TP - 8. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Warren

NEZAVOLALA. BYL JSEM SI JISTÝ, že zavolá. Možná ne včera, ale dnes jsem si byl jistý, že zavolá. Nikdy předtím mě žádná neodmítla. Nikdy. Možná jednou, když jsem sbalil vdanou ženu (na svou obranu musím říct, že jsem nevěděl, že je vdaná). Ale kromě toho… nikdy. Snažil jsem se přijít na to, kde jsem udělal chybu. Bylo to něčím, co jsem řekl? Zdálo se, že se jí ulevilo, když jsem jí řekl o Belmontově stavebním plánu. Možná ten dopis dostala a necítila potřebu mi volat. Ale proč nezavolat, protože se o mě zajímala? A ona měla zájem. Viděl jsem to pokaždé, když se na mě podívala. Cítil jsem to, kdykoli jsme byli blízko sebe. Tak proč nezavolala?

„Proč ti táta říká War?“ zeptal se vedle mě synovec Cayden a vytrhl mě z myšlenek. „Je to proto, že se jmenuješ Warren? Máš rád válku?“

Podíval jsem se na něj. Jeho oči byly zelené, široké a plné údivu. Souhlasil jsem, že ho vezmu do kina na premiéru velkého trháku, protože jsem ho viděl jen zřídka. Byl s mým bratrem na několika mých fotbalových zápasech, a kdykoli přijel na návštěvu, moje máma, psali jsme si přes FaceTim, ale už víc než rok jsem ho vlastně nedržel za ruku, a teď, když jsme vcházeli do kina, jsem si uvědomil, jak moc potřebuju, aby mě někdo držel za ruku. I když jsem byla příliš zahleděný do sebe, než abych si to přiznal nahlas, byl jsem dost mužný na to, abych si to uvědomil.

„Je to přezdívka, malý muži. Nesnáším válku,“ řekl jsem a usmál se na dívku za pokladnou. Spadla jí čelist a já okamžitě věděl, že mě poznala. Nebýt její reakce, náramek v barvách mého týmu, který nosila, by jí prozradil.

„Ty jsi…“

„Ano,“ řekl jsem a hlas jsem měla zastřený. „Můžu ti podepsat, co chceš, ale snažím se být v utajení, dokud jsem tady,“ dodal jsem s mrknutím.

Dívka přikývla, oči stejně široké jako její úsměv. Vzala si peníze, které jsem jí podal, a podala mi lístky a několik prázdných listů, které jsem podepsal a rychle vrátil. Pak, když jsem viděl, jak moc pro ni setkání se mnou znamená, jsem jí nabídl, že se s ní vyfotím. Když jsem odcházel, mluvil jsem s Caydenem o filmu a našich oblíbených superhrdinech. On měl na sobě tričko Iron Mana a já tričko Kapitána Ameriky, hlavně proto, že se mi líbil ten štít. Popravdě řečeno, pokud to nebylo v nějakém kresleném filmu, který jsem sledoval jako dítě, o superhrdinech jsem toho moc nevěděl. Cayden se však zdál být odborníkem. Kdyby existovala práce pro osmiletého analytika superhrdinů, okamžitě bych ho najal. Pozorně jsem poslouchal, když jsme stáli ve frontě u stánku s koncesí, když mou pozornost upoutal známý smích.

Moje oči okamžitě našly Camilu. Stála v první řadě a mluvila s chlapíkem, který jí podával pytlík popcornu. Zajímalo mě, jestli ho zná. Podle toho, jak se usmíval, se mu očividně líbila, a způsob, jakým vedli rozhovor, který se zdál být nekonečný, mě přiměl přemýšlet, jak často sem chodí. Na pultu před ní ležel jeden sáček popcornu, jeden nápoj a jedna krabička arašídových bonbonů M&M’s. Všichni se na ni usmívali. Byla tu sama? To je nemožné. Nebo ne? To by bylo nemožné.

Chodil snad někdo do kina sám? Chodil někdo, kdo vypadal jako ona, sám do kina? Měla na sobě kšiltovku Yankees obrácenou dozadu, a to samo o sobě by pro mě mělo být varováním, zvlášť když jsem měl na hlavě kšiltovku Mets. Trochu si ji upravila, odhrnula si vlasy z obličeje a pak se mírně sklonila, aby si vzala tři věci, které si koupila. Když kráčela směrem ke mně, naše oči se setkaly. Její se nesmírně rozšířily, stejně jako moje, protože i když jsem si jí všiml, ve skutečnosti jsem ji celou viděl až teď a srdce se mi rozbušilo. Co to sakra bylo za holku?

Její kroky se zpomalily, když ke mně došla. „Říkala jsem ti, že tu budu?“

Její hlas byl vždycky tichý, vždycky nenápadný, takže vypadala ještě drobnější, než už byla. Mělo mě to nasměrovat jiným směrem. Všechny ženy, se kterými jsem chodil, byly tak sebejisté, že se chodníky rozestupovaly při jejich příchodu. Camila byla opakem všech, které jsem kdy poznal. To mě jen přimělo k tomu, abych ji poznal ještě víc. Její tichý hlas ve mně vyvolával touhu zjistit, jak hlasitě ji dokážu donutit křičet mé jméno. Zahnal jsem tu myšlenku.

„To jsi rozhodně neudělala, i když bych si přál, abys to udělala,“ řekl jsem a zatahal Cayden za ruku, abych přitáhl její pozornost k malému muži, který byl se mnou. „Můj synovec se chtěl jít podívat na velký film.“

„Aha.“ Očima k němu přelétla a usmála se.

„Jsi tu s někým?“ Zeptal jsem se. Kousla se do našpuleného rtu a rozhlédla se, jako by někoho hledala, ale když se její pohled znovu setkal s mým, zavrtěla hlavou.

„Jen já.“

Usmál jsem se. Chtěla mi snad lhát? Zeptal jsem se jí na to a ona se divoce začervenala a zasmála se tomu, ujišťujíc mě, že ne, ale to mě jen utvrdilo v opačném názoru. Ani jsem se jí nehodlal ptát, proč nezavolala. Ani by mě nenapadlo ji znovu někam zvát. Nemyslel jsem si, že by moje ego zvládlo, kdyby potřetí řekla ne.

„V jakém sále jsi?“ Zeptal jsem se.

„Ummm… „ Přehodila si pití do druhé ruky a pokrčila rameny. Do tváře se jí vkradl další ruměnec, když se na mě podívala. „Lístek mám v zadní kapse.“

Srdce se mi rozbušilo ještě víc. Vyzývala mě, abych si pro něj sáhl? Proboha. Dokázal bych se dotknout zadku téhle ženy, aniž bych ji za něj chytil? Dlouho jsme se na sebe dívali, její tvář nebyla o nic méně rudá než před chvílí a já věděl, že mi dovoluje sáhnout jí do kapsy. Nadechl jsem se a dlouze vydechl, jako bych se v kabině připravoval na pokutový kop. Klidně to mohlo být právě tak. Udělal jsem krok dopředu a zadíval se na ni, když natáhla krk, aby se mi podívala do očí. V tu chvíli, kdy se naše oči zaklesly do sebe, zatímco jsem se pomalu natahoval rukou kolem ní, cítil jsem, jak mezi námi jiskří elektřina, a věděl jsem, že si to mezi námi nevymýšlím.

V žádném případě jsem to nepředstavoval, a když se jí zavřely oči, když jsem si k ní přiložil hruď, cítil jsem, jak se na mě tisknou její ňadra, zatímco jsem sahal do kapsy jejích džínů, prakticky jsem cítil, jak se její puls vpíjí do mého. Vytáhl jsem lístek a o krok ustoupil, abychom se trochu vzdálili. Přestože jsem číslo sálu našel okamžitě, díval jsem se na něj, jako by na něm závisel můj život, a snažil jsem se udusit všechny myšlenky na to, že se na mně tiskne nahá. Potřeboval jsem tu ženu ošukat. Čím dřív, tím líp. Nějak se ten pocit změnil z pouhé sobecké touhy v absolutní potřebu.

Podařilo se mi zhluboka polknout a pročistit si hrdlo, než jsem řekl: „Jsme ve stejném sále. Měli bychom sedět spolu.“

Když jsem se na ni podíval, aby mi odpověděla, jen přikývla s lehce roztaženými ústy, jako by se ještě vzpamatovávala z toho, co se právě stalo.

„Líbí se ti Buckyho?“ zeptal se najednou Cayden a vytrhl nás oba ze zamyšlení.

„Koho?“ Zeptal jsem se a zamračil se. Ukázal na Camilino bílé tričko. Ani jsem se nepokoušel přemýšlet co na něm je, ale teď, když jsem to udělal, hrozilo, že mě ovládne něco, co jsem už dlouho necítil. Žárlivost. „Bucky Barnes je tvůj přítel?“

Ona a Cayden se společně zasmáli a on pustil mou ruku a stoupl si k ní o něco blíž, jako by mezi nimi probíhal nějaký interní vtip, který je okamžitě spojil.

„Je to nejlepší přítel Kapitána Ameriky,“ řekl Cayden.

„Zimní voják,“ dodala Camila, jako by mi to mělo vnést jasno. „Viděl jsi poslední film Kapitán Amerika?“

Zamračil jsem se. Viděl? „Nechodím do kina často. Tam se to trochu… vymyká kontrole.“

„Jasně.“ Usmála se. „Protože jsi tak slavný.“

Usmál jsem se. Opravdu neměla tušení. Části mého já se líbilo, že se o mě Camila zajímá kvůli mně, a ne kvůli War Zone, neúnavnému útočníkovi na hřišti, údajnému lamači srdcí mimo něj. Ta citlivá část mého já, ta, o které jsem ani nevěděl, že se ještě skrývá pod všemi mými smutky, si přála, aby věděla, kdo sakra jsem, aby ji to mohlo motivovat k tomu, aby se mnou skočila do postele.

„Něco takového,“ řekl jsem.

„Strejda Warren je tak trochu velký zvíře,“ řekl Cayden na mou obranu.

„Jo, on a Jay Z.“

Zasmál jsem se. „Ty máš vážně slabost pro rappery. Možná bych měl změnit povolání.“

„Možná mám jen slabost pro Newyorčany.“

„Já jsem Newyorčan,“ odpověděl jsem a povytáhl obočí.

Posmívala se. „To si říkej dál, krasavče.“

„Krasavče?“

Když jsem došel k pultu, neubránil jsem se úsměvu. Zvuk chlápka, který přijímal mou objednávku, mě donutil odtrhnout oči od jejích, které byly plné pobavení, jež jsem tam rád viděl. Ten kluk, stejný sotva plnoletý kluk, který byl předtím zaneprázdněný flirtováním s Camilou, se na mě díval, když přijímal mou objednávku. Jediný okamžik, kdy se tvářil příjemně, byl, když se na něj Camila po mém zaplacení usmála.

„Tvůj velký fanoušek,“ řekl jsem.

„On a jeho bratr bydlí ve Winsoru,“ vysvětlila a zněla roztržitě, jak se rozhlížela kolem.

„Měla ses tady s někým sejít?“ Zeptal jsem se a cítil, jak se mi na tváři objevuje zamračený výraz, když jsem se odvrátil a šla směrem k sálu.

Určitě nešla na rande naslepo nebo tak něco, ne? Možná se jí líbily ty internetové seznamky. Podíval jsem se na ni. Byla zatraceně krásná. Až příliš krásná, se svýma zářivýma očima, bezchybnou olivovou pletí a tmavými vlasy.

„Myslela jsem, že by Quinn mohl přijít.“

„Quinn, ten kluk z kapely?“ Zeptal jsem se. „Řekla jsi mu to?“

„Tak nějak,“ řekla, když jsme čekali, až nám prodavač lístků vrátí naše útržky. „Řekla jsem mu, že sem jdu. Obvykle chodí se mnou, ale pak jsem si doma zapomněla telefon.“

„Hele, slyšela jsi, že v tom filmu bude hrát Spider-Man?“ Zeptal se Cayden a přerušil náš rozhovor.

„Slyšela jsem to,“ zašeptala a přikrčila se k jeho uchu, takže to bylo tajemství mezi nimi dvěma. „Četla jsem komiksy.“

Caydenova tvář se při pohledu na ni rozzářila. „Super! Táta říkal, že mi ho sežene, ale to už je dávno. Myslím, že na to zapomněl. Hodně pracuje, takže na všechno zapomíná.“

Dlouho se na něj dívala, a i když jsem nedokázal přečíst její myšlenky, rysy jí zastřel smutek. Vešli jsme do sálu a našli prázdná místa. Cayden si sedl doprostřed, zatímco Camila mi uvolnila místo, abych si mohl vybrat místo. Posadil jsem se vedle Caydena a přidržel jí místo vedle sebe, aby si ho mohla vzít. Nebylo možné, abych neseděl vedle ní. Místa se rychle zaplnila, a když se ztlumila světla a dala najevo, že začnou ukázky, všichni houkali a volali. Uchechtl jsem se.

Už dlouho jsem nebyl v kině, ale sledovat něco ve Státech byl rozhodně jiný zážitek než v Anglii. Ale všechno tam bylo jiné. V Barceloně jsem se chodil dívat na filmy, když jsem byl na návštěvě u matčiny rodiny, a oni byli stejně nadšení. V Anglii lidé čekali, až na ně uděláte dojem. Byl to jiný přístup a velmi podobný tomu, jak jste se cítili, když jste byli mimo fotbalové hřiště. Dokud se mi dařilo, byl jsem bůh. Když se mi nedařilo, každý chlap v okruhu pěti mil mi to chtěl dát najevo.

„Už si ani nepamatuju, kdy jsem byl naposledy v kině,“ zašeptal jsem Camile.

Její hlava sebou trochu trhla při blízkosti mého hlasu. Otočila obličej a já cítil její dech na své tváři. Tlumená světla, film, na který jsem se nechtěl dívat, a krásná dívka vedle mě by mohly být problém. Posunul jsem se tak, že jsem se bokem tváře dotkl její tváře, když jsem přiblížil ústa k jejímu uchu.

„Když jsem byl naposledy v kině, moje partnerka měla sukni, abych k ní měl snadný přístup.“

Slyšel jsem její prudké nadechnutí jen proto, že jsem měl ucho tak blízko jejích úst. Bože, jak jsem si přál, aby řekla něco neslušného. Měl jsem ale pocit, že to neudělá. Camilu bylo těžké zlomit.

„Tohle není rande,“ zašeptala.

„No tak, Rocky. Nehádej se se mnou.“

Měl jsem chuť pohnout rukou a položit ji na její, ale neudělal jsem to. Chtěl jsem, aby ten pohyb udělala ona. Chtěl jsem, aby udělala jakýkoli pohyb. Už jsem jí řekl, co chci.

„Vždyť jsme spolu ani nepřišli,“ řekla.

„Můžeme spolu odejít.“

Uhnula a její tvář se přitom dotkla mé. Utáhl jsem se a podíval se jí do pobavených očí.

„Myslel jsem, že máme chvilku,“ řekl jsem a zachoval si lehký hlas. Kluk sedící přede mnou se otočil a střelil po mně pohledem. „Film ještě nezačal,“ řekl jsem.

„Warrene,“ zamumlala Camila vedle mě a zabořila se do sedadla.

„Co?“

Chtěl jsem mu nakopat zadek. Doma jsem se už párkrát popral, ale bylo to kvůli skutečným věcem, jako když můj soupeř Erik Vaden pomlouval moje ocenění. Nebo když jsem omylem sbalil manželku nového spoluhráče. Nikdy v historii mých rvaček jsem se nedostal do křížku s nějakým zatraceným komiksovým maniakem. Ale nenechal mě mluvit s Camilou a všechno je jednou poprvé. Pak na mě Cayden taky udělal pššššt a já mlčel. Nenáviděl jsem ty filmy.

„Chovej se slušně,“ zašeptala Camila.

Ušklíbl jsem se. „Tohle slovo nemám ve slovníku.“

Mírně se odvrátila, dost na to, abych viděl, jak její oči pátrají po mých. V jejím pohledu bylo něco, co mi zneklidňovalo srdce, jako by mě varovalo, že právě tohle může převrátit můj svět naruby. Ta myšlenka mě zneklidňovala. I když se posunula na své místo a otočila se čelem dopředu, můj pohled zůstal na straně jejího obličeje. Byl jsem už se spoustou žen – krásných, inteligentních žen jako Camila – a žádná mě neokouzlila tak jako Camila. Proč tomu tak bylo? Jako by slyšela mé myšlenky, podívala se na mě a usmála se, pak ukázala na obrazovku, jako by mi chtěla říct, abych se na ni přestal dívat.

Opětoval jsem úsměv, odtrhl od ní oči a podíval se na obrazovku. Když film začal, někteří lidé opět jásali a já si uvědomil, že jsem to já, kdo se v kině chová jako Brit: leží v křesle a čeká, až na mě zapůsobí speciální efekty a superhrdinové.

Kdy se ze mě stal takový člověk? Během filmu jsem se střídavě díval na Caydena a Camilu, kteří vypadali stejně nadšeně jako všichni ostatní v kině. A když se na plátně objevila postava napsaná na jejím tričku, zamračil jsem se a poklepal jí na ruku ve snaze vyjádřit otázku. Střelila po mně širokým úsměvem, který mi vyrazil dech. Doslova. Jakmile se podívala zpátky na plátno, chtěl jsem ten úsměv zpátky. V tu chvíli jsem věděl, že mám problém. Nestávalo se mi každý den, že by mi mozek zblbnul kvůli podělanýmu úsměvu.

Po filmu jsem sledoval, jak Camila a Cayden živě mluví o každé věci, kterou jsme právě viděli. Na rozdíl od jiných případů, kdy jsem vzal rande do kina, jsem necítil intenzivní potřebu spěchat k autu a nechat ji, aby se na mě vrhla. Uznávám, že jsem s ní do kina nešel od doby, kdy jsem byl teenager. A Cayden takové plány překazil. Stejně jako Antoine, který čekal venku. Přesto ve mně pohled na Camilu, jak se směje a směje se s mým synovcem, něco vyvolal. Možná to bylo tím, že se nechovala, jako by na mě chtěla udělat dojem. Prohlédla jsem si ji. Prohlédl jsem si to tričko se jménem jiného muže (ať už bylo smyšlené, nebo ne, vadilo mi to), její těsné džíny, které jí obepínaly ta vypracovaná stehna a zvýrazňovaly zadek, a její Conversky. Vlasy měla stažené do culíku a na tvářích měla ruměnec z toho, jak se usilovně smála tomu, co Cayden říkal.

„Můžeme jít na zmrzlinu?“ zeptal se Cayden a rozšířil své světle zelené oči způsobem, na který jsem si přál, abych nemusel říkat ne.

„Ne, kámo. Babička mi dala přísný příkaz, abych tě měl doma brzy, a už je docela pozdě,“ řekl jsem a podíval se na hodinky.

„Prosím, strýčku Ware,“ řekl, než se otočil na Camilu. „Máš ráda zmrzlinu, viď, broskvičko?“

Zasyčel jsem na něj. Jak mi sakra mohla tahle část rozhovoru uniknout? Bylo to ve chvíli, kdy jsem byl zaneprázdněný pohledem na její prsa a snažil se zjistit, jestli má na sobě podprsenku, nebo když jsem ji v duchu ohýbal přes pohovku v obýváku a bušil do ní?

„Teď už si říkáme přezdívkama?“ Zeptal jsem se a usmál se na Camilu, která se zuřivě červenala. Něco na tom pohledu se mnou udělalo. Uchechtl jsem se. „Je to roztomilé.“

„Možná bychom si tu zmrzlinu mohli odložit. Musím brzy vstávat,“ řekla, ignorovala mě a přikrčila se, aby se setkala s Caydenovýma očima.

Natáhla ruku a chytila ho za ruku a on se usmál. Vždycky jsem slyšela, že zvířata a děti mají šestý smysl, pokud jde o lidi, a že podle toho, jak reagují na příchozí, poznáte, jestli se setkáváte s člověkem s čistými úmysly. Pokud na tom bylo něco pravdy, Camila by nejspíš mohla sedět u jednoho stolu s Matkou Terezou. Protože i když jsem si uvědomoval, že je to první dítě, před kterým ji vidím, Cayden byl pekelník, když chtěl. Bratr mi často vyprávěl o tom, jak to chůvám ztěžoval. V tuhle chvíli byste to ale nikdy nepoznali.

„Ale strýček Warren brzy odjede a nikdy nepřijede,“ namítl a trucoval.

„Slibuju ti, že budu chodit domů mnohem častěji,“ řekl jsem. Jeho malá hlavička se zvedla, když se na mě usmál.

„Vážně?“

„Slibuju,“ řekl jsem a přejel si prsty po srdci.

„Takže musím čekat, až se vrátí strejda Warren, abys se mnou mohla jít na zmrzlinu?“ zeptal se Camily. Usmála se.

„Možná bychom mohli jít na zmrzlinu, než odjede. Co ty na to?“

Cayden se na mě podíval. Camila ho následovala pohledem. A já jen přikývl. Cokoli, jen abych tu holku zase viděl.

„Proč nevezmeme Camilu domů?“ Navrhl jsem, protože jsem nechtěl, aby náš společný čas zase tak rychle skončil.

„Uhh…“

„Ano, uděláme to,“ řekl Cayden a široce se usmál.

Viděl jsem, jak v tu chvíli prohrála svůj boj ve snaze vymyslet různé výmluvy, když jí poklesla ramena a přikývla. Vydechl jsem si. To nebylo tak špatné.

„S dětmi to umíš,“ poznamenal jsem, když jsme se vraceli k SUV.

„Ty taky,“ řekla.

„Nezavolala jsi,“ řekl jsem, čímž jsem ji úplně zaskočil. Oči se jí rozšířily, než odvrátila pohled, aby skryla červenou tvář.

„Beru to tak, že na to nejsi zvyklý,“ řekla, když se na mě podívala zpátky.

„Ne.“

„Je to vzrušení z honičky?“ zeptala se.

„Cože?“

„Proto se tak snažíš, abych s tebou šla ven?“

„Ne, samozřejmě že ne,“ řekl jsem a zamračil se. „Ale co když ano?“

Pokrčila rameny. „Asi by tě čekalo pořádné zklamání.“

Když jsme došli k autu, zastavil jsem se, pustil Caydena dovnitř a požádal ho, aby se připoutal. Otočil jsem se a podíval se na Camilu, pomalu jsem zvedla ruku k jejímu obličeji, aby mi mohla zabránit v tom, abych se jí dotýkala, kdyby to chtěla. Místo toho lehce zalapala po dechu a naklonila se k mému dotyku. Mohl jsem to přirovnat jen k tomu, jak jsem se cítil, když jsem vyběhl na hřiště a slyšel tisíce fanoušků jásat.

„Kdybys byla na druhém konci honičky, nebylo by možné, abych byl zklamaný.“

Přistoupil jsem k ní, přejel jsem jí rukou po čelisti a ona polkla, dech se jí vydral v mělkých hromádkách z roztažených rtů, když se na mě zadívala. Mohl jsem ji políbit. Mohl bych ji políbit hned teď, ale k čemu by to bylo dobré, když vím, že by to muselo rychle skončit? Chtěl jsem s ní být hodiny. Východy a západy slunce pohřbené mezi jejíma nohama. Nepotřeboval jsem polibek mezi námi, abych si to potvrdil. Vlastně jsem nepotřeboval žádný polibek, abych to upevnil. Chtěl jsem ji. A byl jsem odhodlaný ji mít, než se vrátím domů.

„Jedno rande,“ zašeptal jsem.

Pomalu přikývla. „Fajn, ale New York si uděláme po mém.“

„Co to znamená?“ Zeptal jsem se, připravený souhlasit s každou blbostí, kterou navrhla.

„Vyberu místo, čas a datum. Ty se prostě ukážeš.“

Usmál jsem se. „Je to rande.“