TAN - 8. kapitola

Překlad: Lucianna

Callie se po návratu domů chystá k Tannerovi domů, sdělit rodičům Celie krutou pravdu o jejich mrtvé dceři. Jak setkání proběhne? Že sdělení pravdy nebude tak osvobozující, jak si původně Callie myslela, už ví.

Kapitola 8 – Callie

„Skončila jsem to s Patrickem,“ řekne Jo ve chvíli, kdy projdu vchodovými dveřmi. Položím batoh na zem s bolavým ramenem a pohlédnu na ni.

Sedí na pohovce, vodku v ruce, oblečená v pyžamu a vypadá jako by byla připravená se konečně zbavit všech sraček. Chápu, jak se cítí. Tenhle výlet nešel podle plánu, k čertu, ani náhodou, a nyní jsme ještě ve větším dramatu, než když jsme prvně odjeli.

Všichni jsme tím prošli.

Všichni jsme toho měli dost.

„Řekni mi o tom,“ řeknu, přijdu k pohovce a posadím se vedle ní, vezmu si lahev vodky a dám si dlouhý, velmi zasloužený lok.

„Přišel sem, požadoval vědět, kde jsem byla a bylo mu jedno… Bylo mu jedno, že vypadám tak, jak vypadám, prostě chtěl vědět, co jsem dělala. Viděl Tatuma odcházet z mého bytu a nyní si vzal do hlavy, že mám poměr a vyhovuje mu to, protože je to perfektní plán, ne? Má strach, že všechno ztratí, a nemůže, pokud bych ho podváděla.“

Zavrtím hlavou a potlačím protočení očí. Zkurvený Patrick, vždycky si myslí, že má ve všem navrch, ale ví moc dobře, že nemá, takže se chytá stébla. „Nemá nic, zlato, a ty to víš. Nepodváděla jsi, jen to zkouší z jiné strany. Byl aspoň naštvaný, že jsi to ukončila?“

Zavrtí hlavou a hořce se zasměje. „Ne, vůbec. Víc se staral o sebe, jako vždycky.“

„Je mi to líto, vím, že jsi to skončila, ale strávila jsi s Patrickem dlouho dobu děláním správné věci, takže to nejmenší, co mohl udělat, bylo předstírat, že ho zajímá, že ztrácí dobrou ženu, protože on ji ztrácí. Víš to, že jo?“

Přikývne a setkáme se pohledem. „Ach, k čertu ano, vím to. Každopádně, řekni mi jak to odpoledne šlo? Co se stalo, když jste se dostali zpátky k Tannerovi?“

Vydechnu. „Vysadili jsme Ethana a pak se tam vrátili a čekali až se vrátí Tatum s Chasem. Tanner chtěl probrat, jak pojmeme celou tu situaci, jako říct všem celý příběh o Celiině smrti. Přijela Andrea a my to s ní prošli. Chtěla napadnout Chase, pochopitelně a byla tak zatraceně naštvaná, že ji Tatum musel vzít na procházku.“

Jo vykulí oči. „Ach, chudinka. Je to tak příšerný příběh k poslouchání. Myslíš, že zbytek rodiny bude reagovat stejně?“

„Myslím, že hůř. Pak je tu Chasova matka, která žije celou dobu v nevědomosti, takže to nepůjde asi moc dobře, až zjistí, proč ji její syn nenavštěvoval, nebo jí moc nevolal. Zjistí, že je důvodem, proč se ta dívka zabila. Způsobí to peklo, mírně řečeno.“

„A ty?“ zeptá se Jo a věnuje mi lítostivý úsměv.

Já.

Ano, já.

Ta dívka, kterou jak jsem si jistá, nikdo z nich nechce vidět, ani o ní slyšet po zbytek jejich životů. Ta dívka, která v jejich myslích je důvodem, proč je Celia mrtvá. Ta dívka, která všechno obrátila vzhůru nohama. Chystám se tam jít, všechno obrátit a udělat to ještě mnohem horší. Nemluvě o skutečnosti, že Tanner a já se tak trochu vídáme.

To je další problém, který může všechno zkomplikovat.

„Tanner mě tam chce. Chce tam vzít Chase a mě zítra večer a říct to rodině. Zkusila jsem mu říct, že nechci být toho součástí, ale řekl, že když jsem došla tak daleko, měla bych tam být, až zjistí pravdu. Ale… jsem vyděšená.“

„Jsem si jistá, že to pochopí,“ řekne Jo, její hlas je klidný ve chvíli, kdy opravdu potřebuji, aby byla klidná, za což jsem vděčná. „Nejdřív budou naštvaní, samozřejmě, ale jakmile jim Tanner řekne celou pravdu, možná se uklidní.“

„Jo, možná. Buď to a nebo mě budou nenávidět navždy.“

„Možná,“ souhlasí Jo. „Možná ne. Hádám, že budeš muset počkat a uvidíš.“

„Pak je tu Chase. Vezmeme ho na policii, nebo ho prostě necháme být? Tatum chce, aby šel a řekl jim co se stalo, aby mohli podat silnější trestní oznámení na ten gang, aby zůstali zavření déle, ale Tanner si nemyslí, že by to udělalo nějaký rozdíl, když to je už tak dávno a žádné důkazy. Jsem na vážkách, myslím, že to stojí za pokus, ale taky vím, že to Chase vrhne opět úplně doprostřed.“

„Chase sám sebe dostal doprostřed před všemi těmi lety, zlato, rozhodl se tak.“

Přikývnu. „Jo, to udělal. Tatum ale…“

Jo trochu změkne výraz. „Jo, je to dobrý člověk a je dobrý bratr. Snažil se udělat to, co si myslel, že bylo správné, chápu to, udělala bych to samé pro toho, koho miluji.“

„Jo, ale teď musí sledovat Chase, jak letí znovu dolů.“

„Jo, já vím, ale bude v pořádku. Je silný a na konec udělat správnou věc, je to, co Tannerovi právě teď dluží. Pokud chce někdy jejich přátelství zpátky.“

S vydechnutím přikývnu. „Tohle bylo šílené.“

„V tom máš pravdu. Nečekala jsem, že to půjde takhle zle.“

„Ne, ani já ne. Nyní máme před sebou ještě větší drama.“

„Budeme v pořádku,“ řekne Jo. „Už jsme na tom byli hůř a prošli jsme to taky. Jen musíme držet pohromadě.“

Jo, možná.

Nebo možná by nejlepší, kdyby se naše cesty rozdělily.

Nevím, co je právě teď snadné.

Vím jen, že se chystáme otevřít Pandořinu skříňku.

A jakmile ji otevřeme, změní to životy nás všech.

Navždy.

*****

„Tannere,“ zašeptám, prohnu se v zádech a tělo mě bolí z touhy po víc, ačkoliv je už hluboko ve mně.

„Kurva,“ zavrčí a vjíždí ptákem dovnitř a ven z mé kundičky, přivádí mě na hranu a pak zpomalí, škádlí mě, dobírá si mě dokud neprosím o víc.

„Prosím,“ zasténám, sevřu mu záda, držím se jeho velkých ramen a svírám jeho svaly. Chci z něj všechno, ačkoliv je už ve mně, prostě mi to nepřipadá dost blízko. Jako bych právě potřebovala mnohem, mnohem víc. „Prosím.“

Jeho přírazy se stávají více intenzivní a mé nohy se třesou kolem jeho boků, když mě nechá dosáhnout vyvrcholení, vybouchnu pod ním, dokud nelapám po dechu jeho jméno a třesu se, když velmi zasloužený orgasmus prolétne mým tělem. O pár chvil později mě následuje s chraplavým zavrčením mi do ucha, které mí způsobí husí kůži.

Když se oba vrátíme z výšek, přitiskne si čelo na mé. Naše oči se setkají a já zašeptám, „To bylo úžasné.“

Lehce zavrčí a řekne, „Kurva jo, to bylo.“

„Přála bych si, abychom tady mohli zůstat navždy, právě takhle, a nikdy se nemuseli postavit světu venku.“

Skulí se ze mě a vtáhne mě opatrně do své náruče, když přistane na zádech. Jeho svaly mě přitisknou blíž k němu a já se cítím bezpečně, jako by se mě nic na světě nemohlo dotknout, zatímco tady ležím. Je to hezký pocit, i když  vím, že bude jen pomíjivý. Vydechnu a otočím tvář k jeho hrudi, abych se ho nadechla.

„Já taky, ale nemůžeme. Musíme jít na večeři a postavit se tomu, jinak to nepřestane.“

„Velmi poetické,“ zamumlám.

Uchechtne se, což je zvuk, který začínám milovat pokaždé víc a víc, když ho slyším. „Líbí se mi, když se směješ.“

„Mě taky, už je to dlouho.“

„Tvoje rodina mě bude nenávidět,“ vyhrknu, ale nemůžu si pomoct, jsem vyděšená z toho, že se s nimi setkám, vyděšená z toho, co si budou myslet.

„Nebudou tě nenávidět, pochopí to, i když to bude chvíli trvat.“

„Co když to nepochopí?“

„Pochopí, slibuji.“

Nemám ráda sliby, protože jsou stvořené k tomu, aby se porušovaly.

Vykulím se z Tannerovy náruče a začnu se připravovat. Nikdo z nás toho moc neřekne během oblékání, nasednutí do auta a cesty k jeho rodině domů na večeři. Večeři, o které oni v tuhle chvíli netuší, že se na ni připojím – usoudil, že bude snazší, když se prostě objevím. Šok a vysvětlení. Kdyby jim řekl, že mě přivede, prý by nejspíš odmítli a on nechtěl zničit šanci, že se to dostane na veřejnost.

Žaludek se mi kroutí celou cestu tam, a chvílemi se skutečně cítím, jako bych prostě mohla přestat dýchat. Tanner se natáhne, chytne mě za ruku a stiskne, ale sotva to cítím. Jsem si jistá, že v jednu  chvíli mi také šeptá, abych dýchala. Neodpovím. Mám pocit, že omdlím a část mě si přeje, aby se to stalo, takže bych už prostě tohle nemusela cítit.

Přemýšlela jsem o téhle chvíli tisíckrát, za těch šest let. Přemýšlela jsem, jaký by to byl pocit, přimět je konečně poznat pravdu, dokonce jsem si představovala, jak bychom mohli všichni vycházet a všechno by bylo perfektní. Ale to je problém s představami. Jsou to nerealistická očekávání, která v dlouhodobém horizontu vedou k problémům.

Nejsou skutečné.

Musím to přijmout.

Přesto, nemůžu uvěřit, že jsem na cestě k tomu, aby Celia odpočívala konečně v pokoji. Dostat její pravdu na světlo, dostat pro ni spravedlnost, kterou si zaslouží, nechat ji konečně odpočívat tak, si zaslouží. Nikdy nechtěla, aby její rodina věděla, co se jí stalo, což je důvod, proč si to nechala pro sebe, ale díky tomu dovolila, aby se utopila. To se nikdy nemělo stát.

Dojedeme k rodinnému domu, do kterého jsem se velmi nedávno vloupala a já koukám na ten krásný, velký dům. Žaludek se mi tak otočí, že si obejmu břicho.

„Bude to v pořádku,“ řekne Tanner. „Hej, Callie, podívej se na mě.“

Podívám se na něj, oči vykulené strachem. Nevím, jestli jsem na tohle připravená. Teď když jsme tady, nevím, jestli se tomu mohu postavit. Ani nevím, co já a Tanner k čertu jsme, a přesto jsme tady a chystáme se hodit na jeho rodinu bombu, a ne jen jednu, ale hned dvě. Chystáme se navždy změnit jejich životy.

„Bude to v pořádku, slyšíš mě?“

Držím jeho pohled a pak slabě přikývnu. „Dobře.“

„Pojďme to dokončit jednou pro vždy.“

Přikývnu a vystoupíme z auta. Jde po mém boku a vezme mou ruku do své, stiskne ji a dá mi tak najevo, že mi kryje záda. Jsem za to vděčná, vzhledem k tomu, že před pár týdny chtěl pomstu. Chtěl abych trpěla za to, co se stalo Celii a nyní je tady, po mém boku a pomáhá mi.

Je legrační, jak rychle se věci mohou změnit.

Jak rychle dokáže život hodit falešný míček.

Dojdeme ke vchodovým dveřím a můj dech se zrychlí. Ve chvíli, kdy mě uvidí, tak vybouchnou. Vím, že ano. Část mě se modlí, že možná jsou to milí, soucitní lidé a budou chápaví, ale spíš si myslím, že se zblázní. Proč by taky neměli? Pokud jde o ně, Tanner právě přivedl domů holku, která zabila jejich dceru.

To není úplně běžné na první večeři.

Tanner otevře vchodové dveře, sevře mi znovu ruku, než ji pustí a vejde dovnitř. Pohybujeme se velkým domem a já bojuji při každém roztřeseném kroku s nutkáním zvracet. Mysl se mi točí, dlaně se mi potí a nevím, jak dokážu dávat jednu nohu před druhou.

„Tannere, to jsi ty?“

Její hlas. Jejich matka.

Přichází to z kuchyně a když vyjde zpoza rohu s velkým úsměvem na tváři, sleduji jak se všechno změní. Její úsměv zmizí, když pohledem padne na mě a uvědomění zasáhne její pěkné rysy. Její zalapání po dechu naplní tichou místnost a pohled, který přistane na Tannerovi, je tak plný zrady, že chci křičet a zakrýt si tvář, abych nemusela tenhle pohled nikdy v životě znovu vidět.

„Než se rozčílíš,“ řekne Tanner, „mám dobrý důvod, proč je tady.“

„Jaký možný důvod můžeš mít, abys ji přivedl do mého domu?“ vyplivne a její hlas je najednou naplněný kyselinou.

„Paní Yatesová,“ začnu, ale vyhodí rukou do vzduchu.

„Dostaň ji z mého domu, Tannere. Okamžitě.“

„Mami,“ řekne a udělá krok dopředu, „musíš vyslechnout, co chce říct. Musíš znát pravdu.“

„Pravdu?“ řekne, zavrtí hlavou a její oči jsou tak smutné, že mě to trhá na kusy. „Pravda je, že je to vrah a ty jsi ji přivedl do mého domu. Jak se opovažuješ? Jak se opovažuješ tohle udělat Celii?“

„Mami,“ zkusí to znovu.

„Musíš ji odvést z mého domu.“

„Mami,“ udělá další krok.

„Hned, Tannere!“ zakřičí.

„Odejdu,“ řeknu třesoucím se hlasem, oči mě pálí hrozícími slzami. „Omlouvám se, že jsem vám způsobila bolest.“

Otočím se k odchodu a Tannerův hlas zahřmí domem, právě když jeho otec vyjde kolem rohu a uvidí mě a jeho oči se změní v rozzuřené koule. „Nezabila Celii schválně, Celia se zabila sama. Musíš zatraceně poslouchat, protože ta holka byla zavřená za něco, co kurva neudělala. Nechtěl jsem jí taky věřit, ale mám důkaz, k sakru!“ zařve.

Jeho máma sebou cukne, tátův pohled ztvrdne a moje nohy se zapřou o zem, tělo napůl otočené k odchodu.

„O čem to mluvíš?“ zašeptá paní Yatesová třesoucím se hlasem.

„Nechtěl jsem, abych musel tohle udělat, znovu to všechno vytáhnout, ale udělal jsem téhle dívce ze života peklo, protože jsem chtěl pomstu za Celii. Vy to nevíte, ale provedl jsem ji peklem a zpátky, jen abych zjistil, že říkala zkurvenou pravdu celou tu dobu. Celia se zabila, mami, vzala si život sama.“

„Ne.“ Jeho máma zavrtí hlavou a ruce se jí třesou. „Ne, mýlíš se. Celia byla šťastná. Byla šťastná.“

„Byla znásilněna,“ řekne Tanner klidným hlasem a přesto je jeho tělo tak napnuté a přesto vypadá, že by mohl skolit medvěda jednou ranou. „Byla napadena osmi muži, kvůli Chasovi. Jestli chcete někoho obviňovat, tak jeho. Proč myslíte, že zmizel? Nebylo to kvůli bolesti; bylo to kvůli vině. Mám důkaz. Přivedl jsem Chase zpátky, aby řekl celý zatracený příběh. Musíte se posadit a nechat nás tohle projít.“

„Ne,“ vzlykne jeho máma a vrtí hlavo. „Ne, ty lžeš.“

„Synu,“ řekne jeho táta tvrdým hlasem. „Musíš být velmi opatrný. Ať máš jakýkoliv důvod být kolem téhle dívky, je tvůj. Neospravedlňuj její skutky, protože je jasné, že k ní chováš nějaké city.“

Pohled, který mi jeho táta věnuje, mě málem srazí na kolena, ale nějakým způsobem dokážu zůstat na nohou. Jsem zahanbená, naštvaná a vyděšená. Nesnáším, že ubližuji téhle rodině ještě víc. Není to dobrý pocit, doručit pravdu, není to osvobozující, jen mi to dává pocit, že se dusím ještě víc.

„Vídáš se s ní?“ zalapá po dechu jeho máma. „Scházíš se s holkou, která zabila Celii?“

„Prostě poslouchejte,“ zavrčí Tanner naštvaně a projede si rukama vlasy. „Neudělala to zatraceně schválně. Nepila. Neřídila riskantně. Celia jí zkurveně vstoupila před auto. Celia se utápěla a nikdo si toho nevšiml. Chcete někoho vinit, pak bychom měli vinit sami sebe, že jsme si nevšimli, že byla zraněná.“

Paní Yatesová zalapá po dechu a zavrtí zděšeně hlavou. „Jak to můžeš říct?“

„Sedněte si a promluvíme si o tom. Callie zůstane, protože si zaslouží být vyslyšena. Byla zavřená zatraceně dlouho za něco, nad čím neměla kontrolu. Kdyby to nebyla ona, byl by to někdo jiný. Celia chtěla zemřít a našla by způsob, jak to udělat. Teď, budete mě vy dva poslouchat, nebo chcete, abych odtud odešel a nevrátil se dřív, dokud nebudete chtít všechno vyslechnout?“

„Tannere,“ zašeptá paní Yatesová zraněným hlasem, „jak můžeš říct něco takového?“

„Podívej, mami,“ řekne, přejde k ní a položí jí ruce na ramena, „vím přesně, jak se právě teď cítíš, cítil jsem se stejně, když jsem se podíval na tuhle dívku. Stejný pocit vzteku a zloby, nechtěl jsem slyšet její příběh, k čertu, nechtěl jsem o tom vůbec vědět, ale nakonec, její příběh musí být vyslyšen.“

Paní Yatesová se na mě podívá, opravdu podívá, a na vteřinu zavře oči, jak se zhluboka nadechne a nahlas vydechne. „Fajn, poslechnu si ten příběh, ale pak ji odvedeš z mého domu. Už jsi mi na jeden večer ublížil dost.“

„To je všechno, co potřebuji,“ řekne Tanner, pak se podívá na mě. „Callie?“

No.

Teď je řada na mě.

Nic se neděje.