TP - 27. kapitola

Překlad: Marky

Kor.: Evička

Camila

BÝT S WARRENEM mimo New York bylo určitě jiné. Tady řídil svoje vlastní auto, a přestože neměl ochranku, zdálo se, že má neustále kolem sebe lidi. Svého agenta, svého asistenta, spoluhráče, zaměstnance, prostě lidi všude. Po. Celou. Dobu. Po tréninku jsem čekala, až se osprchuje a oblékne, a zamířili jsme do restaurace s jeho „kamarády“, jak je nazýval. V autě mě držel za ruku a usmíval se.

„Jsi si jistá, že tam chceš jít? Můžu to zrušit,“ řekl, ale viděla jsem, že to zrušit nechtěl, tak jsem se usmála a ujistila ho, že je to v pořádku.

Zajímalo mě, jestli přijdou i ty protivné ženské. Pokud ano, bude to dlouhé jídlo. Ale stejně jsem musela jíst a opravdu jsem chtěla vidět Warrena ve svém živlu. Byl se mnou na tolika místech, kam by normálně nikdy nevkročil. Bylo to to nejmenší, co jsem mohla udělat.

„Líbí se ti to, co jsi zatím viděla?“ zeptal se, když přeřadil.

Držela jsem ruku pod tou jeho, což znamenalo, že jsme přeřadili společně. To také znamenalo, že jsem se obávala, že jakýkoli drobný pohyb, který jsem udělala, pošle auto do otáček nebo tak něco, takže jsem držela co nejlehčí ruku.

„Neviděla jsem toho moc kromě billboardů, žhavých fotbalistů a žhavých fotbalistů na billboardech.“

Usmál se nespouštějící oči z cesty. „Byl jsem v některém z nich nahý?“

„Kdo říkal něco o tobě?“ Zeptala jsem se a podívala se z okna, abych skryla svůj úsměv.

„Řekla jsi žhavé fotbalisty.“

„Takže předpokládáš, že mluvím o tobě?“ Zeptala jsem se a zasmála se, když jsem se na něj podívala.

Jeho pohled se zaměřil na můj. „Nemusím to předpokládat, zlato. Vím to.“

Obrátila jsem oči v sloup.

„Viděla jsi ten, kde jsem ve spodním prádle?“

„Cože? Ne!“

Podíval se na mě, oči zářily pobavením. „Nejsem si jistý, jestli to říkáš proto, žes ho minula, nebo protože žárlíš, že mě ostatní ženy vidí ve spodním prádle.“

Vzala jsem ruku, která byla pod jeho, a položila si ji do klína, zatímco jsem se znovu podívala z okna a sledovala, jak kolem nás létají auta v opačném směru. Opravdu se mi moc nelíbila představa, že by ho jiné ženy očumovaly ve spodním prádle, ale není to tak, že by viděly celý balíček, i když na základě obrázků, které jsem viděla, ten balíček vidělo mnoho z nich.

„Camilo?“ řekl váhavě.

„Myslím, že mě to opravdu netrápí.“ Podívala jsem se na něj s pokrčením ramen. „Chci říct, mohla bych pózovat ve spodním prádle pro nějakého fotografa a nechat své fotografie zveřejnit pro ostatní muže, aby to viděli, a tobě by to vlastně nemělo vadit, takže…“

Hluboce se zamračil. „Samozřejmě, že by mi to vadilo.“

„Vážně?“ Naklonila jsem hlavu. „Proč?“

„Protože jsi moje.“

Dlouho jsem se na něj dívala studujíc jednu stranu jeho obličeje a způsob, jakým byly jeho rty semknuté. Jeho zamračení bylo z tohoto úhlu stále jasné, čelist měl sevřenou, zatímco skřípal zuby.

„Takže to, co říkáš, je, že nejsi můj,“ řekla jsem nakonec.

Jeho oči přistály na mých. „To jsem nikdy neřekl.“

„Mě to tak zní.“

„Camilo.“ Zamrkal a ohlédl se zpět na silnici. „Tohle jsem nikdy neřekl.“

Ale taky neřekl nic jiného. Zůstala jsem zticha. Nechtěla jsem bojovat. Byla jsem unavená a hladová a poslední věcí, kterou jsem chtěla během jednoho ze tří dnů s Warrenem dělat, byla hádka kvůli hloupým fotkám a jeho citům ke mně, ale taky to bylo vše, na co jsem mohla myslet ve dnech, které předcházely. Byla jsem k němu připoutaná. Víc, než jsem čekala. Více, než jsem měla připustit, protože nejen, že jsme byli z různých světů, ale také jsme žili v odlišných částech. Už při pomyšlení na naše sbohem mě bolelo srdce. Protože sbohem bylo nevyhnutelné. Vždy to tak bylo.

„Chyběla jsi mi,“ řekl vytrhávající mě z myšlenek.

„Také jsi mi chyběl,“ zašeptala jsem.

„Chci říct, opravdu, opravdu jsi mi kurevsky chyběla.“

Jeho hlas byl silným šepotem. Ty jeho velké zelené oči naplněné surovou upřímností a touhou, způsobily, že moje srdce poskočilo. Říkal, že jsem mu chyběla, ale měla jsem pocit, že tím říká mnohem víc. Odtrhl pohled a po zbytek jízdy zůstal soustředěný na silnici. Mluvili jsme o jeho autě a poté o jeho domě, na který jsem se těšila, že ho později uvidím. Vypadal nervóznější než já. Když jsme dorazili do pěkné čtvrti s pěknými výklady a restauracemi, zastavil před jednou z nich. Všimla jsem si, že se komorníkovy oči rozšířily, když jsme zastavili před ním, a on rychle běžel ke mně, otevírajíc mé dveře a nabízejíc mi ruku, aby mi pomohl z nízkého vozu předtím, než přeběhl k Warrenově straně a otevřel jeho.

Došla jsem k Warrenovi a postavila se vedle něj, zatímco mluvil s komorníkem. Warren se usmíval a upřeně poslouchal, zatímco ten chlap mluvil dál a dál o jeho minulé sezóně a jak byl vynikající na hřišti. Nakonec, když za Warrenovým autem zastavilo další auto, komorník do něj skočil a omluvil se. Warren mě chytil za ruku a odváděl mě pryč směrem k restauraci vedle nás. Usmála jsem se, když jsem k němu vzhlédla.

„Myslím, že jsi něco jako velký problém.“

Zakřenil se, když mi otevřel dveře. „Aha. Podařilo se mi na tebe konečně udělat dojem?“

„Ne tak docela,“ řekla jsem a našpulila rty. „Ale jsi blízko.“

Zachechtal se, zatímco jsme šli k hostesce. Ta byla taky v naprostém úžasu, že může být v jeho přítomnosti, a když k nám přišla jedna ze servírek a uviděla ho, taky mohla být emodži se srdíčky místo očí. Bylo roztomilé vidět takto lidi, jichž se to dotklo, přesto jsem musela bojovat s nutkáním převrátit oči. Není divu, že očekával, že ženy budou chtít všeho nechat, jen aby si s ním vyšly. Byli jsme přesunuti do soukromé místnosti v zadní části restaurace, kde už čekaly tři páry. Poznala jsem jen jednu ženu z dřívějška. Rychle jsem od ní odvrátila pohled a následovala Warrena, když je představoval. Stephen (a jeho manželka Ally), Felix (a jeho manželka Ana) a Juan (a jeho manželka Evelyn – děvka). Zdvořile jsem každého pozdravila a posadila se vedle Warrena, přímo naproti Felixovi a Aně.

Ty dvě manželky, na rozdíl od Evelyn, měly na tvářích vřelé úsměvy, když se na mě dívaly a díky nim jsem měla dobrý pocit z toho, že tam jsem. Muži vypadali přátelsky. Nezačali se mě hned na něco vyptávat, místo toho se rozhodli promluvit si o cvičeních, které měli, a o tom, jak vyčerpávající se zdál být plán sezóny. Jeden z nich se zeptal Warrena na pověsti o obchodu, což zvýšilo můj zájem. Zastrčil paži pod stůl a rukou mi vklouzl do mé v mém klíně, zatímco promluvil.

„Ještě není nic jisté,“ odpověděl.

„Ale je pravda, že o tom přemýšlíš?“ Zeptal se Felix.

Výraz jejich tváří opadl, když Warren pokrčil rameny. Posunula jsem ruku a propletla si prsty s jeho, vychutnávajíc si teplo jeho velké ruky proti mé. Už jen díky tomu jsem se cítila v bezpečí. Stiskla jsem mu ruku, on na mě chvíli pohlédl a jeho ústa se zkřivila do náznaku úsměvu.

„Jak bych nemohl?“ řekl, rozhlížejíc se kolem stolu. Všichni souhlasně přikývli. „Ale budeš první, kdo bude znát moje rozhodnutí.“

Číšníci si vzali naše objednávky na pití a jídlo, zatímco oni pokračovali v rozhovoru. Ženy se přidaly a povídaly si o vyčerpávajícím plánu a jejich dětech, já pozorně poslouchala, zatímco mluvily. Když jsme jedli, jedna z nich, Ally, se mě zeptala, jak se mi líbí Manchester, a já jí na to řekla to samé, co jsem říkala všem ostatním, kteří se mě na to zeptali – zrovna jsem sem přijela, ale zatím se mi tu líbilo.

„Už jsi někdy byla v Londýně? Rádi bychom si mysleli, že je to tu lepší než v Londýně,“ řekla s úsměvem.

„Nikdy jsem tam nebyla. Budu si tam muset naplánovat cestu,“ odpověděla jsem s úsměvem nad sklenkou vína.

„Nejprve musíš zajet do Barcelony,“ řekla s mrknutím. „Pokud Warren vezme ten kontrakt, všichni budeme muset zaklepat na jeho dveře a zůstat v jeho zámku.“

„No, pokud je tam hrad, myslím, že tam budu muset zajet,“ odpověděla jsem.

Skupina se zasmála a já jsem se přidala, setkávajíc se s Warrenovým usměvavým obličejem, když mě objal rukou.

„Jeho rodina opravdu vlastní hrad,“ dodal Felix. „Viděl jsem to.“

„To není můj hrad,“ řekl Warren a jeho výraz byl najednou vážný.

„Rodinný hrad, to je to samé,“ řekl Felix.

„To není to samé.“ Warren střelil po Felixovi takovým pohledem, který ho přiměl sevřít rty a získat vážný výraz v jeho tváři. „Jak reagoval Cristiano na to, že jsi sem přišel?“

Felix se zasmál. „Pravděpodobně stejně špatně, jak to vezmu já, pokud odejdeš poté, co jsem vážil celou tu cestu, abych si s tebou zahrál.“

„Aha, tady je ten tlak,“ řekl Warren se smíchem, když spustil ruku, kterou měl okolo mě a vzal si sklenku vína.

Vysvětlili mi, že spolu chodili v Barceloně do školy a první rok se navzájem nenáviděli, dokud nebyli nuceni se spolu ubytovat, a nakonec do toho praštili. Tehdy se s nimi setkal i Juan, ale ten byl v konkurenční škole.

„Takže, Camilo, jak se mu podařilo tě přimět, abys přišla?“ Zeptal se Juan poté, co dovyprávěl legrační příběhy o Felixovi na střední škole.

„Taky jsem z toho pořád překvapený,“ řekl Warren předtím, než jsem mohla odpovědět. Položil na stole ruku na mou. „Trvalo mi několik dní pronásledování, než dokonce jen souhlasila, že se mnou půjde ven jako s kamarádem.“

Skupina se zasmála, dokonce i Evelyn (ta děvka) to považovala za zábavné. Dost zábavné na to, aby se na mě skutečně usmála.

„Pro jednou drahá auta nezafungovala?“ žertoval Felix.

„Byl jsi někdy v New Yorku?“ zeptal se ho Warren.

„Jednou, když mi bylo asi deset.“

„To bylo dávno,“ řekla jsem. „Hodně se toho změnilo.“

Warren se ušklíbl. „Jeli jste metrem?“

„Věřím, že já ano,“ zamračil se Stephen. „Protože v té době jsem byl přesvědčen, že tam dole žily želvy Ninja.“

„Jo, no, smrdělo to tam, jako by tam žily,“ řekl Warren a zazubil se na mě, když jsem ho šťouchla.

„Počkat. Jel jsi hromadnou dopravou?“ zeptala se Ally s očima dokořán.

„Bylo o mně známo, že jezdím jednou za čas metrem,“ řekl Warren s lehkým úsměvem.

Celá skupina se od srdce zasmála. Stále jsem měla na tváři úsměv, ale nerozuměla jsem tomu humoru, dokud nepromluvila Evelyn.

„Takže říkáš, že jsi jel metrem?“

„Ano, jel jsem metrem,“ trval na svém Warren a propletl na stole prsty skrz moje. „Nechtěl jsem, aby mě nějaké bakterie držely dál od této ženy.“

Evelyn zvedla obočí. „Nebyli všude kolem tebe lidé?“

Tvrdě jsem se snažila neprotočit oči, ale z Felixova pohledu a smíchu, selhala jsem.

„Co je?“ zeptal se.

„Nejsme zas až takoví fotbaloví fanoušci. Alespoň ne tam, kde bydlím.“

Warren zvedl prst pro argumentaci. „Ve skutečnosti mě hodně lidí ve tvém okolí poznalo, zatímco jsem tam byl.“

„Kdo?“

„Neznám jejich jména, ale několikrát jsem se zastavil, abych dal autogramy,“ řekl. Vrhla jsem na něj nevěřící pohled a on se zachechtal, otáčejíc se na své přátele. „Vidíte, s čím se musím vypořádat?“

Felix se zasmál. „S někým, kdo tě drží v kramflecích. Na tento okamžik jsem čekal sedmnáct let.“

„Jsi opravdu až takový snob, že lidé nevěří, že bys jel hromadnou dopravou?“ Zeptala jsem se zamračeně.

Tvrdě se tomu zasmáli.

„Nejsem snob. Prostě mám rád hezké věci,“ řekl, usmívajíc se na mě.

Jeho rty vypadaly tak zatraceně dobře, když se takto usmíval. Nechtěla jsem nic jiného, než se naklonit a hned ho políbit, ale držela jsem se zpět, protože jsem opravdu chtěla odpovědi. Nebyl to snob. Seděl na stadionu Yankees se zatraceným krvácejícím nosem a ani jednou si nestěžoval. Vzala jsem ho na výstavu holubů, a přestože k tomu měl spoustu komentářů, nejednal tak, jako by na to byl příliš dobrý.

„Má rád extravagantní věci,“ dodal Felix a vytrhl mě z myšlenek.

„Luxusní,“ dodal Stephen.

„Velmi náročné na údržbu,“ řekla Ally s úsměvem.

„A stejně tak má rád své ženy,“ dodala Evelyn, prohlížejíc si mě odshora dolů, „což je důvod, proč je tohle tak překvapivé.“

Snažila jsem se nedat jí uspokojení tím, že bych zareagovala, ale přesto jsem se snažila mít pokerovou tvář. Její manžel ji šťouchl, vážně na ni pohlédl a ona na okamžik zvážněla.

„Nic jsem tím nemyslela,“ opravila se. „Myslím, že je to dobré.“

Pokrčila jsem rameny. „Je mi to jedno. Nejsem na honosné věci nebo luxusní auta a o fotbalu nevím vůbec nic. Warren to ví a zdá se, že je s tím v pohodě.“

Znovu mě objal paží a přitáhl si mě k sobě. Nadechla jsem se vůně jeho čerstvě umytého těla a kolínské vody a s úsměvem naklonila tvář nahoru, když se na mě podíval dolů. „Jsem s tím víc, než jen v pohodě.“

Tehdy se naše rty setkaly. Byl to jemný, cudný polibek, ale byl dlouhý a přesto ve mně navozoval pocit tepla. Stůl byl ztichlý, když jsme se od sebe oddělili a my se dál na sebe dívali. Cítila jsem příslib zlovolné rozkoše, který přijde později, a cítila jsem, jak se mi do tváří nahrnula krev. Zbytek jídla byl bez komplikací a nakonec, jakmile upustili od otázek a začali mi vyprávět o své společné minulosti, jsem se cítila dobře.

Dokonce i vyjít ze soukromé místnosti, ve kterém jsme stolovali, bylo utrpením. Číšníci šli do přední části restaurace a informovali komorníka, aby přistavil auta, a my se rozloučili a čekali, až nás zavolají, jako bychom byli ve škole. Bylo to zvláštní, ale jakmile jsme s Warrenem vyšli ven a já uviděla dav kamer, které se shromáždily před restaurací, pochopila jsem ten důvod.

Chránila mě Warrenova ruka omotaná okolo mě, a když jsme kráčeli k autu, přitáhl si mě k sobě ještě víc.

„Skloň hlavu,“ řekl skloněný natolik, abych to slyšela jen já.

Neptala jsem se ho a udělala, jak mi bylo řečeno. Cítila jsem, že jeho hlava byla také skloněná, zatímco jsme procházeli. Když jsme vlezli do auta, kamery se shromáždily kolem něj, fotografovaly, natáčely, lidé s mobilními telefony vyfotili jeho, mě, nás. Slyšela jsem jejich přetrvávající otázky, když jsme odjížděli. „Je pravda, že můžete obchodovat s Barcelonou?“

„Co se stane s touhle sezónou?“

„Je pravda, že jste dnes vynechal trénink?“

„Kdo je ta šťastná dívka?“

„Kristova noho,“ řekla jsem, pokládajíc ruku na mé rychle bušící srdce. „Co to pro všechno na světě bylo?“

„To,“ podíval se Warren na mě, když přeřadil, „byla média.“

„Je to vždycky takové? Přece to nemůže být vždy takové.“

„Většinou ano.“

Zírala jsem na něj. „Děláš si srandu.“

Nereagoval, jen zavrtěl hlavou s pevným výrazem ve tváři, zatímco se dál díval dopředu. Pomyslela jsem si, že o tom nechce mluvit, a tak jsem změnila téma.

„Proč se všichni stále ptají na Barcelonu?“

„Chtějí se mnou udělat obchod.“

„Aha.“ Odmlčím se, přemýšlejíc o hráčích baseballu. „Budeš mít nějaké slovo, nebo prostě půjdeš s nimi?“

„V tomto případě budu mít možnost rozhodnout.“

„Ale nechceš jet do Barcelony?“

„Takhle to není. Už od dětství jsem snil o tom, že si zahraju v Barceloně.“ Povzdechl si, sledovala jsem ho a čekala, až bude pokračovat. „Mám pocit, že jsem konečně ve skvělém týmu. Už předtím jsem hrál v dobrých týmech, ale konečně mám na hřišti pocit, že jsme rodina. Nejsem si jistý, zda jsem ochoten to vyměnit.“

„Tví prarodiče žijí v Barceloně, že?“

Při zmínce o nich se usmál. „Moje babička umírá touhou se s tebou setkat.“

„Řekl jsi jí o mně?“ Zeptala jsem se s úsměvem.

„Říkám o tobě všem.“ Natáhl se po mé ruce a přitáhl si ji ke rtům. „Jak bych nemohl?“

„Přestaň mě nutit se červenat,“ zašeptala jsem.

Zachechtal se, když spustil moji ruku a položil si ji na klín. „Hodlám udělat všechno, co bude v mých silách, abych tě přiměl červenat se celý víkend.“

Cítila jsem jeho slova hluboko ve svém jádru. Věděla jsem zatraceně dobře, že ten slib splní. Podívala jsem se ven, abych skryla úsměv… a červenání.