TP - 13. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Camila

KDYBY V TOM POKRAČOVAL, v žádném případě bych ho neodmítala. Ne s tím, jak mě objímaly jeho ruce, jak omamně voněl, jak se na mě díval, jako by v místnosti nikdo jiný nebyl, nebo jak mě líbal. Zvlášť způsob, jakým mě líbal, s umem a vášní, které jen podporovaly myšlenky na to, jaké to musí být s ním. A tyhle myšlenky byly důvodem, proč jsem ho po našem holubím rande požádala, aby mě vzal domů. Potřebovala jsem se psychicky připravit, než se s tímhle mužem vyspím. Nemohla jsem se do toho jen tak vrhnout. Věděla jsem, že jakmile to udělám, budu vyřízená a bude mi nějakou dobu trvat, než se vyrovnám s tím, že už ho nikdy neuvidím, pokud to tak nakonec dopadne. Vědomí, že žije v jiné zemi, mi to tak trochu zaručovalo.

„Další věc bude, že budou mít práci i pro kanalizační krysy,“ řekl, když jsme mířili ke mně domů.

„Fuj.“

„Cože? Holubi můžou získat lásku, ale krysy ne? Vždyť je to jedno a to samé.“ Uchechtl se, když jsem se falešně zašklebila. „Jsi si jistá, že tě nepřesvědčím, abys šla se mnou domů?“ zeptal se a ztišil hlas. Naklonil se blíž a položil mi ruku na stehno. „Můžu ti pomoct dostat se z těch šatů.“

Dech se mi zadrhl v krku. „To bys neměl.“

„Protože to přátelé nedělají,“ řekl. Přikývla jsem. „Ale ty to chceš. Přiznej to.“

„Zítra se stěhuju,“ řekla jsem a změnila téma, když jsem se na něj podívala, když auto úplně zastavilo před mým domem.

„Zítra? To je rychlé.“

„Viděl jsi můj byt. Moc toho nemám.“

„Tak bys měla zítra večer přijít. Můžeme to oslavit.“

„Neměl bys kvůli tomu přijít ty za mnou, když se do nového bytu stěhuju já?“

Naklonil hlavu a našpulil rty, jako by byl hluboce zamyšlený. „Vejdu se do toho tvého nového bytu?“

Zasmála jsem se. „Ty jsi tak rozmazlený. Ano, vejdeš se tam. Je větší než ten, kde bydlím teď.“

„Tohle auto je větší než to, kde jsi teď.“

Zavrtěla jsem hlavou a otevřela dveře auta. „Dobře, Richie Richi. Přijmu tvé pozvání. Bude na té oslavě, kterou pořádáš na mou počest, nějaké jídlo?“

„Jakékoliv si přeješ.“

„Čínské. Už dlouho jsem nejedla čínu.“

„Tak tedy čínu. Něco konkrétního?“

„Cokoli pikantního.“ Vystoupila jsem z auta a postavila se na chodník čelem k němu, přičemž jsem se držela kliky dveří. Warren se ke mně přisunul blíž, palcem a ukazováčkem mi přidržel bradu a přitáhl si můj obličej k sobě.

„Děkuji ti za dnešní večer.“

Přitiskl své rty na mé, vplížil se mi jazykem do úst a nechal mě nadechnout. Jediné, co mě napadlo, bylo, že bych ho líbala každou vteřinu každého dne, kdybych mohla. Způsob, jakým se jeho rty, měkké a polštářovité, přitiskly k mým, a jak se jeho jazyk vnořil do mých úst, klouzal, hladil, pohlcoval každý centimetr, mi stačil k tomu, abych se zbláznila, ale způsob, jakým se jeho oči zakoulely pokaždé, když polibek přerušil, pro mě zpečetil dohodu.

„Uvidíme se zítra,“ řekla jsem a odešla do své budovy.

„Už se těším.“

Když jsem otevřela prosklené dveře do svého bytu, ztuhla jsem. Charlie stál na druhé straně a mířil ven.

„Právě ses vrátila ze slavnosti?“ zeptal se a prohlédl si mě.

„Jo. Teď právě míříš do baru?“

Přikývl. „Dneska je to pomalé.“

„Zítra se stěhuju,“ řekla jsem, když se kolem mě protáhl.

„Musím počkat do pondělí. Jsi v pátém patře?“

„Na osmém. Na pátém nezbyly žádné rohové jednotky.“

„Kdybys něco potřebovala, dej mi vědět,“ řekl a začal zase odcházet. Náhle se zastavil a otočil se zpátky. „Hele, kdy jsi říkala, že pustí tvýho tátu?“

„Prý příští týden,“ řekla jsem a dodala nonšalantní pokrčení ramen, ačkoli jsem při té příležitosti cítila všechno možné.

Charlie to věděl a neotravoval mě s tím. Otočil se zpátky a s mávnutím a pozdravem na shledanou odkráčel k baru. Poslední, na co jsem chtěla myslet, bylo, že tátu pustí z vězení, bratr se stěhuje zpátky z Dominikánské republiky a máma pořádá tolik očekávaný večírek na oslavu obou milníků. Pokaždé, když jsem na to pomyslela, cítila jsem, jak mi na ramenou narůstají uzlíky očekávání. Když jsem vešla do svého bytu, zazvonil mi telefon a já ty myšlenky zahnala.

 

Warren: Opravdu jsem z tebe dnes večer chtěl ty šaty strhnout.

 

Při čtení se mi sevřel žaludek. Odepsala jsem, když jsem si zouvala boty a otáčela kotníky.

 

Camila: Těším se, až si zítra dám čínu.

 

Položila jsem telefon na pult a usmála se, když jsem uviděla tři tečky signalizující jeho další odpověď.

 

Warren: Mnohem raději bych jedl jiné věci… ale nejsem si jistý, jestli je to podmínka v naší klauzuli o přátelství.

 

Svatá matko. Opravdu právě…? Stáhl se mi žaludek. Snažila jsem se vymyslet jinou odpověď, zatímco jsem si přetahovala šaty přes hlavu, ale nešlo to, protože teď jsem si pořád představovala jen jeho hlavu mezi nohama. Zasténala jsem. Hrála jsem si s ohněm a věděla jsem, že se bezpochyby spálím. Problém byl, že jsem v sobě nedokázala najít sílu, aby mi to vadilo. Už dlouho jsem se takhle necítila kvůli žádnému muži, pokud vůbec někdy. Než jsem stačila odpovědět, znovu se ozval.

 

Warren: Můžeme to přidat, jestli chceš. Jsem víc než ochotný;-)

 

Odpověděla jsem rychle.

 

Camila: Ty máš vážně rád ten emotikon s mrkacím obličejem. Mrkáš vůbec ve skutečném životě?

 

Warren: LOL. Na to se chceš zaměřit?

 

Zírala jsem na obrazovku. Budoucnost našeho přátelství lomeno vztahu lomeno čehokoli, co to sakra bylo, závisela na těchto výměnách názorů. Připadalo mi to monumentální a těžké a nebyla jsem si jistá, jestli jsem způsobilá se s takovými věcmi vypořádat. Nakonec jsem si řekla, ať to jde k čertu, a odpověděla jsem.

 

Camila: Nejsem si jistá, jestli tě znám dost dobře na to, abych ti tam pustila jazyk.

 

Znovu jsem ty malé modré tečky neviděla, a tak jsem rychle skočila do sprchy. Když jsem vylezla, ještě vlhká od horké vody, měla jsem další dvě textové zprávy.

 

Warren: Myslím, že mě znáš líp než většina ostatních, ale napravme to. Co chceš vědět?

 

A druhá…

 

Warren: Proč si to nepromyslíš a nezeptáš se mě zítra, až přijdeš? V sedm hodin pošlu auto k tvé nové budově.

 

Když jsme se s Vanessou šli podívat na nový byt a já jí řekla, že jsem si ho nevygooglila, myslela jsem, že mi naplácá. Jak sis ho mohla nevygooglit? Vždyť je na Googlu. O kolika lidech to můžeš říct? Samozřejmě jsem si na nějakého vzpomněla, ale nechtěla jsem si kazit rozhovor o Warrenovi tím, že bych vytáhla tátu. Teď, když jsem Warrena znala tak dobře, jak jsem ho znala, mi vyhledávání jeho jména připadalo jako podvod. On mě vyhledat nemohl, tak proč bych to měla dělat já jemu? Přesto, když jsem ležela v posteli a přemýšlela o něm, zadala jsem jeho jméno do vyhledávače na svém telefonu a stiskla tlačítko Go. Našla jsem stránku za stránkou, kde se psalo o skandálu s jeho bývalou snoubenkou a o možném přestupu do nějakého týmu v Barceloně.

Fotky, které jsem našla, byly všechny stejné: usmíval se do kamery se ženou po boku. Na většině z nich byl vyfocen se stejnou ženou, prsatou blondýnkou s velkými rty a boky, které se k ní hodily. Přiblížila jsem si její obličej. Měla dokonale rovné bílé zuby a úsměv, který by byl oslnivý, kdyby nevypadal tak nuceně. Její oči byly ostře modré, které v sobě neměly žádný humor. Podívala jsem se na jeho úsměv, na jeho tvář, na jeho oči. Také vypadal, jako by si vynucoval štěstí. Možná se to fotilo, když už měli oba dost těch vzájemných sraček; když ona začala podvádět a on měl podezření. Podívala jsem se na další jejich společné fotky, ale bylo to pořád to samé. Pak další fotky, ty, na kterých byl s různými ženami: brunetkami, zrzkami, jak jen si vzpomeneš. Warren rozhodně neměl konkrétní typ. Nebyla jsem si jistá, jestli mě to má těšit, naštvat, nebo jen rozesmutnit. Zdálo se, že jediné, co mají všechny ty ženy společné, je to, co já nemám: společenské postavení. Všechny měly jména, na která se dalo kliknout a která vedla na jiné webové stránky, kde se také objevovaly. To jsem já neměl. Nikdy jsem to neměla. Kdybych se s ním někdy objevila na nějaké akci, byla bych první nikdo. Nechtěla jsem se divit. Nechtěla jsem, aby se mi do myšlenek vetřela vtíravá otázka „Proč zrovna já?“, ale přesto se tak stalo. Na to jsem vypnula telefon a přinutila se jít spát.