TAN - 14. kapitola

Překlad: Lucianna

Minulost se vrací jako facka do obličeje, v podobě Tannerovy nové přítelkyně, kterou s sebou přivedl do Kalifornie. Jak to bude Callie zvládat? Dokáže napravit aspoň vztah s Ethanem, nebo i ten je navždy ztracený?

Kapitola 14 – Callie

Nemůžu se dívat jinam.

Snažila jsem se. Snažila jsem se nezírat na něj. Nezírat na ni. Ale nemůžu přestat setrvávat pohledem na nich obou, když sedí na pohovce, ona přitulená přímo u něj. Nemůžu odtrhnout oči, když jí rukou přejede po koleni. Mám pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Nemůžu zatraceně dýchat.

Ta bolest je nepředstavitelná.

Tak moc to bolí.

Nemůžu myslet. Nemůžu to zpracovat. Nic nedává právě teď smysl. Je to všechno… příliš moc.

„Řekneš nám, proč jste všichni tady?“ zeptá se Jo a její hlas je stejně nabroušený, jako můj. Stojí v kuchyni a vyhýbá se Tatumovu pohledu každým možným způsobem. Nedivím se jí. Já chci utéct z téhle zatracené místnosti a neohlédnout se zpět.

Raději bych byla kdekoliv jinde na světě, než tady. S Tannerem a jeho novou přítelkyní, která je tak zatraceně krásná, že mi bolí v hrudi a obrací se mi žaludek. Samozřejmě, že se pohnul dál, čekala jsem snad že ne? Zaslouží si štěstí, zvlášť potom, co jsem udělala. Nemohla jsem čekat, že tam bude sedět a toužit po mě navždy.

To se ani nikdy nemělo stát.

Vím to, takže proč mám pocit, jako by se mi nůž zabodával do srdce pokaždé, když se na něj podívám.

„Jsme tady, protože oni jsou tady,“ řekne Tatum a jeho tón je příkrý. Zkříží si své velké paže na hrudi a podívá se na mě, jeho pohled se setká s mým a přinutí mě otočit se intenzitou v něm.

„Jsou tady?“ zeptám se.

„Myslela sis, že ti poslali prst zatracenou poštou?“ zamumlá Tanner.

Au.

Zatraceně.

Neberu ho na vědomí, místo toho držím pohled Tatumovým směrem. „Vím, že sem někdo dal prst, myslela jsem si, že to byl někdo z jeho lidí, který udělal tu práci. Nevěděla jsem, že to byl on.“

„No, zatraceně je to on. Vystopoval tě a jsme si dost jistí, že tady má i Chase.“

„Proč by sem chodil?“ zeptám se zmateně.

„Aby nás rozhodil. Myslí si, že jsme vás sem poslali, abychom vás ochránili, nemá zkurvené tušení, že to bylo vaše rozhodnutí sebrat se a odejít bez vysvětlení. Takže vás chce obě dostat, aby nás přiměl litovat, že jsme se kdy narodili, pamatuješ? Použije všechno o čem si myslí, že milujeme, aby to udělal.“

Myslí, že milujeme.

Au.

Jo se podívá na své ruce a já vím, že tahle slova jí bolí, samozřejmě, že ano.

„Takže jste sem přijeli dělat co přesně?“ zavrčím, frustrovaná z toho, jak s námi jednají.

Vím, co jsme udělaly.

Věřte mi, vím to, ale nepotřebuji aby mi to zatraceně připomínali pokaždé, když otevřou pusu.

„Najít ho a skončit to. On půjde po jedné z vás, ale spíš po obou. Má Chase. Plánuje něco a my jsme tady, abychom to zastavili dřív, než se to stane,“ pokračuje Tatum, stále stejně monotónním hlasem.

„Dobře,“ řeknu a nechci se ptát na další otázky, protože otázky, na které se ptám, se setkávají s odporem.

„Bez pochyby sleduje vás obě. Vystraší vás, chce abyste se bály. Brzy udělá další krok a my tu budeme, až se to stane. Rozdělíme se a zůstaneme mezi vámi dvěma.“

„Prosím?“ řeknu zhrozeně.

„Myslíš si, že vás tady necháme bez ochrany, když ten sráč něco plánuje? Těžko,“ řekne Tatum a pohledem mě vyzývá, abych mu odporovala.

„Nezůstanete u mě doma,“ řeknu a můj hlas je téměř zoufalý.

Myšlenka na Tannera a jeho přítelkyni, zůstávajících u mě doma, mi zvedá žaludek. Myšlenka na to, že ho drží v náruči v mém náhradním pokoji, na to jak se milují.

Ne.

Ne.

To se nestane.

„Ach, ale zůstaneme,“ nízce zamumlá Ethan.

„Ne,“ vyhrknu znovu. „Ne, nezůstanete.“

„Tatum a já zůstáváme s Jo, Tanner a Madeline s tebou.“

Madeline, tak se jmenuje?

Ne.

Ne.

Ani náhodou.

„Ne,“ řeknu znovu. „Ne, děkuji.“

„O tom nebudeme vyjednávat,“ řekne Tanner a já se vyhýbám jeho pohledu, protože s ním nechci mluvit, a už vůbec nechci jeho a jeho malou… dámu, aby zůstali v mém domě.

„Je to můj dům!“ zaječím a vyhodím ruce do vzduchu. „Nemůžete se vnutit do mého zatraceného domu.“

Tanner se postaví, z ničeho nic, a začne pochodovat ke mně. Jsem tak šokovaná, že otevřu pusu a nemůžu se pohnout. Dokonce ani když přijde přímo blízko ke mně a skloní s dolů, „Ty jsi kurva odešla. Odešla jsi bez důvodu nebo příčiny. Nechala jsi nás s tímhle zatraceným bordelem. Teď nám pomůžeš tohle uklidit. Jestli chceš hádku, jsem na hádku připravený, ale nebudeme to dělat tady.“

Vydechnu roztřeseně, oči zamknuté v jeho pohledu, a každičká část mého těla je v plné pohotovosti. Když je takhle blízko, mi připomíná, jaké to bylo být s ním, mít ho v sobě, mít ho na blízku.

Nedostala jsem se přes to.

Nedostala jsem se přes něj.

„Teď,“ pokračuje, jen tak nahlas, abych to já slyšela. „Si dojdeme pro věci do auta. Můžeš ukázat Madeline, kde je náhradní pokoj. Ujisti se, že budeme mít čisté povlečení. Jo?“

„Nenávidím tě,“ zašeptám a slzy mě pálí pod víčky. „Zkurveně tě nenávidím, Tannere Yatesi.“

„Ten pocit je vzájemný.“

Narovná se, otočí se a podívá se na Madeline. „Dojdu vyndat naše sračky z auta, zlato, tady Callie ti ukáže, kde budeme spát.“

S tím zmizí ven vchodovými dveřmi.

Kolena se mi podlamují, když se podívám na Jo, která vypadá stejně bezmocně, jako já právě teď.

Jsme v prdeli.

Královsky v prdeli.

*****

„Tohle se nemůže dít,“ zašeptám Jo, když připravujeme náhradní pokoj pro Tannera a Madeline. Jen pomyšlení na něj, jak leží v téhle posteli s ní, mi obrací žaludek žárlivostí. „Proč nám tohle dělají?“

„Ty víš proč, zlato,“ řekne a její hlas je také plný bolesti. „Vrací nám to. Mohli by zůstat v mém bytě a my jsme mohly zůstat spolu tady, ale to oni nedovolí. Chtějí nás mučit, dostat se do našeho prostoru a udělat nám ze života peklo.“

„Vypadá to, že to jim jde nejlíp,“ zamumlám.

„Jsou zranění, víš.“

„Zranění?“ zasyčím. „Máchají nám tváře ve svých nových životech.“

„Protože jsou zranění. Kdyby se nestarali, nebyli by ani tady. Jsou tady, protože jim na nás záleží, i když jsou na nás právě teď příšerně naštvaní.“

„Možná,“ řeknu a zastrčím prostěradlo, „ale není nutné s námi zacházet, jako s hovnem.“

„Ne, máš pravdu, to není. Neber to tak, Callie. Já taky nebudu. Vyčistíme tenhle nepořádek a pak budeme schopní se posunout  s našimi životy.“

Přestanu stlát postel a podívám se na svou kamarádku, s vědomím, že jí mohu říct cokoliv, a že cokoliv pochopí. „Bolí to, Jo. Vidět ho s ní. Nevím, jestli budu prostě schopná se přes tohle všechno znovu dostat. Trvalo to tak dlouho už poprvé a nyní je tady a… Bože to bolí.“

Pokročí dopředu, prsty mě chytne za ramena a řekne, „Já vím, věř mi, že to vím. Ale jsme silné. Bože, ty a já, jsme prošly mnohem horším. Projdeme i tohle. Slyšíš mě? Ujistíme se, že přejdeme na druhou stranu bez modřin.“

Přikývnu a polknu bolestivý chuchvalec, tvořící se mi v krku. Ten, který patří Tanneru Yatesovi a jeho nové přítelkyni.

„Co když…“

„Ne, zlato,“ řekne Jo. „Nepředstavuj si je, jak tady cokoliv dělají. Zůstaň od nich. Vezmi si v práci směny navíc. Udělej cokoliv, co musíš, ale zůstaň jim z cesty. Bude tě trápit, nenech ho. K čertu, přiveď si Jakea, jestli potřebuješ.“

„Jake a já jsme ještě ani neměli sex,“ zamumlám.

Jo mi stiskne ramena. „Zvládneš to.“

To doufám.

Skloním se zpátky dolů a dokončím stlaní postele, a pak Jo a já vyjdeme zpátky ven, právě když chlapi vejdou s jejich věcmi. Tatum pustí svůj batoh tvrdě na zem a podívá se na Jo, „Pustíš nás k sobě?“

Jo mu věnuje pohled, který by rozpustil led. „Přijdeš do mého domu, do mého života s takovým přístupem a myslíš si, že jsem s tím v pohodě, tak to se bohužel dost mýlíš. Chceš zůstat u mě, schovej tu svou zatracenou hlavu, Tatume, jinak tě zamknu venku.“

Projde kolem něj s klíči v rukou a já jí chci nahlas fandit celou cestu ze dveří. Nemůžu potlačit svůj úsměv, když se Tatum dívá, jak odchází a v jeho tváři se zračí šok a trocha chtíče. Zvedne si zavazadlo, Ethan udělá to samé a následují ji.

Teď jsem sama. S nimi. Zhluboka se nadechnu, rozhodnutá převzít Join přístup, když řeknu, „Váš pokoj je připravený. Zůstaňte mi z cesty a já zůstanu z vaší.“

Projdu kolem Tannera a Madeline do kuchyně, kde začnu mýt nádobí od rána, vyhýbajíc se pohledu, který cítím se mi vypalovat do hlavy. O chvíli později, Tanner zvedne svá zavazadla a jde do pokoje, Madeline ho následuje. Zamumlá díky a já si uvědomím, že to je poprvé, co ji slyším mluvit.

Ubohá dívka. Nejspíš je jí to stejně nepohodlné, jako mě.

Ví o mě? Co přesně jí o mě řekl? O nás? O čemkoliv? Nemám tušení. Všechno co právě teď vím je, že jsou v mém domě a všechno je vzhůru nohama.

Dnes ráno jsem se probudila a nečekala, že můj den skončí takhle, a přesto tady jsme.

Nevím, kam se odtud vydat dál.

Dokončím úklid a jdu do svého pokoje, dát si sprchu. Měla bych jim nabídnout něco k jídlu? Měla bych být milá? Nevím. Rozhodnu se objednat nějakou pizzu a pokud budou mít hlad, můžou nějakou sníst. Zamířím do kuchyně, abych našla leták a vidím Tannera stát u dřezu a plnit sklenici vodou. Vchodové dveře se právě zavírají.

„Madeline jde sehnat nějaké jídlo, nebudeme bydlet u tebe doma, aniž bychom neposkytli nějaké jídlo.“

„Ach,“ řeknu a přikývnu. „Chystala jsem se objednat pizzu. Nebudu si s tím tedy dělat starosti.“

Otočím se a vydám se zpátky do svého pokoje, když zavolá moje jméno a zastaví mě tak v chůzi.

„Musím něco vědět, a chci znát pravdu. Proč jsi to udělala? Proč jsi všechno opustila bez varování? Proč jsi mi kurva aspoň neřekla, že jdeš? Je to kvůli tomu, co jsem řekl ten večer? Kvůli tomu, co řekla moje máma? Musím to vědět, protože jsem nebyl schopný přijít na žádný dobrý důvod, za celou dobu co jsem nad tím přemýšlel.“

Otočím se k němu tváří a setkám se s jeho pohledem. „Nemohla jsem už dýchat, Tannere. Zapomněla jsem, jaký je to pocit být volná. Tvoje máma měla pravdu v tom, co řekla, a upřímně, v tu chvíli jsem si myslela, že jednoduše nemáme budoucnost. Nemyslela jsem si, že bychom byli schopní se dostat přes to ošklivé.“

„Takže jsi to vzala na sebe, že odejdeš a neprojevila jsi mi aspoň úctu, aby ses rozloučila?“

„Zkusil bys mě zastavit, nejspíš bys mě přesvědčil, abych zůstala a skončili bychom tak, že bychom nenáviděli jeden druhého.“

„Myslíš, jako se nenávidíme teď?“

Vydám sípavý zvuk, protože to je pocit, jako by mě praštil do břicha. Oči mě pálí a já přikývnu, protože to je všechno, co mohu udělat. Má pravdu, ta nenávist, kterou cítíme nyní, je stejná, jakou bychom nejspíš cítili potom, ale potom, to nebylo jisté. Nyní je. Vím, že jsem udělala chybu, že jsem mu to neřekla, ale rozhodla jsem se a musím se toho držet.

„Je mi to líto,“ řeknu napjatým hlasem. „Opravdu.“

Pokrčí rameny a jde pryč chodbou, zatímco říká, „Mě ne. Díky tobě, jsem našel zatraceně lepší ženu.“

Ta slova mi zvoní v uších znovu a znovu a mé srdce se cítí, jako by prasklo napůl. Z hrdla mi unikne malý vzlyk a já se otočím, jdu do svého pokoje a zavřu dveře, než k nim přitisknu záda a sklouznu dolů, sklopím hlavu do dlaní a brečím.

Co jsem to udělala?

Ach, co jsem to udělala?