak, jak si zasloužíš.“

Což je zřejmě z jeho metrového odstupu, pomyslela si s černým humorem. Přes všechno své koketní chování si Gaze dával velký pozor, aby se držel mimo dosah její ruky.

Stejně jako to dělali všichni.

Naklonila se o něco blíž, jako by jeho snaha okouzlit ji zabírala. Ke cti mu slouží, že Gaze neuhnul, i když se mu široká ramena napjala.

„Získal sis mou pozornost,“ řekla. Pod záminkou, že se otočila, aby gestem ukázala na luxusní byt, prohlédla si osazenstvo večírku a hledala Hope. „Očividně se ti daří dobře a já bych potřebovala nějaké peníze. Jaký druh… ach, sakra.“

Jedna Gazeova ruka vystřelila vzhůru a dotkla se obroučky jeho slunečních brýlí. „Děje se něco?“

„Ne. Jen si moje otravná sestra jako obvykle vybrala ten nejhorší možný okamžik, aby mě vyrušila.“ Předstírala úšklebek a odložila šampaňské. „Potřebuje, abych ji vzala na záchod. Kde to je?“

Gaze znovu spustil ruku. „Hned na konci chodby. Ale určitě bych mohl někoho sehnat…“

„Hned jsem zpátky,“ zavolala přes rameno a už spěchala pryč.

Hope byla ponořená do rozhovoru s děvčaty v rohu, ale při jejím příchodu se odmlčela. „Tak co?“ zeptala se dychtivě a otočila se. „Líbil se ti? Je…“

„Chce mi nabídnout práci.“ Uchopila řídítka Hopeina vozíku. „Podrobnosti probereme, až tě odvedu na záchod.“

„Cože?“ Hope se zarazila, když ji svižně vezla davem.

 „Já-“

„Potřebuješ jít hned, já vím.“ Zoufale se modlila, aby Gaze nepatřil k těm druhům měničů, kteří mají nadpřirozeně dobrý sluch. „No tak, ať to dlouho netrvá. Chci se vrátit na večírek.“

Jak doufala, to její sestru konečně upozornilo na to, že se něco děje. Jako zázrakem pro jednou skutečně zmlkla.

Pod záminkou otevření dveří se sklonila k jejímu uchu. „Jak ses sem dostala?“

„Výtahem,“ zašeptala Hope zpátky. „Je to tudy. Co se děje?“

„To ti řeknu, až budeme venku.“

Jako zázrakem byla chodba prázdná. Třesoucí se rukou šťouchla do tlačítka pro přivolání výtahu. Jed se jí vsakoval zevnitř do rukavic, když se stroj mučivě pomalu plazil vzhůru.

No tak, no tak!

Zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit. Musela snížit koncentraci svého jedu, aby její dotek spíše paralyzoval, než zabíjel. Nebylo možné, aby zločinecký boss jako Gaze nechal všechny východy nestřežené. Pokud by nedokázala s Hope rychle projet kolem zločinců, které rozmístil v hale, byla by nucena bojovat.

Jednu hranici by nikdy nepřekročila. Bez ohledu na to, jaké další hrozné věci udělala, jakých chyb se dopustila… nikdy nezabíjela.

Přísahala, že to nikdy neudělá.

„To je v pořádku, Ivy,“ zašeptala Hope, když se výtah konečně rozjel a dveře se otevřely. „Všechno bude v pořádku. Jen dýchej.“

„Odcházíš tak brzy, Ivy Vivernová?“

Rozbušilo se jí srdce. Strčila Hope do výtahu a otočila se na podpatku. Gaze stál na konci chodby a klidně si ji prohlížel tmavými čočkami. Po jeho boku se krčil pár obludných psů, jejichž uhelně černá záda byla na úrovni jeho pasu. V hrdlech psů, za jejich vrčícími tesáky, hořelo horké, zlověstné oranžové světlo.

Pekelní psi!

„Hope, běž!“ Vykřikla a trhla rukavicemi.

„Bez tebe ne!“ Podle zvuků dveří, které se pokoušely zavřít a nedovřely, musela Hope držet tlačítko přivolávání.

Jednou, jen jednou, si přála, aby Hope udělala, co se jí řekne. Neodvažovala se odtrhnout oči od Gaze a jeho pekelných psů. Ruce držela zvednuté a připravené, na dlaních se jí leskl smrtící jed.

„Drž se zpátky,“ varovala ho a snažila se nedat najevo, jak se třese. „Nebo ti ukážu, co umím.“

Mohla se jen modlit, aby její výstrahu neodmítl.

„Ve skutečnosti bych velmi rád viděl tvé schopnosti.“ Gazeova ruka sjela ke slunečním brýlím a sundal si je z nosu. „Ale nejdřív ti ukážu ty svoje.“

Podíval se přímo na ni.

Síla jeho očí jí vyrazila dech. Byly rudé, rudé jako krev, od kraje ke kraji. Žádná zornička, žádné bělmo. Nic než karmínová, vyplňující její zrak, pohlcující ji celou.

Nedokázala odvrátit zrak. Krev jí naplnil zvláštní oheň, jaký dosud nepoznala. Na celém světě nebylo nic než on a ona.

Do háje. On je opravdu můj druh!

A pak, jak jí v žilách dál stoupal spalující žár, si uvědomila, že její jediný pravý druh by ji nejspíš neměl rozpalovat bolestí.

„Říkal jsem, že máme hodně společného, Ivy,“ zašeptal Gaze. Ústa se mu zkřivila v lehkém, podivně zádumčivém úsměvu. „Wyvernové jsou skoro stejně vzácní jako bazilišci.“

„Hej, kreténe!“ Zařvala Hope. „Přemýšlej rychle!“

Kolem jejího ramene se mihlo cosi růžového a třpytivého. Gaze vytřeštil oči a instinktivně sledoval ten pohyb.

Ivy si už nikdy, nikdy nehodlala stěžovat na Hopein příšerný vkus na kabelky. Její ochromení se zlomilo v okamžiku, kdy Gaze odvedl pozornost. Než ji bazilišek mohl znovu zaujmout svým pohledem, pevně stiskla vlastní oči.

„Hope, běž!“ Vykřikla a odevzdala se své wyverně.

Z její duše to vytrysklo ve smaragdové bouři zubů a vzteku. Chodba byla příliš malá na to, aby se v ní mohla pohybovat jako pořádný drak, ale když měla složená křídla, byla velká jen jako velký kůň.

Stále měla zavřené oči, opřela se o složené klouby křídel a vydechla oblak kyseliny. Její wyverna chtěla nepříteli spálit maso z kostí, ale držela svou plnou sílu na uzdě.

I mírná dávka její kyseliny byla pořád dost bolestivá. Chodbou se ozývaly výkřiky bolesti. Doufala, že baziliška dostala, ale neodvažovala se otevřít oči, aby to zkontrolovala.

Ke své věčné úlevě uslyšela, jak se za ní zavřely dveře výtahu. Hope byla konečně na cestě do bezpečí.

Poslepu vydechla další krycí dávku kyseliny a napůl roztáhla křídla, aby se ujistila, že se kolem ní nikdo nepokouší proklouznout. Tentokrát žádné výkřiky, takže hádala, že Gaze a jeho měniči se museli stáhnout.

Výtah zahučel a při klesání odpočítával patra. Horečně se snažila si vzpomenout, jak vysoký je obytný dům. Výtahu bude jistě trvat jen hezkých pár sekund, než dojede do haly.

Musí najít okno. Letět dolů za Hope, dostat ji do bezpečí…

Něco do ní narazilo a srazilo jí hlavu přes ocas dozadu. Narazila do zdi, útočník na ni působil jako chladná, tvrdá váha. V lidské podobě byla jedovatá jen na dotek, ve wyvernské podobě jí jedovatou kůži zakrývaly pancéřové šupiny.

Kolem jejího těla se ovíjely mocné spirály. Tiskly ji a snažily se z ní vydrtit život. Stálo ji veškerou vůli, aby neotevřela oči.

Plivni! Udeř! Zabij!

Zcela dezorientovaná vypustila výbuch kyseliny – ne ve zředěné formě, jakou používala předtím, ale v plné, ocel tavící síle. Její neviditelný útočník ji pustil a odplížil se pryč, zatímco ona slepě mrskala hlavou ze strany na stranu.

Stěny zasyčely a roztavily se pod jejím smrtícím dechem. Jiskry jí zasypaly šupiny, jak kyselina rozežírala elektrické kabely. Celá budova se otřásla, když vypadl proud. Hudba, která stále vycházela z večírku, náhle utichla.

A v náhlém tichu uslyšela hluboké kovové sténání kabelu výtahu, který se uvolnil.