TMP - 13. kapitola

 Překlad: Marťa

„Co myslíš?“

Položila jsem ruce v bok, spokojená se svou prací. Perníkový hrad vypadal stejně dobře, jako palác, sníh a tak. Vitráže a perníkové stromy tomu dodaly něco zvláštního.

„Bezvadné načasování,“ odpověděla Jorie. „Možná bychom si mohly užít Štědrý večer.“

„Ano, jdeš na večírek pro zaměstnance, že?“ Zeptala se Cornelia. „Každý rok pořádáme výměnu dárků. Je to zábavné.“

„Nemám, co bych přinesla.“ Usrkla jsem čaje. Nebyl tak sladký, jak jsem byla zvyklá, ale po dlouhém odpoledni docela přišel k chuti.

„Jsou to vtipné dárky,“ vysvětlila Jorie. „Je stejně zábavné to sledovat, jako se účastnit.

„Samozřejmě, že tam budu.“ Usmála jsem se.

V paláci se mluvilo o tom, že se princ na kluzišti dobře bavil s Livií. Zdálo se, že obrázek těch dvou ml být na titulní stránce novin.

Ještě jsem musela říct Jorii, že jsem zase v tanečním sále viděla Sněhovou vločku. Také jsem se nezmínila o svém setkání s lady Devonovou. Ale mít klíč z krku byla velká úleva.

„Dobře, jsou všichni připraveni k servírování večeře?“ Jorie zvýšila hlas, aby ji všichni slyšeli. „Dnešní večer bude tréninkem na zítřejší bál.“

„Dezerty jsou hotové,“ řekla jsem.

„Předkrmy jsou připravené,“ zavolal Wilhelm z druhé strany kuchyně.

Elton si odkašlal, když vstoupil do místnosti. „Král je připravený. Nejprve však žádá přítomnost všech v jídelně.“

„Všech? Opravdu?“ Vytřeštila Jorie oči.

„To řekl.“ Elton pokrčil rameny.

Všichni v kuchyni vešli jedním krokem do chodby. Pomáhala jsem Cornelii chodbou do jídelny. Zařadili jsme se za zbytek kuchyňského personálu a v místnosti bylo děsivé ticho. Král a královna seděli na opačných koncích stolu.

Princ Isak seděl naproti princezně Livii a vedle lady Devonové. Princ zíral na své prostírání, zatímco královna vstala a usmála se.

„Děkuji, že jste se k nám všichni připojili,“ oznámila královna. „Tohle bude určitě nezapomenutelný den pro nás všechny.“

Pohlédla na svého syna. „Musím učinit důležité oznámení. Zdá se, že se bude konat královská svatba.“

Jorie zalapala po dechu.

„Kdy se to stalo?“ Zamumlal Elton.

Stáhl se mi žaludek, když jsem se nahnula stranou, abych lépe viděla na prince. Nezdálo se, že by byl tak nadšený, jako jeho matka. Královna ještě několik sekund mlčela, jako by očekávala, že její syn vstane a dokončí její oznámení za ni. Neudělal to.

„Gratuluji princi Isakovi a jeho budoucí nevěstě, lady Devonové.“

Královna zatleskala a zbytek místnosti jí napodobil.

„Šampaňské, prosím, Eltone.“

„Ano, madam.“ Elton přikývl a šťouchl do několika číšníků.

Otočila jsem se k odchodu a naposledy se podívala na prince. Usmál se a zvedl sklenici, ale neřekl ani slovo. Chodba byla plná šepotu a kuchyně stejně tak. Cornelia a já jsme se vrátily na naše místo a začaly dávat na talíře dezerty.

„Páni.“ Cornelia si povzdechla. „Myslím, že lady Devonová konečně dosáhla svého.“

„Myslím, že ano.“

V hlavě mi to šrotovalo, když moje tělo provádělo úkoly, které jsem měla na seznamu. Nemohla jsem lhát sama sobě. Část mě byla zdrcená, ale jen proto, že princ a lady Devonová nevypadali, jako šťastný pár. Asi mi něco uniklo.

„Jsi v pořádku? Zamumlala Jorie. Jemně se dotkla mého ramene. „Vypadáš, jako bys byla myšlenkami jinde.“

„Jsem v pořádku.“

„Je to princ a my pracujeme v kuchyni,“ zašeptala. „Tak to prostě je.“

„Vím.“ Promnula jsem si čelo. „Jen jsem unavená. Jsem celá od perníku.“

„No, nech si trochu energie na setkání zaměstnanců,“ odpověděla. „Je to v hospodě, takže nebudeš muset myslet na hrady nebo královské.“

„Těším se.“

***

Hospodu naplnil smích, když Elton zvedl balíček.

„Opakovaně použitelné plíny,“ řekl a snažil se nesmát. „Skvělé pro neutralizaci plynu.“

„Strčíš je přímo do spodního prádla,“ zakřičel Wilhelm přes bar. „Už žádný špatný pach.“

„To jsi mohl vymyslet jen ty, Wilhelme,“ odpověděla Jorie.

Seděla jsem u baru, vedle Jorie. Místní hospoda byla větší, než Kringelova a barman znal veškerý personál paláce. Bylo mi řečeno, že ho tam personál navštěvuje často. Zvedla jsem své pití, zatímco Elton vybral někoho jiného, aby vybral další dárek. Cornelia seděla vedle mě a chichotala se, když sledovala, jak kolega rozbaluje malou dárkovou krabičku.

„Ten je můj,“ zamumlala. „Říkají tomu zátka na láhev šťastného muže.“

„Šťastného muže?“ Nakrčila jsem nos, ale ten vtip mi brzy došel, když se hospodou znovu rozléhal smích. Cornelia si zakryla ústa, když její spolupracovnice držela zátku vysoko, aby ji ostatní viděli. Wilhelm přidal svůj obvyklý komentář.

„Představte si, že tohle na Štědrý den ráno otevře babička,“ řekla Jorie.

„To je fuk.“

Barman doléval drinky a všem, kteří odcházeli z hospody, popřál Veselé Vánoce. Podívala jsem se z okna. Padal sníh a jemně pokrýval tichou ulici. Byly to moje první Vánoce na sněhu, ale začínalo se mi stýskat po domově.

Moje mysl zabloudila k večeři a královnině oznámení. Když jsem přistála v Nikskronii, nikdy jsem si nemyslela, že mě bude zajímat politika Nikskronie. Taky jsem si nikdy nemyslela, že budu líbat prince. Ale měla jsem a teď jsem si začínala přát, abych mohla vrátit čas.

„Půjdu ven.“ Položila jsem Jorii ruku na rameno.

„Jsi v pořádku?“

„Jo, jen potřebuju na vzduch.“

„Neodcházej,“ řekla.

Přinutila jsem se k úsměvu a popadla kabát. Nechala jsem za sebou teplo a smích hospody, když jsem vyšla na ulici. Vzduchem se vznášely sněhové vločky. Byly tak jemné a nutily mě přemýšlet o mé tvorbě z perníku.

Rozhlédla jsem se po ulici. Byla jsem venku jediná, ale světla byla rozsvícená téměř v každém okně. Nadechla jsem se studeného vzduchu a založila si ruce. Můj pohled zabloudil k zadní části kabátu. Pořád měl stopu od ohně a Isakovi jsem u Kringla lhala. Byl to můj jediný teplý kabát, který jsem si sebou vzala.

Chodník pokryly přívaly sněhu. Nenápadně jsem se procházela po ulici. V dálce jsem viděla palác. Byl nasvícený, jako hrad z pohádky a stromy lemující areál byly pokryté dekorativními světly. Dotkla jsem se jemného řetízku na mém krku.

Moje máma by opravdu ráda viděla Vánoce v Nikskronii.

Nebo o nich alespoň slyšela.

Při zvuku známého cinkání jsem vykulila oči. To ne.

Ztuhla jsem, když jsem si všimla, že na mě něco přes ulici zírá.

Sněhová vločka zavrtěla ocasem a vypadala šťastná, že mě vidí. Zatnula jsem čelist. Nevěděla jsem, jestli křičet nebo zůstat v klidu. Vločka splývala se sněhem a sledovala mě, jako by čekala, až udělám další krok.

„To jsem blázen, Vločko,“ řekla jsem. „Chceš, abych ti pomohla najít tvůj domov nebo ne?“ Vločka sklonila hlavu a já se zhluboka nadechla. „Fajn. Víš, že se na tebe nemůžu zlobit.“

Opatrně jsem udělala krok směrem k ní. Nehýbala se. Udělala jsem další krok. Stála na místě. Udělala jsem ještě pár kroků a natáhla ruku.

Sněhová vločka nepohnula ani tlapou a já se široce usmála, když jsem ji konečně chytila za obojek.

Nevěděla jsem, kam ji vzít, ale kamkoliv mimo chlad. Táhla jsem ji zpátky k hospodě. Sněhová vločka sebou škubala a táhla mě opačným směrem.

Čím víc jsem se bránila, tím víc Vločka tahala ze všech sil. Byla silnější, než jsem si myslela. Spadla jsem dopředu, když Vločka škubnula ještě silněji. Pustila jsem obojek a zvedla se ze sněhu. Odhrnula jsem si čerstvý prašan z vlasů a ramen, zvědavá, proč vedle mě pořád stála. Zírala, dokud jsem se nepostavila a znovu jí nevěnovala plnou pozornost. Jestli hrála hru, nevěděla jsem, jakou. Ale evidentně vyhrála.

Vločka se při zapískání otočila.

„Vrať se sem, děvče.“ Zpoza rohu se objevila postava. Šla trochu rychleji, když uviděla vločku, ale zastavila se, když uviděla mě.

„Grace?“

„Isaku?“ Odkašlala jsem si. „Myslím… princi.“

„Nemusíš…“

„Co tu děláte?“ Ohlédla jsem se přes rameno na tichou ulici. „Neměl byste být v paláci a slavit?“

Princ Isak šel ke mně.

„Viděl jsem Sněhovou vločku a utekla.“

„Jo.“ Zvedla jsem obočí. „To ona dělá.“

„Nemyslel jsem si, že uteče až do města,“ pokračoval. „Nechtěl jsem, aby se ztratila v mrazu, tak…“ Pokrčil rameny a pohlédl na její krémově zbarvený kožich.

„Zdá se, že se jí daří dobře,“ poznamenala jsem. Sníh padal na jeho vlasy. Chtěla jsem mu říct milion věcí, ale nevěděla jsem, kde začít. Kousala jsem se do spodního rtu.

„Vidím, že ses připojila k tradiční hospodské sešlosti.“ Naklonil hlavu k přednímu vchodu do místního baru.

„Vaši zaměstnanci vědí, jak se dobře bavit.“

„To vskutku vědí.“ Zasmál se.

Sněhová vločka lehce štěkla.

„Ehm, mám ji vzít zpátky do paláce,“

Princ pokrčil rameny. „Útulek je zavřený. O nic nejde.“

Klekla jsem si a poplácala Vločku po hlavě. „Co říkáš, holka? Co takhle další noc u mě?“

Podívala jsem se na prince. „Pouze, pokud zdejší princ souhlasí, že se o tom nezmíní své matce.“

„Myslím, že dokážu držet jazyk za zuby alespoň čtyřiadvacet hodin,“ odpověděl. Než jsem si upravila límec kabátu, ohlédla jsem se po hospodě.

„Pravděpodobně se budeš muset vrátit. Mohu ji vzít.“

„Ne, to je v pořádku,“ vyhrkla jsem. „Chci říct, že je velká šance, že se bude chtít proběhnout, tak bych vám mohla dělat společnost.“

„Dobře.“ Přikývl princ.

Založila jsem si ruce a vykročila. Moje zimní výbava nebyla tak teplá, jako Isakova. Jeho tlustý kabát, čepice a pevné boty do sněhu způsobily, že vypadal, jako by mohl ve sněhové bouři vydržet hodiny. Pokračovala jsem v pohybu a doufala, že to pomůže. Ale konečky uší už mi mrzly.

„Doufám, že po tmě znáte cestu.“

Isak sáhl do kapsy a vytáhl baterku. „Mám tohle. Také tu byla silueta zářícího hradu proti úbočí hory, na který se mohu vždycky podívat.“

„Samozřejmě.“ Smála jsem se. „I když si myslím, že je to strašně klamavé. Pěšky je to mnohem dál, než se zdá.“

„Mně to nevadí.“

Koutkem oka jsem si všimla, jak zírá na spáleninu na mém kabátě. Zírala jsem přímo před sebe a Sněhová vločka šla svižně vedle nás dvou. Bylo to skoro, jako by nás celou dobu sváděla dohromady.

„Vím, že nejsem první, kdo to říká, ale gratuluji.“ Měl to být jeho šťastný den, ale z nějakého důvodu pro mě bylo ta slova těžké vyslovit.

„Och, díky.“ Jeho rameno mírně pokleslo.

„Doufám, že vy a lady Devonová spolu budete šťastní,“ řekla jsem. „Pardon. Nechtěla jsem, aby to znělo sarkasticky nebo tak. Doufám, že spolu budete šťastní.“

„Vím, co jsi myslela.“

„Zítra to bude pořádný cirkus.“ Ta slova mi vyklouzla z pusy, jako bych mluvila se starým přítelem. Rychle jsem si zakryla pusu a snažila se zachránit to nadělení. „Omlouvám se, zase. Jen jsem chtěla říct, že tisk bude šílet, protože…“

„Vím, jak jsi to myslela a máš naprostou pravdu,“ přerušil mě a jeho boty křupaly led pod novým prachovým nánosem. „Obávám se, že tisk bude mimořádně agresivní. Někteří z nich se nezastaví před ničím, aby získali dobrý příběh.“

„Možná, že můj perníkový výtvor některé z nich rozptýlí,“ řekla jsem.

„Doufám, že ano.“ Usmál se a podíval se na měsíc. „Poslyš, nechci mluvit o Imogen. Moje matka se mnou nepřetržitě mluvila o podrobnostech svatby. No. Přemýšlel jsem, co jsi řekla v Ebbatonu.“

„Řekla jsem spoustu věcí.“

„Hodně jsem o Alvinovi přemýšlel,“ řekl tiše. „Celé roky jsem si nedovolil pozastavit se nad tím, co se stalo, ale zároveň se bojím, že ztratím ty malé vzpomínky na něj, které mi zbyly.“

„Pomůže, když uděláte něco pro uctění jeho památky.“ Položila jsem si ruku na prsa. „Stále peču své mámě k narozeninám dort. Dort s mrkví a ananasem. Byl její oblíbený. Přísahám, že pokaždé, když ho dělám, cítím, jak stojí vedle mě.“

„Když jsme byli děti, Alvin schovával cukroví pod stromeček pro Santu.“ Isak se zasmál. „Vplížili jsme se do kuchyně, když všichni usnuli.“

„Co se stalo s těmi sušenkami?“

„Nejsem si jistý.“ Isak si promnul bradu a široce se usmál. „Polovinu času jsem zapomněl, kde je schoval. Jsem si jistý, že zdejší zaměstnanci se smáli pokaždé, když odstrojovali strom.“

„Víte, zbyl mi perník.“

„To není náhoda,“ odpověděl.

„Takže tohle byl celou tu dobu váš plán, že? Jen jste chtěl využít mého přístupu do kuchyně.“ Usmála jsem se a sledovala, jak Vločka běžela napřed a hrála si ve sněhu.

„Zdá se, že jsi mě pochopila, Grace.“

„Ne úplně, ale už se k tomu dostávám. Do odletu domů mi zbývá jen pár dní.“

„Pak myslím, že je na mě, abych ti dopřál pořádný nikskronský vánoční zážitek,“ prohlásil.

„Myslím, že ano.“