YFH - 19. kapitola

 Překlad: Lucianna

Blížíme se ke konci druhé části. Nečekejte žádné řešení, čeká nás ještě závěrečná třetí část, kde se snad dočkáme po různých peripetiích konečného uzavření. Tak si užije poslední kapitoly druhé části...

„Callie!“

Někdo se mnou třese.

Pomalu otevřu oči a vidění mám rozmazané. Snažím se soustředit, snažím se dávat pozor, ale bolest v mém těle je příliš velká. Jak přijdu k sobě, vrátí se to. Ta spalující agonie, která pomalu požírá mé tělo, kousek po kousku. Otevřu pusu a zakřičím, tělo prohnu v zádech, ve snaze dostat se z ohnivé jámy, ve které se utápím.

„Callie!“

Tannerův hlas vypadá vzdáleně. Jako by ani nebyl blízko.

Přesto cítím jeho ruce na mé tváři.

„Trochu ji zvedni, Tannere, vykrvácí.“

Tatum?

Ethan?

Nevím.

„Musíme ji dostat do nemocnice, hned!“

Znovu někdo.

 Nevím kdo.

„Callie, musíš zůstat se mnou. Slyšíš mě? Zůstaň se mnou. Nezavírej znovu oči. Nesmíš zmizet. Prosím. Kurva.“

Vzhlédnu skrz bolest a vidím Tannera, dívat se dolů na mě. Mohu teď cítit jeho paže kolem sebe, něžnou útěchu v této mučivé době nouze.

„Tady jsi,“ řekne, jeho hlas je napjatý, vyděšený, zhrozený. „Dívej se na mě. Seženeme ti pomoc.“

„Tannere,“ zaskřehotám. „Jsi v pořádku.“

„Zachránila jsi mě,“ zamumlá a vezme do dlaní mou tvář. Nedokážu říct, jestli je jeho kůže teplá, nebo studená. „Zachránila jsi mi život. Neumírej mi kurva. Slyšíš mě? Neumírej. Potřebuji tě.“

To je docela hezké.

Potřebuje mě.

„Celia,“ zamumlám a protočím oči.

Moje hlava se cítí legračně, skoro jako bych byla opravdu opilá a chtěla jít spát. Spát. To by teď bylo hezké.

„Callie!“

Zavřu oči a mohu znovu vidět její tvář. Tentokrát je to jako by stála přímo přede mnou. Její modré oči zaměřené na mě, a já zalapám po dechu, natahuji prsty, ale bez ohledu na to, jak blízko jsme, vypadá to, že se jí nemohu dotknout.

„Celie?“ řeknu a hlas se mi láme, jak se snažím udělat krok k ní, ale nemohu. Vypadá vystrašeně, jako by chtěla, aby jí někdo pomohl, jenže nikdo tam není.

„Pomoc,“ zašeptá, její hlas je tichý a zpěvavý. Skoro jako by byl v místnosti anděl. „Pomoz mi, Callie.“

„Snažím se,“ vykřiknu, znovu se jí snažím dotknout, ale vypadá to, že moje prsty ji prostě nedokážou najít. „Snažím se ti pomoct.“

„Pomoz mi.“

„Prostě se otoč,“ vykřiknu, když mi věnuje ten samý úsměv, který mi dala ten večer, kdy jí byl tak krutě vyrván život. Ten úsměv, který mi říká, že se omlouvá, že si přeje, aby to bylo jinak. „Otoč se a jdi domů. Řekni své rodině, co se stalo. Oni ti pomohou. Mohou to napravit! Není příliš pozdě, Celie.“

„Pomoz,“ řekne zlomeně.

„Snažím se,“ křičím a házím hlavou sem a tam. „Snažím se ti pomoct, Celie. Prosím, prostě mě poslechni. Prosím.“

„Callie,“ zašeptá a její hlas mizí. „Callie!“

„Celie!“ křičím divoce.

„Callie!“

Otevřu oči a někdo mě drtí, paže omotané kolem mě. Cítím nárazy a zvuk pohybujícího se auta a uvědomím si, že už nejsem v buši, ale jedeme. Snažím se soustředit na co, co se děje kolem mě, ale všechno co mohu slyšet, je Tannerův hlas, jak říká „Callie,“ znovu a znovu.

Konečně jsem schopná se soustředit a vidím, jak se na mě dívá, oči plné obav. Ležím s hlavo na jeho klíně, Jo sedí na druhé straně a drží druhou půlku mého těla blízko. Ohlédnu se na Tatuma, který řídí a Ethan sedí na předním sedadle spolujezdce, a Garrett nás bez pochyby následuje svým autem.

Jak jsme se dostali do auta? Nic z toho si nepamatuji.

Bolest v mém rameni je stále intenzivní, tiché tepání, které je stálé a těžce vyzařuje mým tělem. Kňučím bolestí a dívám se na Tannera, který mi uhlazuje vlhké vlasy z čela.

„Bolí to,“ zaskřehotám.

„Já vím, zlato. Já vím, že ano. Už jsme skoro v nemocnici.“

V nemocnici?

A co plán?

Všechno k ničemu?

„Co Chase?“ zašeptám, zavřu oči a zhluboka se nadechnu nosem, jak mě bolest omamuje.

„Nedělej si starosti s Chasem,“ řekne Jo, hladíc mou nohu. „Hlavně zůstaň s námi, rozumíš mi?“

Natáhnu ruku, vykřiknu bolestí a omotám ji kolem její. Sevře ji a já od ní slyším tichý vzlyk. Je vyděšená. Samozřejmě, že je vyděšená. Právě viděla, jak byla její nejlepší kamarádka postřelená. Je to zatracený zmatek.

„Jsem v pořádku,“ dostanu ze sebe napjatým hlasem. „Mám bolesti, ale budu v pořádku. Musíte dostat Chase ven.“

„Tvůj život je důležitější,“ řekne Tanner, jeho hlas je tvrdý a pohlédne na Tatuma, který neřekne nic.

„Ne,“ zašeptám a vzhlédnu k němu. „Ne, není. Prosím, musíte jít a dostat ho ven. Potřebuji, abyste to udělali, prosím, Tannere. Nezaslouží si kvůli mně zemřít. Prosím, běžte a dostaňte ho ven.“

„Já tě neopustím,“ zamumlá Tanner, oči tak plné emocí, že mě to zasáhne až do morku kostí. „Já tě kurva neopustím.“

„Tohle je pro mě důležité,“ zašeptám, zasténám bolestí a snažím se od ní odsunout. „Je to důležité. Prosím.“

„Já s ní zůstanu,“ řekne Ethan ze předu. „Každou vteřinu, dokud se nevrátíš. Ujistím se, že dostane lékařskou péči, jakou potřebuje.“

Nemůžu vidět jeho tvář, ale oči mě pálí neprolitými slzami pro mého přítele, ke kterému jsem poslední týden nebyla dost milá. Přítele, který dokázal svou loajalitu ke mně, během všeho. Nevzdal to, ani jednou, i když vzdát to, by bylo snazší.

„Jo, prosím,“ žádám svou kamarádku. „Udělej to, dokonči to. Dostaň Chase ven. Ať zavřeme tyhle dveře jednou pro vždy.“

Jo se musí podívat na Tatuma, protože se zeptá, „Máme stále čas?“

„Ano,“ řekne Tatum a jeho hlas je víc protknutý emocemi, než bych hádala. Tohle pro něj něco znamená. Samozřejmě, že ano, je to jeho rodina. Chase možná má na co odpovídat a dluží všem hodně, ale stále je to jeho bratr. Já bych pro Jo udělala to samé. I kdyby to posrala, i kdyby udělala velkou chybu, udělala bych to samé.

„Tannere?“ zašeptám znovu a potkám se s jeho očima.

„Nechci tě kurva opustit, zůstanu s tebou a Ethan může jít.“

„Ne,“ zaskřehotám a chytnu ho za hlavu. „Ne, musíš to být ty, kdo půjde. Ty si to zasloužíš víc než kdokoliv jiný. Musíš tohle udělat, pro sebe, ale taky pro Celii. Vím, že to potřebuješ.“

„Co sakra potřebuju, jsi ty,“ řekne napjatým hlasem. „Rozumíš mi?“

„Tak se ke mně vrať.“ Slabě se usměji. „Ale nejdřív jdi a přiměj je, aby si přáli, aby na ni nikdy nepoložili ruku. Dej jí klid, který si zaslouží. Dopřej svému srdci uzdravení, které tak zoufale hledáš. Dej mi důvod znovu dýchat. Prosím.“

Zavře na okamžik oči, zhluboka a roztřeseně se nadechne, pak se podívá na Ethana. „Neopustíš ji bez ohledu na cokoliv.“

„Ještě jsem ji neopustil,“ řekne Ethan.

Můj nádherný přítel.

„Dobře,“ souhlasí Tanner. „Dobře, uděláme to.“

Díky Bohu.

Udělají to.

Pro Celii.

Zaslouží si to.

*****

„Bojíš se,“ řekne Ethan nízkým, tichým hlasem.

Pohlédnu na něj z nemocniční postele. Už jsou to tři hodiny. Tři dlouhé hodiny, co nás vysadili na pohotovosti a jeli dokončit všechno jednou pro vždy. Lékaři mě uspali na víc jak hodinu a vyndali mi kulku, která byla uvízlá v rameni. Řekli, že jsem měla štěstí, že nemám větší zranění. Také řekli, že musím mluvit s policií o tom, jak jsem byla postřelena.

Řekla jsem jim, že můj známý zmizel a měli ho drogoví dealeři. Zkusila jsem ho dostat zpátky a střelili mě. Fungovalo to pro nás dobře, protože to pro ty chlapy vypadá ještě hůř, nejen že půjdou sedět za únos a obchod s drogami a zbraněmi, ale také pro postřelení nevinné ženy. Ethan jim dal adresu a oni půjdou udělat zátah na dům, kde je držen Chase, v řádu minut.

Jsem nervozní a bojím se.

Stále jsem na pooperačním; musím tu být monitorována ještě asi hodinu, nebo tak nějak. Dělala jim starosti ztráta krve a chtěli se ujistit, že se budu zlepšovat a zlepšovat. Ethan sedí se mnou, po mé dlouhé hádce o tom, jak nechci, aby mě opustil. Souhlasili a od té doby je po mém boku, přesně jak slíbil Tannerovi.

Nemůžu z mysli Tannera dostat.

Nemůžu o něm přestat přemýšlet.

„Callie?“ řekne Ethan, kdy neodpovídám.

„Myslíš, že budou v pořádku, Ethane?“ řeknu chraplavě třesoucím se hlasem.

Mám v sobě nějaké vážně dobré léky proti bolesti a bylo pro mě těžké udržet otevřené oči, ale myšlenka na to, že usnu a uteče mi jakákoliv věc, není něco, co jsem ochotná právě teď podstoupit.

„Hej,“ řekne Ethan, natáhne se a vezme mě za ruku. Podívám se na něj, pozoruji jeho hezkou tvář a díky tomu se cítím uvnitř ještě hůř. „Bude to v pořádku, slyšíš mě? Tanner je silný, stejně  tak Jo a ti další dva. Vědí co dělají.“

„Co když se něco pokazí? Co když se něco stane a oni to nezvládnou zpátky? Nemůžu s něčím takovým žít. Nemůžu dovolit, aby tenhle příběh skončil takhle.“

„Takhle to neskončí, to ti slibuji.“

Polknu a pohlédnu ke stropu.

„Ethane?“ zašeptám.

„Jo?“

„Omlouvám se. Omlouvám se, že jsem s tebou zacházela posledních pár týdnů tak špatně. Nezasloužil sis to. Byla jsem prostě zraněná a tak naštvaná. Opravdu jsi byl mé zářivé světlo, když jsem byla zavřená a nezvládla bych to bez tebe. Opravdu mi vadilo pomyšlení, že to nebylo skutečné.“

Ethan je chvíli ticho; stále mě drží za ruku a palcem mě hladí po pokožce. „Víš,“ řekne nízkým a něžným hlasem, „bylo to skutečné. Měl jsem ti říct, co Tanner a ostatní plánují, až se dostaneš ven, ale byl jsem rozpolcený. Moje loajalita byla rozpolcená. Nemyslel jsem si, že ti ublíží a kdyby to udělali, zastavil bych je. Věc se měla tak, že zbytek byl skutečný. Chránil jsem tě. Naše přátelství bylo skutečné. Těšil jsem se do práce, abych s tebou mohl být, Callie.“

Zavřu oči a zhluboka a roztřeseně se nadechnu.

„Posral jsem to,“ pokračuje. „Já to vím. Neměl jsem ti to tajit. Měl jsem být upřímný a nebyl jsem. Teď se na to dívám zpětně a vypadá to zjevné, co byla správná věc, ale v té době jsem byl skutečně rozpolcený. Tanner a jeho rodina, mi zachránili tolikrát zadek. Dlužil jsem jim tolik…“

„Co se ti stalo, Ethane?“ zeptám se, otevřu oči a pohlédnu na něj.

Usměje se, ale je to slabý a trochu zlomený úsměv. „Byl jsem vychován v pěstounských rodinách. Ztratil jsem rodiče jako malý. Moje matka zemřela na rakovinu a můj otec se zabil sám. Což mě zanechalo… zlomeného. Šel jsem z domova do domova a nakonec jsem byl umístěn s rodinou, která žila hned vedle Yatesových. Hned jsem se s nimi spřátelil, hlavně s Tannerem, samozřejmě, ale všichni mě přijali. Tannerova máma mi dělávala oběd do školy, když moje pěstounská rodina zapomněla a poslala mi ho do školy, abych neměl hlad. Po škole se vždycky ujistila, že jsem byl najedený, než jsem šel domů.“

Polknu velký chuchvalec v krku a dál poslouchám.

„Moje pěstounská rodina byla na hovno. Víš, mnohokrát jsem za ty roky přemýšlel, jak se lidé, jako oni, vůbec dostanou do systému. Jak mohou být považováni za schopné se postarat o dítě, které nemá rodinu. Půlka z nich jsou větší monstra, než rodiny, ze kterých jsou děti odebrány. Je to krutý systém, nespravedlivý a slabý. Tyhle děti potřebují někoho, kdo tam pro ně je, ne někoho, kdo to ještě zhorší.“

„Tvoji pěstouni byli krutí?“ zeptám se.

„Moje pěstounka, Tayce, byla opilec a pěstoun, Frederick, byl sjetý snad každou drogou, kterou si dokážeš představit. Byli násilní. Měl jsem tam nevlastní sestru, Bay, a ta také trpěla.“

„Co se jí stalo?“

„Nevím.“ Ethan pokrčí zamračeně rameny. „Byla přemístěna potom, co jsem to tam opustil. Chystal jsem se jí nechat žít  se mnou, ale když jsem se pro ni vrátil, byla už přemístěná. Neřekli mi kam. Jak jsem řekl, systém je pomýlený a špatný.“

„Tayce a Frederick, oni… ublížili ti někdy?“

Ethan přikývne. „Víc než jednou. Co je důvod, proč jsem tak rád chodil k Yatesovým. Vždycky mi vyčistili rány, nakrmili mě a pomohli mi s domácími úkoly. Byli moje rodina. Stále jsou. Což je důvod, proč bylo pro mě tak těžké, otočit s k nim zády. Ale pak jsem měl tebe a…“

„Já to chápu,“ řeknu a myslím to vážně, opravdu chápu. „Zabíjela bych pro takovou rodinu, a kdybych takovou měla, nejspíš bych udělala to samé.“

„Jakmile jsem poznal, kdo jsi skutečně byla a jaký člověk jsi byla, přestal jsem, Callie. Řekl jsem Tannerovi, že to nebudu dělat a pohádali jsme se.“

Sevřu mu ruku. „Chybí ti?“

„Tanner?“

„Jo.“

Ethan ztichne a pak řekne, „Každý zkurvený den.“

„Měl bys to s ním napravit,“ řeknu.

„Na to je příliš pozdě. Nenávidí mě za to, že jsem mu nekryl záda. Nenávidí mě za to, že jsem nebyl na jeho straně.“

„To bylo, když neznal pravdu. Teď ji zná. Měl bys zkusit dát svou rodinu zase dohromady.“

„Ty a on, jste teď něco?“

Stisknu rty a pak pokrčím rameny. „Myslím, že jo. Je těžké to říct, s tím vším jak to je. Vím, že mi na něm záleží. Vím, že i po tom všem, pro mě něco znamená.“

„Ty pro něj taky něco znamenáš. Viděl jsem Tannera se spoustou lidí, ale nikdy jsem ho neviděl takového, jaký byl dnes s tebou. Byl vyděšený, mohl jsem v jeho očích vidět lásku. Něco jsi v něm změnila, něco co ztratil, když Celia zemřela. Uzdravuješ ho. A on si to zaslouží.“

„Měl taky těžké dospívání?“ zeptám se.

Ethan zavrtí hlavou. „Ne, oni byli perfektní rodina. Milující máma, silný otec. Hrávali hry a smáli se. Což je důvod, proč si myslím, že je tak tvrdě zasáhlo, když měl jejich otec aférku. Změnilo to všechno v tom domě. Zmizel smích a zábava. Jejich máma byla na dně, smutná a naštvaná. Jejich otec se vzdálil. Tanner byl naštvaný a dostával se do spousty rvaček a problémů, Andrea se odstěhovala a Celia zůstala sama. Žila s většinou těch věcí, které neviděli a myslím, že to bylo horší, než jsme všichni věděli, protože nikomu neřekla, co se jí stalo.“

„Byli jste si vy dva blízcí?“

Ethan se usměje, vzpomínajíc na svou přítelkyni. „Byla tou malou sestrou, kterou měli všichni rádi. Nikdy se nedostala do problémů, vždycky byla šťastná a usmívala se. Byla sluníčko. Opravdu byla. Dokázala prozářit i ten nejtmavší den. Což byl důvod, proč to bylo tak těžké, když nám bylo řečeno, že jsi řekla, že se zabila sama. Nikdo tomu nevěřil, protože Celia byla vždycky světlem. Ale kdybychom byli sami k sobě upřímní, byli jsme všichni ve svých vlastních světech, než zemřela, a nevěnovali jsme jí pozornost. Pokud bychom se jí věnovali, možná bychom viděli, jak moc se změnila.“

„Prožívala si to peklo sama,“ zašeptám.

„Jo,“ řekne Ethan tiše. „Přesně.“

Pohlédnu na něj a věnuji mu slabý úsměv, než řeknu, „Ethane?“

„Hmmm?“

„Jestli to něco znamená, jsem šťastná, že jsem tě měla. Jsem šťastná, že jsi můj přítel. Doufám, že víš, že jsi mi tam velmi ulehčil život.“

Postaví se, skloní se a vtiskne mi polibek na čelo. „Nemáš zač. Teď si trochu odpočiň.“

„Nemyslím, si, že můžu spát. Jestli Tanner…“

„Jestli se Tanner vrátí, probudím tě. Odpočiň si, máš toho za sebou hodně.“

„Dobře,“ zašeptám a zívnu. Jsem vyčerpaná. To bez pochyby.

„Spi, Callie.“

Ethan drží mou ruku, dokud neusnu, jeho teplé prsty jsou omotané kolem mých.

Všechno je konečně skoro perfektní.

Skoro.

Jen musíme tímhle projít.

Ještě jedna věc.