TMSM - 2. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

„Počkej, mám slabý signál…“ Martha Hernandezová si vyhrnula sarong nad kolena a vylezla na jeden ze stolků na terase s výhledem na bazén. Nedbala na zvědavé pohledy, které na ni upírali ostatní hosté resortu, otáčela se na místě a energicky mávala mobilem.

Vítězoslavně zavýskla, když se síla signálu změnila z jedné na dvě čárky. „Tak! Nito, slyšíš mě? Haló? Nito!“

Podle ticha na druhé straně linky byla poněkud podezřívavá, že její nejstarší dcera zvažuje předstírat, že prochází tunelem. Bohužel zvuky Mannyho a Ximeny, kteří v pozadí křičeli, že chtějí nanuky, její hru prozradily.

„Řekni Ximeně, že tam jsou i oranžové, jen se musí podívat dál dozadu do velkého mrazáku,“ instruovala ji. „A Mannymu nedovol, aby si vzal jeden z těch hroznových, pokud si předtím nesundá tričko. Ty skvrny prostě nejdou vyprat. To mi připomíná, ať si najdeš nějakou záminku, abys dneska večer zašla k Roddiemu. Očichej jeho prádlo a najdi nějaký náznak toho, že zase bojoval s chřestýši. Jestli ještě jednou překročí hranici území, budeme mít…“

V telefonu zapraskal její hluboký, rozčilený povzdech. „Mami, ty máš být na dovolené.“

Svalnatý medvědí měnič za barem si ji prohlížel, jako by přemýšlel, jestli neutekla ze zabezpečeného zařízení. Martha mu přes horní okraj slunečních brýlí věnovala svůj nejlepší pohled typu „sklapni a neotravuj“.

„Cože, to, že jsem na dovolené, znamená, že ani nemůžu zkontrolovat svou rodinu?“ Řekla do telefonu. „Jen se chci ujistit, že je všechno v pořádku.“

„Všechno je v pořádku, mami. Stejně jako před třemi hodinami, když jsi volala naposledy. Mohla bys prosím odpočívat?“

„Abuelo! Abuelo!“ Křičela Ximena z pozadí. „Manny mi vzal poslední pomerančovou limonádu! Jsem starší, řekni mu, že mi ji musí vrátit!“

„Ne! Ne!“ Křičel Manny. „Je moje!“

„Ach bože.“ Martha mlaskla jazykem, když se nespokojené výlevy vnuků změnily v doslovné výlevy rozhořčení. „Dej mě na hlasitý odposlech, Nito, než někdo začne krvácet.“

„Ne, mami,“ řekla její dcera s nezvyklou rozhodností. „Nechala jsi mě tady jako zastupující alfu. A vůbec, jsou to moje děti. Já je vyřeším. Ty si užívej pěknou pohodovou dovolenou.“

„Užiju, zlato, slibuju. Ale nejdřív mě jen nech…“

„Ne, mami. A přestaň volat domů. Chceš, abychom si všichni mysleli, že si svůj dárek neužíváš? Ten, na který celá rodina měsíce a měsíce speciálně šetřila, aby ti ho mohla koupit?“

Jedna její část pocítila bodnutí viny. Větší část však cítila obdiv nad tím, jak chirurgicky přesně její dcera zvládla ten hraný náznak zklamání.

Možná nakonec opravdu zvládne celou smečku v mé nepřítomnosti.

Při té myšlence se jí v krku udělal zvláštní knedlík. Samozřejmě byla na svou dceru pyšná, že se v její nepřítomnosti ujala role zastupující alfy… ale co když to Nito zvládne až příliš dobře?

Co když mě už opravdu nepotřebují?

Polkla a přinutila se do tónu hlasu vnést jas. „Ach, je mi tu báječně. Řekni všem, že je to ten nejlepší dárek k narozeninám.“

„Řeknu, mami. A teď se běž bavit. A už mi nevolej.“

„Mám tě ráda,“ řekla, ale linka už byla hluchá.

Proč nás ta smečka vyhnala? Smutně zakňučel její vnitřní kojot. Myslí si snad, že jsme na lov příliš staré? Myslí si, že už nedokážeme uživit mláďata?

„Tak to je jenom hloupost,“ řekla svému zvířeti a snažila se přesvědčit sama sebe. „Nikdo nebyl vyhnán. Za týden se vrátíme domů a všechno bude zase jako dřív.“

„Ehm, madam?“ Barman se opatrně přiblížil k jejímu stolu, jako by se bál, že by mohla kousnout. „Nepotřebujete pomoct dolů z toho stolu?“

„Nesmysl, mladý muži. Jsem naprosto schopná slézt sama, děkuji.“ Sestoupila z výšky s takovou důstojností, jakou bylo možné v plavkách a sarongu sebrat. „Vidíte? Nepotřebuji vaši pomoc.“

Jeho drsná, pohledná tvář se zkřivila v křivém úsměvu. „To vidím, madam. Ale myslím, že by se vám hodila jedna z mých margarit, jestli dovolíte.“

„Ty jsi ale hodný kluk.“ Pohladila ho po ruce – bože, bylo to jako hladit skálu – a klesla na lehátko. V duchu si povzdechla. „Radši ať jsou dvě. Velké.“

„Ano, madam.“ Barman s uctivým smeknutím klobouku odešel připravit nápoje.

Dívala se na jiskřivě tyrkysový bazén a nečinně kopala špičkami žabek o sebe. „Mám se uvolnit,“ zamumlala. „Mám si užívat. Nemám si dělat starosti s domovem. Jasně. Klid.“

Mělo to být snadné. Písky Měničů bylo krásné místo. Soukromý ostrov kousek od pobřeží Kostariky byl jako klenot sevřený v dlaních moře. A celé místo bylo určeno jen pro měniče. V celém letovisku, a vlastně ani na celém ostrově, nebyl jediný člověk.

Není třeba se obávat utajení. Nemusela se starat o ochranu své rodiny před lovci ani o to, aby udržela na uzdě rozvášněnou smečku. Žádné domácí práce, žádné krky, které je třeba krmit, žádné děti, které je třeba konejšit.

Poprvé po delší době, než si pamatovala, si mohla dělat, co chtěla.

Kdyby jen dokázala přijít na to, co by to mělo být.

Zamračila se a zastrčila mobil zpátky do plážové tašky. Z postranní kapsy vytáhla leták o letovisku a prolistovala ho.

Písky Měničů nabízely ohromující množství zábavy. Mohla se vydat na pozorování velryb na lodi resortu. Mohla se naučit šnorchlovat. Mohla si zajít na masáž do lázní, na pěší túru džunglí, na celodenní výlet na pevninu za památkami… zítra večer se dokonce měla tančit salsa.

Tolik rozptýlení… a nikdo, kdo by se o ně s ní podělil.

Odhodila brožurku a sledovala jemné pohupování palem lemujících bazén. Bezděčně se přistihla, že si tře starý, opotřebovaný zlatý prsten.

Chybíš mi, Manueli.

Deset let vdovství samozřejmě ostré bodnutí ztráty zmírnilo. Ale něco v tomto poklidném tropickém ráji ji přimělo znovu zatoužit po jeho zářivém, pohotovém úsměvu a rozesmátých očích.

Teplý vánek jí šeptal po holých pažích jako milenecké pohlazení. Kdyby byl Manuel teď s ní, věděla přesně, co by dělali.

Ach, jak mi chybí mužský dotek.

Ušklíbla se nad tou směšnou myšlenkou. Byla úctyhodná vdova a navíc už babička. Tahle část jejího života už byla dávno pryč.

Koutkem oka zachytila pohyb. V domnění, že se barman vrací s jejím drinkem – nebo drinky –, se posadila a otočila se.

„Svatá matko Boží!“ Narovnala se tak prudce, že málem spadla z lehátka.

Nebyl to ten statný barman. Tenhle muž vypadal, že by si barmana mohl dát k snídani, a možná zapít několika litry proteinového koktejlu. Nebyl ani tak dobře stavěný, jako spíš nadměrně zkonstruovaný.

Její oči samy od sebe ho sledovaly vzhůru, od pevných stehen větších než její hlava a vyrýsovaných břišních svalů. Měl na sobě jen černé plavecké šortky, které nechávaly na odiv zdánlivě nekonečnou plochu jeho svalnatého hrudníku. Jeho kůže byla tak bledá, že vypadal jako socha vytesaná z mramoru, poznamenaná slabými liniemi starých, zkřížených jizev.

Ačkoli byla vůdcem smečky, vyzařovala z toho muže taková aura dominance, že se její vnitřní kojot okamžitě převalil na záda. Ať už to byl kdokoli – nebo cokoli –, o jeho moci nebylo pochyb.

Martě bušilo srdce o žebra. Její vlastní alfa kojot se za celá léta nikdy nepodřídil zvířeti jiného měniče…

Počkat.

Její kojot se neválel v póze poddanství. Přes všechnu mužovu mohutnou fyzickou sílu a zdrcující přítomnost z něj necítila sebemenší strach.

Ne, její kojot kňučel a svíjel se v… pozvání k sexu.

„Ach,“ vydechla.

Byl tak vysoký, že mu neviděla do tváře, dokud nezaklonila hlavu. Měl ty nejvýraznější rysy, jaké kdy viděla – nebyl konvenčně hezký, s těžkým čelem a širokou čelistí, ale zaujal ji. Ty zvětralé rysy mu po dlouhá a těžká léta formovala silná vůle. Jeho železně šedé vlasy byly ostříhané na krátko jako u vojenského rekruta. I v jeho dokonale klidném, rovném postoji bylo cosi vojenského.

Jeho hluboko posazené oči se setkaly s jejíma. Byly stejně šedé jako jeho vlasy a tvrdé jako kalená ocel.

„Ty,“ vyhrkl.

„Ale ne.“ Vyškrábala se na nohy přes bok lehátka, nedbajíc na důstojnost. „Ne, ne, ne.“

Mužův netečný výraz se nezměnil. Nepohnulo se mu ani víčko, nezachvěl se mu jediný sval.

„Ne!“ Vyjekla a utekla od svého jediného pravého druha.