YFH - 16. kapitola

 Překlad: Lucianna

Další komplikace na obzoru. Skončí to někdy? Nebo to už takhle bude pořád, že se všechno bude jen dál komplikovat a nic se nevyřeší?

Párkrát zamrkám, oči zamlžené.

Dveře se zavřely a já slyším, jak se venku někdo pohybuje kolem dodávky. Jako by ho někdo otvíral a zavíral. Světlo svítí oknem. Protřu si oči a pohlédnu na Jo – tvrdě spící vedle mě. Opatrně vyklouznu z postele a jdu k oknu, abych nakoukla ven.

Vidím Tannera, jak hází svůj batoh do auta a přitom se rozhlíží. Obličej má rozbitý, na ústech a tváři zaschlou krev a oteklé oko. Srdce mi zrychlí tep a já spěchám ven, jak nejtišeji umím a zavřu za sebou dveře. Slyší to a otočí se, v pozoru, připravený poprat se s kýmkoliv, kdo by přišel blíž.

Jeho tvář není v dobrém stavu, nemluvě o jeho rukách, které jsou rozbité. Cokoliv se mu stalo, bylo intenzivní.

„Tannere, co to děláš?“ zeptám se a rozhlédnu se, abych viděla, jestli je sám.

Venku je tma, jen světla před pokoji a svítící nápis motelu nám dovoluje se vidět. Musí být tak dvě hodiny, nebo tři ráno, a ulice kolem jsou tiché, kancelář zavřená a všichni spí.

Což přináší otázku, proč je Tanner sám tady venku a cpe své věci do auta, celý zbitý a samá modřina.

„Běž a vezmi si věci, odjíždíme.“

„Co tím myslíš, že odjíždíme? Co se ti stalo s obličejem?“

„Uděláš prostě to, co říkám, Callie? Běž sehnat Jo, vezměte si věci a dostaňte se do auta. Hned.“

Otevřu pusu, abych se hádala, ale světla mířící k hotelu mě rozptýlí. Pohlédnu směrem ke světlu, ale než můžu něco vidět, Tanner mě chytne a strčí mě na auto, zabouchne dveře a přitiskne na ně naše těla.

„Tannere?“ zašeptám zmateně. „Co se děje?“

„Nehýbej se.“

Srdce se mi rozbuší a já se vyděšeně pohnu blíž k němu. Nemám tušení, co se děje, všechno co vím je, že kdokoliv je v tom autě, Tanner se s ním nechce potkat.

Tanner se otočí a pohlédne za svoje auto, sledujíc auto zajet na parkoviště motelu. Otočí se za roh a míří k zadním pokojům, a Tanner se rychle pohne, chytne mě a táhne mě k pokojům. „Sežeň Jo. Hned. Máme jen pár minut.“

Zvuk křupajících bot nás přinutí otočit prudce hlavy. Někdo jde  kolem pokojů. Klejíc pod vousy, Tanner chytne mou paži a utíkáme ke kanceláři, přikrčení oběhneme budovu dozadu. Mám pocit, že mi vyskočí srdce z hrudi, dýchám trhaně a kůže mě brní. Jsem vyděšená a dělám si starosti s tím co Tannera tak  děsí.

„Co se děje?“ zašeptám.

„Pššt,“ zavrčí, nakoukne za roh budovy a chvíli to tam sleduje. Já nemůžu vidět nic, tady vzadu je tma, ale jsem vyděšená. Jak ho našli? Kdo to je? Co chtějí? Tanner je vystrašený z nějakého důvodu a ten důvod je, že ti lidé jsou zjevně tady, aby mu ublížili, nebo nám všem, co já vím. Všechno na co dokážu myslet, je Jo, nebo Ethan, nebo někdo další, že vyjdou ze svých pokojů právě teď a skončí postřelení, nebo hůř.

„Uděláš tohle,“ řekne Tanner tichým hlasem. „Půjdeš tam, normálně, jako bys byla večer venku. Půjdeš do svého pokoje a pokud na tebe promluví, budeš se chovat, jako bys neměla tušení, kdo jsou. Neublíží ti; nezpůsobí scénu, pokud mě neuvidí.“

„Cože?“ zasyčím šeptem. „To nemyslíš vážně? Co když vědí, kdo jsem? Co když…“

„Neví, Callie. Běž do svého pokoje, chovej se opile, udělej cokoliv co budeš muset. Musíš sehnat Jo a ona musí kontaktovat Tatuma a musíme odtud kurva vypadnout. Potkáme se na silnici, ale pospíchej, protože pokud zjistí, že jste všichni se mnou, budeme v zatraceně velkém problému. Běž.“

„Tannere… jsem vyděšená,“ zašeptám.

Tanner přestane nakukovat za budovu a podívá se na mě, jeho pohled jen trochu měkčí. Vezme mé tváře do dlaní a nakloní se blíž. „Musíš mi věřit, miláčku. Běž a všechny sežeň, klíče k mé dodávce jsou v ní. Dostaňme se odtud a já všechno vysvětlím později.“

„Dobře,“ řeknu roztřeseným hlasem. „Dobře.“

„Hodná holka, běž.“

Pohlédnu za budovu a pak, se žaludkem v krku, vyjdu ven. Právě dojdu k pokojům, když uvidím muže. Je vysoký s tmavými vlasy a tmavým oblečením, jak jde podél předních pokojů, prohlíží je, dívá se na auta, kontroluje prostor. Jeho pohled padne na mě a mě je špatně. Musím věřit Tannerovi, vím to, ale je to opravdu, opravdu těžké udělat.

„Jsi venku pozdě, mladá dámo,“ řekne muž drsným hlasem.

Předstírám smích a mávnu rukou, chovám se jako bych měla za sebou velký večer. Ujistím se, že se trošku zakymácím, ale ne příliš moc, aby si nemyslel, že mě může využít. „Byla jsem na rozlučce se svobodou. Tyhle věci jsou šílené!“

Muž mě pozoruje a rozhlédne se kolem. „Jsi tady sama?“

„Ne, s nejlepší kamarádkou. Přijely jsem jen na party. Ty jsi tu ubytovaný?“

Zavrtí hlavou. „Ne, ale můj přítel. Říkám si, jestli jsi ho neviděla.“

Popíše přesně Tannera. Když skončí, dělám, že o tom přemýšlím, přimhouřím oči a promnu si bradu. „Víš co, viděla jsem toho muže poblíž. Je tady s nějakými přáteli, nebo tak něco, potkali jsme se včera večer u bazénu, pěkně žhaví,“ říkám, „vlastně jsem se s ním právě minula tam na ulici, asi dva bloky odtud. Byl pěkně mimo. Ubohý chlap. Co se mu stalo?“

Je to risk, vím to, ale chci ty muže pryč odsud a daleko od mých přátel.

„Dostal se do hádky s mým dalším kamarádem, hledal jsem ho. Nemohl jsem si vzpomenou, kde říkal, že bydlí, ale tohle zní povědomě. Díky!“

„Bez problému. Doufám, že to vyřešíte! Dobrou noc!“

Jdu zpátky do svého pokoje a zamknu dveře, opřu se o ně a hlasitě vydechnu. Buď to bude fungovat, nebo ne. Pokud ne, zjistí, že jsme všichni v těchto pokojích a budeme v prdeli, ale řekla jsem si, že můj nápad byl lepší než Tannerův. Pokud je dokážu odtud dostat, můžeme odjet dřív, než se vrátí.

„Jo,“ řeknu a nahlas šeptám, místo abych mluvila normálně, jen pro případ, že by byl stále venku. „Jo, vstávej!“

Přiběhnu a párkrát s ní zatřesu. Pohne se, oči kalné a zamumlá, „Callie? Co se děje?“

„Musíme jet. Musíš se zvednout.“

„Cože?“

„Rychle vstávej. Kde máš telefon? Musím zavolat Tatumovi.“

Posadí se, vlasy rozcuchané, mne si oči a zaskřehotá, „Co se děje?“

„Je to dlouhý příběh, ale Tanner je celý zbitý a jsou tam chlapi, co ho pronásledují. Musíme opustit tenhle motel, jsme v nebezpečí.“

Teď je probuzená a rychle vyleze z postele. „Co tím myslíš zbitý?“

„Myslím, že se dostal s někým do rvačky a teď po něm jdou. Nevím, nevysvětlil mi to, všechno co vím, že se musíme odtud dostat. Kde máš telefon?“

Je uprostřed cpaní svých věcí do batohu, ale zastaví se a najde svůj telefon, vytočí Tatumovo číslo a podá mi ho.

„Čau krásko,“ ozve se zastřený hlas.

Bože.

Krásko.

S tím se vypořádám později.

„Tady je Callie,“ řeknu, předstírajíc že jsem právě neslyšela, jak mluvil na mou nejlepší kamarádku. „Tanner má problémy. Je venku, ale jsou tam venku muži, kteří ho hledají. Myslím, že jsem se jich zbavila, ale musíme odjet dřív, než se vrátí.“

„Kurva,“ zavrčí Tatum. „Kde je?“

„Za kanceláří. Někdo musí zkontrolovat, jestli jsou pryč.“

„Já to zkontroluju. Zůstaňte kde jste.“

Otočím se k Jo a podám jí telefon zpátky. „Zavolá zpátky. Připravme se.“

Nacpeme všechno oblečení do batohu, rychle se převlékneme a pak čekáme u dveří na Tatumovo zavolání. Vypadá to jako věčnost, než konečně někdo hlasitě zaklepe na dveře, takže Jo i já sebou trhneme.

„To jsem já,“ řekne Tanner přes dveře. „Jdeme.“

Vyjdeme ven a vidíme všechny muže stát, bágly v rukou, připravené odjet. Tatum vyjede zpoza rohu svým autem a Garrette a Jo naskočí. Ethan a já nastoupíme k Tannerovi a pak vyjedeme od motelu. Když jsme na ulici, vidíme skupinu mužů, asi šest, jít po chodníku, bez pochyby hledajíc Tannera. Fungovalo to, nemyslela jsem si, že by mohlo, ale vyšlo to.

„Co jsi jim řekla?“ zamumlá Tanner, když je mineme a zmizíme do tmy.

„Řekla jsem, že jsem tě viděla jít po ulici, celého zbitého. Museli mi uvěřit.“

Tanner je chvíli ticho a pak zamumlá, „Díky.“

„Co se stalo?“ zeptá se Ethan, hlas stále napjatý ze spánku.

„Našel jsem jednoho z mužů, zapletených do Celiina útoku. Lokalizoval jsem ho, vymlátil z něj duši, spálil hromadu jeho drog a zmizel. Zdá se, že to pár jeho přátel rozzlobilo. Dohonili mě, trochu mě srazili, ale podařilo se mi utéct. Upustil jsem peněženku, museli zjistit mé jméno a kde bydlím. Věděl jsem, že to udělají, proto jsem odtud chtěl rychle vypadnout.“

„Takže nejen, že jsou nasraní a hledají tě, teď taky vědí, jak se jmenuješ?“ povzdechne si Ethan frustrovaně.

„Tak nějak, jo.“

„Co sis myslel?“ vyštěkne Etan. „Jít na to sám a začít něco, co jsi mohl udělat v tichosti.“

„Neptal jsem se na tvůj názor, Ethane. Dokážu tuhle sračku vyřešit sám.“

„Kromě toho, že nejsi sám, jsi s námi všemi a dneska v noci jsme mohli být v nebezpečí. Používej kurva hlavu!“

„To stačí,“ řeknu a můj hlas je unavený a trochu vystrašený. „Nepotřebujeme se právě teď hádat, potřebujeme vymyslet, co dál.“

„Nemusíš si dělat starosti, co udělám dál, prostě se starej o své věci a já se postarám o své,“ zabručí Tanner.

„Ach, víš ty co, Tannere? Já udělám co budu kurva chtít udělat. Co tohle?“ řeknu a pohlédnu na něj zlostně. „Sám se do téhle sračky nepustíš, ať se ti to líbí, nebo ne. Teď jsme v tom všichni společně a společně to dokončíme.“

Tanner vypadá lehce šokovaně z mého výbuchu, ale dál se nehádá, což považuji za své vítězství.

„Jak daleko dneska pojedeme?“ zeptám se ho, asi o půl hodiny později.

„Moc daleko ne, mám bolesti,“ zamumlá trochu ospalým a trochu bolestným hlasem.

„Můžu řídit,“ nabídnu.

„Brzy zastavíme.“

Paličatí zatracení muži.

Budou jednou moje smrt.

*****

„Já to udělám,“ řeknu, sedíc na kraji Tannerovy postele s lékarničkou v jedné ruce a žínkou v druhé.

Všichni jsme vyčerpaní.

Jeli jsme až do oběda a pak zastavili a našli motel na přenocování. Zítra to zvládneme k Chasovi, ačkoliv Tatum si dělá obavy, když jsme o něm neslyšeli posledních dvanáct hodin. Bojí se, že kdokoliv, koho Tanner naštval, půjde po Chasovi, ve snaze ho najít. Doufám, že to není ten případ, ale je velká šance, že to tak je. Hádám, že to zjistíme, až se tam dostaneme.

„Můžu se očistit sám,“ zamumlá Tanner, skopne boty a lehne si na postel s hlasitým výdechem.

„Jsem si jistá, že můžeš, ale vypadáš že usneš a já tě nenechám umřít na nějakou infekci, protože jsi příliš paličatý nechat někoho jiného ti pomoct. Můžeš tady ležet a odpočívat, jestli ti to udělá radost, ale já to udělám.“

„Jen to přiznej,“ zamumlá, stáhne si tričko a hodí ho na zem, oči celou dobu zavřené, „Bylo by ti jedno, kdybych dostal infekci a umřel.“

Zírám na jeho hruď, jak leží na posteli, která se zvedá a klesá, obrovské svaly vyboulené i v klidném stavu. Je úžasný, tak moc, že se mi žaludek hloupě zachvěje. Nechám své oči putovat po jeho modřinách, pomalu se formujících na jeho žebrech. On to nepřizná, ale musí mít velké bolesti. Vykonali na něm své.

„Nebylo by mi to jedno,“ řeknu, vylezu na postel vedle něj a otevřu lékárničku. „Mám tě ráda, i když někdy sama nechápu proč.“

Otevře oči a na okamžik se setká s mými, a vzduch se mi zasekne v plicích. Jeho pohled je tak intenzivní, že se na něj chci vrhnout, ať se děje co chce. Ale nemůžu to udělat. Takže, odvrátím zrak a on znovu oči zavře, ale nejdřív řekne, „Já tě mám taky rád.“

Sakra.

Dám se do práce za použití tamponu namočeného v alkoholu, ve snaze očistit nějakou zaschlou krev z jeho tváře. Vypadá hrozně a já vím, že je příliš vyčerpaný na sprchu, ale opravdu by mi to právě teď hodně pomohlo.

„Měl by ses osprchovat, nějaká krev by se smyla.“

„To mi může být u prdele,“ zamumlá hlubokým, ospalým hlasem.

„Dobře,“ řeknu, vezmu žínku a jdu do koupelny, namočit ji do teplé vody.

Přinesu ji zpátky, znovu se usadím na posteli a pak mu s ní začnu odstraňovat krev z těla. Je to mnohem efektivnější a netrvá dlouho očistit špínu a krev, zachycenou na Tannerově kůži. Pak, jsem schopná posoudit, kolik škody skutečně utrpěl. Není to tak zlé, je tam spousta malých ranek, ale většinou jen modřiny, kterých bude ráno dost.

Pod obočím má ránu, která je hlubší, takže použiju trochu náplasti ve snaze ji stáhnout, aby nekrvácela celou noc. Když přes ni přejedu prsty, abych je přilepila pořádně na kůži, otevře oči a podívá se na mě. „Jaké to tam bylo?“

„Kde?“ zeptám se, soustředěná na to, udělat to pořádně, aby rána zůstala zavřená.

„Ve vězení.“

Zastavím se, prsty stále na kůži. Můj pohled se přesune k jeho a vidím, že to vážně chce vědět. Zaváhám na pár minut, zvažujíc, jestli bych měla sdílet tuhle část příběhu, ale rozhodnu se proč bych k čertu neměla? Je to část toho, kým jsem, nakonec.

„Bylo to těžké,“ řeknu a vrátím se k čištění jeho tváře. „Zvlášť když jsem se tam dostala poprvé. Byla jsem mladá a neměla jsem žádnou podporu. Moje rodina, nebyla nejlepší…“

„Viděl jsem tvou matku u soudu, stále s ní mluvíš?“

„Ne,“ řeknu trochu chladným hlasem. „Ne, nemluvím. Ve skutečnosti nemluvím s nikým z nich, ani se svým bratrem. Nechali mě tam, když jsem je potřebovala nejvíc. Byla jsem mladá, byla jsem vystrašená a byla jsem sama. Nebylo to snadné.“

„Nechali tě osudu?“

Přikývnu a polknu bolestivou připomínku, že mě  moje rodina opustila, když jsem je potřebovala. „Jo, nechali. Sotva mě navštívili a když už, tak jen proto, aby mi připomněli, jak těžké je to pro ně tam venku. Kvůli tomu, co jsem udělala. Kvůli pověsti, kterou teď měli. Moje matka to udělala víc o sobě, než o mě, a ujistila se, že jsem věděla, jak ji to zasáhlo.“

„To zní sobecky,“ řekne Tanner bez jakéhokoliv zaváhání v hlase.

„To byla. Protože mi nevěřila. Nikdo mi nevěřil. Nikdo kromě Jo a to bylo jen proto, že se mnou byla v tom autě. Zná mě, a dokázala, jak moc mě miluje, když zůstala na mé straně.“

„Co tvůj právník? Taky ti nevěřili?“

„Ne,“ řeknu tiše, otírajíc ránu pod jeho pravým okem. „Ne, nevěřili. Bylo to moje slovo proti…“

„Našemu,“ dokončí Tanner za mě.

„Jo, zjednodušeně. Tvoje rodina nevěřila, že by se Celii stalo v životě něco zlého, nemysleli si, že by si vzala život, nebyl žádný důkaz, který by to podpořil, takže moje slovo neznamenalo absolutně nic.“

„Ethan ti věřil.“

„Jo,“ zašeptám. „Jo, on ano. Jsem za to vděčná.“

„Miluješ ho?“

Zamrkám a zmateně se na Tannera podívám. „Ethana?“

„Jo.“

Dlouhou chvíli nad tím přemýšlím. Jeden čas, jsem si myslela, že by Ethan mohl být ten pravý. Myslela jsem si, že by mohl tím, s kým bych byla navždy. Představovala jsem si život mimo ty zdi a uvažovala, jestli bychom mohli být spolu. Myslím tím, znali jsme se tak dobře. Vycházeli jsme spolu bez potíží, bylo to přirozené a snadné. Mohla bych milovat Ethana, jistě, ale nevím… prostě jsem se nikdy do toho stádia nedostala.

„Miluji Ethana za to, jakým mužem je, jakým ochráncem byl, za to, že mě jako přítel dostal přes nejtěžší časy mého života. Ale jsem do něj zamilovaná? Ne. Nejsem. Prostě se to u nás nikdy nedostalo tak daleko, možná kvůli přílišnému sdílení, možná kvůli vězení, nevím, prostě se to nestalo.“

„Nikdy se mezi vámi dvěma nic nestalo?“ zeptá se Tanner a posune se lehce ke mně, abych mu mohla otřít druhou část tváře.

„Ne, nestalo.“

„A chtěla jsi?“

Vydechnu. „Proč všechny ty otázky o Ethanovi?“

„Chci znát svého soupeře,“ řekne jednoduše, hlasem silným a odhodlaným.

Zamrkám. „Soupeře?“

„Jo.“

„O mě?“

Ušklíbne se. „Zjevně.“

„Ani mě nemáš rád, Tannere.“

„V tom se zatraceně mýlíš,“ řekne, natáhne se a svou rozbitou rukou mi přejede po tváři. „Zasraně tě zbožňuju.“

Srdce se mi rozbuší a krk stáhne. „V-vážně?“

„Jo,“ potvrdí. „Jo, zbožňuju. Posral jsem to, oba to víme, nemůžu to opakovat tisíckrát. Mýlil jsem se, neznal jsem situaci a nechtěl jsem vidět pravdu. Chtěl jsem, abys trpěla, ale byla to chyba. Největší chyba, jakou jsem za dlouhou dobu udělal. Čím déle jsem strávil s tebou na cestě, tím víc vidím, že jsi dobrý člověk, nejspíš jeden z nejlepších lidí, co znám. Nezasloužila sis, co se ti stalo.“

Ta slova.

Bože, chtěla jsem je slyšet tak dlouho.

Srdce se mi pevně stáhne a cítím, jako bych nemohla dýchat. Slzy mě pálí pod víčky a kůže brní emocemi, které byly tak dlouho držené uvnitř.

„Nemáš představu, jak moc pro mě znamená tohle slyšet,“ zašeptám Tannerovi. „Nemáš tušení.“

„Myslím, že trochu tuším,“ zamumlá a přejede mi láskyplně po spodním rtu, než mi zastrčí pramen vlasů za ucho. „Omlouvám se, Callie. Z celého srdce, se ti sakra omlouvám.“

Nemůžu to zastavit.

Vytrysknou mi slzy a kutálí se mi po tvářích.

Potřebovala jsem tahle slova víc, než si dokáže představit.

„Hej,“ řekne, posadí se a chytne mě, stáhne mě do náruče. „Mám tě.“

Má mě.

Má. Mě.

Zabořím mu tvář do hrudi a vdechuji ho, slzami mu smáčím holou kůži. Drží mě dlouhou chvíli, než se mé slzy zpomalí a tělo se přestane třást. Teprve potom se odtáhnu a podívám se na něj. Palcem mi setře slzu a pak se nakloní a přejede svými rty po mých. Chci ho, tak strašně, ale mám strach. Jsem vyděšená. Mám obavu, že je pravda, co řekla Jo, že se možná nikdy nedostaneme přes to, co se stalo, že to bude vystrkovat svou ošklivou hlavu znovu a znovu, dokud nás to nezničí.

„Nemůžeme tohle dělat,“ zakňourám mu do rtů. „Je toho mezi námi moc, tolik zlé krve, že nás to nakonec zničí.“

„Nebo,“ zavrčí a táhne mi rty po krku, „co nás nezničí, to nás posílí.“

Zavřu pevně oči, protože ho chci, on ví, že chci. „Tannere,“ zašeptám.

„Ne,“ zamumlá mi do krku. „Neber mi další věc. Potřebuji tě, Callie. Víc než zkurvený vzduch. Zamiloval jsem se do tebe.“

Ne.

Ach, Bože.

Je zmatený. Mýlí se.

Není do mě zamilovaný. Je plný emocí, má toho hodně za sebou, plete si lásku s něčím, čemu úplně nerozumí.

„Máš toho za sebou hodně. Před týdnem jsi chtěl, abych trpěla, tohle není láska, Tannere.“

Odtáhne se a jeho pohled je intenzivní. „Před týdnem jsem pochyboval o každém svém kroku kvůli tomu, jak jsem se ohledně tebe cítil, tlačil jsem sám sebe, protože jsem byl zkurveně zmatený a podělaný. Vím, co cítím, Callie. Prošel jsem si toho v životě dost, abych poznal rozdíl.“

Zavřu oči a zhluboka se nadechnu.

„Podívej se na mě,“ nařídí zastřeným hlasem.

Otevřu oči a podívám se na něj, opravdu se na něj dívám.

„Máme před sebou zatraceně dlouhou cestu. Musím opravit spoustu mostů, než z nás něco bude, ale vím, co k tobě cítím. Vím, že ses prokopala do mé části, která byla už dlouho uzavřená. To pro mě něco znamená a neztratím další věc, která pro mě něco znamená jen proto, že jsem moc tvrdohlavej na to, abych viděl, co je přímo přede mnou.“

Polknu a přikývnu, protože kdo jsem, abych mu říkala, jak se cítí?

Kdo jsem, abych soudila jeho emoce?

I když hluboko v sobě jim nevěřím, nejsem v postavení abych s ním bojovala.

Skončila jsem s bojem.

Nechám ho opravit tenhle most, protože ho potřebuji překročit mnohem víc, než kdy bude vědět.

Chci vidět, co je na druhé straně.