TP - 6. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Warren

ANTOINE A JÁ JSME ČEKALI před Camilinou budovou. Nechtěla jsem ho vzít s sebou, ale můj publicista mi pohrozil, že zavolá média, pokud nebudu chodit alespoň s jedním členem své ochranky. Bylo mi to jedno. Ne že by Antoine vypadal jinak než kdokoli z mých přátel, a vzhledem k tomu, jak moc jsme se po tom, co jsem ho najal, stýkali, se z něj rychle stával kamarád. Odstrčil se ode zdi vedle mě a narovnal se, když se objevila Camila. Měla na sobě halenku na tenká ramínka, která mě přiměla přemýšlet, jestli pod ní nemá podprsenku (ne že bych to poznal. Tričko bylo pokryté květinovým vzorem). Její vlasy vypadaly vlhké a měla na sobě jen velmi málo make-upu, pokud vůbec nějaký. Na nose jsem jí rozeznal pihy. Vypadala nádherně. Vlastně jediné, co bych na tom scénáři změnil, bylo, že by se nedívala na Antoina, ale na mě.

„Ty jsi chodil na Washingtonskou¸ že?“ zeptala se a mírně se zamračila.

Antoine pomalu přikývl a očividně si ji prohlížel způsobem, který jsem neocenil. Ze zkušenosti jsem věděl, co dělá, snažil se zjistit, jestli s ní v minulosti šukal. Se zatajeným dechem jsem čekal na jeho odpověď, a když se usmál a trochu se zachechtal, okamžitě jsem věděl, že ne.

„Přesně tak,“ řekl a pomalu to slovo protáhl. „Johnnyho mladší sestra. Zatraceně jsi vyrostla. Málem jsem tě nepoznal.“

To se mi nelíbilo.

Camila se usmála. „To ti udělají léta. Pořád jezdíš, Uberem?“

„Jezdil, ale pan Silva mi dal lepší příležitost,“ vysvětlil a kývl směrem ke mně.

Camiliny oči zalétly k mým. „Nekecej.“

„Kurva že jo,“ potvrdil jsem to. Přistoupil jsem k ní a položil jí ruku kolem ramen, abych ji napůl objal. Nehodlal jsem na ni zatím tlačit, ale i kdyby to bylo jen tak, potřeboval jsem ji cítit na sobě. „Vy dva se očividně znáte…“

„Tak nějak jsme spolu vyrůstali,“ vysvětlila Camila.

„Chodil jsem do školy s jejím starším bratrem a sestrou,“ nabídl Antoine, než obrátil pozornost zpátky na Camilu. „Slyšel jsem, že se Vanessa provdala za nějakého boháče.“

„Pamatuješ si Adama?“

Antoine se zamračil, ale rychle to přešlo od zmatku k naprostému šoku. „Toho bohatého židovského kluka?“ Camila se jeho reakci zasmála a Antoine pokračoval. „Vychrtlého, šprťáckého Adama?“

Camila se rozesmála ještě víc. „Jo, už není vychrtlý. Pořád šprt.“

Její smích mě rozesmál, i když jsem se cítil rozporuplně, protože já ji takhle ještě nerozesmál. Zatím jsem ji nerozesmál. Dala mi příležitost a já teď litoval, že jsem Antoina vzal s sebou.

„Je šťastná,“ dodala Camila.

„Taky bych byl kurva moc rád, kdybych měl všechny ty peníze na účtu,“ odpověděl Antoine se smíchem. „Dobře jí tak. Ještě pořád učí?“

„Jo. Tak se seznámili.“

„Neke.“

„Neke,“ řekla Camila a usmála se na mě s jiskrou v oku. Pořád jsem ji držel kolem ramen a ona si nestěžovala ani se ode mne neodtáhla. „Tuhle hlášku si budu muset ukrást.“

„Klidně si ukradni, co chceš,“ řekl jsem. To ji přimělo zčervenat.

„Dneska jsi oblečený úplně jinak,“ řekla, odstrčila se ode mě a zčervenala ještě víc, když hodnotila můj šatník. Měl jsem na sobě bavlněné kalhoty, tričko Dri-FIT a tenisky. V batohu, který jsem měl na zádech, jsem měl kopačky a náhradní tričko.

„Připravený na War-k out,“ řekl jsem a mrkl na ni.

Rychle ode mě odtrhla pohled, ale podle toho, jak našpulila rty, jsem poznal, že bojuje s úsměvem. „Ráda bych viděla, z čeho se War-k out skládá.“

„Vážně?“ Zeptal jsem se a nechal oči pomalu sjíždět po její štíhlé, ale zaoblené postavě. „Udělám ti osobní War-k out, kdykoli budeš chtít.“

Jediné, co jsem s ní chtěl dělat, byla ona, moje postel a můj penis, ale nechtěl jsem to říct nahlas ze strachu, že by mi dala facku. Vypadala, že je schopná něco takového udělat. Zrudla ještě víc a odvrátila ode mě pohled.

Šli jsme všichni tři a Antoine šel krok za námi, nechal mě a Camilu jít vedle sebe. Když zamávala na chlápka v obchodě na rohu přes ulici, zamával jsem s ní a Antoine svůj pozdrav vykřikl, což chlápka přimělo zamračit se a podívat se na Camilu. Ta se zasmála.

„Víš, o čem se bude zítra u Pedra mluvit,“ řekla a podívala se na Antoina přes rameno.

„Věci, které mi na životě v sousedství nechybí: drby,“ řekl Antoine.

Všichni jsme se tomu zasmáli. Drby byly jednou z těch univerzálních věcí, se kterými se člověk mohl ztotožnit bez ohledu na to, kým byl nebo co dělal. Drbalo se o každém a málokdo to měl rád, ale zatraceně zábavné to bylo, když jste nebyli v centru dění. Když jsme došli na konec, otočil jsem se, abych se Antoina zeptal na systém metra, a než jsem se znovu otočil, Camila mi podávala kartu. Vzal jsem si ji a podíval se na modrožlutou kartu metra.

„To jsi mi ji právě koupila?“

„Jak jinak se chceš dostat do vlaku, Richie Richi?“ zeptala se mě.

Opravdu jsem se snažil, aby mě její šťouchnutí nepobavilo, ale stejně jsem se přistihl, že se usmívám. Bylo to malé gesto, kterému bych od kohokoli jiného nejspíš nevěnoval pozornost, ale od ní to byl… pokrok. Rozhodl jsem se nebýt hnidopich a nepoukazovat na to, že za něco zaplatila, a raději se věnovat její poznámce.

„Budu ti muset začít říkat vysoký krevní tlak nebo cukrovka nebo nějaká jiná forma tichého zabijáka.“

„Rocky to neřeší?“ zeptala se a otočila. Šel jsem za ní, oči na jejím kulatém zadku. Kurva, chtěl jsem ho chytit. Prostrčila kartu automatem a já udělal totéž.

„Tvoje údery jsou rozhodně hodné Rockyho,“ ujistil jsem ji, když jsme kráčeli po nástupišti k vlaku.

Za zvuku pískotu jsme se otočili k vlaku a začali nastupovat, když se otevřely dveře. Jakmile jsme se ocitli uvnitř, nenašli jsme žádné místo k sezení, takže jsme byli nuceni stát u dveří a držet se mříží. Camila nebyla dost vysoká na to, aby dosáhla na tyče nad hlavou, takže se držela té vedle sebe a já stál před ní, ruce jsem měl po obou stranách tyče nad ní a chránil jsem ji, aby nespadla. Naklonila hlavu, aby se na mě podívala, a usmála se.

„Vítejte ve veřejné dopravě, pane Silvo.“

„Už jsem vlakem jezdil,“ řekl jsem.

Když jsem byl mladší, často jsem jezdil Eurostarem do Paříže. Tohle se Eurostaru vůbec nepodobalo. Tohle bylo samá moč a pot nacpaný v malém, uzavřeném, horkém prostoru. Ježíši Kriste. Jak to ti lidé zvládají? Podíval jsem se na Camilu, která se na mě dívala.

„V Paříži?“ zeptala se.

„Do Paříže, ano.“ Usmál jsem se nad tím, jak se na mě zamračila. „Už jsi tam někdy byla?“

Zdálo se, že potlačuje smích, když se na mě podívala a oči jí zajiskřily. „Neměla jsem to potěšení. Vypadají takhle?“

Ignoroval jsem její otázku a zeptal se: „Chtěla bys tam jet?“

Zamračila se. „Do Paříže?“

Přikývl jsem.

„Asi ano.“ Odmlčela se a nad horním rtem se jí vytvořila malá vráska. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlela.“

Vlak mě popohnal o něco blíž k ní, když přijel na první zastávku. Pevněji jsem se chytil mříží nad hlavou. „Ty jsi nikdy nepřemýšlela o cestě do Paříže?“

„Asi ne.“

„Jela bys?“ Zeptal jsem se. „Nepatříš k lidem, kteří se smrtelně bojí létání, že ne?“

Podívala se mi přímo do očí. „Já se ničeho smrtelně nebojím.“

„Ah?“ Zvedl jsem obočí a posunul se tak, že se přední částí svého těla téměř dotýkal jejího a ona musela ještě trochu zaklonit hlavu. „Bojíš se jít se mnou na rande.“

„Ach bože,“ řekla, usmála se a zavrtěla hlavou, když na okamžik odvrátila pohled. „Opravdu? Chystáš se to použít právě teď?“

„Ano, opravdu,“ řekl jsem a přiblížil se k ní.

Její úsměv trochu ochabl, oči se jí rozšířily a podle toho, jak zadržovala dech, jsem poznal, že je pekelně nervózní. Na milisekundu mě napadlo, jestli mi nedá facku, když se ji pokusím políbit, a při té myšlence jsem se ušklíbl. Nejspíš by mě praštila.

„Ještě jsi nepřišila na to, jestli se k sobě hodíme, nebo ne?“ Zeptal jsem se. „Nestačí ti, že jsem nastoupil do tohohle vlaku?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, a rozhodně ne.“

Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. „Tak se mě zeptej. Uvidíme, jak mi to půjde.“

„To je směšné,“ řekla. „Nemusím tě zkoušet, abych věděla, že se k sobě nehodíme. Tvoje prohlášení o vlaku je víc než dostatečným důkazem, že nehodíme.“

Když jsme dorazili na další zastávku, o krok jsem ustoupil a rozhodl se to nechat být. Evidentně to nebyla stejná situace jako s Elenou. Tu bylo snadné pronásledovat a dobývat. Při zpětném pohledu byla nejspíš podmaněna ve chvíli, kdy mě viděla vystupovat z mého červeného Bugatti.

„Mluv se mnou o práci,“ řekl jsem. Camilina nálada se okamžitě zlepšila.

„Právě teď mám na starosti shánění peněz na nějaké nové parky, které stavíme. Stavíme je ve čtvrtích s nízkými příjmy.“ Odmlčela se a naklonila tvář. „Vlastně je to hodně podobné tomu, co dělá Belmonte, až na to, že místo toho, abychom věci bourali a vyhazovali lidi, stavíme tyhle parky a další místa pro mimoškolní aktivity, kam můžou chodit děti. Jde o to, aby měly místo, kam patří.“

Dlouho jsem na ni zíral a snažil se přijít na to, jestli chci tu poznámku o Belmontovi řešit uprostřed přeplněného smradlavého vlaku, nebo to nechat být. Rozhodl jsem se pro to druhé.

„Jaké parky?“

„Fotbalová hřiště, dětská hřiště, nohejbalové parky… to opravdu záleží na hlasech. Komunita si může vybrat.“

„Takže ty jsi,“ odmlčel jsem se a zamračil, „jak že se to nazývá?“

Usmála se. „Dělám několik věcí, ale můj současný titul je zahradní architektka.“

„To zní… formálně? Na to jsi chodila do školy?“

„Vystudovala jsem psychologii, což byl první důvod, proč jsem se tam dostala. Jako případový pracovník. Většina z nás je tak trochu všeuměl. Když se objevila příležitost s vyšším platem a menším množstvím práce, vrátila jsem se do školy a zbytek je historie.“

Kola znovu zaskřípěla a Camila se vydala směrem ke mně. Než mě stačila úplně zasáhnout, vystřelila ruku k mé hrudi a nervózně se zasmála, než pokračovala v řeči.

„Chodil jsi do školy?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Začal jsem brzy hrát fotbal a naštěstí jsem byl dost dobrý na to, abych celou vysokou školu přeskočil.“

„Takže hraješ profesionální nohejbal už dlouho.“

„Hodně dlouho,“ řekl jsem a usmál se. Přemýšlel jsem, jestli mě ráda mučí tím, že fotbalu říká nohejbal hned poté, co já mu říkám fotbal.

„A kolena se ti ještě nerozpadla?“ zeptala se a její oči vystřelily k mým kolenům.

Zasmál jsem se. „Moje kolena fungují docela dobře, díky.“

„Jsi nejlepší hráč ve svém týmu?“ zeptala se lehce a pak se zamračila. „Je to nezdvořilá otázka?“

Znovu jsem se zasmál. „Není to neslušná otázka a je těžké na ni odpovědět, ale myslím, že jsem.“

„Zajímavé. Myslím, že jsem ještě nikdy neslyšela sportovce, který by se nechlubil tím, že je nejlepší, i když není.“

Pokrčil jsem rameny. „Je to týmový sport a tým je tak dobrý, jak dobrý je jeho nejhorší hráč.“

Podívala se na mě nechápavým pohledem a přitom se nakrčila tak, že jsem měl chuť kousnout ji do rtů. Pevněji jsem sevřel tyče. Mluvil jsem dál, abych jí to lépe vysvětlil.

„Například v basketbalu tým opravdu závisí na nejlepším hráči. V americkém fotbale závisí tým na rozehrávači. Ve skutečném fotbale jsme závislí jeden na druhém a přihráváme si, dokud nedáme gól.“

„Dáváš hodně gólů?“ zeptala se.

Povzdechl jsem si. Jak jsem jí mohl vysvětlit, že i když technicky vzato ano, takhle to nefunguje? Uvědomil jsem si, že to nedokážu. O tom se musela přesvědčit sama.

„Za pár týdnů mám zápas. Měla bys jít se mnou,“ řekl jsem.

„Kde to je?“

„V Manchesteru.“

Camila na mě zírala. „Manchester… v Anglii?“

„Ano.“

Usmála se na mě a pak se podívala jinam. „Možná někdy jindy.“

Neřekl jsem to jako vtip, ale skoro se mi ulevilo, že to tak vzala. Potřeboval jsem s tímhle zpomalit, a kdyby byla na místě kohokoli jiného, nejspíš bych z téhle situace úplně odešel. Mezi tím pronásledováním a zápachem krvavé moči v tom zatraceném vlaku musela vědět, že jsem zoufalý, že si vezmu cokoli, co mi dá.

„Takže ty trávíš prázdniny mimo fotbal tím, že jedeš do Brooklynu a trénuješ s nějakýma děckama?“

„Asi ano,“ řekl jsem. Chvíli mě zkoumala a bylo vidět, že se mě chce na něco zeptat. „Proč?“

„Budou tam kamery, aby tenhle fenomén zdokumentovaly?“

Jiskra v jejích očích mi prozradila dvě věci: že si ze mě dělá legraci a že ji možnost kamer rozčiluje. Přemýšlel jsem, jestli zkouší moje pohnutky. Myslel jsem si, že její test bude spočívat ve jménech rapperů a sporech, ale to zřejmě nebylo to, co ji zajímalo. Testovala mě. Snažila se zjistit, co jsem za člověka, a já jsem zatraceně prohrával. Pozornost médií v Brooklynu by tomu jistě dala hřebíček do rakve.

„Mám na tebe otázku,“ řekl jsem.

„Pořád jsi mi neodpověděl.“

Zaklonil jsem hlavu a trochu pevněji sevřel tyče nad hlavou, když vlak se skřípěním dojel na další zastávku. „Dáváš si na mě pozor kvůli mé kariéře nebo kvůli mému angažmá v Belmontu?“

Několik úderů srdce, studovala můj obličej. „Obojí. Mám problémy s důvěrou.“

„Já taky.“ Spustil jsem pravou ruku z tyče nad sebou, abych vychrlil důvody, které jsem dosud shromáždil, a začal palcem. „Mám peníze. Investuji do společnosti, kterou nesmírně nenávidíš, a máš problémy s důvěrou. Chápu všechny důvody?“

„V podstatě ano.“

„Začněme tedy s otázkami důvěry,“ řekl jsem.

Přikývla. „Můj bývalý přítel mě podvedl a já se snažím, aby mě to neovlivňovalo, ale je to tak trochu nemožné, takže celá možnost chodit s nějakým bohatým, pohledným fotbalistou, který má očividně závazek a pravděpodobně i fanynky, je pro mě trochu na hraně.“

Aha. Pokusila jsem se zahnat úsměv, ale nepodařilo se mi to. „Co kdybych ti řekl, že tenhle bohatý, pohledný fotbalista nemá fanynky?“

„Řekla bych, že kecáš.“

Zasmál jsem se. „To je fér. Co kdybych ti řekl, že si jich nevšímám?“

S vážným výrazem ve tváři si mě prohlédla a pak pokrčila rameny. „Upřímně? Nejsem si jistá. Fanynky nebo ne, stejně si myslím, že se k sobě nehodíme.“

„Moje bývalá snoubenka mě podvedla,“ řekl jsem a pro dramatický efekt se odmlčel. „S jedním z mých spoluhráčů.“

Camilina ústa poklesla. „To snad ne.“

„Kurva že jo,“ řekl jsem a zakousl smích.

Trochu se jí zablýsklo v očích, než se začala tiše smát a já se přidal, ačkoli to téma nebylo k smíchu. Pokaždé, když jsem si vzpomněl na Elenu s Rickym, bodl do mě tichý vztek.

„Jsou pořád spolu?“

Přikývl jsem na to.

„Je pořád v týmu?“

„Jo, naučil jsem se přes to přenést,“ řekl jsem a nonšalantně pokrčil rameny, i když jsem toho byl plný. Pořád jsem se snažil naučit se přes to přenést. Jen jsem doufal, že až zase začne sezóna, budu v tomto ohledu moudrý muž.

Camilino obočí se zvedlo, jako by to na ni udělalo dojem. „No, ať je to jakkoliv, je mi líto, že se ti to stalo.“

„Cením si tvých citů, ale jestli mi chceš opravdu zlepšit náladu, tak si se mnou vyjdi.“

„Oceňuji tvou houževnatost,“ řekla s úsměvem, „to ano. Ale mám větší starosti, třeba s tím, kde budu příští měsíc bydlet.“

„No, Belmonte nabízí všem z tvého domu, aby se dočasně přestěhovali do jednoho o ulici výš, než se všechno ostatní vyřeší a nová budova bude hotová.“

„Proč by to dělali?“

„To je to nejmenší, co by mohli udělat. Včera jsme o tom měli schůzku a představenstvo se na tom usneslo.“

Dívala se na mě tak dlouho, až jsem si byl jistá, že ze mě vypáčila každou informaci. „Byl Javier součástí té schůzky?“

Povzdechl jsem si. Pokaždé, když to jméno vyslovila, jsem cítila její hněv a přál si, abych s ním neměl vůbec žádné asociace. „Bylo to jednomyslné rozhodnutí. Jsem si jistý, že ti o tom brzy přijde e-mail a zavolají.“

„Dobře. Díky.“

„Takže teď, když je tvá životní situace vyřešená, promluvme si o nás.“

Zasmála se. „Dřív jsem si myslela, že je to dominikánská záležitost, ta vytrvalost a sladké řečičky, ale začínám vidět, že je to prostě mužská záležitost.“

„Nejsi náhodou Dominikánka?“ Zeptal jsem se a zvedl obočí.

Její tváře zčervenaly. „Jo, ale nehodlám tě přemlouvat, jestli narážíš na tohle.“

„Nebudu mít námitky proti sladkému přemlouvání,“ řekl jsem a přistoupil k ní o něco blíž. „A rande se mnou by nebylo tak špatné.“

„Proč se nezeptáš některé z milionu dalších žen v tomhle městě? Určitě jsi už potkal nějaké, které jsou spíš tvůj typ, nebo aspoň blíž tvému společenskému postavení,“ řekla a naklonila hlavu, aby se mi podívala do očí. Prakticky jsem cítil její hruď na své a dělalo mi potíže soustředit se na slova vycházející z těch krásných rtů.

„Pár takových jsem už potkal a nejsou můj typ. Můj typ stojí přímo přede mnou v tomhle smradlavém metru,“ řekl jsem. Trochu se zasmála, a tak jsem dodal: „Když už nic jiného, aspoň víš, že nejsem podvodník,“ řekl jsem. „Nikdy ti nebudu lhát. Nikdy ti úmyslně neublížím.“

Na to nereagovala. Dlouho jsme se na sebe dívali, příliš dlouho na to, aby dva lidé, kteří se tak přitahují, stáli tak blízko sebe a nedělali něco jiného, než se jen dívali. Srdce se mi rozbušilo, krev mi v žilách pumpovala hlasitěji, dech se mi stupňoval. Bylo to totéž, co jsem cítil pokaždé, když mi u nohou přistál míč, jak si mnou začalo razit cestu očekávání toho, co by mohlo být.

Něco na ní, na jejích očích a na tom, jak krčila nos, když jí něco připadalo divné, mě zaujalo. Něco v její přítomnosti ve mně vyvolávalo pocit, že jsem tam, kde mám být. Vždycky jsem se tak cítil jen při věcech spojených s fotbalem. Nikdy ne se ženou. A rozhodně nikdy o ženě, jako byla tahle.

Na rozdíl od každého jiného setkání jsem si nekladl otázku, co by si o ní myslela moje matka a jak by její přítomnost u večeře urazila mého otce, kdyby mi ještě někdy dal příležitost sdílet ji s ním. Nezajímalo mě, co by o ní řekl můj bratr a kolik varování o její minulosti a o tom, jaké postranní úmysly by mohla mít. Jediné, co jsem viděl, byla ona. Jediné, co mě zajímalo, bylo, jaká budou další slova z jejích úst. A opravdu jsem chtěl, aby to byl souhlas s tím, že se mnou bude chodit. Když vlak znovu zastavil, sotva jsem si toho všiml, a nebýt toho, že mi Camila položila ruce na hruď a snažila se mě mírně zatlačit zpátky, asi bych náš výstup přehlédl.

„Tohle je naše zastávka,“ řekla a její hlas zněl pouhým šepotem.

Přemýšlel jsem, jestli jí v uších buší srdce, jestli se její tělo cítí stejně nabité jako to moje. Nedokázal jsem ani žertovat, když jsme šli po chodníku, a dokonce ani, když její kroky začaly zpomalovat před hnědou cihlovou budovou. Něco v té chvíli mě připravilo o řeč.

Než vešla dovnitř, řekl jsem jí: „Zavolej mi. Ani se nedívej na čas. Prostě zavolej.“

„Ty nespíš?“ zeptala se se rty mezi zamračeným výrazem a úsměvem, jako by si ještě nedokázala vybrat stranu.

„Spánek je bratranec smrti,“ řekl jsem a ušklíbl se, když jsem byl konečně odměněn jejím opravdovým, melodickým smíchem.

„Dva body pro Warrena,“ řekla s úsměvem.

Zasmál jsem se a sledoval, jak odchází, a zíral na její zadek a na to, jak se při chůzi lehce pohupuje. Nebyla to přehnaná chůze. Z jejích rychlých kroků jsem poznal, že není nutně nadšená z toho, že na ni zírám, a byla to jen další věc, která mě k ní přitahovala.